Amanda Stevensová: Prorok

Hřbitovní královna Amelia Grayová porušila všechna pravidla, která ji měla chránit před duchy, jež vidí. Otevřela dveře do neznáma a Zlo, které za nimi číhá, ji chce zpátky k sobě… A nyní po ní ještě duch zavražděného policisty žádá, aby mu pomohla najít jeho vraha. Stopy ji zavedou do rodného Charlestonu, napohled líbezného města na americkém Jihu, v němž ale doposud kvete čarodějnictví, kořenářství a černá magie. Jakto že si toho Amelia dříve nevšimla?

Aby toho nebylo málo, znovu se setkává s Johnem Devlinem, mužem, kterého měla milovat jen zdálky, a ocitá se tak před volbou, jež jí s definitivní platností změní život jednou provždy – bude se řídit otcovými pravidly, aby udržela sebe i Johna v bezpečí, anebo touhou svého srdce?
Dech beroucí závěr temné trilogie, která uchvátila čtenáře po celém světě.

Ukázka z knihy

Už celé dny mě cosi sledovalo. Neměla jsem ponětí, zda se jedná o člověka, ducha či nějakého prostředníka, bytost na pomezí dvou světů, jakou jsem já sama. Nikdy jsem z něj nezahlédla víc nežli záblesk koutkem oka. Nic víc nežli mihotání světla či prchající stín. Zato mi i teď tenhle tvor utkvíval na periferii zorného pole. Temnota, která se mnou drží krok. Když odbočím, odbočí také. Přestanu-li chvátat, zpomalí.

Třebaže mi srdce uhánělo o překot, přinutila jsem se zmírnit tempo a jen jsem si v duchu nadávala, že jsem se zatoulala příliš daleko od posvěcené půdy. Moc dlouho jsem se zdržela na svém oblíbeném tržišti a nyní se blížil soumrak, nebezpečný čas, kdy se závoj ztenčuje a dovoluje těm nenasytným, chamtivým bytostem vklouznout do našeho světa, aby zde pátraly po tom, co už nikdy nemohou mít.

Od mých devíti let mě otec učil, jak se mám před parazitickou podstatou duchů chránit, jenomže já jsem porušila veškerá jeho pravidla. Zamilovala jsem se do muže, kterého duchové pronásledovali, a teď byly dveře otevřené a umožňovaly procházet Jiným. Umožňovaly, aby si mě našlo Zlo.

Po ulici rachotilo auto, a i když jsem takový normální zvuk vítala, napjala jsem se. Avšak burácení motoru utichlo podezřele rychle a ticho, které se kolem vzápětí rozhostilo, mi připadalo zlověstné. Dopravní špička už odezněla a na ulici se nevyskytovali žádní chodci ani běžci, což bylo nezvyklé. Chodník jsem měla celý pro sebe. Jako by všechno vybledlo, ustoupilo do pozadí a spektrum mého světa se zúžilo na zvuk mých kroků a tlukoucího srdce.

Nákupní tašku jsem si přehodila do druhé ruky, abych mohla rychle zahnout doleva, kde nad řekou Ashley zapadalo slunce. Kropenatá obloha plápolala jako uhlíky dohasínajícího ohně a světlo vrhalo zlatou záři na věže a vížky, jimiž byl obzor Města kostelů posetý.

Ocitnout se zase v milovaném Charlestonu bylo prima, ale co jsem se vrátila, byla jsem dost nesvá, nervy jsem měla rozjitřené, což byl příznak emocionálního i fyzického traumatu, které jsem utrpěla během restaurování hřbitova na úpatí pohoří Blue Ridge. Existoval však ještě jeden důvod, proč jsem nemohla jíst ani spát, hluboký neklid, jenž mě nutil bez oddechu rázovat sem tam pozdě do noci.

Třaslavě jsem se nadechla.

Devlin.

Policista sužovaný duchy, kterého jsem nemohla dostat z hlavy ani ze srdce. Pouhá myšlenka na něj byla jako temné polaskání, jako zapovězený polibek. Pokaždé, když jsem zavřela oči, jsem slyšela šepot jeho aristokratické protahované mluvy, tu pomalou svůdnou kadenci. Ani jsem se nemusela příliš snažit, abych si představila spalující žádost jeho dokonalých úst, jež se tisknou k mým rtům… medově sladkou stopu jeho jazyka… ty graciézní všetečné ruce…

Honem jsem se uprostřed ulice vzpamatovala a mrkla přes rameno. Ať už mě pronásledovalo cokoliv, zůstalo to pozadu anebo se to ztratilo a můj strach polevil jako vždycky, když jsem se blížila k posvěcené půdě.

Pak odkudsi z větví vysoko v koruně stromu zazpíval pták a tenhle zvuk mě tak vylekal, že jsem se na místě zastavila a zaposlouchala. Takovému trylkování jsem kdysi naslouchala ve večerních stínech dvora v Paříži. Serenáda, jíž se nic nevyrovnalo. Něžná a zasněná. Jako bych se vznášela v teplé koupeli, ozářené svíčkami. Myslela bych si, že to je slavík, ale ti mají domov v Evropě a touhle dobou už vyrazili na tři tisíce mil dlouhý let do Afriky, kde přezimují.

Za ptačí písničkou ke mně připutovala vůně, svěží a exotická. Tenhle zvuk ani vůně do tohoto města – a snad ani do tohoto světa – nepatřily, a mě začala varovně brnět kůže na hlavu.

Zaslechla jsem šepot a ohlédla se. Skoro jsem čekala, že se Devlin vynoří ze stínů tak, jako se tenkrát večer, kdy jsme se seznámili, vyloupl z mlhy. Dodnes vidím, jak přitom vypadal: záhadný cizinec, tak temně hezký a zádumčivý, jako by vystoupil z mých pubertálních fantazií.

Devlin však za mnou nestál. V tuto denní dobu se nejspíš ještě zdržoval na policejní stanici. To jen šelestilo listí, namlouvala jsem si. Byl to jen přeludný šepot mé vlastní touhy.

Vzápětí ke mně z dálky dolehl dětský smích, po němž následovalo tiché prozpěvování. I když jsem ten hlásek nikdy neslyšela, poznala jsem ho a v mysli mi vyvstal obraz Devlinovy mrtvé dcerušky natolik jasně, jako by stála přede mnou.

Papá by mě varoval, ať pamatuji na pravidla. Když jsem se zvolna otáčela, abych očima prohledala houstnoucí soumrak, recitovala jsem si: Nikdy si mrtvých nevšímej; nikdy se netoulej příliš daleko od posvěcené půdy; nikdy se nedruž s těmi, koho duchové pronásledují; a nikdy, nikdy nepokoušej osud.

Znovu se ke mně donesl hlas dětského ducha: Pojď, Amelie, najdi mě!

Netuším, proč jsem si ho vůbec všímala a nešla jsem dál svou cestou. Musela jsem být očarovaná. Tohle vidím jako jediné možné vysvětlení.

Slavík nepřestával vyzpěvovat, zatímco jsem sešla z chodníku a vykročila úzkou postranní uličkou ke zdobené brance, zasazené do zdi, jíž byla obehnaná zahrada soukromého domu. Tím, že jsem tam vstoupila, jsem dost riskovala, že mě kvůli nedovolenému vstupu někdo postřelí. Charlestoňané pušky milovali. Avšak nebezpečí ani otcova pravidla mě nezastavily, protože jsem podlehla tomu zvláštnímu hypnotickému kouzlu.

Když jsem před několika měsíci poprvé uviděla Shanina ducha, který se vznášel po Devlinově boku, holčička se snažila navázat se mnou kontakt. Právě to byl důvod, proč mě té první noci následovala domů a nechala mi na zahradě drobounký granátový prstýnek. Tenhle prstýnek byl znamení – podobně jako srdce, které mi nakreslila na zamlžené okno. Shani mi chtěla něco sdělit…

Tudy, honem! Než se objeví…

Do páteře se mi zakousla ledová předtucha. Ze všech stran mě obklopovalo nebezpečí. Cítila jsem, jak se ke mně blíží, ale přesto jsem šla dál, následovala jsem slavíka a tu mučivou vůni labyrintem zimostrázového živého plotu a trpasličích palem, po stezkách lemovaných pupalkou a nočními floxy. Se Shaniným éterickým smíchem se mísilo šumění vodotrysku a pak se mi zježily chloupky na šíji, protože si holčička začala rytmicky prozpěvovat říkanku:

„Dicky Dilver, houpy hou,
ženu míval stříbrnou.
Hůl si vzal, potěžkal, ženě záda zmaloval,
pak ji prodal pod cenou.
Mlynář o ni málo stál,
do řeky ji hodit dal.“

Rýmovačka to byla strašlivá a já ji neslyšela spoustu let. Dnes se mi ty veršíky zdály ještě grotesknější díky Shanině nevinnému hlásku.

Ve snaze vzdorovat zlověstné letargii jsem se obrátila zpátky k brance, ale vtom se za mnou na cestě zjevila Shani, zpočátku jako pouhý třpyt, pozvolna se však začínal rýsovat zřetelný obrys dítěte, poněvadž se na zahradě ochlazovalo. Byla jsem vylekaná, ba přímo vyděšená, a věděla jsem, že se pohybuji po nebezpečné půdě. Nejenže jsem vzala na vědomí přítomnost mrtvé, čímž jsem uznala její existenci, ale navíc jsem pokoušela osud.

Zdálo se, že na ničem z toho zrovna v této chvíli nezáleží. Nedokázala jsem se odvrátit. Nedokázala jsem odtrhnout zrak od křehkého zjevení, které mi bránilo v odchodu.

Na sobě měla Shani modré šatečky, s nimiž ladila stužka ve vlasech, a za krajkovým lemem u pasu vetknutou snítku jasmínu. Obličejík jí lemovala hříva tuhých kudrn, což jí tak dodávalo na líbeznosti, až mi to bralo dech. Ozařovala ji sice jen velice slabá aura, stříbrná a průhledná, já jsem však její rysy rozeznávala jasně. Vysoké lícní kosti, tmavé oči a snědá pleť vypovídaly o kreolském dědictví a já jsem měla dojem, že v tom vzdušně lehoučkém zjevu rozeznávám její matku, ale Devlina ne – příliš převažoval goodwineovský vliv.

Dětský duch zcela záměrně vytáhl jasmínovou snítku zpod krajky u pasu a podal mi ji.

Věděla jsem své. Jediný způsob, jak lze jednat s duchy, spočívá v tom, že je člověk ignoruje, předstírá, že je nevidí.

Jenomže na to už bylo moc pozdě. Moje ruka se jakoby z vlastní vůle zvedla a já jsem po květinách sáhla.

Duch připlouval blíž a blíž – až moc blízko –, dokud jsem neucítila, jak ze Shaniny drobné postavičky vyzařuje chlad smrti. Prsty jsem přejela po krémových kvítkách, které mi podávala. Okvětní lístky mi připadaly skutečné, teplé a poddajné jako moje vlastní kůže. Jaké jsou doopravdy, jsem v nejmenším netušila. Shani je s sebou přinesla z druhé strany. Kvítky by měly uvadnout.

Na, to je pro tebe.

Nepromluvila, já jsem ji však stejně slyšela. Její hlas v mé hlavě zněl sladce a lyricky jako slaboučké klinkání křišťálového zvonku. Zvedla jsem jasmín k nosu, aby všechny moje smysly mohla naplnit těžká vůně.

Pomůžeš mi?

Slyšela jsem se, jak říkám: „Pomoct ti… jak?“ Vlastní hlas mi zněl dutě, z dálky, jakoby ozvěnou.

Přitiskla si ke rtům drobný prstík.

„Co se ti stalo?“

Zdálo se, že se ztrácí, protože vzduch v zahradu se chvěl a proměňoval. Srdce mi pořád bilo jako splašené a já viděla, že se opar mého dechu mísí s mléčnou mlhou, která se v kotoučích vine ze stínů. V ústech jsem měla divnou příchuť mědi, jako bych se kousla do jazyka. Necítila jsem žádnou bolest. Necítila jsem vůbec nic až na ledový strach, jenž se mi z hrudi šířil do končetin a ochromoval mě.

Větvička jasmínu mi vypadla ze znecitlivených prstů, chloupky na šíji se mi opět zježily. Večer byl tichý jako hrob. Na zahradě se všechno zastavilo, jenom ten chuchvalec mlhy ne. Hypnotizovaně jsem přihlížela, jak se ke mně plazí a přitom se kroutí a svíjí jako očarovaná kobra. Napětí, které mi bzučelo v nervových zakončeních, se nedalo snést – jako by mě sebeslabší dotek mlhy mohl roztrhat. Když ale ke kontaktu nakonec došlo, lehký nebyl ani v nejmenším: úder přišel tak rychle a brutálně a odhodil mě dozadu takovou silou, až jsem ztratila rovnováhu. Zakopla jsem o malou zahradní sochu a rozplácla se jak dlouhá, tak široká. Keramický cherubín se roztříštil o kamennou dlažbu a chvíli nato jsem zaregistrovala tlumený zvuk hlasů z domu. Jedna moje část věděla, že obyvatelé ten kravál určitě slyšeli, ale stále jsem nedokázala odtrhnout pozornost od cestičky. Na zahradě se zformovalo další zjevení: žena, jež se vznášela nade mnou a jíž v houstnoucím soumraku oči jen plály.

Mariama. Matka dětského ducha. Devlinova zesnulá manželka.

Na chvíli jsem zkoprněla a jen vnímala její lehké vlající šaty, bosé nohy, záplavu kučer, které se jí rozkošnicky vinuly po zádech. A ten výsměšný úsměv. Hrozivě svůdný. Dokonce i ve smrti byla Mariamina záhadnost všeprostupující, hmatatelná. A její úskočnost jakbysmet.

Hlavou mi blesklo, co mi o ní kdysi pověděl Devlin: byla přesvědčená, že sílu, jíž člověk vládne, smrt neumenšuje. Ošklivý nebo náhlý skon může mít za následek, že rozzlobený duch dokáže vyvinout takovou vůli, že se vrátí a začne se vměšovat do života živých, přičemž si je v některých případech dokáže i zotročit. Vždycky jsem uvažovala, jestli Mariama neměla v úmyslu právu tohle: připoutat k sobě Devlina prostřednictvím zármutku a pocitu viny. Svou existenci na této straně závoje udržovala tím způsobem, že z někdejšího manžela vysávala teplo a energii. Ale jak by to bylo, kdyby se od ní oprostil? Je možné, že by se v okamžiku, kdy by na ni začal zapomínat, prostě vypařila?

Pracně jsem se sbírala ze země, vysmívajíc se sama sobě, že jsem se vydala za Shaniným hlasem a za divnou ptačí písničkou Neměla jsem se do téhle zahrady nechat vlákat. Tohle bylo Mariamino dílo, teď mi to došlo. Míchala se mi do života – varovala mě, ať se držím od Devlina dál.

Ucítila jsem bodnutí, a když jsem sklopila oči, zjistila jsem, že mi po ruce lezou mravenci. Smetla jsem je, zatímco jsem se škrábala na nohy. A za tu chviličku, během níž jsem spustila oči z duchů, oba přízraky zmizely. Nezbylo po nich nic než přetrvávající mráz.

Zadní dveře domu se otevřely a na verandu vyšla žena. „Je tam někdo?“ ptala se. Neznělo to vyděšeně – byla jen znepokojená.

Nevěděla jsem, jak vysvětlit svou přítomnost na zahradě, a tak jsem popadla tašku s nákupem a schovala se za keř azalky, přestože jsem se za svou zbabělost styděla. Viděla jsem, jak se žena zachvěla zimou, přitáhla si svetr k tělu a dál zírala do stínů.

Kdyby mnou tak neotřáslo setkání s duchy, asi bych o sobě dala vědět, místo abych se krčila v houští jako zlodějka. Nějakou historku už bych si vymyslela, řekla bych třeba té paní, že mi sem utekla kočka, a pak bych jí nabídla, že zaplatím tu rozbitou sošku. Užuž jsem se chystala přesně tohle udělat, když vtom jsem za ní ve dveřích zpozorovala siluetu muže.

„Zdálo se mi, že něco slyším,“ řekla mu přes rameno a on vzápětí vyšel za ní na verandu.

Srdce se mi stáhlo, jako by dostalo další ránu. Já totiž toho muže, jejího společníka, poznala. Byl to Devlin. Můj Devlin.

Už mi bylo jasné, proč mě sem ty dvě přivábily: měla jsem vidět právě tohle.

Vedle Devlina se objevila Mariama a já na sobě ucítila její ledové oči, výsměšné a hypnotizující. Vánek jí cuchal vlasy a průsvitný lem letních šatů se jí hadovitě svíjel kolem nohou. Sice jsem přes její tělo viděla, ale stejně se mi v té chvíli zdála stejně živoucí jako jakýkoliv tvor z masa a kostí.

Zvedla ruku k Devlinovu tváři a beze spěchu, majetnicky ho pohladila po líci, upírajíc zrak na mne. Na rozdíl od Shani jsem ji v mysli neslyšela, její poselství však bylo stejně jasné: nikdy se ho nevzdá.

Hruď se mi bolestivě sevřela, jako by mi dovnitř sáhla neviditelná ruka a chytila mě za srdce. S námahou jsem nabrala vzduch do plic, a přestože se mi klepaly a podlamovaly nohy, vůlí jsem nutila srdce, ať zpomalí. Na téhle zahradě se se mnou dělo něco strašného. Bytost, která mě považovala za nepřítele, mě vysávala, odnímala mi teplo a energii.

Papá mě na to mockrát upozorňoval: „Mrtví touží nejvíc ze všeho po tom, aby opět mohli být součástí našeho světa Jsou to paraziti, a tak je přitahuje naše energie, chtějí se přiživovat na našem teple. Zjistí-li, že je vidíš, přilnou k tobě jako plíseň. Už se jich nikdy nezbavíš. A tvůj život už nikdy nebude náležet pouze tobě.“

Mariamin duch se teď na mě smál, jako by i ona slyšela otcovo varování.

Shani se zjevila po otcově druhém boku a pleskala ho do nohy, aby upoutala jeho pozornost. Nikdy se však dolů nepodíval, ani sebou neškubl. Necítil ji. Neměl tušení, že tam je. Soustřeďoval se jen na tu tmavovlásku. Přistoupil k ní a objal ji okolo útlého pasu. Opřela si hlavu o jeho rameno a důvěrné mumlání jejich hlasů se zahradou neslo až tam, kde jsem se krčila ve svém úkrytu.

Nepolíbil ji ani nepolaskal, jak by to nejspíš učinil milenec. Místo toho tam jen stál a držel ji, zatímco kolem nich vzduchem pluly přízraky.

Nedokázala jsem se hnout, ba ani dýchat. Nedokázala jsem od nich odtrhnout zrak, i když to byl snad nejhorší okamžik mého života.

Po chvíli Devlin zašel zpátky do domu a jeho duchové zmizeli. Ta žena však zůstala a dál pročesávala očima stíny, jako by vnímala mou přítomnost. Ze strachu, abych na sebe neupozornila, jsem si netroufla se pohnout, ale strašně ráda bych si ji prohlédla lépe. Neviděla jsem o moc víc než pěknou postavu, jíž splývají na ramena lesklé černé vlasy. Ale věděla jsem, že je přitažlivá. Měla styl, vysílala určité vibrace, jež bývají společné všem krasavicím.

Než následovala Devlina dovnitř, několik dlouhých minut stála na verandě. Bez dechu jsem čekala, až bude jisté, že se tam žádný z nich nevrátí, pak jsem vyrazila ze zahrady a hnala se uličkou pryč; na svého předchozího pronásledovatele jsem si málem ani nevzpomněla

Pohled na Devlina ve společnosti jiné ženy mě tak vyvedl z míry, že jsem si přestala dávat pozor, což se mi vůbec nepodobalo. Ačkoliv jsem trvale žila ve stavu nucené ostražitosti vůči duchům, nyní jsem chvátala k hlavní ulici a moje mysl přitom prodlévala v té zvláštní zahradě. A to byla chyba, která se mi škaredě vymstila. Jakoby odnikud se vynořil stín a dál už jsem si uvědomila až to, že mě kdosi drsně popadl a přirazil ke kamenné zdi, zatímco mi předloktím tiskl hrdlo.

Tlak na hrtan mi znemožnil třebas jen se nadechnout, natož pak zakřičet, avšak celý útok proběhl dřív, než srdce stihlo zabouchat podruhé. Když jsem začala šátrat po slzném plynu, který nosívám v kapse, útočník už ode mě couval. Spustil paži z mého krku a vzápětí jsem zaslechla, jak se prudce nadechl. Pak se ozvalo nevěřícné:

„Amelie?“

Devlin.

Jeho blízkost mě tak ohromila, že jsem se nezmohla na slovo. Od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy, uplynula řada měsíců, ale ve spánku mě během našeho odcizení navštěvoval málem každou noc. Ony temné smyslné sny mi dovolovaly popustit uzdu všem fantaziím, jež jsem o něm spřádala, ale teď jsem si uvědomila, jak chabou náhradou tyto představy jsou. I když tu jen stál a hleděl na mě s jistou obezřetností, nedokázala jsem víceméně myslet na nic jiného než na to, jak prahnu po jeho doteku. Jak se mi stýská po jeho polibcích.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se kvapně.

Ach, ten hlas! Ta tlumená hedvábná mluva s přídechem dávno zašlých časů, která mě pokaždé tak vyváděla z míry…

S určitou námahou jsem polkla. „Ano, myslím, že jsem.“

„Co tady, propánakrále, děláš? A proč jsi něco neřekla? Mohl jsem ti ublížit.“ I on mluvil poněkud rozrušeně.

„Nedal jsi mi šanci,“ řekla jsem na svou obranu. „To vždycky člověkem takhle smýkneš? I když nemáš důvod?“

„Já jsem důvod měl. Byl jsem na návštěvě u jedné přítelkyně a zdálo se nám, že na zahradě někoho slyšíme.“

„Myslíš nějakého tuláka?“ Znělo to dočista nevinně.

Podivně zaváhal. „Ano, asi tuláka. Obešel jsem to tady, abych ho zahnal.“ Vrhl letmý pohled do uličky za mými zády. „Nevidělas odtamtud někoho vycházet?“

Zavrtěla jsem hlavou, zatímco mi srdce dál divoce tlouklo.

„A co támhle na ulici? Nevšimla sis, že by tu někdo číhal?“

„Neviděla jsem nic.“

Vydá: Knižní klub; duben 2014