Amanda Stevensová: Království

Amelia Grayová restauruje staré hřbitovy a píše blog o všem, co souvisí s tradicí pohřbívání na americkém Jihu. Kromě toho má také schopnost vidět duchy, o čemž však – na rozdíl od těch prvních dvou věcí – málokdo ví. Poté, co se málem stala obětí pomateného vraha, vezme Amelia zakázku na obnovu starého hřbitova v městečku Asher Falls v Jižní Karolíně. Brzy však začíná mít neblahé tušení, že se zde ocitla z úplně jiného, mnohem temnějšího důvodu…

Proč se na dně Zvonkového jezera nachází ještě jeden hřbitov? Proč to Ameliu pořád táhne ke hrobu, který objevila v lese? Jako by Asher Falls, tomu chřadnoucímu království, někdo sežral duši. Lidi, domy, dokonce i samotný vzduch, všechno jí zde připadá poskvrněné, nasáklé zlem. K obnově může dojít ale jedině tehdy, pokud nejprve Amelia objeví pravdu. Pravdu o Asher Falls – i pravdu o sobě samotné… (anotace)

Ukázka z knihy:

1. kapitola

Přestože slunce teprve začínalo sklouzávat k obzoru, větřík vanoucí od vody s sebou přinášel mírný chlad. Do soumraku stále ještě zbývalo několik hodin. Teprve pak se závoj mezi tímhle a oním světem ztenčí. Přesto jsem už teď cítila, jak mi na šíji naskakuje husí kůže, což je vjem, který téměř vždycky signalizuje přítomnost nadpřirozené bytosti.

Odolala jsem pokušení vrhnout letmý pohled přes rameno. Léta soužití s duchy mě naučila sebekázni až nenormální. Až příliš dobře jsem věděla, co a jak, než abych teď na ty lačné, chamtivé tvory reagovala, a tak jsem se opřela o palubní zábradlí a soustředěně se zadívala do zelenkavých hlubin jezera. Ale periferním viděním jsem sledovala ostatní pasažéry na přívozní lodi.

Důvěrný šepot a tichý smích dvojice, postávající opodál, ve mně vzedmuly vlnu neočekávané melancholie; náhle jsem si vybavila Johna Devlina, policejního detektiva, kterého jsem opustila v Charlestonu. Touhle dobou bude nejspíš ještě v práci… Přičarovala jsem si před oči obraz policisty, jak se hrbí nad stolem, kde se halabala vrší písemnosti, a studuje pitevní zprávy a fotografie z místa činu. Mihne se mu občas hlavou vzpomínka na mne? Ne že by na tom nějak zvlášť záleželo. Devlin byl muž, jehož pronásledují duchové jeho mrtvé manželky a dcery, a já jsem byla žena, která má schopnost duchy vidět. Dokud bude Devlin lpět na své minulosti – a dokud bude jeho minulost lpět na něm –, součástí jeho života se nemůžu stát já.

Nechtěla jsem se tedy obšírně zabývat ani Devlinem, ani těmi příšernými dveřmi, které otevřely moje city vůči němu. Během měsíců, jež uplynuly od chvíle, kdy jsem se s ním viděla naposledy, se můj život vrátil do starých kolejí. Do normálu. Přinejmenším do stavu, který je normální pro mě. Stále sice vídám duchy, ale ty temnější bytosti – můj otec je nazývá Jinými – se stáhly zpět do svého chmurného podsvětí a já se jen modlila, ať tam zůstanou. Vzpomínky však přetrvávaly. Vzpomínky na Devlina, vzpomínky na všechny ty oběti i na vraha pronásledovaného duchy, který si mě vybral za cíl. Věděla jsem, že nezáleží na tom, jak tvrdě svoje noční můry zaháním, protože když zavřu oči, stejně se mi vrátí.

Ale v této chvíli jsem si chtěla vychutnat dobrodružství, do něhož jsem se pustila. Nová zakázka mě naplňovala příjemným rozechvěním a já už jsem se těšila, že odkryju historii dalšího hřbitova a pohroužím se do životů těch, kdo tam byli uloženi k věčnému odpočinku. Odjakživa tvrdím, že při restaurování hřbitova jde o víc než jen o to, že člověk odklidí smetí a upraví přerostlé dřeviny. Jde o obnovu.

Mravenčení na šíji neustávalo.

Po chvíli jsem se obrátila, abych nedbale mrkla za sebe na řadu vozidel. Jedním z pouhých pěti aut na přívozní lodi bylo moje stříbrné SUV. Další SUV náleželo tomu párku, zelený minivan ženě středního věku, jež byla zabraná do oškubaného brožovaného románu, a vybledlý červený pickup zase staršímu chlápkovi, který z polystyrenového kelímku usrkával kávu. Zbýval značkový černý sporťák. Kovová metalíza přilákala můj uznalý pohled. Ve slunečním světle mi její lesk připomínal hadí šupiny, a zatímco jsem obdivovala plazí obrysy auta, po páteři mi nevysvětlitelně přeběhl mráz. Vůz měl tmavě tónovaná okna, takže jsem neviděla dovnitř, ale představila jsem si řidiče, jak netrpělivě bubnuje prsty do volantu, zatímco se přívoz šine k protějšímu břehu. K Asher Falls. Ke hřbitovu s názvem Trnová brána, což byl cíl mé cesty.

Zatímco jsem si třela šíji, otočila jsem se zpátky k vodě a v duchu se probírala informacemi, které jsem shromáždila během svého výzkumu. Městečko Asher Falls, ležící v předhůří malebného pohoří Blue Ridge v Jižní Karolíně, kdysi bývalo vzkvétající komunitou, jenže v polovině osmdesátých let uzavřel jeden z jeho nejpřednějších občanů, Pell Asher, dost nechutný obchod: prodal státu pozemek, aby zde mohla vzniknout vodní nádrž, a když se přehrada uvedla do provozu, toto území bylo včetně hlavní silnice do Asher Falls zaplaveno. Město, jemuž se nový dálniční systém obloukem vyhýbal, upadlo v zapomnění. Jediná cesta sem i odsud vedla přes vodu anebo po postranních silničkách, takže obyvatelstva začalo brzo ubývat. Z Asher Falls se stalo pouze další číslo ve statistice, zaznamenávající dlouhou řadu vymírajících venkovských společenství.

Do toho města jsem v životě nevkročila, dokonce ani za tím účelem, abych hřbitov předběžně zhodnotila. K práci mě najala realitní agentka jménem Luna Kemperová, jež byla náhodou místní knihovnicí a zároveň jedinou osobou spravující štědrý dar, který kdosi anonymně poukázal Dcerám našich udatných hrdinů, což byla historická společnost plus zahradní klub pro zkrášlení Trnové brány. Lunina nabídka snad nemohla přijít v příhodnější čas. Potřebovala jsem nový projekt i změnu vzduchu, a tak jsem teď stála na přívozní lodi.

Když jsme se přiblížili k přístavišti, motory zhasly a loď skoro zastavila. Těžké stíny stromů tyčících se na břehu prohlubovaly barvu vody až do černa. Nikde jsem nedohlédla na dno, ale přísahala bych, že jsem na chvíli těsně pod hladinou něco zahlédla. Někoho. Bledou tvář, která na mě zírala…

Když jsem se naklonila přes zábradlí a očima propátrávala ty černavé hlubiny, srdce mi zprudka pokleslo. Člověka, který není obdařen stejnou schopností jako já, by nepochybně napadlo, že ho voda oklamala hrou světel a stínů. Anebo ještě horší možnost: že zahlédl tělo, které se nese ke břehu v brázdě za přívozní lodí. Já jsem okamžitě pomyslela na ducha a zauvažovala, koho z lidí na palubě tento zlatovlasý přízrak, plující pod hladinou, asi pronásleduje.

„Předpokládám, že to bude vaše.“

Od zábradlí mě odtrhl mužský hlas; váhavě jsem se od jezera odvrátila. Hned mi bylo jasné, že tenhle muž patří k tomu sporťáku. On a jeho vůz měli stejný styl: temná elegance. Říkala jsem si, že budeme zhruba stejně staří, je nám tedy dvacet sedm. Jeho oči měly přesně stejný odstín jako písčiny po odlivu, byl spíš vyšší, ale ne tak vysoký jako Devlin a ani tak štíhlý. Letité pronásledování duchy zanechalo na přitažlivém detektivovi stopy, takže měl hluboko zapadlé oči a vyzáblé tělo, zatímco cizinec byl zjevně reklamou na pevné zdraví: štíhlý, šlachovitý, opálený.

„Co prosím?“

Napřáhl ruku a já jsem si zpočátku myslela, že se mi chce představit, ale místo toho rozevřel dlaň a já uviděla, že v ní drží můj náhrdelník.

Ruka mi okamžitě vyletěla k hrdlu. „Ach! Musel se mi přetrhnout řetízek.“ Vyškubla jsem mu náhrdelník z ruky a zkoumala jednotlivé články. Byly neporušené, zapínání stále pevně drželo. „Divná věc!“ zamumlala jsem. Přitom jsem rozepnula karabinku a dala si stříbrné vlákno kolem krku. „Kde jste ho našel?“

„Ležel na palubě za vámi.“ Pohledem sklouzl k zemi, zatímco mně se v úžlabině hrdla opět uvelebil leštěný kamínek.

Srdce mi sevřel chladný spár. Že by varování?

„Děkuji vám,“ řekla jsem zdrženlivě. „Strašně nerada bych o něj přišla.“

„Je to zajímavý kousek.“ Zdálo se, že si amulet důkladně prostudoval. „Amulet pro štěstí?“

„Dalo by se to tak říct.“ Kamínek ve skutečnosti pocházel z posvěcené půdy hřbitova, kde v dobu, kdy jsem byla malá, otec pracoval jako správce. Netušila jsem, zda si můj talisman podržel něco z ochranných schopností Růžového vrchu. Věděla jsem jen, že když ho nosím na krku, cítím se proti duchům silnější.

Začala jsem se obracet zpátky k vodě, ale cosi v cizincových očích – jakýsi tajemný záblesk – mě ještu na chviličku zadrželo.

„Jste v pořádku?“ otázal se neočekávaně.

„Ale ano, díky. Proč se ptáte?“

Pohodil hlavou směrem k lodnímu boku. „Když jsem sem přišel, vykláněla jste se hrozně daleko přes zábradlí, a pak jsem uviděl na palubě váš náhrdelník. Bál jsem se, že se chystáte skočit.“

„Ach tak.“ Nedbale jsem pokrčila rameny. „Měla jsem dojem, že vidím něco ve vodě. Snad to byl jen stín.“

Záblesk v jeho očích se prohloubil. „Tím bych si nebyl tak jistý. Překvapilo by vás, co všechno leží pod hladinou. Něco z toho občas vypluje nahoru.“

„Co třeba?“

„Hlavně trosky. Skleněné láhve, staré oblečení. Jednou jsem dokonce viděl plout ke břehu houpací křeslo.“

„Odkud se to všechno bere?“

„Ze zaplavených domů.“ Když se otočil a upřel zrak přes vodu, dobře jsem si ho prohlédla z profilu – upoutalo mě, jak mu sluneční světlo pozdního odpoledne naleštilo tmavé vlasy: měděné nitky ho opřádaly aurou vřelosti, která jako by byla v rozporu s půlnoční zelení jeho očí. „Než postavili přehradu, jezero bylo poloviční než dnes. Když voda stoupla, zničilo to spoustu nemovitostí.“

„Ale to už je přece řada let! Chcete tím říct, že ty domy zůstaly tam dole?“ Snažila jsem se prohlédnout vrstvy řas a vodního býlí, neviděla jsem však nic. Ani přízračnou tvář, kterou jsem zpozorovala předtím.

„Domy, auta… starý hřbitov.“

Šlehla jsem po něm pohledem. „Hřbitov?“

„Hřbitov Trnová brána. Další oběť asherovské nenažranosti.“

„Ale já myslela…“ Pocítila jsem neklid. Ve své profesi jsem opravdu dobrá, ale obnova podvodních hřbitovů není tak docela můj obor. „Viděla jsem fotky Trnové brány z poslední doby. Přišlo mi, že stojí vysoko a je v suchu.“

„Trnové brány jsou dvě,“ řekl. „A ujišťuji vás, že jedna z nich spočívá na dně tohoto jezera.“

„Jak se to stalo?“

„Původní Trnová brána se užívala jen zřídka. Víceméně se na ni zapomnělo. Už tam nikdo nechodil. Nikdo jí nevěnoval málem ani myšlenku… Dokud se nepřivalila voda.“

S hrůzou jsem na něj zůstala civět. „Chcete říct, že než rozšířili jezero, nepřenesli pohřbená těla?“

Otřásl se. „Potom lidé začali vidět všechno možné. A taky slyšet.“

Položila jsem prst na talisman, který mi visel na krku. „Jako například…?“

Zaváhal, upíraje stále pohled na vodu. „Když budete tuhle nádrž hledat na kterékoliv mapě Jižní Karolíny, najdete ji pod názvem Asherská přehrada. Ale tady v okolí jí říkáme Zvonkové jezero.“

„Proč?“

„Za starých časů byly rakve vybavené poplašným systémem: řetízkem, který byl pro případ předčasného pohřbu připevněný ke zvonku na hrobu. Říká se, že v noci, když se sem přivalí mlha, bývá tyhle zvonky slyšet.“ Vrhl kvapný pohled přes zábradlí. „Mrtví tam dole nechtějí, aby se na ně zapomnělo… znovu zapomnělo.“

Zlomek vteřiny předtím, než jsem v cizincových očích zahlédla jiskru pobavení, jsem se ještě stihla roztřást.

„Omlouvám se,“ řekl mi s kajícným úsměvem. „Místní folklór. Nedokázal jsem odolat.“

„Takže to není pravda?“

„No, hřbitov je opravdu tam dole a s ním i auta, domy a bůhvíco ještě. Někdo tvrdí, že po prudké bouři viděl vyplouvat na hladinu rakve. Ale ty zvonky…“ Odmlčel se. „Víte, řekl bych to takhle: na tohle jezero chodím rybařit od klukovských let, a ještě jsem je nikdy neslyšel.“

A co ten obličej, který jsem viděla pod hladinou? Byl skutečný?

Cizincův upřený pohled mě znepokojoval, i když jsem netušila proč. Oči mul až příliš temné, až příliš tajemné – jako dno Zvonkového jezera.

Předklonil se a opřel se předloktími o zábradlí. Měl na sobě džínsy a černý pulovr, který mu těsně obepínal opálené tělo. Moje nervová zakončení na ten pohled zareagovala nečekaným přílivem vzrušení. Honem jsem se odvrátila, protože milostné komplikace, to bylo to poslední, co jsem mohla potřebovat. Ještě jsem to neskončila s Devlinem – a snad to s ním neskončím nikdy –, a přitažlivý neznámý chlapík by nedokázal nic víc než mě na okamžik zbavit intenzivní touhy. Zmírnit skoro fyzickou bolest, která mi hnízdila hluboko v hrudi od té noci, kdy jsem utekla z domu, ve kterém Devlin bydlel se svou velice krásnou a velice mrtvou Mariamou.

„Co vás přivádí do Asher Falls?“ zeptal se cizinec. „Tedy pokud vám nevadí, že se takhle vyptávám. Moc návštěvníků v našich končinách nemíváme. Lišky tu dávají dobrou noc.“

Hlas měl sice docela příjemný, ale v té otázce jsem rozpoznala ostrý tón. „Najali mě, abych restaurovala hřbitov Trnová brána. Ten nahoře, na souši.“

Neodpovídal a jeho mlčení způsobilo, že jsem na něj po chvíli váhavě upřela pohled. Zíral na mě, oči se mu stále leskly, ale už se v nich nezračilo pobavení, tím méně zvědavost – plála v nich jiskra, která se dala popsat jedině jako hněv. Pak z něj ta emoce vyprchala, ale já stejně věděla, že jsem si jeho podrážděnost nevycucala z prstu.

Snažila jsem se to moc neřešit. S nevolí místních jsem se setkávala často. Co se týče hřbitovů, lidé se chovali ochranitelsky a někdy bývali až příliš pověrčiví. Užuž jsem ho začala ujišťovat, že svoje řemeslo ovládám. Trnová brána bude v dobrých rukou. Pak jsem se však rozhodla, že tento úkol raději přenechám ženě, která mě najala. Ta by měla vědět lépe než já, jak uchlácholit obavy zdejší komunity.

„Takže vy sem jedete restaurovat Trnovou bránu,“ zabručel. „Čípak to byl nápad?“

„Spojila se se mnou paní Luna Kemperová. Jestli máte nějaké dotazy, měl byste se patrně obrátit na ni.“

„No, to taky udělám,“ řekl s kamenným úsměvem.

„Je v tom snad nějaký háček?“ neodolala jsem, abych si nerýpla.

„Zatím ne, ale je mi jasné, že určité napětí lze očekávat. Trnová brána – myslím tu vysoko nad vodou – bývala rodinným hřbitovem Asherových. Když byl zaplaven původní hřbitov, darovali Asherovi pohřebiště městu a navrch přidali pozemky, aby se město mohlo zase rozrůst. Spousta lidí to doteď dost silně prožívá.“

„Asherovi tedy postoupili městu svůj rodinný hřbitov? To mi připadá trochu přehnané. Proč městu zkrátka nedarovali půdu, aby se vybudoval hřbitov nový?“

„Protože když stařík udělal tu věc, bylo zapotřebí nějaké gesto.“ Zelené oči potemněly. „Jestli chcete znát pravdu, tak se tímhle vykupoval. Ironie tkví samozřejmě v tom, že ty okázalé pomníky a rodinné mauzoleum pouze zdůrazňují předěl mezi Asherovými a ostatními lidmi z města.“

„Pell Asher je ještě naživu?“

„Ach ano. Živý je až moc.“ Než opět přelétl očima vodu, postřehla jsem v nich další odlesk emoce.

„A co děláte v Asher Falls vy? Tedy pokud vám nevadí, že se takhle vyptávám,“ zopakovala jsem jeho předchozí otázku, zdálo se však, že si toho nevšiml.

„Piju,“ řekl. „A vyčkávám.“ Upřel na mě pohled, při němž se mi po páteři opět rozběhl třes. V jeho hlase se tajil jakýsi temný podtón, který mě nutil myslet na zatopené hřbitovy a dávno pochovaná tajemství. Chtělo se mi odvrátit zrak, ale jeho oči s těžkými víčky mě odzbrojovaly a hypnotizovaly. „Mimochodem, já jsem Thane Asher. Přímý dědic scvrkávající se asherovské říše, tedy přinejmenším dokud dědeček nezmění poslední vůli. Má sklon věčně váhat mezi mnou a mým strýcem. V tomhle týdnu jsem jeho miláčkem já. Jestli zaklepe bačkorama do příštího čtvrtka, jsem ve vatě.“

Nevěděla jsem, jak na to reagovat, a tak jsem mu jen podala ruku. „Amelia Grayová.“

„Těší mu.“ Uchopil mě za ruku a stiskl ji. Měl teplou, hladkou dlaň člověka z privilegované vrstvy, dlaň, kterou na rozdíl od té mé nehyzdily mozoly, jež jsem si vypěstovala během let, kdy jsem odklízela smetí a zvedala náhrobní kameny.

V myšlenkách jsem se znovu vrátila k Devlinovi a představila si, jak mě jeho dlouhé graciézní prsty hladí po zádech.

Potlačila jsem zachvění a pokusila se vyvinout ze stisku ruky Thanea Ashera, jenomže on mě držel ještě chvíli a hleděl mi upřeně do očí, až sebou nakonec loď mírně škubla, jak přirazila k molu. Teprve potom mne pustil.

„A jsme tady!“ prohlásil zvesela. „V Asher Falls. Vítejte v našem království, Amelie Grayová!“

Vydal: Knižní klub, prosinec 2013