Sally Green: Napůl zlý

Fantasy příběh o nezdolné vůli přežít. Příběh, který vás chytne a nepustí až do poslední stránky.
Nadpřirozený thriller se odehrává v novodobé Anglii, kde mezi lidmi žijí v utajení černí-zlí a bílí-hodní čarodějové. Obě frakce rozděluje silná nenávist a spojuje jedna jediná věc – strach z chlapce, který pochází z obou stran.
Patnáctiletý Nathan je synem smíšeného čarodějnického páru a ostatními čaroději vězněn a mučen. Chlapec musí ze svého žaláře uprchnout před svými šestnáctými narozeninami a najít svého otce, nejsilnějšího a nejkrutějšího černého čaroděje na světě, jinak zemře. Zvládne svůj nelehký úkol přesto, že nemůže nikomu věřit? Ani dívce, kterou miluje?

Ukázka z knihy:

Část první
Trik

Ty dvě děti, chlapci, seděly těsně vedle sebe, zmáčknuté k sobě velkými opěrkami starého křesla. Ty jsi byl ten vpravo.

Teplo druhého chlapce bylo tak blízké, přesouval pohled od telky k tobě, trochu jako ve zpomaleném filmu.

„Líbí se ti to?“ zeptal se.

Kývl jsi. Objal tě kolem ramen a obrátil se zase k televizi.

Potom jste oba chtěli zkusit tu věc z filmu. Uzmul jsi ze zásuvky v kuchyni velkou krabici zápalek a utekl s nimi do lesa. Šel jsi první. Škrtl jsi zápalkou a podržel ji mezi palcem a ukazováčkem, nechal ji hořet, až dohořela. Prsty jsi měl popálené, ale přesto svíraly zčernalou zápalku.

Ten trik fungoval.

Druhý chlapec to zkusil taky. Jenže on to nedokázal. Upustil zápalku.

Pak ses probudil a vzpomněl si, kde jsi.

Klec
Trikem bylo nedbat. Nedbat na bolest, nedbat na nic.

Trik nedbání byl klíč; to byl jediný trik ve městě. Jen že tohle není město; je to klec vedle domku obklopeného fůrou kopců a stromů a nebe.

Je to jednotriková klec.

Kliky
Rutina je o. k.

Probudit se do nebe a vzduchu je o. k. Probudit se do klece a pout je to, jak to je. Nemůžeš klec nechat, aby se ti dostala pod kůži. Pouta dřou, ale hojení je rychlé a snadné, tak proč se tím trápit?

Klec je teď o moc lepší, když v ní jsou ovčí kůže. I když je mokro, hřejí. Taky dehtový papír přes severní stranu znamená velké zlepšení. Znamená ochranu před nejhorším větrem a deštěm. A trochu stínu, když je horko a slunečno. Vtip! Člověk si musí udržet smysl pro humor.

Takže rutina je probudit se, když nebe začne před rozbřeskem světlat. Nemusíš pohnout jediným svalem, dokonce ani otevřít oči, abys věděl, že svítá; můžeš tam jen ležet a všechno to vnímat.

Nejlepší část dne.

Kolem není moc ptáků, jen pár, ne moc. Bylo by fajn znát všechna jejich jména, ale poznáš aspoň jejich různý křik. Nejsou tu žádní rackové, což je něco, o čem se dá přemýšlet, a nejsou tu ani žádné kondenzační čáry za letadly. V předjitřním klidu je vítr obvykle mírný a někdy se vzduch už zdá jakoby teplejší, když začíná svítat.

Teď můžeš otevřít oči a máš pár minut na to, aby sis vychutnal východ slunce, což dnes je tenká růžová čára táhnoucí se podél horního okraje stužky oblaků ovinuté kolem rozmazaných zelených kopců. A pořád ještě máš minutu, možná dokonce dvě, aby sis všechno urovnal v hlavě, než se objeví ona.

Musíš ale mít plán a nejlepší je promyslet si to všechno v noci předtím, takže pak do toho můžeš rovnou bez přemýšlení vklouznout. Většinou plán představuje dělat, co ti řekne, ale ne každý den a ne dnes.

Čekáš, až se objeví a hodí ti klíče. Chytneš klíče, odemkneš si kotníky, třeš je, abys zdůraznil bolest, kterou ti způsobuje, odemkneš levé pouto, odemkneš pravé pouto, zvedneš se, odemkneš dvířka klece, hodíš jí klíče zpátky, otevřeš dvířka, vyjdeš ven – skláníš hlavu, nikdy se jí nedíváš do očí (leda by to bylo součástí nějakého jiného plánu) – promasíruješ si záda a možná trochu zasténáš, dojdeš k zeleninovému záhonu, vymočíš se.

Někdy se tě pokouší zmást, samozřejmě, tím, že změní rutinu. Někdy chce, abys odvedl práci ještě před cvičením, ale většinou jsou to nejdřív kliky. Víš, co to bude, i když se zatím ještě zapínáš.

„Padesát.“

Pronese to tiše. Ví, že posloucháš.

Dáš si načas jako obvykle. To je vždycky součástí plánu.

Nutíš ji čekat.

Přetřeš si levou paži. Kovový náramek se do ní zařezává, když máš nasazená pouta. Hojíš si ji a vnímáš slabé bzučení. Zakroužíš hlavou, rameny, zase hlavou a pak tam stojíš, jen stojíš další vteřinu či dvě, tlačíš ji až na hranu, než padneš k zemi.

jedna Nedbat
dva je ten trik.
tři Jediný
čtyři trik.
pět Ale ještě je
šest fůra
sedm taktiky.
osm Fůra.
devět Ve střehu
deset pořád.
jedenáct Pořád.
dvanáct A je to
třináct snadné.
čtrnáct Páč tu není
patnáct nic jinýho
šestnáct co dělat.
sedmnáct Ve střehu kvůli čemu?
osmnáct Něčemu.
devatenáct Čemukoli.
dvacet N
dvacet jedna ě
dvacet dva čemu.
dvacet tři Chyba.
dvacet čtyři Šance.
dvacet pět Přehlédnutí.
dvacet šest Ta
dvacet sedm nejmenší
dvacet osm chybička
dvacet devět té
třicet Bílé
třicet jedna čarodějnice
třicet dva z
třicet tři Pekla.
třicet čtyři Páč ona dělá
třicet pět chyby.
třicet šest Jo.
třicet sedm A když ta chyba
třicet osm nevede
třicet devět k ničemu
čtyřicet čekáš
čtyřicet jedna na další
čtyřicet dva a na další
čtyřicet tři a na další.
čtyřicet čtyři Dokud
čtyřicet pět se ti nepodaří
čtyřicet šest uspět.
čtyřicet sedm Dokud
čtyřicet osm nebudeš
čtyřicet devět volný.

Zvedneš se. Ona celou tu dobu počítá, ale nikdy se nevzdat je další taktika. Neřekne nic, ale popojde k tobě a hřbetem ruky tě uhodí přes obličej.

padesát „Padesát.“

Po klicích je tu jenom stání a čekání. Nejlepší je dívat se na zem. Stojíš vedle klece na cestičce. Cesta je blátivá, ale nebudeš ji zametat, ne dneska, ne s tímhle plánem. V posledních několika dnech hodně pršelo. Podzim přichází rychle. Ale dneska přesto neprší; zatím to jde dobře.

„Tak na vnější okruh.“ Znovu mluví tiše. Není třeba zvyšovat hlas.

A tak vyběhneš… ale ještě ne. Musíš ji udržovat v přesvědčení, že jsi jako obvykle obtížný-ale-v- podstatě-povolný, a tak si oklepáváš bláto z bot, patu levé boty o špičku pravé a potom patu pravé boty o špičku levé. Zvedneš ruku a podíváš se nahoru a kolem, jako bys odhadoval směr větru, plivneš mezi keříky brambor, podíváš se doleva a doprava, jako bys čekal, až budeš moct vběhnout do silnice a… necháš projet tenhle autobus… a pak vyrazíš.

Kamennou zídku zdoláš výskokem nahoru a pak vzhůru do vřesoviště a míříš mezi stromy.

Svoboda.

To tak.

Ale ty máš plán a během čtyř měsíců ses hodně naučil. Vnější okruh jsi pro ni nejrychleji zdolal za pětačtyřicet minut. Dokážeš to rychleji, možná za čtyřicet, protože se zastavuješ u potoka na vzdáleném konci a odpočíváš a piješ a nasloucháš a rozhlížíš se a jednou se ti podařilo se dostat až na hřeben a podívat se na další kopce, další stromy a loch (možná to bylo jezero, ale něco v tom vřesu a délce letních dní říkalo loch).

Plán pro dnešní den byl zrychlit, až budeš z dohledu. To je snadné. Snadné. Dieta, na které jsi, je skvělá. To jí musíš přiznat, protože jsi super zdravý, super fit. Maso, zelenina, víc masa, víc zeleniny a nezapomeň na spoustu čerstvého vzduchu. Ach, to je život.

Vedeš si dobře. Udržuješ dobré tempo. Svoje špičkové tempo.

A bzučíš, samoléčíš se po tom jejím malém plácnutí, trochu to brní, bzzz, bzzz, bzzz.

Už jsi na opačném konci, kde by ses mohl obrátit, kdybys běžel vnitřní okruh, který je vlastně půlkou vnějšího okruhu. Ale ona nechce vnitřní okruh, a tak uděláš vnější, nebo cokoliv ti řekne.

Ale tenhle bude stejně nejrychlejší.

A pak vzhůru na hřeben.

A necháš gravitaci, aby tě vzala dlouhými kroky dolů k potoku, vedoucímu k jezeru.

Teď to začíná být zrádné. Teď jsi těsně za oblastí okruhu a brzy budeš hodně mimo něj. Nebude vědět, že jsi pryč, dokud už nebude pozdě. To ti poskytuje dvacet pět minut od opuštění okruhu – možná třicet, možná třicet pět, ale řekněme dvacet pět, než za tebou vyrazí.

Ale ona není problém; problém je pásek kolem zápěstí. Praskne, když zajdeš příliš daleko. Jak to funguje, kouzlo či věda nebo oboje, to nevíš, ale prostě praskne. Pověděla ti to Prvního dne a pověděla ti, že ten pásek obsahuje tekutinu, kyselinu. Tekutina se uvolní, když se zatouláš moc daleko a ta tekutina se ti propálí do zápěstí.

„Upálí ti to ruku,“ tak to formulovala.

Teď běžíš z kopce. Ozve se cvaknutí… a začne to pálit.

Ale ty máš ten plán.

Zastavíš se a ponoříš zápěstí do potoka. Proud zasyčí. Voda pomáhá, i když to, co se valí z pásku, je zvláštní druh bublající husté, lepkavé tekutiny, která se nedá snadno opláchnout. A další přitéká. Ale ty musíš jít dál.

Podložíš si pásek vlhkým mechem a rašelinou. Znovu namočíš zápěstí do proudu. Nacpeš pod pásek další vycpávku. Trvá to už moc dlouho. Musíš jít.

Z kopce dolů.

Podél potoka.

Trikem je nedbat na zápěstí. Tvoje nohy se zdají být v pořádku. Urazí pořádnou trasu.

A stejně, přijít o ruku není tak zlé. Můžeš ji nahradit něčím příhodným… hákem… nebo pařátem s třemi hroty jako měl ten chlápek v Drak přichází… nebo možná něco s ostřími, která se dají zatáhnout, ale když bojujete, šup, jsou tady, bzíí bum… nebo možná i plameny… v žádném případě nemůžeš mít falešnou ruku, to je jistý… rozhodně ne.

Hlava se ti točí. Taky bzučí. Tvoje tělo se pokouší uzdravit tvoje zápěstí. Nikdy nevíš, třeba se z toho dostaneš s oběma rukama. Ale pořád, trikem je na to nedbat. Ať tak či tak, jsi z toho venku.

Zastav se. Ponoř to zase do potoka, nalož na to trochu čerstvé rašeliny, vyraz dál.

Skoro u jezera.

Skoro.

Ach ano. Zatraceně studené.

Jsi moc pomalý. Brodění je pomalé, ale zase při něm můžeš mít ruku ve vodě.

Jen jdi pořád dál.

Jdi dál.

Je to zatraceně velké jezero. Ale to je o. k. Čím větší, tím líp. Znamená to, že tvoje ruka bude déle ve vodě.

Cítíš se mizerně… uffff…

Sakra, ta ruka vypadá hrozně. Ale z náramku přestala vytékat kyselina. Dostaneš se ven. Porazil jsi ji. Můžeš najít Mercury. Dostaneš tři dary.

Ale musíš vytrvat a jít.

Za chviličku budeš na konci jezera. Vedeš si dobře. Vedeš si dobře. Už to není daleko. Brzy už se budeš moci podívat přes údolí a…

Vydá: Euromedia – YOLI; duben 2014