Artur Mors: Theldareon: Ve stínu soumraku & Necromantica

Při brouzdání po stránkách prodejců e-booků jsem objevil knihu Thaldareon: Necromantica. Po zjištění, že jde o druhý díl drsné fantasy slibující temnou magii, nemrtvé a démony, jsem nelenil a vyžádal si oba díly k recenzi. Při čtení mi po zádech běžel mráz, oči nestíhaly a v hlavě se mi pevně usadila myšlenka: „tak to tu ještě nebylo“. Níže se vám tento nečekaný zážitek pokusím popsat a zprostředkovat ten neuvěřitelný pocit.

Jméno Artur Mors je pseudonym. Po troše pátrání se dá zjistit, že jde o mladého českého autora narozeného v lednu 1989. Tvrdí o sobě, že je vojákem z povolání, závodně se věnuje silovému trojboji, kde uvádí překonání tří národních rekordů, a jako koníček provozuje historický šerm a různé bojové sporty. Veskrze pozitivní informace. Spisovatelé vždy píší nejlépe o tom, čemu rozumí. Těšil jsem se na uvěřitelně podané souboje se zbraní i beze zbraně, popisy překonávání fyzických limitů, rozebírání logistiky, strategie a taktiky. Trochu troufale jsem doufal v Richarda Marcinka ve fantasy provedení.

Theldareon vypráví o Athyniu Merovi, mladíkovi z vesnice, který jediný přežije vyhlazení jeho rodné vsi. Postupem času se z něj stane rytíř, zjistí, že na jeho ramenou leží osud světa, je nakažen nemrtvým a musí se postavit strašnému démonovi. Na pozadí jeho příběhu zápasí králové s armádami nemrtvých, temných elfích zabijáků a upírů. Prostě taková směs, která má představovat epický hrdinský příběh. Bohužel výsledek je horší než dort Pejska a Kočičky.

Styl vyprávění má nejblíže k pohádkám o Honzovi pro malé děti. Odpovídá tomu chování všech postav. Jejich rozhodnutí, činy a rozhovory jsou diktovány pouze touhou spisovatele rozestavit figurky tak, jak si on přeje. Postavy jsou schematické, bez jakékoli vlastní osobnosti.

Fungování popisovaných království a společenství jsou mimo jakoukoli realitu. Jak po ekonomické, politické i vojenské stránce. Popis zbraní, soubojů a válečných akcí by měla být autorova silná stránka, přesto se o šermu a zbraních čtenář nedozví vůbec nic. Armády nepotřebují žádnou logistiku. Strategie a taktika jsou tu jen prázdné pojmy. Autor by měl vědět, že dlouhé meče se sice zavedly jako zbraň proti jízdě, ale k zastavení rozjeté jízdy se ukázaly jako totálně nedostatečné. A to ani nebudu zmiňovat rozdíl mezi lehce obrněnými jezdci v Japonsku a těžce obrněným rytířem na koni v Evropě.

Samostatnou kapitolou je řemeslné zpracování textu. Vše působí jako první spisovatelův nástřel. Neustále se opakují stejná slova. Některé věty nedávají smysl. Máte pocit, jako by šlo o první nahození myšlenek na papír, které nebylo autorem přepracováno, ale rovnou předhozeno čtenářům, aniž by text viděli betačtenáři a redakce nakladatelství. Pokud to tímto procesem prošlo, tak špatně. Je to velké minus pro vydavatele, že tak odbytou knihu nabízí. Po přečtení nemohu uvěřit tomu, že jediná informace, kterou o sobě autor uvedl, je pravdivá. I ten ročník 1989 bych posunul alespoň na 1999. Pak by to mohlo dávat smysl.

Mé doporučení pro čtenáře je jednoznačné. Je škoda za to vyhazovat peníze, protože jsou vydány stovky lepších knížek. Pokud bych se necítil zavázán napsat recenzi, tak bych to ani nedokázal dočíst. I tak mi při čtení toho nedodělku běžel mráz po zádech z uvedených hloupostí, oči nestíhaly, jak jsem to chtěl mít rychle za sebou, a v hlavě se mi pevně usadila myšlenka: „tak to tu ještě nebylo“.

Vydal: Mytago; 2013