Karen Chance: Proklej svítání (Cassie Palmer 4)

Ukázky z knih / 14.12.2013 /

Cassandra Palmerová už sice možná je všemocnou Pýthií, to ale neznamená, že se ji už lidé nepokoušejí zabít. Většina hráčů z oboru nadpřirozených sil nechce za hlavní jasnovidku nezávisle smýšlející Cassii, a nezastaví se před ničím, aby ji viděli pod zemí. Upírský Senát Cassii v její pozici podporuje, ale svou ochranu poskytuje za určitou cenu: spojenectví se sexy upírským mistrem Mirceou, který si na Cassii dělá nárok jako na svůj majetek.
Jenomže teď, když po ní ve velkém stylu vystartoval i samozvaný bůh Apollón, který je zdrojem Pýthiiny energie, budou mít potíže udržet Cassii naživu i upíři.  Aby si zachránila život – i tento svět svět – musí se Cassie svému stvořiteli postavit jednou provždy… (anotace)

Chance_Proklej_svitani
Kapitola 1

Sledovat cestovatele časem je těžká práce, a to i když jste sami také cestovatel. Obzvlášť když vás dotyčný cestovatel takříkajíc stvořil. „Nemohly bychom si promluvit?“ zakřičela jsem při skoku za sloup, abych se vyhnula spršce kulek. Žena, která mě po sklepě honila, přejela paprskem baterky mým směrem. „Jistě,“ řekla přívětivým hlasem. „Jenom se chvilku nehýbej.“

„Jo, jasně…“

Jmenuji se Cassie Palmerová a hodně lidí si myslí, že nejsem úplně nejbystřejší holka ze třídy. Jedním z důvodů jsou mé jahodově blond vlasy, které obvykle připomínají Shirley Templeovou za vichřice. Modré oči, mírně odulé tvářičky a nosík trochu nahoru můžou ten dojem ještě umocňovat, ale většina mužů až tam nahoru nedohlédne. Ale ať už jsem hloupá blondýna nebo ne, tohle jsem nežrala ani já. Má vlastní zbraň – nová 9mm beretta – mi dělala bouli na opasku džínů a neodbytně mě dloubala do kyčle. Ignorovala jsem ji. Za mnoho let ode dneška mi ta žena s pistolí pošle drobný vzkaz, kterým mi zachrání život. Tak nějak jsem chtěla, aby se dožila doby, aby ho mohla napsat. Ani nemluvím o tom, že střílení na lidi je dobrý způsob, jak zajistit, aby s vámi mluvit nechtěli, a my jsme si popovídat opravdu potřebovaly.

„Odkdy Gilda zaměstnává ženy?“ zeptala se o něco příjemněji.

Ani jsem nedutala, tiskla jsem se k zadní straně jednoho z dřevěných sloupů, podpírajících střechu. Jak už to s úkryty bývá, i tenhle byl docela dost naprd, ale moc jiných alternativ jsem neměla. Zdi sklepa byly kamenné s výjimkou částí, které byly vyspravované cihlami. Strop byl dřevěný a plochý, podle mě proto, že sloužil jako podlaha budovy nad námi. Jinak tam nebylo nic, tedy kromě několika starých sudů, občas plísně a spousty tmy.

Ale i když tam bylo prázdno, bylo to tam dost rozlehlé na to, že kdybych zůstala zticha, měla by s mým nalezením velké problémy. Na druhou stranu kdybych neřekla nic, povídalo by se nám těžko. „Hele, ty sis mě evidentně spletla s…“ začala jsem, ale zeď za mnou okamžitě pokropily kulky.

Kolem mě explodovaly bodavé částečky starých cihel a malty, a několik se mi jich zřejmě muselo otřít o tvář, protože jsem cítila, jak mi po zádech začíná stékat pramínek krve. Ticho, které se po střelbě rozhostilo, mi zvonilo v uších, nervy jsem měla napjaté k prasknutí a instinktivně jsem sevřela ruku kolem pažby pistole. Zase jsem ji zastrčila zpátky. Musela jsem si přísně připomenout, že tam nejsem proto, abych ji zastřelila. Ale ta myšlenka ve mně klíčila, to ano.

„Myslela jsem, že jste jenom banda misogynských kreténů trpících sebeklamem a velikášstvím,“ provokovala. Já jsem tvrdohlavě mlčela, což ji zřejmě nasíralo. Do dřeva za mými zády se zavrtalo několik kulek, až se sloup otřásl. Kousla jsem se do rtu, abych zachovala klid, ale jenom do doby, než jsem v levé půlce zadku ucítila něco jako silný štípanec. O vteřinu později už ten štípanec vykvetl v palčivou bolest.

Ruka, kterou jsem tam zapátrala, se vrátila s vlhkými a lepkavými šmouhami, které mi ve skoro neexistujícím světle připadaly černé. Nevěřícně jsem na ni zírala. Ještě jsem tam nebyla ani deset minut, a už mě střelila do zadku.

„Tys mě střelila!“

„Vylez, a já tu bolest zastavím.“ Jasně – natrvalo. Musela znovu nabít, a já jsem rychle přeběhla za nedaleký sud. Jak už to tak u úkrytů bývá, ani tímhle jsem si moc nepolepšila, protože pokud jsem chtěla zůstat neviděná, musela jsem se přitisknout na studenou a špinavou podlahu. Ale aspoň mi přes jeho boky nevykukovaly zranitelné anatomické části.

Zkoumala jsem trhlinu v zadní části džínů. Kulka mě jenom škrábla – Pritkin, můj kolega a válečný mág, by to nazval povrchovým zraněním. Asi by mi na to připlácl náplast a řekl mi, abych přestala fňukat – ať už to znamenalo cokoli –, ale napřed by na mě musel přestat křičet za to, že jsem se vůbec nechala střelit. Ale ono to bolelo.  A kdyby mě střelila znovu, bolelo by to samozřejmě mnohem víc. Vykoukla jsem přes okraj sudu v naději, že se mi s ní podaří domluvit, dokud mě dočasně nemůže zabít. Místo toho jsem si ale všimla nějakého pohybu poblíž schodů. Slabé světlo její baterky se odráželo od hlavně poloautomatické zbraně, trčící do tmy. V tom byl problém, protože jsme se nacházely v roce 1605, a tento typ zbraně ještě nevynalezli. Ještě horší bylo, že jí pistole mířila na hlavu. „Za tebou!“

Nezaváhala. Baterka klouzavě přelétla po kamenech, čímž rozptýlila střelce, který začal pálit, zatímco ona zmizela ve stínu. Jedna ze zbloudilých kulek se zaryla do malého dřevěného soudku. Vypadal neškodně, ale podle mě musel skrývat ekvivalent několika náloží TNT. To si myslím kvůli tomu ohlušujícímu výbuchu, následovanému ohnivou oranžovou koulí, která vyletěla až do stropu.

Všude kolem pršel oheň, a to i na ruku a paži střelce. Pistole dopadla na podlahu a ze schodiště vytančil nějaký muž, který se s křikem snažil plameny uhasit holýma rukama. Také upustil lucernu, která se v lenivých parabolách otáčela na dlažbě a přerušovaně ho osvětlovala jako stroboskop.

Byl to vysoký štíhlý blonďák s koňským obličejem, napůl skrytým za schlíplým kloboukem. Měl na sobě dlouhou tmavou vestu, kalhoty pod kolena a nabíranou košili, která se rychle halila kouřem. Potom se mu podařilo zbavit se plamenů tím, že ze sebe serval vestu a strhl košili, čímž odhalil bledý trup s trochou spálených chlupů na hrudi. Sehnul se, aby zvedl upuštěnou zbraň, a kulka mu ožehla další porost, tentokrát na temeni hlavy.

Strhl si klobouk a zahleděl se na díru v dýnku, jako kdyby přemýšlel, kde se tam vzala. Žena znovu předvedla své střelecké schopnosti, on ale musel být mágem, protože se mu nějak podařilo aktivovat štít. Kulky zasáhly štít a zůstaly v něm viset jenom pár decimetrů od těla, a od míst nárazů se rozbíhaly drobné praskliny jako pavučinky. Všiml si jedné, která by ho zasáhla rovnou mezi oči, a maličko vykřikl.

Podle toho, že se na chvilku přestal koncentrovat, se nezdálo, že by byl na přestřelky zvyklý. Tím se mu oslabil štít a zavěšené kulky dopadly na podlahu, kde na dlažbě zarachotily jako korále. Než dveřmi pod schody vyklopýtal ven, adrenalinem ochromenými prsty popadl zbraň a vypálil několik nahodilých střel naším směrem.

Křičet ale nepřestal. Žena odkopla stranou několik kusů hořícího dřeva a vstoupila do louže slabého  světla, vyzařovaného lucernou. Zvedla svítilnu a několikrát ji zapnula a vypnula, ale nic se nestalo, takže si povzdechla a zastrčila ji do kapsy kabátu, který měla na sobě. Byl z vlny velbloudí barvy, a jak jsem si závistivě všimla, zřejmě byl teplý. Pod ním měla hedvábné šaty v barvě levandule s nabíraným vrškem a se sukní po lýtka. Vypadala jako June Cleaverová, připravená strávit večer ve městě, ovšem pokud by June místo doplňků nosila střelné zbraně.  Tehdy jsem ji poprvé uviděla zřetelně a potřebovala jsem chvilku na to, abych si mohla upravit podobu, v jaké jsem si ji pamatovala. Naposledy jsme se potkaly také během přesunu v čase, ale tehdy cestovala jenom v duchovní formě místo v lidském těle, a zvolila si podobu mladé ženy. Naživo nevypadala o moc jinak. Hnědé vlasy teď měla protkány stříbrem a kolem očí a úst se sem tam objevovaly jemné vrásky. Tělo ale měla štíhlé jako vždy a i její aktuální výraz – podrážděného pobavení – mi byl děsivě povědomý. „Vylez. Já ti neublížím,“ slibovala.

„Chceš říct, že mi neublížíš znovu?“ opáčila jsem nervózně.

„Schováváš se za sudem se střelným prachem. Kdybych tě chtěla zabít, stačilo by střelit do něj,“ řekla mi s opovržlivým podtónem.

Netrpělivě podupávala a sklonila zbraň. To ještě nemuselo nic znamenat, faktem ale zůstávalo, že jsem se tam nepřišla krčit ve tmě bez ohledu na to, jak lákavě to znělo. Kromě toho jsem si nemyslela, že si s tím střelným prachem dělá srandu. Pomalu jsem vyšla. „Kam jsem tě střelila?“ zeptala se.

„Do zadku.“ Rty se jí zavlnily. „To není k smíchu!“

„Když to říkáš…“

Prohlížela si mě od hlavy k patě. Pro plížení se vlhkými sklepy jsem byla oblečená vhodněji než ona, ale zase jsem neměla kabát. Měla jsem džíny, tenisky a tričko s nápisem Jela jsem tou méně frekventovanou cestou. Kde teď sakra jsem? Ona ale z nějakého důvodu vypadala dokonale, zatímco já jsem si u džín roztrhla koleno a na rukou jsem byla umazaná od čehosi černého. Zvedla jsem si zápěstí k nosu a přičichla. Nedělala si legraci.

„Ty si hraješ na schovávanou ve sklepě plném střelného prachu?“ zeptala jsem se nevěřícně a zuřivě jsem se oprašovala. „Ve sklepě plném střelného prachu, který se ten idiot snaží vyhodit do vzduchu,“ opravila mě.

„Takže jsem momentálně trochu nervózní. Kdo jsi a co tady děláš?“

Teď, když ten okamžik konečně nastal, jsem nevěděla, kde začít. „Ono je to složité,“ řekla jsem nakonec.

„To vždycky.“ S pistolí v ruce zamířila ke dveřím, za nimiž zmizel mág. „Ty nejsi z Gildy.“

„Já ani nevím, co to je,“ řekla jsem a popoběhla, abych s ní udržela krok. „To je ten, koho tu lovíme?“

„To je ten, koho tu lovím já. Netuším, kdo – nebo co – jsi ty.“ Sebrala upuštěnou lucernu a strčila mi ji. Opatrně jsem ji vzala, protože jsem se bála přiblížit k plameni se zbytky prachu. Byla to taková zvláštní malá věcička ve tvaru velkého pivního korbele, s černým kovovým tělem a s dvířky, která se dala otevírat a zavírat pro regulaci světla. Otevřela jsem je naplno, ale moc to nepomohlo.

„Jsem Cassie. A… prostě… Jsem tak trochu Pýthie.“

To ji zastavilo. Znovu po mně přelétla bystrýma modrýma očima. „To si nemyslím,“ řekla stroze.

Pýthie je vrchní jasnovidkou nadpřirozené komunity a jako taková je taky osobou pověřenou dodržováním integrity časové osy. Mizerná práce by to byla i v případě, že bych měla aspoň nepatrné tušení, co vlastně dělám. Ale protože jsem ho neměla, bylo to opravdu nebezpečné.

Útočnice se jmenovala Agnes alias Lady Femonona a byla to bývalá Pýthie. Právě ona mě do tohohle zmatku uvrtala a potom si umřela, předtím než mi mohla dát nějaké školení. Proto jsem půlku prvního měsíce ve funkci strávila snahou se z toho vyvlíknout a zbytek doby jsem utíkala o život. Takže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila to, co bylo zřejmé: Ať se mi to líbilo nebo ne, teď jsem byla cestovatelkou časem. To, že je Agnes mrtvá, ještě nemusí nutně znamenat, že mě nemůže trénovat. Jenom to muselo být v minulosti. Netrvala jsem sice na tom, aby to bylo tak daleko v minulosti, jenomže ve své době byla vždycky obklopena spoustou lidí. Většina z nich totiž byli ti, kteří by mohli jiného cestovatele v čase poznat a zavařit mu. Najít ji někde samotnou bylo hodně těžké. Ale asi ne tak těžké, jako ji k tomu přemluvit teď. „Jak bych se sem jinak dostala?“ oponovala jsem.

„Nejlepší, co mě napadá, je, že jsi čerstvě jmenovaná dědička nějaké Pýthie a vydala ses na projížďku, abys vyzkoušela svou sílu,“ řekla a zastavila se vedle tmavého dveřního otvoru. „Jé, koukejte! Já umím cestovat časem! No není to super?“ přeháněla.

„Já tu nejsem na vyjížďce! A když mě někdo střelí a málem vyletím do luftu, určitě mi to nepřipadá super!“

„Já jsem to samé několikrát udělala, když jsem byla mladá a blbá,“ řekla a naprosto mě ignorovala. „A málem jsem se nechala zabít. Přijmi ode mě jednu radu: běž domů.“

„Ne, dokud si nepromluvíme,“ prohlásila jsem rezolutně.

„A to tady nemůžeme. Ten výbuch byl dost hlasitý na to, aby probudil mrtvého. Asi sem zrovna teď někdo běží, aby to prošetřil!“

„S tím bych si moc starostí nedělala,“ řekla a zula si maličké střevíčky šampaňské barvy. „Tyhle sklepy pocházejí z jedenáctého století. A když se tehdy něco stavělo, chtěli, aby to přetrvalo. Zdi tu jsou tlusté dva metry.“

Cítila jsem, jak se mi svaly podél páteře začínají uvolňovat, a zrovna v tu chvíli na nás ze tmy přilétl sud. Agnes dveře zabouchla a uskočila, zatímco já jsem se přikrčila za jiný nosný sloup. Sotva jsem to stihla, když mě ohlušil druhý výbuch a místností se rozlétly trosky bývalých dveří, které se zabodly do všeho v dostřelu. Na podlahu vedle mě dopadl zubatý kus železa z jednoho z pantů a zavrtal se do kamene kousíček vedle mé pravé nohy.

Vydal: Baronet; prosinec 2013

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít