Pět otázek pro M. T. Majar

Česká autorka M. T. Majar  zaujala před dvěma lety striptérskou romancí Hot Boys, následně ale vydala dva romány z žánru urban fantasy. Druhý díl plánované trilogie o Češce Tori mezi vlkodlaky je na světě už nějaký ten pátek a já se rozhodla autorce nejen o tomto románu položit pár otázek.

Znamení vlka původně vzniklo jako v podstatě spin-offová fanfikce na sérii Anita Blake. Ten svět sis ale uzpůsobila, přišla s novou terminologií, zapracovala jsi indiánskou mytologii. Odkud jsi čerpala inspiraci pro názvy jednotlivých pozic ve vlkodlačí smečce nebo celkově k úpravě toho světa k obrazu svému?

Spoustu věcí máme všechny v hlavě – my, co čteme tenhle žánr (my holky a Dardalion :-) ) Je skoro nemožný přijít s něčím novým, objevným. To sama víš, máš načteno. Já koneckonců taky, takže některé zákonitosti byly jasně dané. Přidala jsem v podstatě jen potřebu vody po transformaci, doplnit tekutiny, které měnící se vlk ztrácí :-)  Ani nevím, odkud to přišlo, myslím, že jsem četla nějaký článek o tom, jak dlouho člověk vydrží bez vody, a nápad na to, jak postupně zabít vlka, tu byl. A to názvosloví koneckonců vychází z mnoha knih a filmů, točí se to tak trošku v kruhu. Slovo „lycas“ není nijak objevné, co si budeme povídat.  Chétira jsem tuším vytvořila zprasením irštiny. Odpusť :-) (pozn. red.: redaktorka rozhovoru studovala irštinu.)

 

Znamení vlka bylo poměrně erotické, Krvavý písek byl zas… no, opravdu krvavý. V prvním dílu jsi vyzdvihla krásu světa vlkodlaků, v druhém jeho syrovou, odvrácenou tvář. Jak těžké pro tebe bylo nechat Tori čelit tomu, co se tam stalo?

Upřímně, mít možnost začít znovu, bude i Znamení vlka drsnější, krvavější. Byla to prvotina, jejíž vznik znáš z první ruky. Ale už v první knížce jasně ukazuju, že svět vlkodlaků není hopsání po lese a honění zajíců nebo čehokoliv. Samozřejmě bych takhle mohla prohopsat pět až deset knížek a vytvořit další roztomile chlupatou sérii, kterých jsou tu mraky. Copak by mě to ale bavilo? Od začátku jsem říkala, že Vlci budou maximálně třídílní, víc ne. Mám ty postavy ráda, a proto je nebudu „vařit“ pořád dokola. I když je dusím pěkně i tak, viď? Ve Znamení to byl ten nejslabší článek – Ben. V Krvavém písku jsem do toho mlýnku poslala rovnou Tori, bylo to nevyhnutelné. Jsem přesvědčená, že kdyby žili tihle tvorové skutečně, pohybovali se mezi námi, okamžitě určitý typ lidí přijde na to, jak je využít… nebo zneužít. Pro prachy, pro zábavu. Lidská krutost nezná hranic – vždyť to vidíš denně kolem sebe. Na zprávy už dávno nekoukám. Abych ale přesně odpověděla, nebylo pro mě těžké ji tomu všemu vystavit. Nevím, co přesně to o mně vypovídá :-) Mnohem důležitější ale je, že ji to nezlomilo, naopak. Přežila, vyvinula se, vyrostla. Posunula si hranice. Téma jakési „ženské síly“ je pro mě hodně důležité – znovu, stačí se rozhlédnout. Co všechno musí ženské zvládnout a unést. Mnohé z nich mají zkušenosti i s nejhorším fyzickým násilím, a přesto dokáží fungovat, vychovávat děti, chodit do práce. Vím, že s tímhle tématem jsem ještě neskončila, a ano, zase to bude krvavé :-)

 

Máš venku tři knihy, pracuješ na čtvrté a pohráváš si v podstatě s dvěma univerzy: svět vlkodlačí urbanky a náš současný svět. Udržuješ ty světy striktně oddělené, nebo tě občas při psaní jedné z urbanek napadlo, co bys mohla napsat v pokračování Hotíků – a utíkala to hned vepsat, případně obráceně?

No jasně, občas je to pěkný gulášek :-) Prolíná se to, v hlavě určitě. Na papíru ne, doufám. Tam jedou tyhle dva světy hezky vedle sebe. Můžu o obou najednou přemýšlet, ale nemůžu oba najednou psát. Je těžké nakopnout se k psaní pozdě odpoledne nebo večer po návratu z práce, ještě tak přeskakovat z jednoho příběhu na druhý – to ne. Takže teď se mi tam pořád dokola převrací Hell Boys. Až je vyleju na papír, bude místo, aby se tam otáčelo něco jiného.

 

V které z tvých hrdinek/hrdinů je nejvíc z tebe a v jakém ohledu?

To je těžký. Člověk nechce, aby z postavy rovnou křičel – tohle jsem já! Ale stejně se tomu neubráníš, říkáš si – jak já bych se chovala, jak bych tohle řešila? Musím své postavě rozumět, takže do ní stejně kus sebe dám. Tedy do té hlavní, do postavy, z jejíhož pohledu je příběh psaný. Myslím, že v takovém Beniciovi ze mě moc není. I když – kdo ví, jak bych zparchantěla, mít jeho moc a peníze :-) Tori je mi nejpodobnější, to nepopírám. Ani nechci. Mám ji ráda. Chybuje – já taky. Je paličatá a umíněná – já taky. Má strach a stejně jde a udělá, co musí – i tohle znám. Podléhá pokušení – ech, no… :-) Je to cholerik, kterému na povel narostou tesáky – je dobře, že já tohle neumím. Dobře pro moje okolí :-) No a Chris – toho bych chtěla mít doma. Takovýho, jakej je :-)

 

Právě pracuješ na románu s názvem Hell Boys. Co nám o této knize můžeš říct?

Hell Boys budou ze stejného ranku jako Hotíci. To můžu slíbit. Příběh Chrise a Tary ale beru jako uzavřený – zatím. Takže vás čeká nový hrdina, nový frajer a miláček – doufám. Snad ho budete mít rády. Já mám, i když je někdy „na přes držku“ :-)

 

Děkuji za rozhovor.
Více o autorce se dozvíte z jejích webových stránek.