Andrew Fukuda: Hon

Ukázky z knih / 10.4.2014 /

Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi? Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich! Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk.

Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.
Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější…

Ukázka z knihy:

Fukuda_HonKdysi nás bývalo víc. To vím jistě. Asi ne tolik, abychom zaplnili fotbalovou tribunu ani třeba kinosál, ale určitě víc, než nás zbývá dnes. Vlastně si nemyslím, že ještě někdo zbývá. Nezůstal nikdo kromě mě. Přesně tak to skončí, když se z vás stane pochoutka. Když po vás touží. Vyhynete.

Před jedenácti lety jednu objevili u nás ve škole. Stalo se to hned první den, co přišla do školky. Roztrhali ji během pár okamžiků. Co si myslela? Možná ji náhlý (vždycky je náhlý) pocit osamocení vyhnal do školky, kde bláhově doufala, že najde nějakou společnost. Učitelka ohlásila, že nastal čas jít si zdřímnout, a ta malá holka jako jediná zůstala stát na zemi a v náručí svírala plyšového medvídka, zatímco ostatní hbitě vyskočili ke stropu. V tu chvíli to měla spočítané. Skončila. Stejně tak mohla vytáhnout z pusy svoje falešné špičáky, lehnout si na zem a nabídnout se jim jako zákusek po obědě. Ostatní děti na ni od stropu zíraly v němém úžasu: Ale ale, copak to tu máme? Prý se rozplakala. Jako první se na ni vrhla učitelka.

Ve škole se správně máte objevit až po školce, kdy už vám nehrozí odpolední spaní. I tak vás ale můžou nachytat. Můj plavecký trenér byl jednou tak rozčilený z našich laxních výkonů na školních závodech, že nás donutil všechny jít se vyspat do šatny. Samozřejmě to byl z jeho hlediska dobrý nápad, ale mě to málem prozradilo. Mimochodem, plavání je bezpečné, ale jestli nemusíte, žádný jiný sport nedělejte. Pot vás totiž zaručeně prozradí. Když se tělo zahřívá, vylučuje pot. Na kůži se objevují kapky vody, jako když dítě slintá. Já vím, je to nechutné. Všichni ostatní zůstávají studení, čistí, suší. A já? Jsem jako kapající kohoutek. Takže zapomeňte na běh, tenis, dokonce i na šachy. Ovšem plavání je bezpečné, protože ve vodě se pot skryje.

A to je jen jedno z pravidel. Je jich mnohem víc. Můj otec je do mě hustil od chvíle, kdy jsem se narodil. Nikdy se neusmívej, nepochichtávej ani nesměj nahlas, nikdy neplač ani nedovol, aby ti do očí vstoupily slzy. Za každých okolností si zachovej neurčitý, klidný výraz. Jediné emoce, které kdy lidé dají najevo, jsou chuť na glupany a romantická roztouženost. Já očividně ani jedno z toho nezažiju. Nikdy si nezapomeň důkladně pomazat celé tělo máslem, když jdeš ven za denního světla. Spálená nebo i jen opálená kůže se v tomto světě těžko vysvětluje. Existuje spousta dalších pravidel, naplnila by celý sešit, i když já si je nikdy nezapisoval. Kdyby vás načapali se seznamem pravidel, bylo by to stejně osudné jako spálená kůže.

A otec mi ta pravidla navíc připomínal každý den. U snídaně, když zapadalo slunce, vždycky vybral několik z těch mnoha. Například: Vyhýbej se přátelství; dávej si pozor, abys neusnul na veřejnosti (nudné vyučování a jízda autobusem jsou zvlášť nebezpečné); nekašli; nedělej zkoušky na jedničku, i kdyby proto měli zpochybňovat tvoji inteligenci; nedovol, aby tvé tělo ovládlo tvoji mysl; i kdyby se na tebe holky doslova vrhaly, nikdy nepodlehni pokušení. Nesmíš totiž nikdy zapomenout, že tvůj krásný vzhled je prokletí, ne požehnání. Nikdy nezapomeň, že… Tohle všechno mi opakoval, zatímco mi rychle upravoval nehty, aby na nich nebyly žádné rýhy ani škrábance. Teď mám všechna pravidla doslova vypálená do mozku. Jsou pro mě tak přirozená jako samotné přírodní zákony. A nikdy mě ani nenapadlo zkoušet nějaké z nich porušit.

Až na jedno. Když jsem začal jezdit do školy školním autobusem taženým koňmi, otec mě nabádal, abych se nikdy neotáčel a nemával mu. Lidé to totiž nedělají. Tohle pravidlo pro mě bylo ze začátku hodně těžké. Kdykoli jsem během prvních dnů školní docházky nastoupil do autobusu, musel jsem se maximálně soustředit, abych se neotočil. Bylo to jako reflex, nepotlačitelný kašel. Taky jsem byl tehdy ještě malý kluk, takže to pro mě bylo dvojnásob složité.

To pravidlo jsem porušil jen jednou, před sedmi lety. Stalo se to v den, kdy otec doklopýtal domů v potrhaných šatech, jako kdyby se někde popral, a měl zjizvený krk. Přestal na chviličku dávat pozor, a teď měl na krku dvě zřetelné tečky. Po tvářích mu stékaly pramínky potu až na košili. Bylo na něm vidět, že už ví. V očích měl horečný výraz, a když mě pevně objal, bylo znát, že ho zaplavuje panika. „Teď jsi sám, chlapče,“ procedil přes zaťaté zuby, zatímco mu tělem projížděly bolestivé stahy. O několik minut později, když už se celý třásl a tvář měl na dotek děsivě studenou, vstal. Vyběhl z domu do ranního světla. Zamkl jsem dveře, jak mi přikázal, a utíkal jsem do svého pokoje. Zabořil jsem obličej do polštáře a křičel a křičel.

Vydal: Fragment; duben 2014

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít