Cassandra Clareová: Město ztracených duší (Nástroje smrti 5)

Ukázky z knih / 21.4.2014 /

Démonka Lilith byla zničena a Jace unikl z jejího zajetí. Ale když jej lovci stínů přijdou zachránit, najdou jen krev a rozbité sklo. A zmizel nejen chlapec, kterého Clary miluje – ale zmizel i ten, kterého nenávidí, Sebastian, syn jejího otce Valentina: syn, který je odhodlaný uspět tam, kde jeho otec selhal, a srazit lovce stínů na kolena.
Clary se vydává úplně sama do srdce temnoty a hraje nebezpečnou hru, v níž sází nejen vlastní život, ale také Jaceovu duši. Je ochotná pro Jace udělat cokoli, ale může mu vůbec pořád důvěřovat? Nebo je skutečně ztracen? Jaká cena je příliš vysoká, dokonce i pro lásku?

Ukázka z knihy:

Clare_Nastroje5_Mesto-ztracenych-dusiČást druhá
Místo, kam vede tajná stopa

8. kapitola
ZLATO ZUŠLECHTĚNÉ OHNĚM

Maia nikdy předtím Long Island nenavštívila, když se ale nad tím zamyslela, uvědomila si, že v jejích představách se to místo hodně podobalo New Jersey. Považovala je za jakési předměstí, kde bydlí lidé, kteří pracují v New Yorku nebo Filadelfii.

Hodila svůj batoh do nákladového prostoru Jordanovy dodávky, jež jí vůbec nebyla povědomá. Když spolu ještě chodili, jezdil Jordan otlučenou červenou toyotou, neustále zaneřáděnou použitými a zmačkanými kelímky od kávy a pytlíky z rychlého občerstvení a s popelníkem plným cigaretových špačků, vykouřených až k filtru. Kabina jeho současné dodávky byla oproti tomu poměrně čistá a jediný náznak nepořádku v ní vytvářel stoh papírů na sedadle spolujezdce. Když nastoupila, beze slova odsunul papíry stranou.

Během jízdy po Manhattanu a po longislandské dálnici nepromluvili ani slovo a Maia nakonec usnula s tváří opřenou o chladivé sklo okýnka. Probudila se, teprve když najeli na silnici na hrbol a cuknutí dodávky s ní hodilo dopředu. Zamrkala a protřela si oči.

„Promiň,“ omluvil se jí Jordan zkroušeně. „Chtěl jsem tě nechat spát, dokud nebudeme na místě.“

Posadila se rovně a rozhlédla se kolem sebe. Právě jeli po dvouproudé asfaltové silnici a nebe kolem nich už začínalo blednout. Po obou stranách silnice se rozprostírala pole, mezi kterými se občas objevila zemědělská usedlost nebo silo, a v dálce byly vidět domky pokryté dřevěnými šindeli a obehnané laťkovými ploty.

„Tady je to hezký,“ řekla překvapeně.

„Jo.“ Jordan přeřadil a odkašlal si. „Když už jsi stejně vzhůru… mohl bych ti něco ukázat, než dojedeme do sídla Praetor Lupus?“

Jejímu přikývnutí předcházelo jen krátké zaváhání. A tak se stalo, že se teď kodrcali po úzké nezpevněné cestě, z obou stran lemované stromy. Většina z nich měla opadané listí. Cesta byla rozbahněná a Maia stáhla kličkou okénko, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Stromy, slaná voda, zvolna tlející listí, drobná zvířátka pobíhající ve vysoké trávě. Znovu se zhluboka nadechla, právě když kodrcavě sjížděli z cesty na malé kruhové parkoviště. Před nimi ležela pláž ubíhající k tmavé, ocelově modré vodě. Nebe mělo skoro fialovou barvu.

Podívala se na Jordana. Ten zíral přímo před sebe. „Jezdíval jsem sem, když jsem procházel výcvikem v sídle Praetor Lupus,“ objasnil jí. „Někdy jsem jenom pozoroval vodu, abych si pročistil hlavu. Ty východy slunce… Každej je jinej, ale všechny jsou nádherný.“

„Jordane.“

Neotočil se k ní. „Co?“

„Omlouvám se za to, jak jsem se předtím chovala. Víš, že jsem z té loděnice tak utekla.“

„To je dobrý.“ Pomalu vydechl, ale podle ztuhlého držení jeho ramen a ruky svírající řadicí páku poznala, že ve skutečnosti to dobré není. Snažila se nesledovat, jak se mu na pažích rýsují zaťaté svaly a znatelně klenou bicepsy. „Bylo toho na tebe moc, chápu to. Já jenom…“

„Myslím, že bychom na to měli jít pomalu. Pracovat na tom, aby se z nás stali kamarádi.“

„Já nechci být tvůj kamarád,“ řekl.

Nedokázala skrýt své překvapení. „Nechceš?“

Přesunul ruce z řadicí páky na volant. Z topení proudilo teplo a mísilo se s chladným vzduchem, který dovnitř vnikal otevřeným okénkem na Maiiné straně. „Radši o tom teď nebudeme mluvit.“

„Ale já chci,“ namítla. „Chci o tom teď mluvit. Až budeme v sídle Praetor Lupus, nechci se nervovat kvůli nám dvěma.“

Sesunul se na sedadle dolů a kousl se do rtu. Do čela mu spadly rozcuchané hnědé vlasy. „Maio…“

„Jestli nechceš být můj kamarád, tak co teda budeme? Zase nepřátelé?“

Otočil hlavu a opřel se tváří o opěrku sedadla. Jeho oči vypadaly stejně, jak si je pamatovala, byly oříškově hnědé se zelenými, modrými a zlatými skvrnkami. „Nechci být tvůj kamarád,“ řekl, „protože tě pořád miluju. Maio, víš vůbec, že od chvíle, kdy jsme se rozešli, jsem nikoho jinýho ani nepolíbil?“

„A co Isabelu…?“

„Ta se chtěla jenom opít a povídat si o Simonovi.“ Sundal ruce z volantu, natáhl je k ní a pak si je s rezignovaným výrazem v obličeji zase položil do klína. „Nikdy jsem nemiloval jinou holku než tebe. Myšlenka na tebe mi pomohla přežít celej výcvik. Představoval jsem si, že ti to jednou nějak vynahradím. A o to se budu dál snažit všema možnýma způsobama, kromě jednoho.“

„Nebudeš můj kamarád.“

„Nebudu jenom tvůj kamarád. Já tě miluju, Maio. Jsem do tebe zamilovanej. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Být jenom tvůj kamarád by mě zabilo.“

Zadívala se na oceán. Nad vodou vykukoval horní okraj slunce a jeho paprsky házely na mořskou hladinu rudé, zlaté a modré odlesky. „Tady je tak nádherně.“

„Právě proto jsem sem chodil. Nemohl jsem tehdy spát, tak jsem se díval, jak vychází slunce.“ Mluvil jemným hlasem.

„A teď už můžeš spát?“ Zase se otočila k němu.

Zavřel oči. „Maio… jestli odpovíš ne, jestli chceš zůstat napořád jenom moje kamarádka… Prostě to řekni. Strhni tu náplast najednou, buď tak hodná.“

Vypadal, jako by se obrnil a čekal na úder. Řasy mu vrhaly stíny na lícní kosti. Na olivové kůži na krku mu byly vidět bledé bílé jizvy, jizvy, které mu způsobila ona. Odepnula si bezpečnostní pás a posunula se blíž k němu. Slyšela, jak zatajil dech, ani se však nepohnul. Naklonila se k němu a políbila ho na tvář. Nasála jeho vůni. Trocha mýdla, trocha šamponu, ale žádný úporný pach cigaret. Chlapecká vůně. Sázela mu polibky na tvář, pokračovala ke koutku úst a nakonec, když se k němu ještě více naklonila, položila ústa na jeho rty.

Ty se pod jejím dotekem rozevřely a z hloubi hrdla se mu vydralo zavrčení. Obvykle se vlkodlaci jeden k druhému nechovali příliš něžně, jeho ruce ji však uchopily úplně zlehka. Zvedl ji, posadil si ji na klín a oběma rukama si ji přivinul k sobě, zatímco se jejich polibek prohluboval. Jeho blízkost, teplo sálající z jeho paží, které ji objímaly, tlukot jeho srdce, chuť jeho úst, doteky rtů, zubů a jazyka jí vyrazily dech. Rukama mu vklouzla na šíji, a když nahmatala vlnité pramínky jeho vlasů, úplně stejné jako kdysi, naprosto se poddala jeho objetí.

Když se od sebe konečně odtrhli, měl úplně skelné oči. „Na tohle jsem čekal spoustu let.“

Prstem mu přejížděla po hraně čelisti. Cítila, jak jí buší srdce. Na pár chvil přestali být dvěma vlkodlaky na cestě do sídla přísně tajné organizace a stala se z nich obyčejná dvojice mladých lidí, kteří se líbají v autě zaparkovaném na pláži. „A nejsi zklamanej?“

„Bylo to ještě mnohem lepší, než jsem si představoval.“ Koutek úst se mu zvedl. „Znamená to…“

„No,“ přerušila ho, „tohle přece nepatří mezi věci, který člověk dělá se svýma kamarádama, ne?“

„Vážně ne? To budu muset říct Simonovi. Bude to pro něj rána.“

„Jordane!“ Lehce ho plácla do ramene, ale usmívala se při tom, a i jemu se po tváři rozlil neobvykle široký, přihlouplý úsměv. Nahnula se k němu, položila si hlavu na jeho rameno a vdechovala jeho vůni zároveň s novým dnem.

Anděl se zlatými křídly a anděl s křídly jako černý oheň spolu bojovali na zamrzlém jezeře a ledové město v dálce zářilo jako svítilna. Clary stála na zamrzlé hladině a kolem ní padala k zemi pírka a kapky krve. Když se její kůže dotkla zlatá pera, pálila jako oheň, černá zase studila jako led.

Clary se probudila s bušícím srdcem, zamotaná v chumlu přikrývek. Posadila se a shrnula si přikrývky k pasu. Byla v neznámém pokoji. Stěny byly vymalované nabílo a ona ležela v posteli z černého dřeva, pořád ještě v oblečení, které měla na sobě předchozí noci. Vyklouzla z postele, ucítila pod nohama chladnou kamennou podlahu a začala se rozhlížet po svém batohu.

Brzy ho našla položený na černém koženém křesle. Místnost neměla žádná okna a jediným zdrojem světla byl visací lustr z černého broušeného skla nad její hlavou. Prohrábla batoh rukou a ke své rozmrzelosti, ale nikoli s překvapením zjistila, že obsahem jejího zavazadla se už někdo probíral. Zmizela z něj krabička s výtvarnými potřebami, která obsahovala i její stélu. Zůstal jí jen kartáč na vlasy, náhradní džíny a spodní prádlo. Naštěstí pořád měla na ruce zlatý prsten.

Lehce se ho dotkla a pomyslela na Simona. Jsem tady.

Nic.

Simone?

Neozvala se žádná odpověď. Polkla, aby zaplašila neklid. Neměla nejmenší tušení, kde právě je, kolik je hodin nebo jak dlouho byla v bezvědomí. Simon teď klidně může spát. Hlavně nesmí propadat panice a obavám, že prsteny nefungují. Musí se řídit svou intuicí. Musí zjistit, kde se to ocitla, a získat co nejvíc informací. Simonovi se zkusí ozvat později.

Zhluboka se nadechla a snažila se soustředit na své bezprostřední okolí. V pokoji byly dvoje dveře. Když vzala za kliku těch prvních, zjistila, že vedou do malé koupelny se skleněnými a chromovanými prvky a měděnou vanou s nožičkami ve tvaru zvířecích tlap. Ani tady nenašla žádná okna. Rychle se osprchovala a utřela se do měkkého bílého ručníku. Pak si oblékla čisté džíny a svetr, vrátila se do pokoje, obula si boty a vyzkoušela druhé dveře.

Bingo. Dveře vedly do zbytku… domu? Nebo bytu? Ocitla se ve velké místnosti, v níž polovinu prostoru zabíral dlouhý skleněný stůl. Ze stropu visely další černé lustry z broušeného skla, které házely na stěny mihotavé stíny. Všechno tu působilo velmi moderně, od černých kovových křesel až po rozměrný krb s rámem z matného chromu. V krbu plápolal oheň. To znamená, že doma musí být – nebo minimálně nedávno byl – ještě někdo jiný.

V druhé polovině místnosti se nacházela velká televizní obrazovka, konferenční stolek s lesklým černým povrchem, na němž se povalovaly hry a herní ovladače, a nízké kožené pohovky. Bylo tam i skleněné točité schodiště, které vedlo někam nahoru. Clary se rozhlédla kolem sebe a vydala se po něm vzhůru. Sklo bylo dokonale průzračné a vzbuzovalo v ní pocit, jako by stoupala po neviditelných schodech do nebe.

Druhé patro se podobalo prvnímu – světlé stěny, černá podlaha, dlouhá chodba s několika dveřmi. První vedly do místnosti, která zjevně sloužila jako ložnice pána domu. Většinu prostoru v ní zaujímala obrovská postel z růžového dřeva se vzdušnými bílými záclonami. Tento pokoj se už mohl pochlubit okny s tabulkami tmavě modré barvy. Clary přešla k jednomu z nich a podívala se ven.

Chvíli si nebyla jistá, jestli se náhodou nevrátila do Alicante. Viděla pod sebou vodní kanál a na jeho druhém břehu jinou budovu se zavřenými zelenými okenicemi. Nebe mělo šedivou barvu, kanál zase tmavě modrozelenou a hned napravo od ní se přes vodu klenul most. Stáli na něm dva lidé. Jeden z nich si držel u obličeje fotoaparát a pilně pořizoval snímky. Takže v Alicante není. Že by Amsterdam? Nebo Benátky? Všemožně se snažila zjistit, jak se okno otevírá, ale na nic nepřišla. Zabušila na sklo a vykřikla, ale lidé na mostě si jí vůbec nevšímali. Za pár okamžiků vyrazili pryč.

Clary se otočila zpět do pokoje, přešla k jedné z šatních skříní a otevřela ji dokořán. Srdce jí poskočilo. Skříň byla plná oblečení – dámského oblečení. Nádherné šaty, samá krajka, satén, korálky a květiny. V zásuvkách ležely košilky a spodní prádlo, bavlněné a hedvábné blůzky a také sukně, ale žádné džíny ani jiné kalhoty. Dokonce našla i řady bot, sandálů a střevíčků na vysokých podpatcích a poskládané páry silonových punčoch. Chvíli na to všechno jen zírala a přemítala, jestli tu bydlí nějaká dívka, nebo jestli si dámské oblečení náhodou neoblíbil Sebastián. Na všech kusech oděvů však ještě visely cedulky z obchodů a všechny měly přibližně její velikost. A nejen to, uvědomila si s úlekem. Viděla totiž před sebou samé střihy a barvy, které jí slušely – odstíny modré, zelené a žluté a velikosti padnoucí drobné postavě. Nakonec vytáhla jednu z obyčejnějších halenek, tmavě zelenou blůzku s krátkými rukávy a hedvábnou krajkou na předním díle. Odhodila na zem své obnošené tričko, opatrně si blůzku oblékla a podívala se do zrcadla, které viselo ve skříni.

Blůzka jí dokonale padla. Lichotila její drobné postavě, zdůrazňovala štíhlý pas a podtrhovala zelenou barvu jejích očí. Clary z ní utrhla cedulku, protože nechtěla vidět, kolik stála, a s mrazením v zádech vyběhla z pokoje.

Vedlejší pokoj zjevně patřil Jaceovi. Poznala to, hned jak do něj vstoupila. Byla tam cítit jeho vůně, vůně kolínské, mýdla a jeho kůže. Na posteli z imitace ebenu ležela dokonale zastlaná prostěradla a přikrývky. Vládl tam stejný pořádek jako v jeho pokoji v Institutu. Vedle postele stál komínek knih s názvy v italštině, francouzštině a latině. Ze stěny trčela stříbrná dýka Herondaleů s ozdobnou rytinou s motivem ptáků. Když se podívala zblízka, zjistila, že dýka drží na místě fotografii. Byl to snímek Clary s Jacem, který pořídila Izzy. Vzpomínala si na ten okamžik, bylo to za jasného dne na začátku října a Jace seděl s knihou v ruce na schodech před vchodem do Institutu. Ona seděla o jeden schod výš, rukou se mu opírala o rameno a nakláněla se nad něj, aby viděla, co čte. Jeho ruka ležela jakoby mimochodem na její a on se usmíval. Toho dne mu neviděla do obličeje, takže o jeho úsměvu až do této chvíle nevěděla. Stáhlo se jí hrdlo. Vyšla z pokoje a snažila se přitom popadnout dech.

Pomyslela si, že takhle to dál nepůjde. Nemůže se chovat, jako by jí každý pohled na Jace v jeho současné podobě zasadil ránu pod pás. Musí předstírat, že na tom nesejde, že si ani nevšimla žádného rozdílu. Vešla do vedlejšího pokoje. Byla to další ložnice, podobná té předchozí, jen tu pro změnu panoval značný nepořádek – změť černých hedvábných prostěradel a prošívané deky na posteli, psací stůl ze skla a oceli zaskládaný knihami a papíry a chlapecké oblečení rozházené po celém pokoji. Džíny, bundy, trička a bojová zbroj. Její pohled upoutal odraz světla od něčeho stříbrného, co leželo na nočním stolku vedle postele. Vykročila dopředu a nepřestávala na předmět upřeně zírat, protože nevěřila vlastním očím.

Byla to krabička, jež patřívala její matce, ta s iniciálami J. C. Krabička, kterou její matka vždy jednou za rok vytáhla a tiše nad ní plakala, až jí slzy stékající z tváří kapaly na ruce. Clary věděla, co v ní je – pramínek vlasů, jemných a bílých jako chmýří z pampelišky, cáry látky z dětské košilky, dětská botička tak malá, že by se jí vešla do dlaně. Drobnosti připomínající jejího bratra, jakási koláž dítěte, které její matka chtěla mít a které si vysnila, než Valentýn udělal to, co udělal, a proměnil vlastního syna ve zrůdu.

J. C.
Jonathan Christopher.

Stáhl se jí žaludek, proto z pokoje rychle vycouvala – a zády narazila na překážku tvořenou živým tělem. Ovinuly se kolem ní nějaké paže, pevně ji sevřely a ona spatřila štíhlé, svalnaté ruce s chmýřím jemných světlých chloupků. Na okamžik ji přepadl pocit, že ji drží v náruči Jace. Začala se pomalu uvolňovat.

„Copak jsi dělala v mém pokoji?“ řekl jí do ucha Sebastián.

Vydá: Knižní klub; květen 2014

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít