Jim Butcher: Vinen (Harry Dresden 8)

Harry Dresden, jediný čaroděj v telefonním seznamu, se nedávno a nepříliš ochotně stal Strážcem Bílé rady. Čeká ho těžký úkol, měl by ověřit zvěsti o provozování černé magie v Chicagu a také musí pomoci dceři dlouholetého přítele.

Chicagem se prohánějí šílené a kruté bytosti z filmových hororů živící se strachem svých obětí. Harry se pouští do nebezpečného vyšetřování. Přestože se mu nakonec podaří zachránit, co se zachránit dá, a s nasazením života získat vlastního učedníka, uvědomuje si, že se dávají do pohybu mocné síly, o nichž ani jako čaroděj dosud neměl tušení. Události posledních let do sebe začínají zapadat a na pozadí intrik se stále více vyostřuje válka Bílé rady a Rudého dvora.

 

Ukázka z knihy:

Kapitola první

Na pláštích Strážců neulpívá krev. To jsem nevěděl do chvíle, než Morgan, druhý nejvyšší velitel Strážců Bílé rady, pozdvihl meč nad klečícím mladíkem, usvědčeným z provozování černé magie. Nejvýš šestnáctiletý chlapec hlasitě drmolil něco korejsky a ústa měl plná zloby a nenávisti. Jeho mládí a moc jej utvrzovaly ve vědomí vlastní nesmrtelnosti. Ani nevěděl, kdy čepel dopadla.

Podle mě to bylo jen drobné milosrdenství. Vlastně mikroskopické.

Jeho krev vystříkla šarlatovým obloukem. Stál jsem od něho sotva tři metry. Na tváři jsem ucítil horké kapky a krev mi potřísnila i levou stranu pláště. Hlava dopadla na zem a já viděl, jak se látka, která ji zakrývala, hýbe, jako kdyby mladík dál vykřikoval své kletby.

Tělo se svezlo na bok. Jeden lýtkový sval sebou několikrát škubl. Přibližně po pěti vteřinách znehybněla i hlava.

Morgan chvilku stál nad nehybným tělem a v rukou svíral blyštivý stříbrný meč spravedlnosti Bílé rady čarodějů. Kromě něho a mě tu byl ještě tucet Strážců a dva členové Starší rady – Merlin a můj bývalý učitel Ebenezar McCoy.

Poslední chabé pohyby hlavy pod látkou ustaly. Morgan pohlédl na Merlina a pokývl. Merlin pokývnutí opětoval. „Nechť nalezne mír.“

„Mír,“ zopakovali Strážci.

Až na mě. Já se otočil zády a po dvou krocích jsem se vyzvracel na podlahu skladiště.

Chvilku jsem stál v předklonu a klepal jsem se. Když jsem si byl jistý, že už toho víc nebude, pomalu jsem se narovnal. Cítil jsem, že ke mně zezadu někdo přistoupil. Ohlédl jsem se. Stál tam Ebenezar.

Starý muž byl až na několik chomáčků bělostných vlasů téměř plešatý. Nebyl nijak velký, ale měl podsaditou postavu. Polovinu obličeje mu zakrýval šedivý loupežnický vous. Nos, tváře i pleš, až na čerstvou purpurovou jizvu na hlavě, měl brunátné. Přestože byl starý několik set let, pohyboval se pružně a jeho pozorným očím za brýlemi se zlatými obroučkami nic neuniklo. Na sobě měl černý hábit předepsaný pro setkání Rady a purpurový šál člena Starší rady.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se tiše.

„Po tomhle?“ zavrčel jsem tak nahlas, aby mě všichni slyšeli. „Nikdo v tomhle baráku by neměl být v pořádku.“

Ucítil jsem, jak kolem mě zhoustlo napětí.

„To je pravda,“ opáčil Ebenezar. Ohlédl se na ostatní čaroděje a umíněně vystrčil bradu.

Přistoupil k nám Merlin, také v rituálním obleku a s šálem. Vypadal přesně tak, jak by měl vypadat čaroděj. Vysoký, dlouhé bílé vlasy, dlouhé bílé vousy, pronikavé modré oči, tvář zbrázděnou věkem a moudrostí.

Tedy věkem určitě.

„Strážce Dresdene,“ obrátil se na mě. Hovořil zvučným hlasem zkušeného řečníka a jeho angličtina měla akcent horních britských vrstev. „Pokud máte nějaký důkaz, který podle vás dosvědčuje nevinnu toho mladíka, měl jste s ním vystoupit během soudu.“

„Nic takového nemám a vy to víte.“

„Byl shledán vinným,“ pokračoval Merlin. „Sám jsem mu nahlédl do duše. Nalezl jsem víc než dva tucty smrtelníků, jimž otrávil mysl. Tři z nich se možná ze svého šílenství vyléčí. Čtyři další přinutil k sebevraždě a devět těl se mu podařilo ukrýt před místní policií. A všichni to byli pokrevní příbuzní.“ Merlin přistoupil ke mně a teplota vzduchu prudce stoupla. V očích mu plál azurový hněv a hlas duněl nezdolnou silou. „Síly, které používal, mu zlomily mysl. Tohle bylo nezbytné.“

Otočil jsem se k němu. Nevystrčil jsem vzdorovitě bradu ani jsem se ho nesnažil zpražit pohledem. Netvářil jsem se agresivně ani vyzývavě. Nedal jsem najevo hněv ani jsem nepoužil neuctivý tón. Poslední měsíce mu poučily, že Merlin ke svému postavení nepřišel přes inzerát na krabičce zápalek. Byl to zkrátka a dobře nejmocnější čaroděj na planetě. Měl talent, schopnosti a zkušenosti, aby svoji moc dokázal použít. Kdybych se s ním měl utkat v magickém souboji, nezbylo by ze mě ani tolik, co by naplnilo svačinový sáček. Nechtěl jsem s ním bojovat.

Ale zároveň jsem nechtěl ustupovat.

„Byl to ještě kluk a udělal chybu. Všichni jsme bývali jako on.“

Merlin si mě změřil, v očích směs hněvu a pohrdání.
„Víte, co s člověkem udělá provozování černé magie.“ Dokonalé frázování a nenápadný důraz na správná slova dodaly jeho větě nevyřčený, ale pro mě naprosto jasný smysl: Vy to víte, protože jste to sám provozoval. Dřív nebo později k tomu znovu sklouznete a pak na jeho místě budete vy. „Zkusíte to jednou a pak znovu. A znovu.“

„Tohle slyším pořád, Merline. Řekni ne černé magii. Jenže ten chlapec neměl nikoho, kdo by mu vysvětlil pravidla, kdo by ho učil. Kdyby byl někdo věděl o jeho daru a včas něco udělal…“

Jen zdvihl ruku. V tom prostém gestu bylo tolik autority, že jsem okamžitě zmlkl a nechal ho mluvit. „Zapomínáte, Dresdene, že mladík, který tu hloupou chybu udělal, zemřel dávno před tím, než jsme si všimli škod, jež napáchal. Nezbylo z něho nic víc než netvor, který by po zbytek života kolem sebe rozséval hrůzu a smrt.“

„Já vím,“ opáčil jsem, ale nedokázal jsem potlačit zlost a zklamání. „Vím také, co bylo třeba učinit. Vím, že nebylo možné zastavit ho jiným způsobem.“ Znovu se mi udělalo špatně. Musel jsem zavřít oči a opřít se o svoji bytelnou vyřezávanou berlu. Dostal jsem žaludek zpátky na místo a opět jsem se zadíval na Merlina. „Ale to nic nemění na skutečnosti, že jsme zavraždili mladíka, který zřejmě ani nevěděl dost, aby chápal, co se s ním děje.“

„Vy jste poslední, kdo by mohl někoho vinit z vraždy, Dresdene,“ odvětil Merlin a povytáhl stříbřité obočí. „Cožpak jste sám téměř z bezprostřední blízkosti nestřelil do týla ženu, o které jste si pouze myslel, že je Capiorcorpus?“

Polkl jsem. Měl naprostou pravdu. Stalo se to vloni a byl to ten nejošemetnější hod mincí v mém životě. Kdybych se byl zmýlil v odhadu, že zloděj těl, čaroděj Capiorcorpus, uchvátil tělo Strážkyně Lucciové, byl bych zabil nevinnou ženu a členku Bílé rady.

Nezmýlil jsem se, ale nikdy… prostě nikdy jsem nikoho nezabil jen tak. Zabíjel jsem netvory v zápalu boje. Zabíjel jsem lidi méně přímočarými prostředky. Ale Capiorcorpa jsem zabil zblízka, chladně a zdaleka ne nepřímo. Stále jsem si přesně pamatoval okamžik, kdy jsem se rozhodl vystřelit, chladný kov v rukách, odpor spouště revolveru, zadunění výstřelu a pád bezvládného těla. Vzhledem k hrůze celé události mi ten pohyb připadal až nevhodně obyčejný.

Zabil jsem. Záměrně a promyšleně jsem ukončil něčí život.

A stále se mi to vracelo ve snech.

Tehdy jsem neměl příliš na výběr. Kdybych jen na okamžik zaváhal, Capiorcorpus by vyvolal smrtící magii a já bych v lepším případu zemřel následkem smrtelné kletby spolu s nekromancerem. Měl jsem tehdy pár špatných dnů a jel jsem nadoraz. Ale i kdybych byl ve formě, měl jsem poměrně intenzivní pocit, že v čestném boji by mě byl Capiorcorpus porazil. Čestný boj jsem si prostě nemohl dovolit. Proto jsem střelil nekromancera do týla. Bylo ho třeba zastavit a já neměl jinou možnost.

Popravil jsem Capiorcorpa jen na základě podezření.

Bez soudu. Bez pohledu do duše. Bez výroku nestranného soudce. Sakra, dokonce jsem ani neměl čas přidat nějakou vtipnou urážku. Buch. Žuch. Jeden živý čaroděj a jeden mrtvý padouch.

Udělal jsem to, aby v budoucnu nemohl ublížit mně ani nikomu jinému. Nebylo to nejlepší řešení, avšak jediné možné. Nezaváhal jsem ani na okamžik. Udělal jsem to, nepopírám, a čelil dalším hrozbám oné noci.

Jak se to od Strážce očekává. Jen mi to trochu pošramotilo moji farizejskou vizáž.

Upíral na mě bezedné modré oči a zvolna přikývl. „Popravil jste ji,“ řekl Merlin tiše. „Protože to bylo nezbytné,“ hájil jsem se.

„Jistě. Vaše jednání vyžadovalo mnohem hlubší přesvědčení. Byla tma, zima a byl jste sám. Podezřelá byla mnohem silnější než vy. Kdybyste byl minul, byl byste zemřel. Přesto jste udělal, co bylo třeba.“

„Nezbytné není totéž, co správné,“ opáčil jsem.

„Možná ne. Ale jedině Zákony magie brání čarodějům zneužívat moc vůči smrtelníkům. Tady není místo na kompromisy. Stal jste se Strážcem, Dresdene. Vaší povinností je soustředit se na své povinnosti vůči smrtelníkům a Radě.“

„Což občas znamená zabíjet děti?“ Tentokrát jsem se nesnažil skrýt pohrdání, ale přesto jsem ho do své otázky moc nedostal.

„Což znamená za každých okolností prosazovat Zákony magie.“ Merlin mě probodával pohledem a v očích mu žhnul potlačovaný vztek. „To je vaše povinnost. Teď víc než kdy jindy.“

Uhnul jsem očima jako první, dřív než se mohlo stát něco zlého. Ebenezar stál dva kroky ode mě a sledoval mě.

„Je pravda, že na muže svého věku jste viděl až příliš,“ pokračoval Merlin poněkud přívětivějším tónem. „Ale neviděl jste hrůzy, které mohou nastat. Ani zdaleka. Existence Zákonů magie má své důvody. Musejí zůstat tak, jak jsou.“

Otočil jsem se a zadíval jsem se na kaluž krve vedle mladíkova těla. Ani mi neřekli, jak se jmenuje.

„Dobře,“ hlesl jsem vyčerpaně a cípem šedého pláště jsem si setřel z obličeje krůpěje krve. „Vím, čím jsou psané.“
Vydá: Triton; srpen 2014