C. J. Daughertyová: Noční škola

Ukázky z knih / 6.2.2014 /

Allie nesnáší školu. Její bratr utekl z domova. Právě skončila ve vězení. Opět. A teď ji rodiče posílají pryč na internátní školu. Když všichni lžou, komu má věřit? Ale ke svému překvapení, místo aby internátní školu nenáviděla, Allie je spokojená. Najde si přátele. A pozná Cartera, zádumčivého samotáře, který ji od začátku přitahuje. Krymská akademie ovšem není obyčejná škola.  Studenti – a dost možná i někteří učitelé – skrývají tajemství. A ze školy se pro Allie brzy stane velmi nebezpečné místo…

 

Ukázka z knihy:

JEDNA

Daugherty_Nocni_skola1Pospěš si!“

„Klid! Už to skoro mám.“ S čelistmi stisknutými se Allie přikrčila ve tmě, aby dokreslila poslední N. Mark s baterkou klečel vedle ní. Jejich hlasy se rozléhaly prázdnou chodbou. Mark se zasmál a paprsek světla, kterým jí svítil při práci, se zachvěl.

Náhle uslyšeli ostrý zvuk a vyskočili. Nad nimi kmitlo fluorescenční světlo a zaplavilo školní chodbu. Dvě uniformy stanuly u dveří. Allie pomalu spouštěla dolů plechovku barvy. Prst z rozprašovače ovšem nesundala, a tak se poslední písmeno podivně roztáhlo po dveřích ředitelské kanceláře až dolů, na špinavé linoleum na podlaze.

„Uteč!“ Když ta slova opouštěla její rty, pádila už širokou chodbou, gumové podrážky jejích tenisek pískaly v prázdnotě školy Brixton Hill. Ani se neohlédla, aby zjistila, zda je Mark za ní.

Nevěděla, kde jsou ostatní, ale pokud zase chytili Harryho, jeho táta ho určitě zabije. V plné rychlosti zahnula a vběhla do temného úseku chodby. Na jeho konci uviděla rudou záři ukazatele označujícího nouzový východ.

Blížíc se ke svobodě, projel jí záchvěv síly. Dokáže to. Dostane se z toho.

Prudce narazila do dvoukřídlých dveří a zatlačila na madlo, které ji mělo osvobodit.

Dveře se ani nepohnuly.

Nevěřila tomu. Znovu zatlačila, ale dveře byly zamčené.

Sakra! Kdybych tu zrovna neřádila jako vandal, pomyslela si, upozornila bych na to místní noviny.

Spěšně přehlédla širokou chodbu. Policie stála mezi ní a hlavním vchodem. Jediný východ na téhle straně byl zamčený.

Musí přeci existovat jiná cesta ven.

Zadržela dech a naslouchala. Hlasy a kroky mířily jejím směrem.

Zapřela se rukama do kolen, hlava jí klesla hluboko mezi ramena. Mohlo by z toho být vyloučení. To se nesmí stát. Rodiče by ji zničili. Třetí zatčení v jednom roce? Už to, že ji přinutili chodit do téhle školy, bylo hrozné. Kam by ji poslali teď?

Rozběhla se k nejbližším dveřím.

Jeden, dva, tři kroky.

Zkusila kliku.

Zamčeno.

Přes chodbu k dalším.

Jeden, dva, tři, čtyři kroky.

Zamčeno.

Teď už běží policii naproti. To je šílené!

K její úlevě se ale třetí dveře, které zkusila, lehce otevřely. Skladiště.

Skladiště nechávají otevřené, ale přitom zamykají prázdné třídy? Tuhle školu vážně řídí idioti.

Opatrně vklouzla mezi regály plné papíru, kbelíků s mopy a elektrických přístrojů, které ve tmě nedokázala identifikovat, a zklidnila dech. Dveře se za ní zavřely a zámek pevně zapadl s cvaknutím, které jí v té chvíli připadalo ohlušující.

Konečně popadla dech. Byla tam větší tma, než čekala. Dala si ruku přímo před svůj obličej, ale neviděla ji. Věděla, že tam je – cítila její přítomnost. Ale to, že ji neviděla, bylo krajně matoucí. Hmatala kolem sebe, aby se uklidnila, a zalapala po dechu, když z nějaké neuspořádané hromady začaly sklouzávat papíry. Aniž by je viděla, snažila se je vrátit zpět na jejich místo.

Za dveřmi uslyšela tlumené hlasy; zněly vzdáleně. Musí počkat ještě pár minut a budou pryč. Jen několik dalších minut.

Bylo tam vedro, nedýchatelno.

Uklidni se.

S těžkým dechem počítala: …, třináct, čtrnáct…

Ale dělo se to. Ten pocit, že je uvězněná v realitě, neschopná dýchat. Srdce jí prudce tlouklo a zesilovalo tak paniku, která ji pálila v hrdle.

Prosím tě, uklidni se, Allie, prosila sebe samu. Pět minut a budeš v bezpečí. Ostatní tě nikdy neprozradí.

Ale nefungovalo to. Pocítila závrať, nedostatek kyslíku.

Musí pryč.

Když jí stekla po tváři kapka potu a podlaha jako by se pod ní začala houpat, sáhla po klice.

Ne, ne, ne… to není možné.

Dveře byly zevnitř úplně hladké.

Ucítila jednolitou hmotu bezcitných dveří a pak jen stěnu kolem nich. Nic. Neexistoval způsob, jak dveře otevřít zevnitř.

Zatlačila na ně. Nehty se snažila zachytit jejich okraje, ale nepovolily. Dech jí rázem ztěžknul.

Byla tu taková tma.

Zaťala ruce v pěsti a začala na hladké, nepoddajné dveře bušit.

„Pomoc! Nemůžu dýchat. Otevřete ty dveře!“

Žádná odpověď.

„Pomozte mi! Prosím.“

Nenáviděla se za ten prosebný tón ve vlastním hlase. Brečela. Opřela se tváří o dveře, zadržela dech a uhodila oběma rukama do dřeva.

„Prosím!“

Dveře se otevřely tak náhle, že z nich bezmocně vypadla ven, a to přímo do náručí policejního důstojníka.

Držel si ji od těla, baterkou jí svítil do očí, na rozcuchané vlasy a slzami zmáčené tváře.

Ušklíbnul se přes ní na jiného policistu. A tehdy Allie uviděla Marka, jeho svěšenou hlavu, ze které zmizela kšiltovka. Ruku mu pevně tisknul druhý důstojník, který se také ušklíbal.

 

DVA

Té letní páteční noci Allie, dokonce i přes neutuchající ruch na policejní stanici, slyšela hlas svého otce tak jasně, jako by stál přímo proti ní. Přestala si kroutit vlasy a podívala se úzkostlivě ke dveřím.

„Ani nedokážu vyjádřit, jak moc si toho vážím. Nerad vás obtěžuji,“ uslyšela. Ten tón v jeho hlase dobře znala: ponížený. Kvůli ní. Pak uslyšela jiný mužský hlas, který nerozeznala, a potom znovu otce: „Ano, pracujeme na tom. A cením si vaší rady. Probereme to a zítra se rozhodneme.“

Rozhodneme? O čem?

Nato se otevřely dveře a její šedé oči se setkaly s jeho unavenýma očima. Cítila, jak jí srdce trochu poskočilo. Neoholený a pomačkaný vypadal starší. A hrozně unavený.

Podal několik papírů policistce, která se na ně sotva podívala a jen je přidala na hromadu dalších ke zpracování. Sáhla do zásuvky a vytáhla obálku, která obsahovala Allieiny věci. Přes stůl ji postrčila k Allieinu otci. Aniž se na ně podívala, řekla automaticky: „Byla jsi propuštěna do péče svého otce. Můžeš jít.“

Allie se toporně postavila a následovala otce úzkou, jasně osvětlenou chodbou k východu.

Když stanuli venku, v chladném letním vzduchu, zhluboka se nadechla. Úleva, že je venku z policejní stanice, se mísila s úzkostí z výrazu v otcově tváři. V tichosti došli k autu.

Už z opačné strany silnice otec otevřel dveře černého Forda, který na uvítanou disharmonicky, vesele zapípal. Když nastartoval motor, naléhavě se k němu otočila, oči plné výmluv.

„Tati…“

Díval se přímo před sebe, čelisti sevřené. „Alyson. Ne.“

„Co ne?“

„Nemluv. Prostě… tu jen seď.“

Potom už cesta proběhla v tichosti. A doma vystoupil z auta beze slova. Allie se vydala za ním. Strach v útrobách jejího žaludku rostl.

Nevypadal naštvaně. Vypadal… prázdně.

Allie vyšla po schodech a prošla chodbou kolem prázdného bratrova pokoje – poslední dobou už ho dokázala minout, aniž by do něj nahlédla. Nebo se podivila.

V bezpečí svého pokoje zkoumala samu sebe v zrcadle. Vlasy měla rozcuchané, spánek špinavý od černé barvy a řasenku rozmazanou pod šedýma očima. Páchla zatuchlým potem a strachem.

„No,“ udělala si závěr, „možná to mohlo být i horší.“

***

Dalšího rána si ji rodiče zavolali do obývacího pokoje. Brzy. Ještě v polospánku se Allie s dopředu ublíženým výrazem posadila do měkkého vínového křesla. Rodiče se posadili vedle sebe na pohovku proti ní – jako četa pálící výčitky.

„Alyson…,“ začal otec, potom zaváhal.

Matka mu položila ruku na koleno a převzala slovo. „Mluvili jsme o tom, co bychom mohli udělat, abychom ti pomohli.“

O-ou.

„Očividně nejsi spokojená se svou současnou školou.“ Mluvila velmi zřetelně a pomalu. Allieiny oči těkaly od jednoho rodiče k druhému. „Teď když ses vloupala do školy, spálila své záznamy a sprejem napsala ‚Ross je kretén‘ na dveře ředitele Rosse, je víc než jasné, že ani oni nejsou spokojení s tebou.“

Allie bojovala s touhou se zahihňat. Hihňání by jí teď ale skutečně nepomohlo.

„Tohle bude druhá škola, která nás požádá, velmi zdvořile, abychom tě na studia poslali někam jinam.“

Allie byla ohromená. „Vykopli mě?“

„Ještě ne,“ skanulo s ledovou upřímností z matčiných rtů. „Ale udělají to.“

Otec se opřel a poprvé od doby, kdy ji vyzvedl na policejní stanici, se jí podíval do očí.

„Chápeme, že se snažíš vyrovnat se vším, co se stalo, Alyson,“ řekl. „Ale graffiti, záškoláctví, výtržnosti… Dost. Jasné? Zaujala jsi stanovisko. Pochopili jsme.“

Allie otevřela pusu, aby se bránila, ale matka po ní střelila varovným pohledem, takže ji zase zavřela.

Teď byla zase řada na ní. „Včera v noci nám velmi ochotný policejní důstojník poradil, abychom tě poslali na jinou školu. Pryč z Londýna. Pryč od tvých kamarádů.“

Poslední slovo řekla s hořkým opovržením.

„Stálo nás to ráno pár telefonátů, ale,“ matka se odmlčela a téměř nejistě přelétla pohledem na otce, než pokračovala, „našli jsme místo, které se specializuje na teenagery, jako jsi ty.“

Allie sebou škubla.

„Mluvili jsme s ředitelkou a ona souhlasila, že tě přijmou. Začneš hned.“

„Hned… Cože?“ Allie v nevíře zvýšila hlas. „Jako dneska? Ale vždyť právě začaly letní prázdniny!“

„Ta škola se jmenuje Krymská akademie,“ konstatoval otec, jako by nic neřekla. „Je to internátní škola.“

Internátní škola?

Ta slova dokola zněla v Allieině hlavě.

Musejí žertovat, pomyslela si, ale věděla, že to tak není.

„Bude pro nás hodně složité si ji dovolit, ale myslíme si, že musíme přinejmenším zkusit ti zabránit v tom, abys zahodila celý svůj život. V očích zákona jsi teď nezletilá, ale tak to nezůstane navždycky.“ Bez varování uhodil rukou tvrdě do opěradla krémové pohovky. Allie nadskočila. „No tak, Alyson! Vzpamatuj se. Je ti šestnáct. Tohle musí skončit.“

Allie naslouchala tlukotu svého srdce.

Třináct úderů. Čtrnáct, patnáct…

Nemohla uvěřit, jak špatné to je. Bylo to neuvěřitelně špatné. Rekord v úrovních špatnosti padl právě teď, v téhle místnosti.

„Hele, vím, že jsem udělala chybu. Cítím se kvůli tomu opravdu, opravdu strašně.“ Obrátila se prosebně k otci. „Ale nemyslíte, že to trochu přeháníte? Tati, tohle je šílené!“

Smutně potřásl hlavou.

„Je příliš pozdě,“ řekl. „Už jsme se rozhodli. Dnes odpoledne odjíždíme. Do té doby žádný počítač, žádný telefon, žádný iPod. A neopustíš dům.“

Když se rodiče postavili, vypadalo to, jako když soudce opouští místnost. V prázdnotě, kterou za sebou nechali, Allie roztřeseně vydechla.

***

Poté, co si sbalila věci (iPod, telefon a počítač jí rodiče ihned zabavili), civěla Allie dlouhé minuty do otevřené skříně a snažila se rozhodnout, co si má vzít na sebe.

Co si oblékneš, když nevíš, kam jdeš?

Nakonec zvolila úzké džínsy a dlouhé černé tílko s nápisem Trable mám v krvi v třpytivě stříbrné barvě. Učesala si obarvené rudé vlasy a nechala je rozpuštěné.

Prohlížela se v zrcadle. Pomyslela si, že vypadá bledě. Ustrašeně.

Dokážu to i líp.

Sáhla po tekutých očních linkách, nanesla silnou černou vrstvu stínů na víčka, potom si namalovala řasy. Nato vlezla pod postel a vytáhla pár tmavě rudých, po kolena vysokých martensek, do kterých nasoukala džínsy. Boty byly obnošené a okopané.

Když o pár minut později scházela dolů ze schodů, měla vzdorovitý výraz.

Jakmile matka pohlédla na její outfit, jen dramaticky vzdychla, ale nic neřekla. Jen si vzala kabelku a zamířila ke dvěřím.

Venku jasně svítilo slunce. Bylo teplé odpoledne, děti se proháněly na kolech a šťastně na sebe pokřikovaly. Za normálních okolností by Allie zamířila do parku, kde by se poflakovala s Markem a Harrym a mluvila by o jejich společném hrdinském kousku ze včerejší noci.

Místo toho se zastavila a ohlédla se po jejich všedním londýnském řadovém domku, který se snažila vrýt do paměti. Nebyl nic moc, ale vždycky to byl domov – se všemi těmi krásnými pocity, které to slovo obsahuje.

Nyní vypadal jako kterýkoliv jiný dům v této ulici.

Vydal: Egmont; leden 2014

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít