Jessica Shirvington: Omámení (Violet Eden 2)

Violet bylo sotva sedmnáct let, když se o sobě dozvěděla nečekané věci. Nejen že je jiná, ale je zatraceně jiná než ostatní! Je napůl člověk, napůl anděl a osud jí na bedra naložil těžká rozhodnutí – stát se bojovníkem Grigori a tím se vzdát lásky k Lincolnovi, nebo zůstat člověkem a přihlížet, jak se vlády nad světem ujmou padlí andělé? A aby toho nebylo málo, ani uhrančivý Fénix není tím, kým se zdál být!

Nyní na Violet čekají obtížné zkoušky, které prověří její charakter. Je třeba najít posvátná Písma, než se jich zmocní emigranti, a bojovat o ně.
Obstojí před svými přáteli, najde konečně svou spřízněnou duši?
Jaké úmysly má Spence, který přiletěl z New Yorku spolu s ostatními bojovníky Grigori?
Zdá se, že lidé kolem Violet podlehli podivnému omámení… Někdo v jejich skupině je zrádce. A když se v její blízkosti objeví znovu Fénix, hrozí smyslové omámení i Violet…
Po Objetí přichází Omámení, druhý díl světově úspěšné ságy o Violet Edenové!

Ukázky z několika kapitol:

Od chvíle, kdy jsem se stala Grigori, můj život nabral nečekaný a naprosto nový směr. Stal se ze mě válečník, a to v každém smyslu slova. A mně to v mnoha směrech dokonce vyhovuje. Líbí se mi, že mám sílu, a taky ty extra schopnosti v důsledku nadpřirozených genů se mi dost zamlouvají. Na vlastní kůži jsem se bolestivě přesvědčila, že andělé v emigraci nemají mezi lidmi co dělat. Z mnoha dobrých důvodů existujeme v říších oddělených časem a prostorem a andělé zkrátka a dobře nedokážou unést emocionální zátěž, která patří ke každému hmotnému tělu.
Lidé se rodí se schopností cítit emoce, pachy, doteky, takže lásku i bolest prožívají tělesně. Pro anděly to neplatí. Když se anděl stane člověkem, je to pro něho příliš velké sousto. Nakonec zešílí, ale většinou se ještě dlouho předtím změní na mstivé monstrum.
Ano, tohle všechno už vím, ale pořád ještě se nedokážu tak úplně vyrovnat s představou, že je budu zabíjet. Technicky se o zabití nejedná, protože my emigranty jen svlékneme z jejich tělesné schránky a vrátíme je do jejich vlastního království, aby je potrestali. Ale…
A jako by to nestačilo, od chvíle, kdy jsem v poušti objala svou andělskou podstatu – zabořila jsem čepel do obrazu sebe sama –, jsem nedokázala dýku znovu použít, ačkoliv jsem ji s sebou nosila v podstatě na každém kroku. Hoví si v pochvě, pečlivě „očarovaná“, aby byla neviditelná pro normální lidi (zvláštní představa, že už nepatřím mezi normální), a kdykoliv cvičím nebo vyrážím na lov jako teď, jsem pevně odhodlaná po ní sáhnout, jakmile to okolnosti budou vyžadovat.
„Jsi vážně v pohodě? Mohl bych taky zavolat Griffinovi, aby si na to vybral někoho z ostatních.“
„Ale koho asi? Magda se nevrátí ještě dva dny a každý Grigori, který je bojeschopný, už má svoje úkoly.“
Lincoln sklopil hlavu. V chůzi jsem ho šťouchla do ramene. „Budu v pořádku. A navíc, cvičení dělá mistry, no ne?“
Odhodlaně se nadechl, trochu víc se napřímil v ramenou a prsty si prohrábl zlatem protkané hnědé vlasy. Bylo mu jasné, že dohadovat se nemá cenu a že dřív nebo později do akce prostě musím. Ani jednomu z nás by neprospělo, kdybychom nespolupracovali.
„Fajn,“ souhlasil bez dalších řečí a já se tomu usmála. Nato se pustil do přednášky o vhodné taktice, což jsem pozorně poslouchala. Teprve jsem se učila být Grigori, být válečník, ale Lincoln už v tomhle směru nasbíral hromadu zkušeností. Pod zevnějškem slušňáka se skrýval opravdu mocný bojovník.

***

„Co v podobných případech obvykle děláte?“ zajímala jsem se a otvorem ve víčku u svého kelímku foukala do horké kávy. Pro tyhle tvory přece musejí mít nějaký program, ne?
„Violet,“ pronesl Griffin s významně povytaženým obočím, „pokud vím, Onyx je první emigrant, který se po přeměně na člověka znovu objevil.“
„Co? Já… nechápu. Přece se jich za ty roky pro změnu na člověka muselo rozhodnout víc?“
Griffin jen zlehka zavrtěl hlavou. „Pár jich bylo, ale nikdy se znovu neobjevili. Promluvíme si o tom později. Za minutku sem přijdou tvoji noví lektoři, tak tě na ně musím připravit.“
„Tak jo,“ kývla jsem, i když jsem si nebyla úplně jistá, zda se dokážu soustředit.
Vážně je taková hrůza být člověkem?
Vzpomněla jsem si, že teprve před měsícem bych dala skoro všechno, jen abych si mohla nechat svou nudnou lidskou existenci.
„Tak,“ začal Griffin a ležérně se opřel ramenem o zeď jako normální pětadvacetiletý frajírek – což ovšem zvládal zahrát jen výjimečně. „Nyla a Rudyard jsou tedy lektoři. Oba patří k mým starým přátelům a partnery jsou už skoro čtyři sta let. A dokonce…“
„Počkat!“ vyjekla jsem. „Čtyři sta let?“
Panebože, tenhle frajírek normálně mluví o kámoších, se kterými to táhne čtyři sta let!
„No, skoro. Bude to spíš tři sta osmdesát, ale když jde o tak vysokou cifru, je snad možné ji trošičku zaokrouhlit. Souhlasíš?“ podíval se na mě pobaveně.
Lincoln se rozesmál.
„Haha, děsná psina. To mě těší, že vám připadám tak zábavná. Jo, nezapomněla jsem, že údajně máme žít řadu staletí, ale je prostě šílenost narazit hned na začátku na veterány, co budou za chvíli slavit polovinu tisíciletí, pochopte.“
„Přísně vzato, jsou staří jen čtyři sta dva let. Grigori taky nebyli od začátku,“ doplnil Lincoln, který neskrýval smích.
„Ale co ti ostatní? Jsou v mém věku, nebo snad ne?“ Náhle jsem zpanikařila, protože jsem vážně neměla zájem o společnost samých stařečků.
„Jistě, plus minus rok nebo dva. Mám dojem, že budou celkem tři. Dvojice partnerů a jeden čekatel. Jména ale neznám,“ vysvětloval Griffin.
„Čekatel?“
„Partner ještě nedosáhl povinného věku,“ ozval se Lincoln věcně.
„Ach,“ vydechla jsem nejistě.
Lincoln se ledabyle ohlédl přes rameno, i když to ledabylé vůbec nebylo – v jeho případě nikdy. Sám si na mě musel počkat celých devět let, což je pro Grigori hodně. Většina partnerů čeká na svůj protějšek pár měsíců nebo nejvýš rok. Nikdo netušil, proč zrovna Lincoln musel čekat tak dlouho, ale bylo mi jasné, že to pro něho nebylo nic jednoduchého. Dokonce i Grigori, který o partnera nějak tragicky přijde, dostane nabídku na nového tak do roka, třebaže někteří odmítnou a rozhodnou se zapojit jiným způsobem – třeba se zařadí do úklidové čety nebo odejdou na definitivní odpočinek. Každopádně však mají možnost se v té záležitosti rozhodnout sami.
Griffin pozoroval proud lidí vycházejících z odbavovací haly. Bylo zřejmé, že jde o vlnu cestujících z New Yorku. Nikdo z nich se nerozhlížel po čekajících lidech a rázně mířili rovnou k východu.
Šťouchla jsem do Lincolna. „To jsem fakt zvědavá, jak budou vypadat?“ šeptla jsem.
Jako když je někomu přes čtyři sta let, musí vypadat divně, no ne?
Nemusela jsem čekat dlouho. Když se u nás zastavila pětice lidí a dva z příchozích se začali objímat s Griffinem, zažila jsem šok.
Oba učitelé, což zřejmě byli Nyla a Rudyard, nevypadali ani o rok starší než Griffin. Tedy o rok dva možná ano, ale to přece nehraje roli. Měli mladistvou a svěží pleť a na sobě normální ohoz typický pro mládež. Jejich džíny a trička byly mnohem víc „in“ než ta nejmodernější věc v celém Griffinově šatníku – tedy toho, v němž vybíral, když si troufl do jiných vod, než byly jeho spolehlivé tmavě modré košile.
Trojici postávající za nimi tvořili jednoznačně studenti. Všichni vypadali jako moji vrstevníci. Stáli kousek stranou a sledovali shledání přátel. Cítila jsem, že mě doslova propalují zvědavými pohledy. Začala jsem se vrtět, těkala jsem očima do všech stran, dokud mi po zádech jemně nepřejela ruka. Byl to jen krátký dotek, ale tolik podpory, sebejistoty a síly mi mohl poskytnout pouze můj Grigori partner.
Pouze Lincoln.
Když konečně utichly výkřiky „Ty ses ale vůbec nezměnil!“ – a to se zřejmě navzájem neviděli celá desetiletí! –, Griffin se obrátil k nám.
„Lincolne a Violet, seznamte se s Nylou a Rudyardem.“
Následovalo potřásání rukou. Nejdřív jsem se přivítala s Nylou. Byla krásná. Snědou pletí a černými vlasy zastřiženými kolem obličeje ve stylu Kleopatra mi maličko připomínala Egypťanku a štíhlá urostlá postava byla typická spíš pro zdatného sportovce než pro módně vyzáblou hubeňourku. Když jsem ji pozdravila, rázem se jí obličej rozzářil překrásným vřelým úsměvem. Mezi rybízově rudými rty se zablýskly dokonalé zuby.
Rudyard se zdál odtažitější. Stiskl mi ruku, ale nepotřásl jí, jen se zdvořile pousmál a prohlížel si mě přimhouřenýma očima. Došlo mi, že si mnou není úplně jistý. Náhle mě prudce zamrazilo. Nejprve vzadu na šíji a odtud se ten pocit šířil jako elektrický proud, nahoru do hlavy a dolů do celého těla.
Škubla jsem rukou, ale Rudyard mě nepustil. To mravenčení nebolelo, ale bylo hrozně nepříjemné. Cosi jako by zevnitř vytlačovalo mou andělskou moc, ale já to nedělala. Honem jsem vrhla naléhavý pohled po Griffinovi, ale pozoroval mě spíš se zájmem, ne zděšeně.
K čertu! Něco se mnou dělají. Je to zkouška?
Vzchopila jsem se, abych se z nevítaného vetřelce viditelně neotřásla strachy, a honem jsem se pokusila kolem centra své andělské moci vybudovat hradby, abych ochránila ji a současně i sebe. Připomnělo mi to nedávný a velmi podobný zážitek s Fénixem.
Musela jsem se pekelně soustředit a párkrát jsem selhala a musela jsem začít od začátku. Únava z minulých dvou dní ze mě ještě nevyprchala, takže než jsem začala situaci ovládat, byla jsem vzteky bez sebe.
A jakmile jsem své vlastní moci zajistila bezpečí, rázně jsem vyšoupla ven tu útočnou sílu, kterou do mě vysílal Rudyard, kdo jiný. Nestál mi ani za zdvořilost.
Pustil mou ruku a o pár kroků klopýtavě ucouvl. Těsně předtím Nyla natáhla ochranitelsky paži, aby neupadl. Ovšem když ke mně Rudyard opět vzhlédl, oči mu jiskřily ohromením a zubil se od ucha k uchu.
„Působivé,“ pokývl a znovu se podíval na Nylu, která také nepatrně kývla. Všimla jsem si, že se jim ruce automaticky spojily, prsty se něžně propletly, jako by šlo o mnohaletý zvyk.
Co to…?
A Rudyarda s Nylou zřejmě něco nesmírně zajímalo, protože zvědavě těkali očima mezi mnou a Lincolnem. A co bylo nejpodivnější, podle všeho se nedívali ani tak na nás jako na ten prostor mezi námi. Padla na mě olověná únava, se vzrůstajícím podrážděním jsem přešlápla z jedné nohy na druhou a užuž jsem se chtěla omluvit, že musím na dámy, když se Rudyard vzpamatoval. Bujaře plácnul Griffina do zad, takže jsem si konečně mohla dovolit vražedně loupnout očima po Lincolnovi a Griffinovi, kteří mi ani v jednom okamžiku nijak nepomohli.
„Jsem proklatě rád, že jsi nás zavolal, ty stará vojno!“ zasmál se Rudyard a hodil si batoh na ramena.
Griffin jen zářil. Vážně mě těšilo, že je štěstím bez sebe, zatímco já vyčerpáním ještě sotva lapám po dechu jako idiot.
Lincoln mě objal kolem ramen, aby mi pomohl udržet se na nohou. Vykroutila jsem se mu a navztekaně po něm střelila pohledem. Copak se neumí chovat líp? Zvlášť před cizími?
„Violet, mrzí mě, že Rudyard pronikl až k podstatě tvé moci, ale občas je první dojem mezi dvěma silami nejlepší způsob, jak změřit kvalitu a moc síly. Beru, že to není zrovna nejmilejší způsob seznámení…, ale vrcholně poslouží svému účelu. Nechtěl ti ublížit a teď ti dáváme slovo, že podobný útok se už nikdy nebude opakovat bez tvého souhlasu,“ vysvětlila mi Nyla mírně.
Nahlas jsem to neřekla, ale v duchu jsem přísahala: Žádný souhlas se nikdy konat nebude, milá dámo! První dojem si udělaly obě strany.
Lincoln si s Nylou a Rudyardem taky potřásl rukou, a pak jsme se všichni konečně přivítali s trojicí studentů, která do téhle chvíle nepronesla ani slovo.
Zřejmě to patří k podrazu zvanému „prohrabejte se v její moci“.
Stáli tam dva kluci, Salvatore, Ital, který zřejmě neuměl moc anglicky, ale s hustou čupřinou tmavě hnědých kudrn, huňatým obočím a širokými rameny vypadal moc mile. Druhý byl Spence, který všem energicky zapumpoval rukou, a přitom mu přes obličej plandaly blond pačesy a všechny si nás prohlížel zelenýma očima. Měl je hezké, ale Lincolnovým zeleným očím se rovnat nemohly. Zřejmě byl nadšený, že všechny poznává – tedy všechny kromě mě. Šeptem jsem se svěřila Lincolnovi, ale ten mě odbyl, že jsem paranoidní. Nijak tím však nezměnil ty negativní vibrace, které ve mně vyvolávalo Spencovo zírání.
Jo, mít nové kámoše je super.
Dívka se jmenovala Zoe a zdála se mi… načuřená. Měla ten emo vzhled, který jsem nikdy pořádně nechápala. Chci říct, znamená to, že člověk je zapálený buď do gotického stylu, nebo je založený emocionálně. Ale proč takhle na půl cesty? Byla vysoká, i když se ledabyle hrbila, pod nagelovaným hnědým ježkem s peroxidovými konečky měla oči mohutně obkroužené tmavě modrou tužkou. Ale ze všeho nejvíc mě na Zoe praštilo do očí, že se cítila totálně v pohodě. Stála tam v tmavě šedém upnutém tričku, ve skládané šortkové minisukni a kanadách, ale podle všeho s tím neměla problém. Záviděla jsem jí. Prozatím se neprojevovala jinak, než že se občas shýbla pro batoh a zase ho s žuchnutím nechala dopadnout zpátky na podlahu. Zajímalo mě, jestli ji sem přivlekli násilím, protože se tvářila, že by mnohem radši zůstala v New Yorku. Nejspíš mě už teď nenáviděla.
Ale když nás dvě konečně představili, Zoe mi situaci vysvětlila hned v prvních větách.
„Čau, jsem Zoe. Koukám, že ses už seznámila s mým idiotským partnerem Salvatorem.“
Ohlédla jsem se po Salvatorovi, který stál vedle Spence. V porovnání s mrazivým pozdravem, kterým mě obdařil Spence, Salvatore působil kamarádsky vstřícně.
„Anglicky neumí, takže se ani nenamáhej s ním hodit řeč,“ pokračovala Zoe. „No fakt, uznej – doživotně mít na krku něco tak slabomyslného!“ Z očí jí čišelo nefalšované zděšení. Podle všeho šlo o velmi čerstvé partnerství a očividně jí nikdo nikdy nevysvětlil, že neznalost angličtiny ještě z nikoho idiota nedělá.
Polkla jsem smích a potřásla hlavou. „Věř mi, že časem se to hodně zlepší,“ chlácholila jsem ji.
Zvedla oči v sloup. Když jsme společně odcházeli z letiště, ještě jsem si vzpomněla, že jsem se chtěla přesvědčit, co dalšího venku vycítím, ale nakonec jsem na to byla po Rudyardových hrátkách strašně unavená.

Vydal: Práh; květen 2014