Cherie Priestová : Nepopsatelní (Mechanické století 5)

Rector Sherman je jedním z mnoha dětí, které osiřely v roce 1863, a zároveň jedním z mála, kdo se dožil osmnácti let. Po opuštění sirotčince je přesvědčen, že ho pronásleduje duch chlapce, jehož kdysi znával – Zeka Wilkese – a který zemřel před půl rokem, když mu Rector pomohl dostat se do obezděného města Seattlu.

Neklidný duch je sice možná jen výplodem jeho špatného svědomí, přesto se Rector vloudí na druhou stranu zdi, aby se přesvědčil, že Seattle je plný hladových nemrtvých a jedovatého žlutého plynu. A navíc jsou tady noví tvorové – ani lidé, ani hnilobci, mezi místními známí jako „nepopsatelní“.

Rector získává svou první skutečnou práci – musí nepopsatelné vystopovat dříve, než napáchají další škody. Během pátrání však narazí na vetřelce, které do města přivedla chamtivost. Za městskou zdí se totiž skrývá něco natolik cenného, že jsou pro to vetřelci ochotni zabíjet.

Ukázka z knihy:

„Stal se ze mu snílek a osvojil jsem si nechuť ke
všem tělesným aktivitám. Byl jsem podrážděn
ý a nezřízeně zanícený, a neboť jsem neovládal
žádné hry a byl jsem nemotorný, všichni
chlapci mnou opovrhovali a nenáviděli mě…“

Samuel Taylor Coleridge
v dopise svému příteli Thomasi Pooleovi.

Rector „Prdlajs“ Sherman

1. kapitola

Rector „Prdlajs“ Sherman se dostal do sirotčince Milosrdných sester 9. února 1864, ve stejný týden, kdy byl otevřen. Jeho věk nikdo neznal, ale všichni se shodli, že mu bude kolem dvou let. Byl špinavý, hladový a bos. Na sobě měl jen ponožky, které mu nějaká dobrá duše upletla dřív, než šlo město k čertu. Bylo zřejmé, že nemá žádný vztah k ženu z kmene Duwamišů, která ho do útulku přinesla, protože měl ohnivu rudé vlasy, perleťovou pokožku a brzy se mu začaly objevovat pihy. Nevědělo se ani, jestli to byla jeho chůva nebo kojná. Přinesla ho ještě s jedním dítětem, které nepřežilo příští měsíc. Její jméno zapadlo nebo se ztratilo v záznamech, jen ledabyle vedených po katastrofě se Zemětřasem.

Chlapce s vlasy barvy čerstvě nastrouhané mrkve dostala na starost jeptiška s očima příliš smutnýma na někoho tak mladého a hábitem příliš velkým na někoho tak malého. Domorodá žena, která chlapce přinesla, jí řekla jen jeho jméno a ještě toto: „Nemá nikoho, kdo by ho miloval. Toho druhého neznám, ani jeho jméno. Našla jsem ho na hromadě cihel.“

Rector velice dlouho nemluvil.

Nežvatlal, neukazoval a kromě pláče nevydával žádné zvuky. Byl to divný pláč. Všechny jeptišky se na tom shodovaly, jako kdyby se s tím mělo něco dulat. Z jeho hrdla vycházelo táhlé vzlykání podobné zoufalému volání sovího mláděte. A když černovlasý chlapec, který byl náhodou jeho dočasným společníkem, zemřel na otravu mlhou, tyfus, choleru nebo cokoli jiného, co právu řádilo… přestal Rector i plakat.

Vyrostl v chudokrevného, vyčouhlého mladíka, vyzáblého jako většina chovanců. Zpočátku lidé z Periferie handlovali s čím se dalo a vyjížděli na lodích i se vzducholoděmi do zálivu rybařit, ale během půl roku kvůli jedovatým dešťům v okolí opuštěného města téměř nic nerostlo. Většinu nalezenců, kteří se zotavili jako Rector, události poznamenaly. Byli zaostalejší, pomalí nebo znetvoření vzduchem, který jako malí dýchali.

Když se to vzalo kolem a kolem, mohl na tom být Rector mnohem hůř. Mohl mít nestejně dlouhé nohy nebo úplně žluté bělmo. Mohl mít příliš mnoho zubů, nebo žádné. Při jeho výšce se mu mohla zkroutit páteř a zchroml by. Chodil by jen s největšími obtížemi a vsedě by ho trápily bolesti.

Ale na pohled na něm nebylo nic neobvyklého.

A protože byl tělesně v pořádku a byl bystrý (i když někdy nepoctivý a kladly se mu za vinu drobné krádeže), předpokládalo se, že vyroste v muže, který se o sebe dokáže postarat. Buď vstoupí do církve – což nikdo nečekal, a upřímně řečeno o to ani nestál –, nebo odtáhne přes bažiny a dostane práci na nové pile (když bude mít štěstí), nebo ve vodárně (když štěstí mít nebude). Tak nebo tak, čas vypršel a Rectoru Shermanovi, jehož věk nebyl jistý, bylo přinejmenším osmnáct let.

A to znamenalo, že musí odejít.

Dnes.

To také znamenalo, že někdy po půlnoci, dlouho před snídaní, po níž měl vyklidit své místo, se Rector probudil jako obvykle. Zmatený, prochladlý, s hlavou jako střep a úplně všechno ho bolelo.

Často ho všechno bolelo, proto si navykl utišovat bolest šťávou, která později přinášela další bolest a potřebu další a silnější dávky šťávy. A když proběhl celý cyklus, jeho krev byla hustá, líně se prodírala cévami a nic už ho nemohlo povzbudit, uklidnit či bezpečně provést nočními můrami… probudil se. A chtěl další šťávu.

Nedokázal myslet na nic jiného, dokonce ani na to, kde bude příští noc spát a co bude jíst, až sní poslední snídani v sirotčinci.

Dlouhou chvíli ležel a poslouchal, jak se jeho srdce pomalu uklidňuje a tep se zpomaluje.

Tahle smyčka, ty neustále návaly obtíží, byla úplně běžná. Hodiny se potácely, trmácely, opakovaly se stále dokola a na jejich konci byl vždycky stejný začátek. Chtěl víc, i když nebylo co.

Obrovské pendlovky dole ve společenské místnosti odbily dvě hodiny. Jedno tajemství tedy vyřešil, aniž by zdvihl hlavu z polštáře. Bylo to sice drobné vítězství, ale počítá se. Byly dvě hodiny ráno, takže zbývalo pět hodin, než ho jeptišky nakrmí a pošlou pryč.

Rectorovy myšlenky se pohybovaly líně, jako kdyby plavaly v medu, ale jak se jeho tělo vzpamatovávalo, získávaly řád a na rychlosti. Naslouchal tupému bušení svého srdce a rozeznával dvoje chrápání, jedno mumlání ze spaní a vyrovnaný dech dalšího spáče.

Na pokoji bylo pět chlapců. On byl nejstarší.

A byl zde poslední, kdo osiřel kvůli mlze. Všichni ostatní z té zasažené generace vyrostli a odešli. Všichni kromě Rectora, který se ze všech sil snažil, aby popřel dospělost, nebo zemřel dřív, než jí dosáhne. To druhé mu připadalo snazší.

„Další věc, kterou jsem zvoral,“ šeptal ke stropu. Bylo to k vzteku, ale stále byl naživu.

Někde v podvědomí se pohnul stín. Zachvěl se mu před očima, černá skvrna ve tvaru někoho známého, ale dávno mrtvého. Prudce zamrkal, aby se jí zbavil, ale marně.

Vznášela se těsnu na hranici zorného pole jako protějšek toho, co bylo mimo nu.

„Ne,“ vydechl, přestože věděl, že to slovo nemá žádnou moc. „Vím, že tady nejsi,“ dodal, ale byla to lež. Nevěděl nic. Nebyl si jistý. Zavírat oči nemělo smysl. Když tiskl víčka ze všech sil, viděl obrys postavy na jejich vnitřní straně. Byla vyzáblá stejně jako on, jen o něco menší. Ne moc, ale o poznání. Pohybovala se kradmo a zasmušile jako někdo, kdo je častým terčem posměchu a kopanců. Proplouvala lehkým krokem mezi postelemi chlapců, jako zdivočelá kočka stále připravená uhnout před letící botou.

Rector se choulil pod tenkou dekou, tiskl kolena k bradě, ztěžka dýchal a cítil svůj páchnoucí dech. „Jdi pryč,“ řekl nahlas. „Nevím, proč sem stále chodíš.“

Protože jsi tady ty.

„Neublížil jsem ti.“

Poslal jsi mě tam, i když jsi věděl, že se mi tam něco stane.

„Ne. Jen jsem ti řekl, kudy se tam dostaneš. Všechno ostatní sis způsobil sám. Jenom to chceš na někoho hodit. Prostě tě štve, že jsi mrtvý.“

Zabils mě. To nejmenší, co můžeš udělat, je, že mě pohřbíš.

Duch Ezekiela Wilkese se zatřepetal. Přilétl blíž jako můra ke svíčce Rectorovy viny.

Nechals mě tam.

„A řekl jsem ti, že tě najdu. Napravím to, když to půjde.“

Počkal, až mu přestane bušit srdce. Slyšel jen prdy, popotahování a vzdychání, které se slévaly v noční hudbu sirotčince. Pomalu pod dekou pohyboval nohama, dokud mu chodidla nevisela přes okraj slamníku.

Vzduch na vnější straně deky byl chladný, ale ne chladnější než obvykle. Pronikal dírami v ponožkách a bodal do citlivých míst mezi prsty. Zahýbal jimi a zachvěl se. Boty měl postavené tak, aby do nich vklouzl i poslepu. Udělal to a kroutil chodidly tak dlouho, dokud je pevně neobemkla odřená hnědá kůže. Ani se nesehnul, aby boty zavázal. Podrážky tiše pleskaly o podlahu, když se zvedl z postele a došel k botníku, přes který měl přehozený kabát. Oblékl si ho a chvíli jen tak stál a chvěl se v mrazivé předjitřní tmě. Několikrát si dýchl do dlaní, zhluboka se nadechl a zatajil dech, aby se konečnu úplně probudil.

Vydá: Triton; červen 2014
Překlad: Zdeněk Uherčík