C. J. Daughertyová: Noční škola 2 – Odkaz

Škola je někdy na vraždu.
Uzavřené zdi internátní školy mají ke klidnému přístavu daleko. Naopak jsou ještě nebezpečnější, než Allie tušila.

V minulém roce Allie přečkala tři zatčení, dva rozchody a jeden rodinný rozkol. Jediným světlým bodem byl její nový život na Krymské akademii. Tato internátní škola je jediné místo, kde se Allie cítí vítaná. A skutečnost, že jí škola do života přihrála Cartera Westa, rovněž není na škodu.
Krymská akademie však má ke klidnému přístavu daleko. Naopak je ještě nebezpečnější, než Allie tušila. Studenti jsou zastrašováni a uprostřed té bouře se nacházejí Allieina tajemná babička a uprchlý bratr.
Allie si bude muset vybrat, jestli chce chránit svou rodinu, nebo důvěřovat přátelům. Ale nebezpečná tajemství si vždy najdou způsob, jak zpřetrhat i ty nejsilnější vztahy…

Ukázka z knihy:

JEDNA

„Isabelle, potřebuju pomoc!“

Allie se krčila ve tmě a naléhavě šeptala do telefonu. Necelou minutu poslouchala hlas na druhé straně linky. Občas přikývla, až se jí tmavé vlasy zatřásly. Když hlas utichl, neohrabaně sňala zadní kryt telefonu a vyndala z něj baterii. Poté vytřásla SIM kartu a podpatkem ji zadupala do země.

Přelezla nízkou cihlovou zeď kolem malého náměstí na London Garden, kde se ukrývala, a téměř neviditelná se v bezměsíčné noci rozběhla pustou ulicí. Zpomalila jen na tak dlouho, aby upustila prázdný telefon do otevřeného odpadkového koše. O pár ulic dál hodila baterii přes vysoký plot do něčí zahrady.

Pak zaslechla, jak se na chodníku kromě jejích kroků rozléhá ještě něco dalšího. Skrčila se za bílou dodávku zaparkovanou na kraji silnice a se zadrženým dechem poslouchala.

Kroky.

Těkala očima po tiché ulici lemované řadovými domy, ale nebylo moc míst, kam se schovat. Slyšela rychlé kroky svých pronásledovatelů – neměla moc času.

Allie padla na zem a vplazila se pod dodávku. Nosní dírky jí naplnil pach asfaltu a oleje. Tváří spočívala na hrubém povrchu silnice, který byl po předchozí bouřce studený a vlhký. Úpěnlivě naslouchala a přemlouvala vlastní srdce, aby se ztišilo. Kroky se stále přibližovaly. Když dospěly až k dodávce, zadržela dech. Avšak dotyčný minul její úkryt, aniž by zpomalil. Pocítila záchvěv úlevy.

Pak se ale kroky zastavily.

Ze vzduchu jako by se vytratil všechen zvuk – Allie chvíli neslyšela vůbec nic. Pak se ozvalo tiché zaklení. Trhla sebou. Za okamžik zaslechla tlumený mužský hlas.

„To jsem já. Ztratil jsem ji.“ Přišla odmlka, po které se muž začal bránit. „Já vím, já vím… Koukej, je rychlá, a jak jsi říkal, zná to tady.“ Další odmlka. „Jsem na…“ chodidla zašoupala o chodník, jak se muž rozhlížel kolem, „… Croxted Street. Počkám tady.“

Následovalo ticho, které trvalo tak dlouho, až si Allie myslela, že snad odešel, aniž by ho zaslechla. Zrovna když ji tím nehybným ležením rozbolely svaly, ozval se zvuk, z kterého ji zamrazilo.

Další kroky.

Tyhle se v chladné noci ostře rozléhaly. Jak se blížily k jejímu úkrytu, postavily se jí chloupky na rukou. V uších jí duněl tlukot vlastního srdce. Dlaně měla vlhké potem.

Klid, řekla si ostře. Zůstaň v klidu.

Začala systematicky dýchat, jak ji to přes léto naučil Carter – pokud se člověk soustředil na krátké nádechy a výdechy, mohl tak zastavit nekontrolovatelné návaly strachu.

Tři nádechy, dva výdechy.

„Kdes ji viděl naposledy?“ Do jejího tichého oddechování zazněl tlumený výhružný hlas.

„Asi tak dvě ulice zpátky,“ odpověděl ten první. Uslyšela šustění saka, jak muž ukázal tím směrem.

„Nejspíš někde zahnula nebo se schovala do nějaké zahrady. Vraťme se zpátky stejnou cestou. A dívej se i za popelnice – není moc velká. Mohla se tam schovat.“ Muž si povzdechnul. „Nathanielovi se nebude líbit, jestli ji ztratíme. Slyšel jsi, co říkal. Tak ať se to nestane, dobře?“

„Je pekelně rychlá,“ řekl první muž nervózně.

„Jo, ale to už víme. Vezmi si druhou stranu ulice. Já si vezmu tuhle.“

Jejich kroky se začaly vzdalovat. Allie se ani nehnula, dokud úplně neodezněly. I pak nejdřív napočítala do padesáti, než opatrně vyklouzla zpod dodávky. Když zase stála na nohou, schovala se mezi auty a důkladně se rozhlédla na všechny strany.

Není po nich ani vidu.

Doufajíc, že jde správným směrem, rozeběhla se tentokrát ještě rychleji. Za běžných okolností běhání milovala – i nyní její nohy brzy přijaly plynulý, přirozený rytmus a dech se jí při pohybu zklidnil. Jenže tohle nebyly běžné okolnosti. Bojovala s nutkáním ohlížet se za sebe, protože věděla, že pád a případné zranění by mohly znamenat odhalení. A kdoví, co by se dělo pak.

Ve tmě kolem rychle ubíhaly domy, vypadalo to, jako by se hýbaly místo ní. V tak pozdní dobu byl na ulici klid. Snímače pohybu se staly jejím nepřítelem; pokud proběhla před domovním vchodem, světla naskočila a zároveň ji oslepila i odhalila. Držela se proto ve středu silnice, avšak i tam ji pouliční světla ostře ozařovala. Když ulice náhle skončila křižovatkou, Allie se smykem zastavila a těžce oddychujíc pohlédla na okolní cedule.

Foxborough Road. Jak to Isabelle říkala? Mnula si čelo ve snaze si vzpomenout.

Ŕíkala doleva na Foxboroughské, rozhodla se po chvíli. Pak doprava na High Street. Ale jistá si tím nebyla. Všechno se se-běhlo tak rychle.

Hned poté, co zahnula doleva a zahlédla před sebou jasná světla High Street, poznala, že se nezmýlila. Jenže ani když se jim přibližovala, nemohla s jistotou vědět, zda jí přítomnost taxíků, autobusů a nákladních aut zaručí větší bezpečí. Byla teď venku na otevřeném prostranství. Aniž by zpomalila, rozeběhla se přímo po High Street a hledala místo, o kterém jí řekla Isabelle.

Tady! Na rohu, u křiklavě pomalovaného stánku s rychlým občerstvením zabočila Allie vpravo a našla malou postranní uličku, ve které měla podle ředitelčiných pokynů počkat.

Ani se neohlédla a vrhla se do stínů mezi dvěma masivními železnými kontejnery.

Opřená zády o zeď čekala, až bude schopná popadnout dech. Vlasy jí padaly do očí a lepily se jí na zpocený obličej; roztržitě je odhrnula rukou a nakrčila nos.

Co je to kruci za smrad?

Z odpadkových košů se linul zápach, ale byl zde cítit i další puch, o kterém raději ani nechtěla přemýšlet. Soustředila se na svou záchranu a očima upřeně sledovala vchod do uličky. Isabelle říkala, že nebude muset čekat dlouho.

Jenže minuty ubíhaly a Allie se stávala čím dál netrpělivější. I tady ve tmě se cítila příliš nechráněná; příliš snadno by ji mohli objevit.

Kdybych hledala sebe samu, tohle by bylo jedno z prvních míst, kam bych se podívala, pomyslela si.

Mračila se a roztržitě si kousala nehty, dokud její pozornost neupoutal jakýsi šramot u jejích nohou. Letmo pohlédla tím směrem a uviděla obal od sendviče, který se pohyboval sám od sebe. Nejdřív nemohla pochopit, co vlastně vidí, avšak vzápětí už leknutím otevřela ústa – to když se k ní obal začal přibližovat ze vzdáleného konce uličky. Teprve když se octnul v kruhu světla, Allie spatřila tenký vroubkovaný ocásek táhnoucí se za ním po zemi. Přikryla si rukama ústa, aby potlačila výkřik. Seděla v krysím hnízdě. Zoufale se rozhlížela kolem, ale nebylo kam jinam utéct. Jak se k ní obal od sendviče klikatými pohyby blížil, srdce jí bilo na poplach strachem a musela zápasit sama se sebou, aby zůstala v klidu. Nesměla opustit svůj úkryt. Jakmile však krysí krabička narazila do její levé nohy, bylo to na Allie příliš – vyrazila z uličky, jako by jí hořelo za patami. Když se zastavila, zjistila, že je zpátky na hlavní ulici a nemá ponětí o tom, co si počít. V tom okamžiku před ní smykem zastavilo elegantní černé auto. Než mohla Allie jakkoliv zareagovat, na straně řidiče z něj v jediném rychlém pohybu vystoupil vysoký muž.

***

„Allie! Rychle! Nastup do auta.“

Užasle na něj zírala. Isabelle říkala, že jí pošle na pomoc lidi. Neřekla: „Pošlu jednoho chlápka v nóbl autě.“ Vypadal zrovna jako ti muži, co ji předtím pronásledovali – měl na sobě draze vyhlížející oblek a jeho vlasy byly tmavé, nakrátko střižené. Allie paličatě zdvihla bradu.

Ani mě nehne, abych do toho auta nastoupila.

Jakmile se však obrátila na útěk, ze stínů Foxborough Road se vynořily dvě postavy a běžely přímo k ní. Byla v pasti.

Ohlédla se zpět na muže s elegantním autem, který ji znepokojeně pozoroval. Nechal motor běžet a ten teď tiše vrčel jako tygr, jenž právě zahlédl svou kořist. Když váhavě ustoupila o krok dozadu, natáhl k ní pravou paži s rukou vytočenou do strany. Mluvil překotně a nedělal pomlky mezi slovy.

„Allie moje jméno je Raj Patel jsem táta Rachel Isabelle mě pro tebe poslala prosím nastup co nejrychleji do auta.“

Allie ztuhla. Rachel byla jedna z jejích nejlepších kamarádek. Isabelle byla ředitelkou Krymské akademie. Pokud mluvil pravdu, byla s ním v bezpečí. Měla jen dvě vteřiny na to se rozhodnout, a proto pátrala po nějakém znamení, které by jí napovědělo, co dělat. Hledala jakoukoliv známku toho, že byl skutečně tím, kým tvrdil.

Jeho napřažená ruka se ani nezachvěla; měl Racheliny oči.

„Nechceš, aby tě ti muži chytili, Allie,“ řekl. „Prosím, nastup do auta.“

Něco v jeho hlase jí napovědělo, že mluví pravdu. Jako by právě vyřkl kouzelnou formuli, která uváděla její tělo do pohybu, Allie se vrhla směrem k němu, šátrajíc po nezvyklé klice u dveří. Skočila dovnitř. Nestačila si ani zapnout bezpečnostní pás a auto už vyrazilo kupředu. Když západka dosedla na své místo, uháněli rychlostí sto kilometrů za hodinu.

Vydal: Egmont, únor 2014
Překlad: Martina Šímová