Cat Wintersová: Ve stínu černých ptáků

Ukázky z knih / 14.3.2014 /

V roce 1918 si v kalifornském San Diegu vybírají svou daň smrtící chřipka a první světová válka. Šestnáctiletá Mary Shelley Blacková, pojmenovaná po slavné autorce románu o Frankensteinovi, dívka s přírodovědným nadáním, která se ocitla bez rodičů, odjíždí ke své tetě z Portlandu v Oregonu do San Diega. Zděšeně sleduje, jak se zde zoufalí pozůstalí hrnou na seance a k fotografům duchů, kde hledají útěchu. Jedním z takových fotografů je i bratr jejího milého Stephena Emberse Julius, jehož Mary Shelley považuje za podvodníka.

Winters_Ve-stinu-cernych-ptakuPo Stephenově smrti na válečné frontě ve Francii se Mary Shelley vystaví v bouři bleskům, je zasažena a nakrátko umírá. Když se vrátí mezi živé, má zvláštní schopnost – cítit chuť emocí. Stephenův duch se k ní v noci vrací a prosí ji o pomoc – nemůže odpočívat v pokoji, protože ho mučí tajemní obrovští černí ptáci. Uvěří Mary Shelley v existenci duchů? A podaří se jí odhalit důvod Stephenova utrpení a pomoci mu? (anotace)

Cat Wintersová letos vydala svou prvotinu, román Ve stínu černých ptáků, který je nominován na cenu YALSA (Young Adult Library Services Association, organizace knihovnických služeb pro mladé dospělé) za nejlepší román pro mladé.
Podle webového portálu Publishers Weekly je tento historický duchařský příběh „mistrovským, nádherně strašidelným debutem“, Booklist Online ho považuje za „nekonvenční a nekompromisní“.
Druhý román Cat Wintersové, The Cure for Dreamimg, má vyjít na podzim 2014. Jejími autorskými vzory jsou mj. sestry Brontëovy, Edgar Allan Poe, Sarah Watersová, Margaret Atwoodová, Daphne du Maurier.
Cat Wintersová žije v Portlandu v Oregonu s manželem a dvěma dětmi.

Ukázka z knihy:

1
Rok, který vymyslel ďábel
Nádraží Union Depot, Portland, 16. října 1918

Vešla jsem do železničního vagonu a upřely se na mě tři tucty očí. Cestující měli oči a nos skryty pod gázovou rouškou. Vlak byl cítit bavlnou mé vlastní roušky, vařenou cibulí a ještě závanem čehosi lepkavého a kyselého, co jsem pochopila jako strach.

Nezastavuj se, řekla jsem si v duchu.

Nohy se mi chvěly a kolena podlamovala, ale podařilo se mi proklopýtat uličkou v hnědých chlapeckých skautských botách, které jsem si obula pro případ, že bych se musela náhle rozběhnout. Mé těžké kroky přitahovaly nevítané pohledy, kdosi zvedl obočí, ale nikdo neřekl ani slovo.

„Dobré ráno,“ řekla jsem ženě s mračnem černých pudlích kudrlin na hlavě.

„…ráno,“ zahuhňala žena do své gázy.

Jak jsem doufala, všechny oči se o mě brzy přestaly zajímat a vrátily se k vlastním starostem. Byla jsem jen šestnáctiletá holka v tmavomodrých šatech, která vypadala jako bohatá.

Nemluvila jsem jako cizí špion a neměla jsem chřipku. Nic škodlivého.

Cestovní obleky barvy uhlí doplněné novými bavlněnými rouškami propůjčovaly kupé bizarní černobílý vzhled, poněkud kalený zápachem cibule z jídelního vozu. Představovala jsem si, jak kuchaři v horečné snaze zabránit tomu, aby chřipka zachvátila vlak, krájí na kostky pronikavě čpící cibuli, jak jim slzí oči a z čela stékají krůpěje potu. Přestala jsem myslet na odér ve vzduchu a posadila se na jediné volné místo vedle tělnaté ženy středního věku, s tlustými pažemi a velice hustým obočím. Na krku se jí houpal protichřipkový váček, který tak páchl medicínou, že to přebíjelo i tu cibuli.

„Ahoj.“ Žena prsty promnula váček a podívala se na mě. „Jsem paní Petersová.“

„Já jsem…“ Zvedla jsem si na klín černou koženou brašnu a uvedla jsem kratší verzi svého jména: „Mary.“ V novinách, které kolem mě šustily, byl s největší pravděpodobností článek o mém otci a já jsem si představovala, že je tam zmínka i o mně: Při zatčení pana Blacka včera v noci byla v domě přítomna i jeho dcera Mary Shelley. Dívku zřejmě pojmenovali podle autorky jednoho hororového románu s velice německy znějícím názvem Frankenstein.

„To je doktorská taška?“ zeptala se paní Petersová.

„Ano.“ Stiskla jsem silněji ucha. „Byla maminčina.“

„Vaše matka byla doktorka?“

„Nejlepší v okolí.“

„To mě mrzí, že není s námi ve vlaku.“ Paní Petersová hleděla vykulenýma očima na ostatní cestující. „Nevím, co se stane, když někdo cestou zkolabuje. Nikdo nás nedokáže zachránit.“

„Když onemocníme, nejspíš nás na příští zastávce vyhodí.“

Svraštila čelo a vzdychla. „Je velice nepříjemné něco takového říkat.“

Odsunula jsem si od ní kolena. „Jestli vám to nevadí, raději bych o chřipce nemluvila.“

Paní Petersová znovu vzdychla. „Jak o tom můžete nemluvit? Vždyť se bavíme skrz gázové roušky, propána. Jsme tady namačkaní jako bezmocní –“

„Paní, prosím vás, přestaňte o tom mluvit. Mám dost jiných starostí.“

Paní Petersová se trochu odtáhla. „Doufám, že nejste prolezlá bakteriemi.“

„Já doufám, že jimi nejste prolezlá vy.“ Opřela jsem se o dřevěnou stěnu a snažila se udělat si pohodlí, navzdory svému okolí a nevolnosti, která mě sužovala od otcova zatčení. Vzpomínky na vládní úředníky, jak tlučou tátu do břicha a říkají, že je zrádce, mi probleskovaly hlavou jako groteskní scény z nějakého filmu.

Na všech stranách vagonu syčela pára. Podlaha mi vibrovala pod podrážkami vysokých bot. Ruce a kolena se mi chvěly a zuby s horečnou intenzitou drkotaly nouzový signál morseovky: tu tu tu tú tú tú tu tu tu.

Abych tomu unikla, rozepnula jsem kovovou sponu brašny a vyndala svazek dopisů, šest palců tlustý a svázaný modrou stuhou do vlasů s roztřepenými okraji. Shora svazku jsem vytáhla hladkou krémovou obálku, otevřela ji a ztratila se v dopise.

29. června 1918
Má nejdražší Mary Shelley,
před čtyřmi dny jsem dorazil za moře. Dopisy nám cenzurují, takže Ti nemůžu popsat žádné události. Armáda začerní každou větu, která naznačí, kde jsem, takže pak vypadám jako soukromý detektiv z nějakého románu s Sherlockem Holmesem. Například: jsem v     a brzy pojedeme do    .
Tajemné, ne?
Dostal jsem Tvůj dopis, a třebaže se mi rozbušilo srdce už jen při pohledu na Tvá slova na papíře, s nelibostí jsem četl, že jsi dosud nedostala můj balíček. Měl Ti přijít už skoro přede dvěma měsíci. Dávám to za vinu matce. Ale napíšu jí a zjistím, jestli ví, kdy a zda byl poslán.
Také jsem dostal Tvou fotografii. Moc ti děkuju, Shell. Ten obrázek pro mě znamená celý svět. Stále hledím na Tvou tvář a je pro mě těžké uvěřit, že ta malá Mary Shelley Blacková, má zábavná kamarádka z dětství a zanícená společnice v psaní dopisů, vyrostla v takovou krasavici. Dal bych cokoliv za to, kdybych se mohl v čase vrátit k Tvé dubnové návštěvě a stále být s Tebou. Když zavřu oči, skoro cítím, jak chutnají Tvé rty a jak se tvé dlouhé hnědé vlasy dotýkají mé kůže. Hrozně moc bych Tě chtěl opět tisknout k sobě.
Někdy si nemůžu pomoct a představuju si, co by se bývalo stalo, kdybych se ve čtrnácti neodstěhoval. Kdyby můj dědeček býval nezemřel a mí rodiče se spěšně nenastěhovali do jeho domu na ostrově. Byli bychom si Ty a já stále tak blízcí? Vyrostli bychom v důvěrnějším vztahu…, nebo bychom se navzájem vzdálili? Ať by tomu bylo jakkoli, každý den svého života se cítím oloupen o Tvou přítomnost.
Nikdy si o mě nedělej starosti, Shell. Být tady byla moje volba, takže cokoli se mi stane, bude to jen moje vina. Psala jsi mi v dopise, že lituješ, že jsi mi nezabránila v odjezdu do války, když jsme v dubnu byli spolu. Byl jsem rozhodnutý odjet a Ty víš lépe než kdo jiný, že někdy dokážu být stejně paličatý jako Ty.
Napiš brzy. Pošli mi nějakou knížku nebo dvě, jestli můžeš.
Chybíš mi.

Tvůj milující
Stephen

Z protějšího sedadla se ozvalo kýchnutí.

Vykulila jsem oči a Stephenův dopis mi padl do klína. Všechny hlavy se bleskově otočily k vyzáblé rusovlasé ženě, která znovu kýchla. Pootevřela jsem ústa, abych vyslovila tabuové slovo – gesundheit – ale hned jsem je zase zavřela.

„Moje žena má alergii!“ řekl ženin společník, muž s hustými bílými vlnitými vlasy, které připomínaly šťouchané brambory. Rychle se přisunul ke své ženě a přitáhl jí roušku. „To není chřipka. Přestaňte se na ni tak dívat.“

Lidé nepřestávali ostražitě civět.

V tom okamžiku se vlak s cuknutím dal do pohybu a všechny nás to na okamžik vyvedlo z rovnováhy. Hvizd píšťalky zanikl v říjnové mlze. Zastrčila jsem Stephenův dopis zpátky do brašny a zahleděla se na cihlové budovy ujíždějící za okny, po nichž se objevily ostrůvky červených a jantarových stromů, malá připomínka toho, co mi bude na Portlandu nejvíc chybět. Podzim býval vždycky mé oblíbené roční období, s vůněmi planoucího listí, vařeného koření a jasně oranžovými dýněmi, které dorazily do tátova obchodu s potravinami.

Na okna brzy zabubnoval déšť.

Venku všechno zešedlo.

Paní Petersová vedle mě krčila huňaté obočí na paní, která kýchla. „Než vystoupíme z tohoto vlaku, všichni budeme mrtví, kvůli téhle ženě.“

Už jsem měla na jazyku, že kdybychom byli mrtví, tak bychom nevystupovali z vlaku, ne? Ale opět jsem ústa zavřela – a to pro mě nikdy nebylo snadné.

Všichni kolem mě seděli jako přimražení s napřímenými zády a byli cítit lidovou medicínou. Zápach léčivého váčku mé sousedky a čísi česnekové žvýkačky byl dost silný na to, aby mi pronikal skrz čtyřvrstvou roušku. V tichu bez hovoru bylo slyšet zvuk kol vlaku: klik-klak, klik-klak, klik-klak.

Zdá se mi to snad? Mohla by tohle všechno být jen strašlivá noční můra, která skončí, až se přinutím otevřít oči? Zaťala jsem si nehty do dlaní v naději, že se vytrhnu ze spánku, ale objevila se jen bolest a vytlačené půlměsíčky. Byla jsem velice vzhůru.

Přesto jsem se určitě musela nějak vplížit do budoucnosti a přistát ve světě ve stylu H. G. Wellse – ve strašné, fantastické společnosti, kde lidské tváře sestávaly jen z očí, miliony zdravých dospělých i dětí zničehonic umíraly na chřipku, chlapce vyváželi ze země, aby byli rozmetáni na kousky, a vláda zatýkala občany za to, že vedli špatné řeči. Takové místo nemohlo být skutečné. A nemohly to být Spojené státy americké, „země svobodných a domov statečných lidí“.

Ale bylo to tak.

Seděla jsem ve vlaku ve vlastní zemi, v roce, který vymyslel ďábel.

1918.

Vydala: Jota; březen 2014

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít