Mike Ashley (ed.): Svědkyně temnot

Objevná antologie strašidelných povídek, psaných ženami, seznamuje čtenáře s povětšinou opomíjenými anglosaskými autorkami, jež však napsaly příběhy, které patří k tomu nejlepšímu v tomto žánru. Ženy jako „svědkyně“ temných hnutí mysli, drobných každodenních „zločinů“, ženy jako chladnokrevné pozorovatelky triumfů i zkázy mužů, jejich poklesků a slabostí, jsou v mnoha ohledech skvělými vypravěčkami, svou citovostí doslova předurčenými pro šerosvit na pomezí nadpřirozena.

Druhým důvodem, proč povídky viktoriánských autorek dodnes fascinují čtenáře, je potlačovaná síla vášně, erotické touhy, ale i rozhodnosti, s níž se ženy staví na roveň mužům a soupeří s nimi, tedy stěží napodobitelné ingredience, jež jsou přítomny v každém z těchto příběhů.

Autorky: Emily Brontë, Elizabeth Gaskell, Mary Elizabeth Braddon, Charlotte Riddell, Mary E. Penn, Louisa Baldwin, Violet Quirk, Edith Nesbit, George Eliot, Elizabeth Stuart Phelps.

 

Ukázka z knihy:

Emily Brontëová: Palác Smrti

Za dávných časů, kdy bylo na zemi méně lidí, žila Smrt skromně a pokojně si hospodařila. Měla jediného ministra, Stáří. Ten střežil bránu jejího paláce a čas od času vpustil dovnitř osamocenou oběť, aby utišil hlad své paní. Tento asketický život však netrval dlouho. Její Výsost měla stále víc obětí a Stáří začalo mít plné ruce práce.

Tehdy se Smrt rozhodla, že udělá změnu; jmenuje více nových ministrů a jednoho z nich učiní premiérem.

V den, kdy mělo dojít k jeho jmenování, přehlušil hrobové ticho zasmušilého paláce příjezd nových kandidátů ze všech koutů světa – po chodbách, pokojích a síních se rozléhaly kroky návštěvníků, jako by kosti, kterými byl dlážděný chodník, najednou znovu ožily. A Smrt shlížela dolů z výšin svého trůnu a usmívala se v hrozivém šklebu při pohledu na ty davy, které se u ní ucházely o službu. Mezi prvními přišly Zlost a Pomsta. Usadily se přímo před Její Výsostí a hlasitě proklamovaly svá práva. Hned za nimi se usadila Závist a Zrada. Uprostřed davu se uvelebili Hlad a Mor se svými společnicemi Lenorou a Lakotou a vrhali pohrdavé pohledy na ostatní hosty. Nicméně museli uvolnit místo, když se objevily Ctižádost a Posedlost. Zaplnili zbytek sálu svou družinou a povýšeně se dožadovaly okamžitého slyšení.

„Nepochybuji o tom,“ řekla Ctižádost, „že Vaše Výsost rozhodne spravedlivě, ale proč ztrácet čas zbytečnými debatami, když je pouhým okem vidět, kdo jediný je hoden dotyčného úřadu? Kdo jsou všichni ti ubožáci, co tu obléhají váš trůn? Jaké služby vám mohou prokázat? Ten nejschopnější z nich si neporadí s vaší říší o nic lépe než obyčejný voják, který k tomu, aby velel celému vojsku, nemá žádný jiný předpoklad než svou odvahu. Dokážou skolit tu a tam nějakou tu oběť, budou umět nalíčit chabou past na mizernou kořist, na člověka, který nese už od narození vaše znamení. A tam jejich užitečnost končí. To já přivedu před vaše brány elitu, výkvět lidstva, ty, kteří jsou od vaší moci nejdál. Já je sklidím v okamžiku jejich největšího rozkvětu a přivedu vám sem celé davy jednou ranou. Navíc mám spoustu možností. Mou zbraní není meč. Já mám své agenty a tajné, ale mocné spojence. Sama Posedlost je jen nástrojem, který dopomůže k mému úspěchu.“

Při těchto slovech však Posedlost divoce zakroutila hlavou a zvedla ke Smrti pohled, v němž planul fanatismus. „Já vím, že tahle chvástalka si klidně vypůjčí mé zbraně a bude pochodovat pod mým praporem, ale opravňuje ji to k tomu, aby mě ponižovala? Nejen že budu stejně mocná jako ona v tom, jak dokážu zničit státy a devastovat království, ale já vejdu i do rodin. Obrátím otce proti synovi a dceru proti matce. Učiním z věrného přítele soka na život a na smrt, postarám se o to, aby žena zradila svého muže a služebnictvo svého pána. Mně neodolá žádný cit. Pošlapu na zemi všechno, co kráčí pod nebeským praporem, a královské koruny se stanou dlažebními kostkami pod mýma nohama. Ostatní uchazeči nejsou hodni vaší pozornosti. Zlost je barbar, Hlad se dá vymýtit a Mor je vrtošivý. Vaším premiérem musí být někdo, kdo má vždycky blízko k lidem, kdo je obklopuje, kdo je drží v hrsti. Rozhodněte tedy mezi Ctižádostí a mnou, my jsme jediní, kteří přicházejí v úvahu pro vaši volbu.“

Posedlost zmlkla a Její Výsost jako by váhala mezi dvěma rivaly, když se pootevřely dveře a vešla postava, před níž všichni strnuli úžasem, protože celá zářila radostí a zdravím a krok měla lehký jako vánek. Sama Smrt před ní na okamžik znejistěla, než se znovu vzpamatovala. „Poznáváte mě,“ obrátila se k ní postava. „Přicházím později než ostatní, ale vím, že můj nárok je nezpochybnitelný. Někteří mí soupeři sice vzbuzují respekt, to připouštím, a možná mě někteří předčí svými nápadnými činy, kterými si získají obdiv davu, ale já mám přítelkyni, před níž celé toto shromáždění padne na kolena. Jmenuje se Civilizace. Během pár let se zabydlí na této zemi mezi námi a každým stoletím bude silnější a silnější. Nakonec od vás odvrátí Ctižádost a využije ji ve svůj prospěch. Zlost spoutá zákonem a Posedlosti vyrve zbraně z rukou. Mor zažene mezi divochy a jediný, kdo bude pod její vládou prosperovat, budu já. Ostatní ztratí sílu. Ale mně síla zůstane i po mé smrti. Jestli se jednou sblížím s otcem, můj vliv přejde na syna, a než se lidé stačí spojit, aby mě vypudili ze společnosti, stačím změnit jejich povahu a z celého lidského rodu učiním vaši snadnou oběť. A to tak efektivně, že Stáří se ocitne na penzi a váš palác bude k prasknutí přeplněný oběťmi.“

„Nic víc už neříkej,“ odpověděla Smrt, sestoupila z trůnu a objala Nestřídmost (protože tak se nově příchozí jmenovala). „To stačí, znám tě. Pro ostatní mám lukrativní a důležité úřady. Budou mými ministry, ale čestné místo mého místokrále patří tobě.“

Vydal: Albatrosmedia – Plus, březen 2014