Juraj Červenák: Chřestýš Callahan

Ukázky z knih / 2.12.2013 /

Západ ještě nikdy nebyl divočejší. Vítejte v zaprášeném arizonském pohraničí, ráji banditů, nájemných vrahů, šlapek, lovců skalpů a indiánských hrdlořezů. Snad jen jeden člověk je za tu chátru vděčný – tak, jako je krysař vděčný za krysy. Když Chřestýš Callahan tasí Krásku a Bestii, štvanci padají po tuctech. Jenže co když lovec lidí narazí na ne úplně lidské nebezpečí? Na mrtvé, kteří odmítají hnít v hrobech, na přízraky z dávnověkých podzemních chrámů nebo démony, kteří se živí lidskou krví? To Callahanovi dokáže pokazit náladu…

Fantasy western Juraje Červenáka, autora cyklů Černokněžník, Bohatýr, Bivoj a Dobrodružství kapitána Báthoryho. Meče tentokrát vystřídaly kolty, ale jedno se nezměnilo – zase vás čekají příběhy nabité drsnou akcí.

Callahan_FRONT_05.aiUkázka z knihy:

Naděje umírá předposlední

I.

Nakloněná, jako řešeto rozstřílená cedule u cesty oznamovala, že městečko přikrčené mezi kamenitými kopci se jmenuje Esperanza.

Osud má krutý smysl pro ironii. Koňská mršina uprostřed ulice naznačovala, že Naděje chcípla. Příslovečně jako poslední, po všem ostatním.

O mršinu se přetahovala smečka vypelichaných psů. Jen co zaslechli řinčení podkov, vyrazili proti mně. Nerad na sebe předčasně upozorňuju, ale drze se vrhali koni po nohou, tak jsem vytáhl Bestii. Výstřel ostře oddělil předchozí štěkot od následného kňučení a vyplašeného vytí. Psi, kteří ve smrtelných křečích nezametali cestu, zmizeli v bočních uličkách.

S kouřící zbraní v ruce jsem pokračoval po hlavní ulici. Nepospíchal jsem. Foukal vítr, mezi dřevěnicemi se převalovala mračna prachu a chuchvalce suchých keřů, vývěsní štíty skřípaly, okenice bouchaly. Nikde ani noha. V odpoledním vedru by na tom nebylo nic zvláštního, ale ten chcíplý kůň už tu ležel nějakou dobu. Jako by ho neměl kdo odklidit.

Sesedl jsem před saloonem. Kůň pofrkával a občas zaržál, ani trochu mu to tady nevonělo. Mně taky ne. Doslova. Krčma páchla jako jatka. Ale aspoň jsem mohl vyloučit nákazu. Po ní nezůstávají velké krvavé skvrny. Ani vymlácená okna a díry po kulkách.

Vyšel jsem na vrzající verandu, dobil Bestii a vkročil do přítmí. Pach rozkladu přitáhl i obvyklého kumpána – bzučení masařek.

Krev. Spousta krve. Zaschlé kaluže na podlaze a tmavé cákance na všem ostatním – na stolech a rozházených židlích, na baru, na policích s láhvemi, na piánu, schodišti, dokonce i na lustru z paroží. Očividně došlo k boji, na zemi se povalovaly pušky, pistole a prázdné nábojnice, všude samá díra, třísky a střepy. Akorát po mrtvých ani stopa. Jen klobouky a sem tam útržek oblečení.

Ze seznamu možností jsem vyškrtl indiánský útok. Apači by tu nenechali zbraně, a už vůbec ne chlast. Zaručeně by se neobtěžovali s mrtvolami, odřízli by jen skalpy a hurá pryč. Pravděpodobně mi nezněla ani možnost, že mrtvé uklidili a narychlo pohřbili pozůstalí, kteří přežili útok.

Nikdo nepospíchá tak, aby nechal všude rozsypané peníze.

Dřepl jsem si k převrácenému hráčskému stolu. Karty, žetony, mince, bankovky. Povalovalo se tu dobrých tři sta dolarů. Posbíral jsem je do posledního centu, krev nekrev. Pohledem jsem zavadil o zelené plátno na stole. Zelo v něm pět rovnoběžných trhlin; stejné rýhy byly i na podkladovém dřevu. Vstal jsem a pomalu se rozhlédl. Teď jsem si podobných škrábanců všiml i na několika dalších místech, hlavně na dveřích a okenních rámech.

Hm.

Přešel jsem za pult a vyčistil barovou pokladnu, které se taky nikdo nedotkl. Otevřel jsem jednu z neporušených lahví, dal si lok a zapálil doutník. Jestli ve městě není ani noha a zároveň tu zůstalo všechno cenné, narazil jsem na poklad. Kam skočit dřív? Banka? Poštovní stanice? Obchod se smíšeným zbožím?

Kůň zaržál. Zvedl jsem z pultu Bestii. Za rozstřílenými okny prošla silueta. Hlasitě klapající podpatky zaváhaly kousek od dveří.

„Pane? Viděla jsem vás vejít. Pane!“

„Slyším vás, madam.“

„Jste místní, nebo pocestný?“

„Právě jsem dorazil.“

„My taky, sotva před hodinkou…“

„My?“

„Jsem na cestách se svým drahým bratrem.“

„Kde je?“

„Vydal se do šerifovy kanceláře na dolním konci ulice. Doufá, že aspoň tam najde živou duši a zjistí, co se tu stalo. Předpokládám, že ani vy netušíte, jaká pohroma…“

„To tedy ne.“

Nad lítačkami se objevil módní klobouček ozdobený umělými květinami. „Smím vejít?“

„Proč byste nesměla?“

Opatrně vešla, jedno křídlo dveří se za ní zhouplo.

„Kriste,“ zakašlala do dlaně v rukavičce. „Všude je to stejné. Nepopsatelné krveprolití, ale po mrtvých ani památky.“

„Ano, záhada,“ odpověděl jsem.

„K útoku zjevně došlo v noci.“

„Podle čeho tak soudíte?“

„Obchody, kostel i banka jsou zavřené. Jen saloon a jídelna naproti přes ulici měly ještě otevřeno.“

Zase jsem se napil z láhve, nespouštěje pohled z ženy. Už jí bylo třicet pryč a šaty měla zapnuté až k bradě, ale pořád z ní nešlo odtrhnout zrak. Pomalu kličkovala spouští, vyhýbajíc se tmavým flekům.

„Vypadá to na řádění Apačů, nemyslíte?“ zeptala se.

„Nemyslím.“

„Tak co podle vás…“

„Nevím. Opravdu nevím.“

Zastavila se a změřila si mě. „Smím se zeptat, s kým mám tu čest?“

Ledabyle jsem si opřel Bestii o rameno a vyšel zpoza pultu. „Jsem Callahan.“

„Callahan?“ naklonila hlavu. „Snad ne ten, kterému říkají Chřestýš?“

„Přesně ten.“

„Pokud si dobře vzpomínám, živíte se jako lovec lidí.“

„To je pravda.“

Ani nehnula brvou. „I do těchto končin vás přivádí stopa nějakého štvance?“

„Mám namířeno do Tombstonu, už je to jen den cesty. Od chvíle, kdy se rodina Earpových dostala do sporu s Cowboyi, je tam pro lidi s mým řemeslem obživy habaděj.“ Vyfoukl jsem dým z cigára. „A vy račte být…?“

„Och, odpusťte mi tu nezdvořilost,“ vykročila ke mně. „Kate Jenkinsová.“

„Váš přízvuk… holandský?“

„Německý.“

Podala mi ruku, dlaní dolů, jako by očekávala, že se k ní skloním a galantně ji políbím.

Čekal jsem lepší trik.

Naklonil jsem brokovnici na rameni tak, aby obě hlavně mířily přímo za mě, do tmavého průchodu mezi výčepem a kuchyní.

„Zahoď to kladivo, Johnny,“ přikázal jsem.

„Myslíš, že to pořád děláme postaru?“ zasyčel muž za mnou a významně cvakl kohoutkem revolveru.

Ach tak. Škoda. Chtěl jsem je oba dostat živé.

Zmáčkl jsem obě spouště najednou.

I když jsem na chvíli úplně ohluchl na pravé ucho, zaslechl jsem zadunění těla na podlaze. Pistole vystřelila až při dopadu – kulka provrtala pult.

Kate nejdřív polekaně ucouvla. Vzápětí ale zvedla vytřeštěné oči z bratra na mne, bleskově sáhla někam k pasu a tasila nůž, před kterým by se i bizon radši sám svlékl z kůže.

„Schwein!“ zaječela, až jsem ohluchl i na druhé ucho, a divoce zaútočila.

Levým předloktím jsem srazil stranou ruku s nožem a zkrácenou pažbou Bestie praštil Kate do spánku. Snažil jsem se odhadnout sílu, abych tu mrchu zneškodnil, ale neprorazil jí lebku. Aspoň jednoho ze sourozenců potřebuju živého.

Svalila se mezi střepy a prázdné nábojnice a už ani nemukla.

Hodil jsem okem po jejím bratrovi, ale krvavá tříšť, která byla ještě před chvílí Johnnyho hrudníkem, mi naznačila, že mám po starostech.

Vrátil jsem se k láhvi.

II.

Povím vám příběh o rodině Benderových.

Byli to němečtí přistěhovalci a vlastnili zájezdní hostinec v Kansasu, na odlehlém rozcestí blízko indiánského území. Johann Bender, jeho manželka Katharina, syn John a dcera Kate. V hostinci kromě jídla a ubytování poskytovali spiritistické služby – Katharina dokázala najít ztracené cennosti, zázračně léčila nemocné a na půlnočních seancích vyvolávala mrtvé, dolar za duši. Kromě toho byla i v letech kus hezké ženské a starý Johann ji ochotně „pronajímal“ hostům, kteří si trochu připlatili. Malá Kate neobyčejné schopnosti zdědila, už v dětství ji sem tam přistihli debatovat se stíny ve zdánlivě prázdných místnostech. Navíc, když trochu povyrostla, začali nocležníci pošilhávat víc po ní než po matce. Johann, kuplíř od přírody, ji bez okolků zařadil do nabídky.

Byla by to nudná historka o všední rodině z pohraničí, kdyby nevyšlo najevo, že Benderovi vymysleli ještě jeden způsob, jak si přilepšit.

V nepříznivých obdobích, hlavně v zimě, bývalo v hostinci prázdno. Jen tu a tam se ke dveřím dotrmácel osamělý pocestný. Benderovi usadili hosta do čela stolu, nakrmili ho, napojili a Katharina s Kate po něm házely očkem. Pak ke spokojeně chrochtajícímu návštěvníkovi zezadu přistoupil Johann (později tuhle roli převzal mladý John) a praštil ho po hlavě kladivem. Katharina měla přichystaný nůž, a když oběť s rozdrcenou lebkou padla nosem do polívky, ještě ji pro jistotu podřízla jako prase.

Pod tou židlí v čele stolu byly padací dveře. Mrtvola sjela do sklepa, kde ji podařená rodina pečlivě obrala, svlékla a v několika případech rozřezala na kusy. V jabloňovém sadu za hostincem bylo nalezeno přes tucet hrobů a spousta dalších různě po okolí.

Jistý Kansasan mi u skleničky vyprávěl, že v hlíně pod jabloněmi ležela i osmnáctiměsíční holčička. Prý neměla žádné viditelné zranění, jako by ji pochovali zaživa; prostě ji zahrabali vedle otce, se kterým dítě cestovalo a který podstoupil tradiční proceduru s kladivem, nožem a padacími dveřmi.

Když se na jejich ohavnosti přišlo, Benderovi pláchli na západ. Bylo na ně vypsáno několik odměn v souhrnné výši tří tisíc dolarů, takže se za nimi vydal každý lovec lidí v pohraničí. Mnozí z nich úřadům tvrdili, že famílii dopadli, zneškodnili a jejich ostatky pohnojili prérii, ale žádné důkazy neměli a odměna zůstávala v platnosti.

Kolovaly i zvěsti, že se staří a mladí Benderovi rozdělili. Staré chvíli potom sprovodila ze světa trestná výprava vedená ctihodným Charlesem Ingallsem. Mladí John a Kate utekli přes Červenou řeku do Texasu, do teritoria štvanců, kam se žádný muž zákona neodvážil.

Po třech letech se ale objevili v Novém Mexiku a pokračovali do Arizony, kde se zase začali živit kladivem a nožem.

To byla chyba, protože díky tomu jsem jejich stopu ucítil já.

Delší ukázku najdete na webu nakladatelství Brokilon.

Nakladatelství: Brokilon
Překlad: Robert Pilch
Obálka: Lubomír Kupčík
Vazba: brožovaná
272 stran / 248 Kč
Datum vydání: 9.12.2013

Jeden komentář

  • finka 2.12.2013na10.47

    Á můj rest v podobě Červenákova díla! Dík, Renčo, za ukázku. Text je velice zajímavý, vidím ho v obrazech. Komiks. Takže až mě navštíví obrázková testosteronová (cha) nálada, sáhnu po tom.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít