Victoria Schwabová: Archiv

Ukázky z knih / 9.2.2014 /

Představte si místo, kde mrtví odpočívají na policích jako knihy. Každé tělo má svůj příběh, život uspořádaný v sérii vzpomínek, do kterých může nahlédnout jen Knihovník. Těm tělům se říká Historie. Šestnáctiletá Mackenzie Bishopová pracuje pro Archiv jako Správce. Jejím úkolem je chytat a vracet Historie, které se sem tam probudí a utečou, Historie, které jsou často zmatené a agresivní. To všechno dělá s vědomím, že někde v Archivu odpočívá i tělo jejího dědy, který ji sem před čtyřmi lety přivedl, a mladšího bratra, s jehož ztrátou se zatím nevyrovnala.
Jedním z mnoha pravidel Archivu je, že v něm musí být naprosté ticho. Některé Historie totiž mají lehký spánek a stačí málo, aby se vzbudily. Ale teď jako by někdo neklidné mrtvé budil záměrně, z Archivu jich uniká víc a víc, a někteří mají dokonce pozměněné vzpomínky. A je na Mac, aby vypátrala, proč se to všechno vlastně děje a kdo za tím stojí, pokud možno dřív, než celý Archiv padne a ona přijde i o to málo, co z jejích blízkých zbylo…

Schwab_ArchivUkázka z knihy:

Jedna

Na tomhle začátku není vůbec nic nového. Opřu se o auto a prohlížím si Coronado – hotel, ze kterého udělali nájemní dům. Máma s tátou si myslí, že je „neuvěřitelně okouzlující“. Tyčí se nade mnou do výšky a vypadá zlověstně a ponuře. Celou cestu sem jsem si pohrávala se svým prstýnkem, palcem jsem přejížděla po třech vyrytých čárkách, jako by můj malý stříbrný kroužek byl růženec nebo nějaký talisman. Přála jsem si něco obyčejného, nepřeplácaného a nového. Místo toho jsem tady.

Husté závoje prachu vidím i z druhé strany ulice.

„Vypadá úžasně, nemyslíte?“ raduje se máma.

„Vypadá… staře.“

Tak staře, že cihly už dávno popraskaly a fasáda protkaná hlubokými rýhami vypadá omšele a unaveně. Přímo přede mnou se ze stěny odlomí kámen velký jako pěst a skutálí se k zemi.

Podívám se nahoru. Střecha je posetá kamennými chrliči. Nesedí v rozích, kde byste je normálně čekali, ale krčí se v nepravidelných rozestupech vedle sebe jako hejno vran. Přejíždím pohledem po velkých lesklých oknech a skončím o šest pater níž u popraskaného kamenného nápisu nad vstupní halou.

Máma vyrazí dovnitř, ale zastaví se uprostřed silnice a začne obdivovat „starobylé“ dlažební kostky, které silnici dodávají „charakter“.

„Miláčku,“ volá na ni táta a vyrazí za ní. „Nestůj v silnici.“

Měli bychom tady být čtyři. Máma, táta, Ben a já. Ale nejsme. Děda je mrtvý už čtyři roky, ale Ben zemřel ani ne před rokem. Prožili jsme rok plný slov, která jsme se raději neodvážili vyslovit, protože všechna v nás vyvolávala příliš bolestivé vzpomínky. Rozhodila nás každá maličkost. Třeba tričko, které jsme objevili za pračkou, nebo hračka, která se zatoulala pod skříňku v garáži. Nikdo si na tu baseballovou rukavici ani nevzpomněl až do chvíle, než někomu něco upadlo a začal to hledat. Když na ni narazil, schoulil se na betonové podlaze a po zaprášené baseballové rukavici začaly stékat slzy.

Celý rok jsme kolem našich vzpomínek chodili po špičkách, abychom se jim nemuseli postavit čelem. Pak to moje rodiče přestalo bavit. Tvrdili, že potřebujeme změnu. Že začneme znovu. Prý nám to pomůže.

Podle mě to jsou jenom řeči. Podle mě potřebovali utéct.

„Mackenzie, kde vězíš?“

Vyrazím za nimi na protější stranu ulice. Červencové slunce nepříjemně pálí. Pod kamenným nápisem nad vchodem se otáčejí turniketové dveře. Z každé strany je doplňují ještě jedny obyčejné. U vchodu a na nedaleké terase se potlouká několik převážně starších lidí.

Když byl Ben ještě naživu, měla máma spoustu snů. Vždycky se pro něco šíleně nadchla. Básnila o tom, že se stane ošetřovatelkou v zoo, právničkou nebo kuchařkou. Ale všechno to byly jenom chvilkové nápady. Když Ben umřel, stalo se z nich najednou něco víc. Máma své sny začala uskutečňovat. Vrhla se do toho s plnou vervou. Zeptejte se jí na Bena a bude předstírat, že vás neslyšela, ale jakmile přijde řeč na její nejnovější oblíbený projekt – ať už to je cokoliv – vydrží o něm básnit celé hodiny. Vyzařuje z ní tolik energie, že by dokázala nadchnout celou místnost plnou lidí. Jenže mámino nadšení je sice nakažlivé, ale zároveň pomíjivé. Začala střídat práce stejně rychle, jako Ben střídá – střídal – svá oblíbená jídla. Chvíli miloval sýr, pak zase jablečnou přesnídávku. Během jednoho roku máma pracovala na sedmi různých místech. Asi bych měla být ráda, že se nepokusila vyměnit i mě s tátou. Taky jsme se jednoho dne mohli probudit a najít na stole vzkaz načmáraný jejím téměř nečitelným písmem. Naštěstí se to nestalo.

Ze stěny budovy se odlomí další kámen a skutálí se k zemi.

Možná že tady se máma konečně k něčemu upne.

V přízemí Coronada se pod markýzami za terasou skrývá opuštěný prostor, který se za pár měsíců promění v Kavárnu u Bishopů. Máma se do tohohle nápadu přímo zbláznila. Říká, že si tím plní „svůj největší sen“. Když se jí na kavárnu zeptáte, bude vám tvrdit, že to je jediný důvod, proč jsme se stěhovali. S Benem to nemělo vůbec nic společného (až na to, že by ani za nic nevyslovila jeho jméno).

Popojdeme k otáčejícím se dveřím a táta mi položí ruku na rameno. Hlavu mi okamžitě zaplaví hluboké šumění a pronikavé bzučení. Trhnu sebou, ale přinutím se to vydržet. Mrtví mlčí a věci plné vzpomínek k vám nepromlouvají, dokud je nezačnete zkoumat, ale dotek živého člověka se nedá přeslechnout. Živí lidé v sobě nosí strašný zmatek – jsou plní nejrůznějších vzpomínek, myšlenek a pocitů, které se na vás valí. Chrání mě před nimi jen malý stříbrný kroužek, který nosím na prstě. Prstýnek sice pomáhá, ale dokáže utlumit jenom obrazy, zvuky ne.

Snažím se představit si mezi tátovou rukou a svým ramenem zeď. Tak mě to děda učil. Že si musím vytvořit ještě jednu bariéru. Ale mně to nejde. Zvuky mě neopouštějí. Pronikavé pisklavé praskání, jako když někdo špatně naladí rádio. Vydržím to ještě několik vteřin a pak popojdu dopředu, aby na mě táta nedosáhl. Jeho ruka sklouzne dolů a obklopí mě ticho. Několikrát zakroužím rameny.

„Co na to říkáš, Mac?“ zeptá se mě táta. Zakloním hlavu a prohlížím si vysokou budovu.

Říkám si, že bych mámu nejradši popadla a třásla s ní tak dlouho, dokud by ji neuchvátil nějaký nový nápad a odjeli bychom někam jinam.

Jenže to nemůžu říct nahlas. A už vůbec ne před tátou. Kůži pod očima má namodralou a za poslední rok zhubl tak, že už není štíhlý, ale vyzáblý. Máma sice září nadšením, ale táta úplně zchřadl.

„Myslím si, že to bude dobrodružství,“ odpovím a podaří se mi na tváři vykouzlit úsměv.

Je mi deset, vlastně už skoro jedenáct, a kolem krku nosím klíč od domu, abych byla jako ty.

Každý mi říká, že mám tvoje šedé oči a tvoje vlasy – míval jsi je hnědé se zrzavým nádechem, než ti zbělaly – ale mně to je jedno. Všichni přece mají oči a vlasy. Chtěla bych být jako ty v jiných věcech. V tom, co není vidět na první pohled. Chtěla bych mít prstýnek a klíč a umět si taky všechno nechat pro sebe.

Jedeme na sever, abych mohla narozeniny strávit doma. Radši bych byla s tebou, než sfoukávala svíčky. Ben spí na zadní sedačce a ty mi celou cestu vyprávíš příběhy o třech místech.

O Vnějšku. Ten nemá cenu moc rozebírat. Vnějšek je všechno kolem nás, normální svět. Jediný svět, který většina lidí kdy pozná.

O Úžinách. Tom strašidelném místě plném špinavých chodeb, tlumeného šepotu, dveří a tmy černější než noc.

A o Archivu. Knihovně mrtvých. Je velká, ale přesto útulná. Postavená ze dřeva, kamene a barevného skla. Panuje tam klid a mír.

Řídíš a vyprávíš. Jednou rukou držíš volant a druhou si pohráváš s klíčem, který ti visí kolem krku.

„Jediná věc, kterou tahle tři místa mají společnou, jsou dveře,“ vysvětluješ mi. „Dveře dovnitř a dveře ven. A dveře se neobejdou bez klíčů.“

Pozoruju tě, jak v prstech svíráš svůj klíč. Palcem přejíždíš po jeho zubech. Začnu tě napodobovat. Všimneš si, že mi kolem krku visí tenký provázek. Zajímá tě, co to je. Vytáhnu svůj klíč od domu navlečený na šňůrce. Připadám si hloupě. V autě se náhle rozhostí podivné ticho. Jako by celý svět na chvilku zadržel dech. Potom se usměješ.

Řekneš mi, že od tebe dostanu dárek k narozeninám už teď, i když víš, jak máma všechno ráda dělá podle pravidel. Pak z kapsy vytáhneš malou nezabalenou krabičku. Uvnitř je stříbrný prstýnek. Jsou do něj pečlivě vyryté tři čárky, znak Archivu. Je úplně stejný jako ten tvůj.

Netuším, k čemu mi bude dobrý. Zatím nevím, že mi dovolí nevidět a neslyšet svět plný vzpomínek a lidi a jejich zmatené myšlenky. Mám takovou radost, že ti hned slíbím, že si ho nikdy nesundám. Pak najedeme na hrbol a prstýnek mi upadne pod sedačku. Začneš se smát a já tě donutím sjet z dálnice, abych ho mohla vylovit. Musím ho nosit na palci, protože mi je moc velký. Utěšuješ mě, že do něj dorostu.

Protáhneme kufry otáčejícími se dveřmi a ocitneme se ve vstupní hale. Máma radostí vypískne a já se ušklíbnu.

Rozlehlá hala mi připomíná fotky, na nichž na první pohled všechno vypadá dokonale. Vše se leskne, pozlacené plochy se třpytí, všude samý mramor a ozdobné římsy. Jenže když se podíváte pořádně, zjistíte, že mramor zakrývá hustá vrstva prachu, římsy jsou popraskané a zlato se odlupuje. Velkými okny, která ani přes své stáří nejsou zašlá, pronikají sluneční paprsky. V hale je ale i tak divný vzduch. Připomíná mi staré oblečení, které nikdo dlouho nevětral. Přesto nepochybuju o tom, že dřív to tady nejspíš vypadalo úžasně. Co se mohlo stát?

O jedno z oken se opírají dva lidé a vůbec si neuvědomují, že kolem nich poletují chuchvalce prachu.

Na protější straně haly je mohutné mramorové schodiště, které vede do prvního patra. Smetanový kámen by se nejspíš leskl, kdyby ho někdo pořádně vyleštil. Stěny podél schodiště jsou polepené tapetami s květy lilií. I z druhé strany haly zahlédnu mezi květy nepatrnou vlnku.

Z dálky vypadá skoro jako prasklina. Pochybuju, že by si jí někdo jiný všiml. Ne tady. Ale já mám na tyhle věci nos. Je to moje práce. Zamířím i se svými zavazadly ke zvlněné tapetě, ale vtom zaslechnu svoje jméno. Otočím se a zahlédnu mámu s tátou, jak mizí za rohem. Popadnu svoje věci a vyrazím za nimi.

Doženu je hned, jakmile vyjdu ze vstupní haly. Stojí tam u trojice výtahů.

Kované železné klece vypadají, že se do nich vejdou sotva dva lidé, ale my se všichni nahrneme do jedné z nich. Tři lidé a čtyři kufry. Zamumlám si pro sebe něco, co zní napůl jako modlitba a napůl jako nadávka, zavřu za sebou zrezlou mříž a zmáčknu knoflík do druhého patra.

Výtah se probudí k životu. Možná v něm hraje hudba, ale přes všechny ty zvuky, které se z něj za jízdy linou, není nic slyšet. Tísníme se tam jako sardinky a hlemýždím tempem míjíme první patro. Na půl cesty mezi prvním a druhým patrem se výtah zarazí. Po chvilce se ale znovu rozjede. Ve druhém patře zachrčí a zastaví. Vší silou zatáhnu za mříž a pustím nás ven.

Oznámím rodičům, že odteď chodím po schodech.

Máma se snaží vymanit ze zajetí hory zavazadel. „Má to jisté…“

„Kouzlo?“ skočím jí do řeči, ale máma si mého provokativního tónu nevšímá. Jednou nohou překročí kufry a málem spadne na zem, protože se jí někde zasekl podpatek.

„Má to charakter,“ vloží se do rozhovoru táta a chytí mámu za ruku.

Otočím se a prohlížím si chodbu. Nevěřím vlastním očím. Jsou tu jedny dveře vedle druhých. Nejen ty, co se dají normálně používat, ale i spousta dalších nefunkčních dveří. Pomalovali je a přelepili, takže z nich zbyly jen nejasné obrysy pod zvlněnou tapetou.

„Není to úžasné?“ rozplývá se máma. „Ty dveře, co jsou tady navíc, jsou ještě z dob, kdy Coronado býval hotel. Byly tady dřív, než začali bourat zdi, spojovat pokoje a měnit dispozici hotelu. Dveře tady nechali a tapety nalepili přímo na ně.“

„Úžasný,“ přikývnu. A taky strašidelný. Vypadá to tady jako v Úžinách, akorát je tady víc světla.

Dojdeme k bytu na konci chodby, táta odemkne dveře – je na nich nalepené ozdobné 2F – a otevře je dokořán. Byt působí stejně ošuntěle jako celý zbytek hotelu. Je znát, že v něm někdo bydlel. Je plný stop, ale žádné z nich nejsou naše. Náš starý dům byl taky plný stop. Zůstaly tam, i když jsme odstěhovali všechen nábytek a sbalili všechny věci. Třeba důlek ve zdi, který tam zanechala moje knížka, fl ek v kuchyni na stropě, který nám připomínal mámin neúspěšný pokus s mixérem, nebo modré čmáranice v rozích pokojů, na něž si Ben s oblibou maloval. Sevře se mi srdce. Tady po Benovi nikdy žádné stopy nezůstanou.

Máma nadšeně vzdychá, táta mlčky prochází jednotlivými místnostmi a já sbírám odvahu překročit práh, když vtom to ucítím.

Škrábání pera po papíře. Na listě papíru, který jsem dostala v Archivu, se objevuje jméno. Vytáhnu papír z kapsy – je velký asi jako účtenka a překvapivě rovný – a dívám se, jak se na něm psacím písmem pomalu objevuje jméno Historie.

Emma Claringová, 7

„Mac, kde vězíš?“ volá na mě táta.

Zacouvám zpátky do chodby.

„Zapomněla jsem si v autě batoh,“ vymlouvám se. „Hned jsem zpátky.“

Tátovi po tváři přeběhne zvláštní stín, ale vzápětí souhlasně přikývne, obrátí se ke mně zády a dveře za ním zapadnou. Povzdechnu si a zahledím se do chodby.

Musím tu Historii najít.

To znamená, že se musím dostat do Úžin.

A to znamená, že musím najít dveře.

Vydá: CooBoo; únor 2014

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít