Denuo Sanctum 10

Další část fanpovídky ze světa románů Ritus a Sanctum.

Předchozí části naleznete zde.

Erica z tichého rozmýšlení přerušil zvuk rozbíjejícího se dřeva. Opět jim někdo bez smyslu pro pořádek rozrazil dveře. Lovec rychle vstal a popadl zbraň.

V chodbě domu stál vlkodlak, ale Eric okamžitě poznal, že nejde o Fenrise, byla to nějaká žena. Vlkodlačice tiše vrčela a čekala, co udělá. Nevypadala příliš agresivně, spíš se rozmýšlela, co sama udělá.

Eric si ale nemohl dovolit čekat, až se nepřítel rozmyslí, a vystřelil. Jeho soupeřka se hbitě ráně vyhnula a zmizela ve vedlejším pokoji.

Lovec ji okamžitě následoval a připravoval se na další útok. Ten ale nepřišel, jeho nepřítel někam zmizel. Muž procházel místností, když za ním něco těžkého dopadlo na zem. Za jeho zády se mihla soupeřka a běžela přímo do pokoje, kde ležela dcera lovce.

Eric se za ní rozběhl, ale příliš pozdě. Viděl, jak se bestie přibližuje k jeho dítěti. V odporné tlamě měla výraz nelíčené radosti. Bestie nepochybně našla to, co hledala. Lovec se poprvé v životě bál vystřelit. Nevěděl, co by dělal, kdyby místo bestie zasáhl svojí dceru. Bestie bez rozmýšlení popadla dítě a zmizela dříve, než Eric stačil něco udělat.

***

Helen se proměnila zpět do lidské podobě a rychle běžela s malým ranečkem, který byl dítětem lovce vlkodlaků. Nikdy by se jí nepodařilo zmocnit se něčeho cennějšího. Ten vrah jejích příbuzných udělá všechno, jen aby měl své dítě zpět u sebe, a to nemusí jeho dcera být naživu. Okamžitě musela bojovat s nutkáním, aby dítě nehodila přes nedaleký most. Nejdříve jí ukáže Fenrisovi a pak se rozhodnou co dál.

Náhle jí došlo, co vlastně udělala. Chytila se zábradlí mostu a pomalu se nadechla. Krev vlkodlaka v ní denně sílila a ona sama se měnila v bestii. Málem zabila nemluvně a přitom téměř nic necítila. Několikrát se nadechla, aby se uklidnila, opět v ní vzklíčilo něco vlčího. Rychle našla svůj dům a vrazila do dveří.

Fenris už na ni čekal. „Kde jsi byla? Jak jsi mohla odejít a nezeptat se mě? Nemůžeš si dělat, co chceš.“

Helen mu místo odpovědi ukázala dítě. „To je dcera toho lovce. Nikdy bychom nenašli nic cennějšího. Můžeme po něm chtít cokoliv a on to udělá.“

Ve Fenrisovi tváři se usadil výraz tichého triumfu. Věděl, že jeho svěřenkyně má pravdu. Nikdy by nic takového sám neudělal, ale ona předčila i jeho samotného.

„Opravdu jsi udělala dobře, ale příště už dělej jen to, co řeknu já.“

Helen si chtěla sednout, ale Fenris jí to zakázal. Hned vyrazí na cestu a půjdou po další stopě. To bylo vše, co řekl, než vyšli ze dveří domu. Dítě nechali v domě.

Poté jí vysvětlil, že lovkyně opustila bezpečí domu a sama se potulovala městem. Dokonalá kořist, která se útoku neubrání. Spolu s nimi šel i chlapec, z kterého Fenris udělal vlkodlaka. Brzy se přiblížili k místu, odkud lovkyni cítili. Rozdělili se a každý vešel do jedné z postranních uliček. Dál pokračovali každý sám, aby jim kořist neutekla. Proměnili se do vlčích podob a vyběhli na ulici. Všude zavládl dokonalý zmatek, bylo to poprvé po dlouhé době, kdy lidé viděli vlkodlaky. Později se o tomto dni bude psát jako o útoku vlků nebo  nějaké jiné zvěře. Vždyť vlkodlaci přece neexistují.

Helen porazila lovkyni na zem a snažila se jí zakousnout do krku. Její soupeřka ale byla na něco takového připravená. Rychle odněkud vytáhla dýku a vrazila ji do tlamy vlkodlačice. Helen nemohla sklapnout čelisti a svou kořist zabít. Místo toho ale zasáhla ženu drápy. S tváře jí okamžitě vystříkla fontána krve. Helen tomu nemohla uvěřit, porazila lovkyni Lenu.

Životní míza její soupeřky stříkala na chodník. Chtěla vítězně zavýt, ale něco ostrého jí v tu chvíli proniklo zády, otočila se, aby spatřila svou smrt. Šermířka stála přímo za ní, aniž by jí Helen ucítila. Jak se to mohlo stát? Z očí vlkodlaka vyprchal život a tělo bestie tak jen s tupým zaduněním dopadlo na zem.

***

Šermířka rychle proběhla zástupem lidí a hledala druhého vlkodlaka. Viděla, jak bestie řádí mezi lidmi, ale v davu svého soupeře ztratila. Neubránila Lenu a jejich nepřátelé získávali jedno malé vítězství za druhým. Rychle se s vytaseným mečem připravovala na útok.

Fenris se musel nejspíše zbláznit, pokud útočil na lidi za bílého dne. Nebo si musel být jistý tím, co dělá. Měl tohle být den, kdy se lidé dozvědí o existenci vlkodlaků?

Šermířka konečně spatřila bestii, která se prodírala mezi těly zabitých lidí. Popadla zbraň a zaútočila. Čepel pronikla zády bestie a prosekla jí páteř.

Vlkodlaci nemohli ženu vycítit a to byla její nejlepší obrana. Sama byla čarodějkou, a tak se uměla ubránit proti něčemu tak primitivnímu, jako byli vlkodlaci. Čekala, že se Fenris promění do lidské podoby a to se také přímo před ní dělo. Vlčí tělo pomalu mizelo a místo něj se odhalila lidská podoba netvora. Šermířka zalapala po dechu, když  uviděla tělo malého chlapce. Poté dostala prudkou ránu do zad a spadla na zem.

„Já jsem tady, má vílo“

Fenris celou dobu sledoval lovkyni a nyní přišla jeho chvíle. Popadl ženu jednou rukou a zvedl ji do vzduchu. V tu chvíli šermířka bodla, ale ne do soupeře, nýbrž do vlastního těla.

„Raději tady padnu, než abych se k tobě přidala, pradědečku.“

Věděla, co její předek udělal se svými drápy, a jasně cítila i to, jak ji škrábl do krku.

Fenris ji pomalu položil na zem a zmateně si ji prohlížel. Nikdy nechápal lidský druh. Mohla se povznést, ona místo toho raději zemřela.