Jaime Reed: Kronika Kambionů – Osudová přitažlivost

Ukázky z knih / 17.4.2014 /

První díl nové paranormální série americké autorky Jaime Reed Kronika Kambionů vyšel v Nakladatelství Fragment tento týden. Záhadní, přitažliví a nebezpeční, přesně takoví jsou kambioni – démoni ze starých dob, kteří přežívají do dnešních dní a neustále touží po životodárné energii. Kdo skutečně jsou a jaká tajemství skrývají? To poodhalí první titul z nové mysteriózní série s názvem Osudová přitažlivost!

Reed_Kronika_kambionuFascinující debut americké autorky knih pro young adults vtáhne čtenáře do příběhu plného napětí, nebezpečí a dávno ukrytých tajemství. Hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá Samara, která pracuje ve volném čase v knihkupectví. Mladá dívka, zklamaná z nevydařeného vztahu, se chová cynicky, je podezřívavá a za sarkasmus skrývá své skutečné pocity.

Najednou si začne více všímat svého zvláštního kolegy, který má tajemný výraz, uhrančivý pohled a vyzařuje něco, co Samaru až nepřirozeně přitahuje. Jeho fialové oči nenechají chladnou téměř žádnou ženu. Brzy na to se začínají dít divné věci a Samara pochopí, že je v nebezpečí nejen ona, ale také její rodina. Musí si zvolit, zda bude riskovat a jediným rozhodnutím navždy změní svůj život. Svět nadpřirozených sil je ale mnohem nebezpečnější, než si kdy uměla představit…

Anotace:
Jsou záhadní, přitažliví a nebezpeční… Kambioni.
Sedmáctiletá Samara pracuje v knihkupectví, aby si vydělala na své první auto. Spolu s ní tam pracuje Caleb, okouzlující a tajemný mladík, jehož uhrančivý pohled nenechá klidnou téměř žádou ženu. Samara je ale jediná, která cítí, že za jeho neodolatelným úsměvem se skrývá nebezpečí.
Tajemství, které Caleba obklopuje, přivádí Samaru do světa kambionů, ve kterém je přitažlivost a atraktivita podmínkou pro přežití.
Když se kolem začnou dít děsivé věci a ohrožovat její blízké, musí Samara riskovat a učinit rozhodnutí, které možná změní její život. Navždy.

Ukázka z knihy:
1. kapitola

Lásce se oddává jen masochista.

Pravdivější slova ještě nikdy nikdo nevyřkl, pokud k tomu mám co říct. Díky téhle filozofii jsem se za celý život nezbláznila a přežila svoje nejdivnější léto. Na druhou stranu je zábava sledovat, co s lidmi láska dělá. Je to báječný způsob, jak strávit pauzu na oběd.

Seděla jsem na kapotě svého auta s velkým kelímkem coly a pozorovala, jak se před mýma očima odvíjí velké milostné drama. Moje nejlepší kamarádka Mia a její přítel Dougie, s kterým se neustále scházela a zase rozcházela, kolem sebe na parkovišti nákupního centra kroužili jako dva boxeři v ringu.

V dnešním představení došlo i na rekvizity. Dougie pobíhal po betonu a krčil se, aby se vyhnul smrti umlácením tou nejdražší značkovou kabelkou, jakou si umíte představit. Z Miiny litanie výkřiků, nadávek a máchání kabelkou jsem si odvodila, že Dougieho přistihla s jinou holkou. Mia se občas dokázala pěkně vytočit, ale když šlo o jejího chlapa, změnila se v hotovou fúrii. Tahle zběsilá žárlivost ovšem panovala podle situace na obou stranách a pro nezúčastněné pozorovatele skýtala nevídané pobavení.

„Bože, ty seš takovej lhář! Jaks mi to mohl udělat?“ běsnila Mia.

„Klid, lásko! Je to moje sestřenice!“ Dougie se jen o pár milimetrů vyhnul Miině kabelce.

„Ty prolhanej ubožáku! Všechny tvoje příbuzný jsem už potkala, Douglasi. Tahle u tebe doma ještě nikdy nebyla.“

Dougie kolem ní pobíhal dokolečka a do tváře se mu hrnula krev, takže byl červený jak řepa. „Právě přijela do města! Přísahám, lásko!“

„A proč jsi mě nepředstavil, co?“ Mia si z čela odhrnula zpocené hnědé vlasy. „Copak ty se za mě stydíš?“

Dougie se zarazil a bylo vidět, že ho takové nařčení zabolelo. „Ne! Jak něco takovýho můžeš vůbec říct?“

„Lháři!“ Mia se znovu rozmáchla kabelkou, ale Dougieho hlavu těsně minula.

Dougie chytil její tašku za jedno ucho a uprostřed parkoviště začala regulérní přetahovaná. Rodiny na víkendových nákupech tomu s hrůzou přihlížely a rodiče zakrývali svým ratolestem uši před přívalem nadávek, které poletovaly vzduchem. Bylo mi jasné, že někdo co nevidět zavolá ochranku, takže jsem se rozhodla nechat milence jejich osudu.

„Hej, vy dva,“ zavolala jsem přes rameno, „musím se vrátit do práce, ale uvidíme se pak, jo?“

„Jasný, zavolám ti!“ zahulákala Mia a strčila Dougieho do hrudi.

Hodila jsem prázdný kelímek do koše a vešla postranním vchodem do knihkupectví Buncha Books. Klimatizace mě praštila do tváře a vytlačila červnové horko ven. Z reproduktorů se ve věčné smyčce ozývaly jemné jazzové tóny vysílané satelitním rádiem. Kolem polic s knihami pomalu a nerozhodně tančili turisté i místní.

Prošla jsem hlavní uličkou, kolem stánků s novinkami a bestsellery až k pultu služeb zákazníkům uprostřed obchodu. V Buncha Books jsem pracovala už od druháku a naučila jsem se tu několik obchodních fíglů, zejména to, že se nikdy nesmím nechat nachytat přímo mezi policemi, a taky to, že pokud se zákazníkům nebudu dívat do očí, nebudou se snažit mě oslovit. Tím jsem se řídila od chvíle, kdy mi začala směna. Opatrně jsem se rozhlédla, našla prázdný počítač a zalogovala se zpátky.

Díky nenápadné infiltraci a rychlému postřehu se mi podařilo proklouznout bez povšimnutí na druhou stranu obchodu. Když jsem však cupitala kolem polic s časopisy, zahlédla jsem koutkem oka něco podivného, co mě zarazilo. Zastavila jsem se, několikrát mrkla a zacouvala zpátky k oddělení Dům a zahrada, abych se přesvědčila, že mě nešálí zrak.

Caleb Baker, asistent manažera hudebního oddělení, držel ve smrtícím objetí nějakou zrzku a jejich rty jako by k sobě byly přilepené. Nevypadalo to, že by jí tohle veřejné vyšetření mandlí nějak vadilo, ale tohle rozhodně nebyla jedna ze služeb, které jsme měli zákazníkům podle pracovní smlouvy poskytovat.

Právě jsem se otáčela k odchodu, když se jeho pohled střetl s mým.

Caleb nebyl ten typický hezoun, za kterým by se otáčela každá holka, ale něco na něm bylo. Měl dolíčky ve tvářích a ostře nachové oči, jaké jsem nikdy v životě neviděla. I když trval na tom, že to nejsou kontaktní čočky, podle mě taková barva v přírodě existovat nemohla. Právě teď se v jeho očích odrážely všechny odstíny od fialové až po purpurovou.

Tvář mu zakrývaly pramínky světle hnědých vlasů, zatímco si se zrzkou dál vyměňoval sliny. Pokud se od sebe brzo neodtrhnou, aby se nadechli, Caleb z ní určitě vysaje veškerý vzduch. Podle toho, co jsem slyšela, existují právě pro takovéhle případy hodinové motely a všude kolem bylo levných hotelů spousta.

Za ten rok a půl, co tu pracuju, mě tenhle kluk každou chvíli něčím vyvedl z míry, a to ani nemluvím o zástupech holek, které za ním pravidelně běhaly. Nikdo ze zaměstnanců obchodu ani z vedení si toho nevšímal ani to nekomentoval, což mě znechucovalo ještě víc. Řekla jsem si, že jsem už viděla dost, a odešla na svoje místo dřív, než se mi úplně zvedne žaludek.

V zadní části knihkupectví byla malá kavárna jménem Cuppa-Joe, kde si lidé mohli na chvíli sednout a pomlouvat ostatní, žumpa plná klepů a pomluv.

Dnes večer jsem měla zavíračku na starosti já se svojí víkendovou kumpánkou, Nadine Petrowskou. Nadine přijela z Polska na výměnný pobyt na Univerzitu Williama a Mary a patřila k nejcyničtějším lidem, které jsem za svůj život měla to potěšení poznat. Kluci se do kavárny jen hrnuli, aby si poslechli její exotický přízvuk a sledovali ji při práci. Stačil jediný pohled a všem bylo jasné proč.

Zástupci modelingových agentur jen slintali nad její evropskou krásou, nad dlouhými, zlatavě blonatými vlasy, které jí spadaly až do pasu, a zářivě zelenýma kočičíma očima. Bohužel ji jejich zájem nechával zcela chladnou. Neměla na jejich kecy čas, byla sžíravá a nabroušená jako břitva. Byla moc cílevědomá na to, aby někomu, natož nějakému klukovi, dovolila, aby ji jakkoli brzdil.

Nadine stála před velkým kávovarem a čistila ho. Zahlédla mě koutkem oka.

„Máš zpoždění,“ pokárala mě, aniž by se ohlédla.

„Promiň. Mia a Dougie zase měli na parkovišti přestřelku.“ Smotala jsem si vlasy do drdolu a došla si do zadní kuchyně pro zástěru.

„Vážně?“ Nadine se zaklonila, aby se mohla podívat ke vchodu do obchodu. „Jejich hádky jsou vždycky dobré. Měli by mít vlastní sitkom.“

„To jsem jim taky říkala.“

Nadine nesouhlasně zavrtěla hlavou a na čele se jí objevilo několik ustaraných vrásek. „Jejich vztah není zdravý, Sam.“

„A jaký vztahy jo?“ Utáhla jsem si zástěru a přešla ke dřezu, abych si umyla ruce.

„Ty zdravé.“

„No, až nějakej takovej uvidím, přijdu ti říct, co si myslím.“

Zatímco jsem si utírala ruce, k pultu se přiblížil další důvod nenávisti k zákazníkům. Kluk oblečený celý v černém a se psím obojkem kolem krku po mně vrhl chlípný pohled.

Nadine byla zaměstnaná čištěním kávovaru, a tak jsem se pokladny ujala já. „Přejete si?“

„Dal bych si ledové skořicové latté,“ oznámil mi kluk se smrtelně vážným výrazem. Bylo těžké odhadnout, jestli je zhulený, nebo ospalý nebo jestli to je vůbec kluk.

Volné džíny mu plandaly, takže za sebou špinavé a ošlapané nohavice tahal jako vlečku, pod kterou mu vykukovaly klaunovské boty.

Namarkovala jsem jeho objednávku a střelila po Nadine pohledem. Nadine mi ho nezůstala dlužná. Jakmile kluk odešel, opřela jsem se o pult a rozesmála se.

Nadine se nikdy neusmála ani sebezábavnějšímu vtipu, což z ní bezpochyby činilo skvělou učitelku v mateřské školce, kam chodila přes týden vypomáhat s předškoláky.

Místo toho začala utírat linku s přehnanou vervou.

„Tyhle demo děcka nesnáším,“ brblala. „Kdo to kdy slyšel, aby si pravověrný sociopat dával skořicové latté? Co vůbec vědí o skutečném utrpení? Zavřít je do koncentračního tábora, a pokud přežijí, můžou si začít stěžovat.“

„Říká se emo,“ opravila jsem ji. „A tví praprarodiče stejně v tom koncentráku byli jen chvilku, než je vysvobodila americká armáda.“

Nadine přešla zpátky ke kávovaru a zkontrolovala časové spínače. „I tak to bylo utrpení. A když ty říkáš emo, já budu říkat demo, protože obojí je stejně uhozené.“

Potřásla jsem hlavou a dál ji pobaveně sledovala. „Vždyť ani nevíš, jaký to má doma.“

„Všichni víme, jaké to má doma. Nesnáší svoje rodiče a tráví celé dny v pokoji, kde brečí a píše špatné básně o tom, že je upír.“

Se smíchem jsem se připlížila ke stroji na espresso a jedno si tajně udělala.

„Hej, dneska utíráš stoly ty,“ hodila po mně Nadine utěrku. „A nezapomeň uklidit časopisy.“

Se zaúpěním jsem se odšourala ke stolkům a začala sbírat prázdné kelímky a obaly od brček. Pohledem jsem se ujistila, že nikdo nestojí ve frontě, a vydala se vrátit časopisy do stojanů. Když jsem se otočila, zahlédla jsem Caleba, který se jen tak nečinně pofl akoval, stejně jako když jsem ho viděla naposledy.

Seděl na lavičce u okna a držel si hlavu v dlaních. Na záda mu oknem dopadalo odpolední světlo, takže to vypadalo, jako by měl kolem tmavých vlasů zlatavou svatozář.

Chtěla jsem ho jako obvykle ignorovat, ale všimla jsem si, jak se jeho tělo zachvívá nepatrnými otřesy. Že by plakal? Copak už se se svojí novou kočičkou stihl pohádat? Vidět kluka brečet mě odpuzovalo. Jenže jsem neviděla ani žádné slzy, ani že by si je Caleb otíral. Jeho tělo se kymácelo dopředu a dozadu a já skoro čekala, že mě začne prosit o drobné. Jak dlouhou měl vůbec pauzu?

Došla jsem k němu a poklepala mu na rameno. „Hej, Calebe, jsi v pohodě?“

„Jo,“ zamumlal zpod svých rukou. Naštěstí jsem z něj necítila žádný alkohol, ale rozhodně vypadal, jako by měl kocovinu. Jenže takhle vlastně vypadal skoro pořád.

Caleb jednou rukou šmátral po slunečních brýlích, které měl zavěšené na límci trika, a druhou si stínil oči, ačkoli nebylo jasné, jestli před bodavým světlem zářivek, nebo ze studu. Taky mi nebylo jasné, odkud se berou nachové záblesky, které mu prosvítaly mezi prsty.

Na zlomek vteřiny se jeho oči rozzářily tak, že když Caleb rychle odvrátil hlavu, nechaly za sebou světélkující pruh nachové barvy jako jemnou mlhu. Celkem zajímavý trik na někoho, kdo podle vlastních slov nenosil kontaktní čočky.

Caleb vstal a zarazil se, když si všiml mého ohromeného výrazu. Přešlápl z nohy na nohu, prohrábl si vlasy a snažil se celou věc zahrát do ztracena, jako bych ho nachytala s rozepnutým poklopcem, a ne s problémy se zrakem. Měla jsem z toho špatný pocit.

Udělala jsem krok dozadu. „Seš si jistej, že jsi v pohodě? Není ti špatně?“

Moje otázka ho rozesmála, ale byl to neveselý, suchý smích. „Ani nevíš jak,“ odpověděl mi a odkráčel zpátky ke svému stanovišti.

Mamka mě vždycky učila lidi neodsuzovat, ale tenhle kluk byl sakra divnej. Sice jsem o něm skoro nic nevěděla, ale díky tomu byla jeho divnost ještě hmatatelnější.

Měla jsem tušení, že nic o Calebu Bakerovi nevědět je asi to nejlepší, co se mi mohlo stát, a tak jsem se vrátila ke své práci a doufala, že mě něco rozptýlí. Jenže už bylo pozdě. Moje zvědavost, ta hladová příšera, se probudila a nedá mi pokoj, dokud ji neukojím.

O autorce:
Jaime Reed je autorkou paranormální série pro Young Adults s názvem Kronika Kambionů. Říká o sobě, že je na psaní závislá. Studovala umění na univerzitě Virginia Commonwalth. Poté, co se nedostala na uměleckou školu a strávila tři roky hledáním sebe sama v New Yorku, se vrátila do rodného města a znovu objevila svou dětskou „lásku“: psaní. Jejím mottem je: Níkdy se nedívat zpět.

Info o knize:
Vydá: Fragment; 16.4.2014
Překlad: Čeněk Matocha
272 stran / 249 Kč

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít