Helene Weckerová: Golema a džin v New Yorku

V New Yorku roku 1899 se záhadným způsobem ocitnou dvě nadpřirozené bytosti. Šava je golema, bytost z hlíny, která po smrti svého pána dorazí do Ameriky sama. Ahmad je džin, stvoření z ohně, zrozené v syrské poušti. Před staletími ho beduínský kouzelník uvěznil v měděné láhvi a klempíř v dílně na Manhattanu ho z ní náhodně vypustí. V neznámém městě mezi přistěhovalci se golema i džin snaží přizpůsobit okolí a zatajit svou totožnost. Realistické vylíčení obyčejných lidí, onoho neopakovatelného tavicího kotle, ve kterém se z různých národností stávají Američané, v kombinaci s čirou fabulací bájných postav, vytváří vynalézavý a vzrušující příběh.

Ukázka z knihy:

Wecker_GolemaI.
GOLEMIN život začal v nákladním prostoru zaoceánského parníku. Psal se rok 1899, loď se jmenovala Baltika a plula z Gdaňsku do New Yorku. Golemin pán, muž jménem Otto Rotfeld, ji v bedně propašoval na palubu a ukryl mezi zavazadly.

Rotfeld byl pruský Žid z Koninu, rušného města na jih od Gdaňsku. Jako jediný syn zámožného výrobce nábytku zdědil rodinný podnik dřív, než očekával, jelikož jeho rodiče předčasně zemřeli na spálu. Jenže Rotfeld byl nadutý a neschopný a neměl ani za mák zdravého rozumu; a než uplynulo pět let, přivedl podnik na mizinu.

Teď stál uprostřed trosek a zvažoval svou situaci. Bylo mu třiatřicet. Chtěl se oženit a toužil jet do Ameriky.

Větší problém byl s ženitbou. Ke svému nadutému založení byl Rotfeld navíc vyčouhlý a nepřitažlivý a měl sklon po ženách chlípně pošilhávat, a ty dbaly, aby s ním nezůstaly samy. Poté, co zdědil podnik, ho oslovilo několik dohazovačů, ale jejich nevěsty byly z hůře postavených rodin a on je odmítl. A když pak všichni zjistili, co je za obchodníka, byl s nabídkami konec.

Rotfeld byl nafoukaný, ale též osamělý. Nikdy neměl žádné skutečné milostné pletky. Potkával na ulici ctihodné dámy – a spatřoval v jejich očích nechuť.

Netrvalo dlouho, než ho napadlo navštívit starého Jehudu Schaalmana.

O Schaalmanovi kolovalo množství pověstí, třebaže se navzájem lišily: že je to rabín, kterého vlastní obec vyhnala, když se dopustil něčeho ostudného; že se ho zmocnil dybbuk1 a dodal mu nadpřirozené síly; a dokonce že je starý víc než sto let a spává s čerticemi. Všechny se ovšem shodovaly na tom, že Schaalman si rád zahrává s těmi nejnebezpečnějšími kabalistickými uměnami a je ochoten nabídnout své služby každému, kdo mu zaplatí. Neplodné ženy ho navštěvovaly pozdě v noci – a brzy nato počaly. Vesnická děvčata, která si chtěla získat lásku nějakého muže, si od Schaalmana kupovala sáčky s rozdrceným kořením a pak je míchala do piva svým milovaným.

Rotfeld však nechtěl ani kouzla, ani elixíry lásky. Měl na mysli něco jiného.

Vypravil se do starcova zchátralého obydlí, hluboko v lese obklopujícím Konin. K předním dveřím vedla mírně prošlapaná pěšina. Z komína stoupal mastný, nažloutlý kouř, jediné znamení, že tu někdo bydlí. Stěny chatrče se skláněly k nedaleké rokli, kde tekl malý potůček.

Rotfeld zaklepal na dveře a čekal. Po několika minutách zaslechl šouravé kroky. Dveře se pootevřely a stál v nich muž přibližně sedmdesátiletý. Až na věneček vlasů kolem hlavy byl plešatý. Tváře nad rozcuchanými vousy mu brázdily hluboké vrásky. Přísně se na Rotfelda podíval, jako by ho vybízel, aby promluvil.

„Vy jste Schaalman?“ zeptal se Rotfeld.

Stařec neodpověděl, jen na něj upřeně hleděl.

Rotfeld si nervózně odkašlal. „Chci, abyste mi udělal golema, kterého by lidé považovali za člověka,“ řekl. „A chci, aby to byla žena.“

To prolomilo starcovo mlčení. Drsně, štěkavě se zasmál. „Člověče, víte vy, co je golem?“ zeptal se.

„Osoba stvořená z hlíny,“ mínil Rotfeld nejistě.

„Omyl. Je to soumar. Těžkopádný, nemyslící otrok. Golemové se dělají kvůli hrubé síle, kterou někoho chrání, ne na rozkoše v posteli.“

Rotfeld zrudl. „Chcete říct, že byste to nedokázal?“

„Chci říct, že ten nápad je směšný. Udělat golema, který by se mohl vydávat za člověka, by bylo téměř nemožné. Především by musel mít určitou dávku sebeuvědomění, aspoň tolik, aby s někým mohl hovořit. Ani nemluvě o samotném těle, s realistickými klouby a svalstvem…“

Stařec zmlkl a zahleděl se kamsi za návštěvníka. Zdálo se, že o něčem uvažuje. Náhle se k němu otočil zády a zmizel v šeru chatrče. Otevřenými dveřmi Rotfeld viděl, jak se pozorně přehrabuje ve stohu papírů. Pak zvedl starou knihu v kožené vazbě a začal v ní listovat. Potom už přejížděl prstem po jedné stránce a zíral na něco, co tam stálo. Vzhlédl a podíval se na Rotfelda.

„Přijďte zítra znovu,“ řekl.

Příštího dne tedy u něj Rotfeld opět zaklepal, a tentokrát mu Schaalman otevřel okamžitě. „Kolik můžete zaplatit?“ zeptal se.

„Takže se to dá udělat?“

„Odpovězte na mou otázku. Jedno rozhodne o druhém.“

Rotfeld vyslovil částku. Starý muž jen zasupěl. „O polovinu víc, a to přinejmenším.“

„Ale vždyť mi skoro nic nezbude!“

„Berte to jako výhodnou koupi,“ řekl Schaalman. „Copak nestojí psáno, že počestná žena má větší cenu než rubíny? A její počestnost“ – ušklíbl se – „bude zaručená!“

Rotfeld přinesl peníze o tři dny později, ve velké aktovce. Okraj nedaleké strže byl čerstvě rozkopaný; chyběl kus o velikosti lidského těla. Rýč umazaný od hlíny byl ještě opřený o zeď.

Schaalman mu otevřel dveře s roztržitým výrazem, jako kdyby ho Rotfeld vyrušil v kritické chvíli. Na oblečení mu zatvrdly stříkance bláta a vousy měl také umazané. Uviděl aktovku a vytrhl ji Rotfeldovi z ruky.

„V pořádku,“ prohlásil. „Za týden přijďte zas.“

Přibouchl dveře, ale Rotfeld ještě stačil nahlédnout do chatrče a spatřit tmavé části těla budoucí postavy, ležící na stole – štíhlý trup, hrubě vytvarované údy a jednu zkroucenou ruku.

* * *

„Co se vám u žen líbí?“ zeptal se Schaalman.

Uplynul už další týden, a tentokrát Rotfelda pustil dovnitř. Chatrč zaplňoval stůl, který zahlédl minule, a mladík si nemohl pomoci a kradmo se ohlížel na to, co na něm leželo zakryté prostěradlem: Mělo to tvar lidského těla. „Jak to myslíte, co se mi líbí?“ zeptal se.

„Chcete, abych vám stvořil ženu. Předpokládal jsem, že do toho budete chtít mluvit.“

Rotfeld svraštil čelo. „Chci, aby měla pěknou postavu, to jistě…“

„Nemyslím fyzické vzezření; ještě ne. Myslím její povahu. Její osobnost.“

„To opravdu dokážete?“

„Ano, mám za to, že dokážu,“ pronesl stařec pyšně. „Přinejmenším ji mohu ovlivnit tak, aby měla určité sklony.“

Rotfeld usilovně přemýšlel. „Chci, aby byla poslušná.“

„To se rozumí samo sebou,“ řekl Schaalman netrpělivě. „To právě je golem – je to otrok vaší vůle. Co jí nařídíte, to udělá. Nic jiného si ani nebude přát.“

„Dobrá,“ souhlasil Rotfeld, ale byl na rozpacích. Pominul-li vzhled a poslušnost, neměl valnou představu, co jiného by ještě chtěl. Už se chystal říci Schaalmanovi, aby udělal, co mu připadne nejlepší, když si v náhlém záblesku paměti vybavil svou mladší sestru, jedinou dívku, kterou kdy doopravdy znal. Byla plná zvědavosti a zatěžovala tím svou matku, která nemohla vystát, že se jí věčně plete pod nohy a na něco se vyptává. Malý Otto si ji v jednom z mála ušlechtilých činů svého života vzal pod ochranná křídla. Trávili spolu celá odpoledne, toulali se po lese a on jí odpovídal na otázky o čemkoliv a o všem. Když ve dvanácti letech zemřela – jednoho letního odpoledne se utopila v řece –, přišel o jediného člověka, na kterém mu kdy v životě opravdu záleželo.

„Nadejte ji zvědavostí,“ řekl Schaalmanovi. „A inteligencí. Nesnáším hloupé ženské. Ano,“ rozohnil se, jak ho rozpálila náhlá inspirace, „a musí být cudná. Ne aby byla chlípná… Chci manželku pro džentlmena.“

Stařec povytáhl obočí. Očekával, že jeho zákazník bude požadovat mateřskou laskavost nebo lačné pohlavní choutky, případně obojí; za léta, kdy vyráběl elixíry lásky, se naučil, co si muži jako Rotfeld myslí, že od žen chtějí. Ale zvědavost? Inteligenci? Uvažoval, jestli ten člověk vůbec ví, oč žádá.

Jen se však usmál a rozpřáhl ruce. „Vynasnažím se,“ řekl. „Výsledky nemusejí být přesně takové, jak byste si přál. S hlínou se nedá udělat úplně všechno.“ Potom se zamračil. „Ale jedno si pamatujte. Oproti své přirozenosti se takové stvoření dá změnit jen do určité míry. Pořád to bude golem, a bude mít sílu jako tucet mužů. Bude vás bez rozmýšlení ochraňovat, i když přitom ublíží jiným. Ještě se nenašel žádný golem, kterého by nakonec neposedl amok. Musíte být připraven ji zničit.“

* * *

Schaalman dokončil svou práci večer předtím, než Rotfeld odjel do gdaňského přístavu. Mladý muž podnikl svou poslední cestu do starcovy chatrče s dvojkolkou, na které měl naloženu velkou dřevěnou bednu, jednoduché hnědé šaty a pár dámských bot.

Schaalman vypadal, jako kdyby už dlouho nespal. Místo očí měl tmavé šmouhy a byl bledý, jako kdyby mu došla nějaká bytostná energie. Rozsvítil lampu, která visela nad pracovním stolem, a Rotfeld poprvé doopravdy spatřil svou nastávající.

Byla vysoká, téměř tak vysoká jako on sám, a dobře stavěná: dlouhý trup, malé, ale tuhé prsy, a pevný pás. Boky měla možná trochu mohutné, ale na ní to vypadalo vhodně, dokonce až přitažlivě. V chabém světle zahlédl temný stín mezi nohama; odvrátil oči, jako kdyby ho to nezajímalo, vědom si Schaalmanova posměvačného pohledu a tlukotu vlastního srdce.

Obličej měla široký a srdcovitý a oči posazené daleko od sebe. Byly zavřené, takže netušil, jakou mají barvu. Nos nad plnými rty byl malý a na konci zakřivený dolů. Vlasy měla hnědé, mírně vlnité a zastřižené tak, že jí sahaly až na ramena.

Zkusmo a s jistou nedůvěrou jí položil ruku na chladné rameno. „Vypadá to jako kůže. A na dotyk je to kůže.“

„Je to hlína,“ podotkl Schaalman.

„Jak jste to udělal?“

Stařec se jenom pousmál a nic neřekl.

„A co vlasy a oči? A nehty? Ty jsou také z hlíny?“

„Ne, ty jsou opravdové,“ řekl Schaalman s bezbarvou nevinností. Rotfeld si připomněl, že mu předal aktovku plnou peněz, a zauvažoval, co asi stařec potřeboval nakoupit. Zamrazilo ho a rozhodl se, že to pustí z hlavy.

Oblékli hliněné ženě šaty a opatrně uložili její těžké tělo do bedny. Rozcuchané vlasy jí přitom spadly do tváře; Rotfeld počkal, až se k němu stařec otočil zády, a potom jí je zběžně urovnal.

Schaalman našel malý lístek a napsal na něj dva potřebné příkazy – jeden ji měl oživit a druhý zničit. Lístek dvakrát přeložil a zasunul ho do obálky z voskovaného plátna. Na obálku napsal PŘÍKAZY PRO GOLEMU – a podal ji Rotfeldovi. Jeho zákazník by ji nejraději probudil hned, ale stařec se postavil proti. „Mohla by být nějakou chvíli zmatená,“ namítl. „A na lodi je příliš mnoho lidí. Kdyby si někdo uvědomil, co je zač, hodili by vás oba přes palubu.“ Rotfeld neochotně přistoupil na to, že počká, až přijedou do Ameriky; přitloukli na bednu víko a tak ji pevně uzavřeli.

Stařec oběma nalil ze zaprášené láhve na prst kořalky. „Na vaši golemu,“ řekl a zdvihl skleničku.

„Na mou golemu,“ opakoval po něm Rotfeld a obrátil kořalku do sebe. Byl to vítězoslavný okamžik, který mu kalila jen vytrvalá bolest v žaludku. Odjakživa měl křehké zdraví – a napětí posledních několika týdnů mu pokazilo trávení. Bez ohledu na svůj žaludek pomohl starci zvednout bednu na dvojkolku a pak už vedl koně pryč. Starý muž odjíždějícímu Rotfeldovi ještě zamával, jako by vyprovázel novomanželský pár. „Tak si to s ní užijte!“ zavolal za ním, a jeho kdákavý smích se rozlehl mezi stromy.

* * *

Loď vyplula z Gdaňsku a bez nehody zastavila ještě v Hamburku. Dvě noci nato Rotfeld ležel ve své úzké kóji, s obálkou z voskovaného plátna, označenou PŘÍKAZY PRO GOLEMU, zastrčenou v kapse. Připadal si jako dítě, kterému dali dárek, a pak mu ho zakázali rozbalit. Všechno by bývalo snazší, kdyby mohl usnout, ale bolest v žaludku přerostla v mučivou bulku na pravé straně břicha. Cítil, že má mírnou horečku. Obklopovala ho kakofonie nejlevnější třídy: chrápání stovky různých hrdel, škytavé vzlyky nemluvňat a občasné zvracení, jak se loď na vlnách zvedala a propadala.

Převrátil se, aby na chvíli potlačil bolest, a říkal si, že starcova rada byla určitě příliš opatrnická. Pokud byla tak poslušná, jak mu slíbil, nic se nestane, když ji probudí, jen aby to uviděl. Pak už jí nařídí, aby zůstala v bedně, dokud nedorazí do Ameriky.

Ale co když to nebude fungovat? Co když se vůbec neprobudí a bude tam jen ležet, hrouda hlíny ve tvaru ženy? Poprvé si uvědomil, že vlastně neviděl žádný důkaz, že Schaalman skutečně udělal, co mu slíbil. Zděšeně vylovil obálku z kapsy a vytáhl z ní útržek papíru. Nějaká hatlanina, slova, která mu nic neříkala, změť hebrejských písmen! Jak mohl být takový hlupák!

Spustil nohy z lůžka a sňal z hřebíku petrolejovou lampu. Přitiskl si ruku k boku a pospíchal bludištěm kójí ke schodišti a dolů do nákladního prostoru.

Trvalo mu skoro dvě hodiny, než bednu našel; dvě hodiny prodírání mezi hromadami kufrů a krabic převázaných motouzem. Žaludek ho pálil a do očí mu stékal studený pot. Nakonec odhrnul stranou stočený koberec – a tam byla: jeho bedna a v ní jeho nevěsta.

Našel sochor, vypáčil z bedny hřebíky a odklopil víko. Potom s bušícím srdcem vytáhl z kapsy lístek a pečlivě odříkal příkaz označený Probudit golemu.

Zadržel dech a čekal.

* * *

Golema pomalu přicházela k životu.

Nejdříve procitly její smysly. Pod konečky prstů cítila drsné dřevo a na kůži studený, vlhký vzduch. Vnímala kymácení lodi. Ve vzduchu postřehla plíseň a slaný pach mořské vody.

Probudila se o trochu víc a zjistila, že má tělo. Konečky prstů, které cítily dřevo, byly její vlastní. Kůže, již vzduch tak studil, patřila jí. Pohnula prstem, aby se utvrdila v tom, že to dokáže.

Slyšela, jak nablízku oddechuje nějaký muž. Věděla, jak se jmenuje a kdo to je. Byl to její pán, jediný smysl její existence; a ona byla jeho golema, poslušná jeho vůle. Právě teď si přál, aby otevřela oči.

Golema je tedy otevřela.

V kalném světle spatřila svého pána, jak nad ní klečí. Tvář i vlasy měl zmáčené potem. Jednou rukou se opíral o roh bedny, druhou si tiskl žaludek.

„Zdravíčko,“ pronesl Rotfeld šeptem. Hlas měl stísněný nesmyslnou stydlivostí. „Víš, kdo jsem?“

„Jste můj pán. Jmenujete se Otto Rotfeld.“ Hlas měla jasný a přirozený, třebaže dosti hluboký.

„Správně,“ pochválil ji, jako kdyby mluvil s dítětem. „A víš, kdo jsi ty?“

„Golema.“ Odmlčela se a uvažovala. „Ale jméno nemám.“

„Zatím ne,“ řekl Rotfeld s úsměvem. „Budu ti muset nějaké vymyslet.“

Náhle sebou trhl. Golema se nemusela ptát proč, poněvadž ji cítila také, tupou bolest, která odrážela jeho vlastní. „Vás něco bolí,“ řekla znepokojeně.

„To nic není,“ namítl Rotfeld. „Sedni si.“

Posadila se v bedně a rozhlédla se kolem. Petrolejka vrhala slabé světlo, která těkalo sem tam, jak se loď kymácela. Přes haldy kufrů a krabic se vynořovaly a vzdalovaly dlouhé stíny. „Kde to jsme?“ zeptala se.

„Na lodi plující přes oceán,“ vysvětlil jí Rotfeld. „Jsme na cestě do Ameriky. Musíš být ale velice opatrná. Na téhle lodi je spousta lidí a vyděsili by se, kdyby se dozvěděli, kdo jsi. Dokonce by se možná pokusili ti ublížit. Musíš zůstat tady a tiše ležet, dokud nedorazíme k zemi.“

Loď se prudce naklonila a golema se zachytila okrajů bedny.

„Všechno je v pořádku,“ šeptl Rotfeld. Zdvihl roztřesenou ruku a pohladil ji po vlasech. „Tady se mnou jsi v bezpečí,“ řekl. „Moje golemo.“

Naráz zalapal po dechu, sehnul hlavu k podlaze a začal zvracet. Golema ho ustaraně pozorovala. „Ta bolest se vám zhoršuje,“ řekla.

Rotfeld zakašlal a hřbetem ruky si otřel ústa. „Říkal jsem ti, že to nic není,“ prohlásil. Pokusil se vstát, ale zavrávoral a padl na kolena. Zmocnil se ho nával paniky, protože si začal uvědomovat, že něco je opravdu v nepořádku.

„Pomoz mi,“ zašeptal.

Příkaz zasáhl golemu jako šíp. Spěšně vstala z bedny, sklonila se k Rotfeldovi a zdvihla ho, jako by nevážil víc než malé dítě. Se svým pánem v náručí se propletla mezi krabicemi až k úzkému schodišti a zamířila ven z nákladního prostoru.

* * *

Na záďovém konci mezipalubí vypukl zmatek. Rozšířil se po celé prostoře a probudil spáče, kteří zamručeli a převrátili se ve svých kójích. Houf lidí se shlukl kolem lůžka u palubního průlezu, kde se zhroutil nějaký muž; obličej v záři svítilen měl šedý jako popel. Od řady k řadě se šířil dotaz: Je tu nějaký doktor?

Jeden se zakrátko objevil, v pyžamu a ve svrchníku. Zástup se před ním rozestoupil, jak mířil k lůžku. Vedle nemocného postávala vysoká žena v hnědých šatech, která s očima navrch hlavy sledovala, jak lékař rozepnul mladému muži košili a odtáhl ji. Doktor Rotfeldovi opatrně prohmatal břicho – a odpovědí mu byl krátký výkřik.

Golema se vrhla vpřed a odtáhla mu ruku stranou. Lékař zaraženě o krok couvl.

„To je v pořádku,“ zašeptal muž na lůžku. „Ten pán je doktor. Přišel mi pomoct.“ Natáhl se a uchopil ji za ruku.

Lékař Rotfeldovi znovu ostražitě ohmatal břicho; jedno oko přitom nespouštěl z golemy. „Je to slepé střevo,“ oznámil. „Musíme ho dostat k lodnímu chirurgovi, ale rychle.“

Uchopil Rotfelda za paži a zvedl ho na nohy. Další mu přispěchali na pomoc a hlouček mužů společně vystoupil průlezem nahoru; Rotfeld visel uprostřed, napůl v deliriu. Žena šla těsně za nimi.

* * *

Lodní chirurg patřil k lidem, kterým se ani trochu nezamlouvá, když je někdo vzbudí uprostřed noci, obzvlášť proto, aby rozřízli nějakého bezejmenného křupana z nejnižší třídy. Stačil mu jediný pohled na pacienta, který se chabě svíjel na jeho operačním stole, a uvažoval, zda to vůbec stojí za námahu. Soudě podle vysoké horečky a pokročilého zánětu mu slepé střevo nejspíš už prasklo a zaplavilo mu břicho jedy, a samotná operace ho tudíž mohla jen dorazit. Poté, co cizinci, kteří ho přinesli, složili své břemeno, chvilku nejistě postávali u průlezu a potom bez jediného slova v angličtině odešli.

Budiž, nedalo se nic dělat. Bude muset operovat. Dal vzbudit svého asistenta a začal si rozkládat nástroje. Právě hledal nádobku s éterem, když se dvířka za ním naráz rozletěla. Stála v nich žena, vysoká a tmavovlasá, a proti studenému atlantskému vzduchu ji chránily jen tenké hnědé šaty. Vrhla se k muži na stole a zřejmě neměla daleko k panice. Jeho žena nebo milenka, usoudil chirurg.

„Asi bych chtěl příliš, kdybych vás požádal, abyste mluvila anglicky,“ řekl, a ona na něj samozřejmě jen nechápavě zírala. „Nezlobte se, ale tady nemůžete zůstat. Ženy na operační sál nemají přístup. Musíte jít pryč.“ Ukázal jí na dveře.

Aspoň tomu porozuměla: Prudce zavrtěla hlavou a začala se ohrazovat v jidiš. „Podívejte se,“ začal chirurg a vzal ji za loket, aby ji vyvedl ven, jako kdyby však uchopil sloup pouliční lampy. Žena se ani nehnula, jenom se nad ním tyčila, bytelná a rázem obrovitá jako nějaká oživlá Valkýra.

Pustil jí ruku, jako kdyby se opařil. „Tak ať je po vašem,“ zamumlal rozpačitě. Soustředil se na nádobu s éterem a podivnou osobu za svými zády se snažil nebrat na vědomí.

Dvířka se znovu otevřela a dovnitř vpadl mladý muž, na kterém bylo vidět, že ho surově vzbudili. „Pane doktore, já – dobrotivý Bože!“

„Nevšímejte si jí,“ řekl chirurg. „Odmítá odejít. Jestli omdlí, tím líp. A teď rychle, nebo umře, než ho stačíme otevřít.“ Po těch slovech uspali pacienta éterem a pustili se do práce.

Kdyby oba muži věděli, jak prudký boj se odehrává v ženě za jejich zády, bývali by vyběhli z operačního sálu a utíkali by jako o život. Jakékoliv nižší stvoření by je uškrtilo ve chvíli, kdy se jejich nože dotkly Rotfeldovy kůže, golema si však připomněla onoho doktora v mezipalubí a ujištění svého pána, že mu přišel pomoci; a právě ten ho sem přinesl. Ale když mu odtáhli kůži stranou a usilovně pátrali v jeho vnitřnostech, ruce na bocích se jí neovladatelně svíjely a prsty se zatínaly. V duchu se snažila proniknout ke svému pánovi, nenašla však žádné vědomí, potřeby ani přání. Kousek po kousku se jí ztrácel.

Chirurg něco vytáhl z Rotfeldova těla a položil to na podnos. „Takže ta zatracená věc je venku,“ řekl. Ohlédl se přes rameno. „Ještě pořád se držíte na nohou? To jste dobrá.“

„Možná je prostoduchá,“ zamumlal asistent.

„Ale nemusí být. Tihle venkované mají žaludky ze železa. Simone, držte tu svorku sepnutou!“

„Promiňte, pane.“

Muž na stole však zápasil o život. Jednou se nadechl a potom znovu; a pak už Otto Rotfeld s dlouhým, chrčivým vzdechem vydechl naposled.

Golema se zapotácela, jak se poslední zbytky jejich vzájemného spojení přetrhly a vytratily se.

Chirurg sklonil hlavu k Rotfeldově hrudi. Na okamžik mu zvedl zápěstí a pak je jemně položil zpátky. „Čas úmrtí, prosím,“ řekl.

Asistent naprázdno polkl a podíval se na chronometr. „Nula dvě hodiny čtyřicet osm minut.“

Chirurg si to poznamenal, v obličeji opravdovou lítost. „Nemohli jsme mu pomoct,“ pronesl trpce. „Čekal příliš dlouho. Už několik dnů musel zažívat hotová muka.“

Golema nemohla odtrhnout oči od nehybné postavy na stole. Ještě před chvílí to byl její pán, jediný důvod její existence; teď jí připadal jako úplné nic. Točila se jí hlava a neměla se oč opřít.

Přistoupila k němu a dotkla se rukou jeho tváře, ochablé čelisti a pokleslých víček. Z kůže se mu už vytrácelo teplo.

Prosím vás, nechte toho.

Golema odtáhla ruku a podívala se na oba muže, kteří ji pozorovali se zděšenou nechutí. Nikdo z nich neřekl ani slovo.

„Je mi líto,“ prohlásil konečně chirurg s nadějí, že pochopí jeho tón. „Dělali jsme, co jsme mohli.“

„Já vím,“ řekla golema, a teprve v tu chvíli si uvědomila, že mu rozumí a odpovídá mu stejnou řečí.

Chirurg se zamračil a vyměnil si pohledy s asistentem. „Paní… Promiňte, jak se jmenoval?“

„Rotfeld,“ řekla golema. „Otto Rotfeld.“

„Upřímnou soustrast, paní Rotfeldová. Možná…“

„Vy chcete, abych odešla,“ řekla. Nebyl to dohad ani náhlé pochopení, že její přítomnost je nepatřičná. Jednoduše to věděla, stejně jistě, jako viděla tělo svého pána na stole a cítila odporně nasládlé výpary éteru. V mysli jí zazněl chirurgův pocit, jeho přání, aby byla někde jinde.

„Hm, ano, asi to tak bude lepší,“ souhlasil. „Prosím vás, Simone, doprovoďte paní Rotfeldovou zpátky do mezipalubí.“

Dovolila mladému muži, aby ji vzal kolem pasu a odvedl ji ze sálu. Třásla se po celém těle. Určitá část jejího já ještě pátrala kolem sebe a hledala Rotfelda. Zároveň však její myšlenky kalila rozpačitá nevrlost mladého asistenta, jeho touha zbavit se nežádoucího břemene. Co se to s ní dělo?

U dveří do mezipalubí jí mladý muž provinile stiskl ruku a zmizel. Co teď měla dělat? Jít dovnitř a čelit všem těm lidem? Položila ruku na kliku dveří, chvíli váhala a pak je otevřela.

Přání a obavy pěti set cestujících ji zasáhly jako smršť.

Kéž bych tak mohl usnout. Kdyby ta ženská konečně dozvracela. Copak ten chlap nikdy nepřestane chrápat? Potřebuju sklenici vody. Za jak dlouho budeme v New Yorku? Co jestli se naše loď potopí? Kdybychom byli sami, mohli bychom se pomilovat. Bože můj, já chci zpátky domů.

Golema pustila kliku, otočila se a dala se na útěk.

Na opuštěné hlavní palubě našla lavičku a seděla tam až do rána. Začal padat studený déšť a promáčel jí šaty, ale ona si toho nevšímala, neschopná soustředit se na cokoliv jiného než na hlomoz ve své hlavě. Jako by bez Rotfeldových příkazů, které ji řídily, hledala její mysl nějakou náhradu, ale nacházela jen plnou loď cestujících, kteří leželi tam dole. Na rozdíl od pouta mezi pánem a golemou neměly jejich touhy a obavy hnací sílu příkazů – nicméně je slyšela a vnímala rozličnou míru jejich naléhavosti a údy jí cukaly nutkáním reagovat. Každá z nich byla jako malá ručka, která ji tahala za rukáv: Prosím, udělej něco.

* * *

Příštího dne ráno stála u zábradlí, když Rotfeldovo tělo spouštěli do moře. Byl větrný den a zčeřené vlny měly bílé korunky. Když Rotfeldovo tělo dopadlo na hladinu, sotva to šplouchlo, a za okamžik už ho loď nechala za sebou. Možná by udělala nejlíp, pomyslela si golema, kdyby se vrhla přes palubu a následovala svého pána do moře. Naklonila se dopředu, podívala se přes zábradlí a snažila se odhadnout, jak je voda hluboká; dva muži však chvatně vyrazili k ní a ona strpěla, aby ji odtáhli zpátky.

Pak už se skupinka přihlížejících začala rozcházet. Muž v námořnické uniformě jí předal malý kožený váček s tím, že je v něm všechno, co měl zemřelý u sebe. O chvíli dříve jí nějaký soucitný lodník přehodil přes ramena vlněný kabát a ona teď zastrčila váček do kapsy.

Hlouček cestujících z nejnižší třídy ještě postával kolem a uvažoval, co si s ní počít. Mají ji doprovodit do podpalubí, nebo ji prostě nechat být? Celou noc kójemi kolovaly fámy. Jeden muž trval na tom, že mrtvého přinesla do mezipalubí vlastníma rukama. Potom tam byla žena, která mumlala, že Rotfelda viděla v Gdaňsku – upozornil na sebe, když peskoval lodníky, že s těžkou bednou nezacházejí dost opatrně – a že na loď nastoupil sám. Vzpomněli si, jak chňapla doktorovi po rukou, jako nějaké divoké zvíře. A byla prostě divná, způsobem, který nedokázali vysvětlit ani sami sobě.  Stála tam příliš potichu, jako přibitá k palubě, zatímco všichni kolem se třásli zimou a nakláněli se společně s lodí. Ona však málem ani nezamrkala, když ji slaná mořská mlha uhodila do tváře. A pokud věděli, neuronila ještě ani jedinou slzu.

Rozhodli se, že si s ní promluví. Golema však už hodnou chvíli cítila jejich obavy a podezření, odvrátila se od zábradlí a prošla kolem nich; její prkenná záda jasně naznačovala, aby ji nechali na pokoji. Když procházela kolem, jako by je do tváře udeřil studený vzduch, který zaváněl jako otevřený hrob. Jejich odhodlání zakolísalo – a nechali ji o samotě.

Golema zamířila ke schodišti na zádi. Prošla mezipalubím a pokračovala dál do hlubin nákladního prostoru, jediného místa, kde se ve svém krátkém životě necítila v nebezpečí. Našla otevřenou bednu, vlezla si do ní a zavřela nad sebou víko. Ležela tam, zachumlaná ve tmě, a opakovala si těch několik fakt, jimiž si byla jistá. Byla golema, a její pán byl mrtvý. Nacházela se na lodi uprostřed oceánu. Kdyby ostatní zjistili, co je zač, měli by z ní strach. Takže musela zůstat schovaná.

Jak tam ležela, pronikaly k ní ty nejsilnější tužby z palub nad její hlavou. Malá holčička v mezipalubí si někam založila svého koníčka a teď kvůli tomu bezútěšně naříkala. Nějaký cestující ve druhé třídě si ve snaze začít nový život už tři dny nedal ani skleničku; teď přecházel po své maličké kajutě sem tam a celý se třásl, přehraboval se prsty ve vlasech a nedokázal myslet na nic jiného než na sklenici brandy. Přání obou dvou i mnoha dalších s ní cloumala jedno po druhém, chvilku víc a chvilku míň. Naléhala na ni, aby vylezla z nákladního prostoru a nějak jim pomohla. Golemě se však vybavily podezíravé pohledy cestujících na přídi, a tak zůstala v bedně.

Ležela tam celý zbytek dne i pak v noci a poslouchala, jak se krabice kolem přesouvají a vržou. Připadala si zbytečná a k ničemu. Neměla tušení, co má dělat. A jediným klíčem k tomu, kam jedou, bylo slovo, které Rotfeld pronesl. Amerika. Mohlo to znamenat cokoliv.

* * *

Příštího rána čekalo loď teplejší počasí a vítaná podívaná: tenká šedivá čárka mezi oceánem a oblohou. Cestující se nahrnuli na palubu a hleděli na západ, kde čára sílila a protahovala se. Znamenalo to, že se všechna jejich přání splnila, a na své obavy zapomněli, i když jen pro tu chvíli; a dole v nákladním prostoru golema pocítila neočekávanou a blaženou úlevu.

Neustálý lomoz lodních šroubů se ztišil na pouhé vrčení. Loď zpomalila. A pak k ní dolehl vzdálený zvuk hlasů, které výskaly a jásaly. Zvědavost golemu přiměla, aby přece jen vstala z bedny a vystoupila na přední palubu zalitou poledním sluncem.

Všude bylo plno lidí a golema zpočátku ani neviděla, čemu to mávají. Pak ji přece jen spatřila: šedozelenou ženu stojící uprostřed vody. V jedné ruce držela nějaké desky a v druhé třímala pochodeň. Stála tam úplně tiše a ani nemrkla: Že by to také byla golema? Až po chvíli postřehla vzdálenost mezi ní a lodí a uvědomila si, jak je ta žena daleko a jak je obrovská. Takže nebyla živá; ale v jejích prázdných, hladkých očích se nicméně zračil náznak porozumění. Lidé na palubě jí mávali a rozjásaně na ni křičeli, plakali zároveň s tím, jak se smáli. I tuhle ženu někdo sestrojil, pomyslela si golema. A ať už pro ty ostatní představovala cokoliv, milovali ji kvůli tomu a vážili si jí. Poprvé od Rotfeldovy smrti pocítila golema něco jako naději.

Lodní siréna zahoukala a vzduch se rozechvěl. Golema se otočila s tím, že se vrátí do nákladního prostoru, teprve v tu chvíli však spatřila město. Tyčilo se na okraji ostrova a bylo obrovské. Vysoké hranaté budovy jako by měnily místo a tančily v řadách, jak se loď přibližovala. Spatřila stromy, mola a přístav plný menších plavidel, remorkérů a plachetnic, které se hemžily po hladině jako vodoměrky. Dlouhý šedý most, zavěšený v síti lan, se táhl na východ k dalšímu pobřeží. Napadlo ji, zda projedou pod ním; místo toho se velká loď obrátila na západ a blížila se k molům. Moře se změnilo v úzkou řeku.

Muži v uniformách chodili po přední palubě sem tam a křičeli. Seberte si své věci, říkali. Za chvíli přistaneme v New Yorku a přívoz vás dopraví na Ellisův ostrov. Tam vám doručí zavazadla, která máte v nákladním prostoru. Teprve když ty výzvy slyšela půltucetkrát po sobě, golema si uvědomila, že muži mluví různými jazyky a ona že jim všem rozumí.

Během několika minut se paluba vyprázdnila. Golema se uchýlila do stínu kormidelny a snažila se přemýšlet. Neměla žádný majetek kromě tmavého vlněného kabátu, který jí dali a v kterém jí na slunci začínalo být horko. Sáhla si do kapsy a našla tam malý kožený váček. Měla aspoň ten.

Ze schodiště se vynořil pramínek cestujících, který se zakrátko změnil v hotovou záplavu; všichni byli oblečeni na cestu a nesli si brašny a kufry. Muži v uniformách začali znovu křičet: Postavte se do řady. Každý nám ohlásí své jméno a národnost. Nestrkejte se a netlačte se. A hlídejte si děti. Golema stála nejistě stranou. Má se k nim připojit? Nebo najít nějaké místo, kde by se schovala? Doléhal k ní povyk jejich myslí; všichni toužili po jediném: co nejrychleji mít Ellisův ostrov za sebou a dostat od inspektorů zdravotní osvědčení.

Jeden z uniformovaných mužů si všiml, jak tam golema osaměle a váhavě postává, a zamířil k ní. Zastavil ho jakýsi cestující, položil mu ruku na rameno a začal mu něco šeptat. Byl to onen lékař z mezipalubí. Poddůstojník nesl svazek papírů a teď je pátravě prolistoval. Svraštil čelo a odstoupil od doktora, který se vrátil zpátky do řady.

„Milostivá,“ zavolal poddůstojník a díval se přímo na golemu. „Pojďte sem, prosím.“ Všichni kolem ztichli, když k němu přistoupila. „Vy jste ta paní, které zemřel manžel, že ano?“

„Ano.“

„Upřímnou soustrast, milostivá. Nejspíš je to jen přehlédnutí, ale vypadá to, že nejste na seznamu cestujících. Můžete mi ukázat svůj lístek?“

Její lístek? Žádný samozřejmě neměla. Mohla zalhat a tvrdit, že ho ztratila, ale ještě nikdy nelhala a nevěřila si, že by to zvládla. Uvědomila si, že má jen dvě možnosti: mlčet, nebo říct pravdu.

„Já žádný nemám,“ řekla a usmála se v naději, že ho to obměkčí.

Poddůstojník unaveně vzdychl a obemkl golemě rukou paži, jako by jí chtěl zabránit, aby utekla pryč. „Budete muset jít se mnou, milostivá.“

„A kam půjdeme?“

„Sednete si ve strážnici, dokud cestující nerozdělíme do skupin, a pak vám položíme pár otázek.“

Co měla dělat? Nemohla odpovědět na jejich otázky, aniž by přiznala celou pravdu. Už takhle na ni všichni civěli. Polekaně se otočila, i když jí stále svíral paži, a hledala nějaký způsob, jak uniknout. Ještě pořád pluli ve středu řeky a po obou stranách klouzaly menší lodě. Za rušnými moly se lákavě třpytilo velkoměsto.

Poddůstojník jí stiskl paži pevněji. „Milostivá. Nenuťte mě, abych vůči vám použil násilí.“

Vnímala však, že vůči ní žádné násilí použít nechce. Nechtěl se jí vůbec zabývat. Ze všeho nejvíc si poddůstojník přál, aby prostě zmizela.

Na goleminých ústech se mihl náznak úsměvu. Konečně přání, kterému mohla vyhovět.

Škubla loktem, vytrhla se překvapenému poddůstojníkovi a doběhla k zábradlí. Než vůbec někdo stačil vykřiknout, přehoupla se přes okraj, vrhla se obloukem do třpytivého Hudsonu a padala jako kámen.

Vydá: Dobrovský – BETA; červenec 2014