James Rollins a Rebecca Cantrellová: Krvavé evangelium

Ukázky z knih / 17.12.2013 /

Zemětřesení u izraelské Masady zabije stovky lidí a odhalí hrobku v srdci hory. Trio vyšetřovatelů – vojenský forenzní expert seržant Jordan Stone, kněz z Vatikánu otec Rhun Korza a brilantní archeoložka doktorka Erin Grangerová – přilétají prozkoumat děsivý objev, podzemní chrám ukrývající ukřižované tělo mumifikované dívky.

Rollins_Krvave_EvangeliumPo brutálním útoku na naleziště však musí trojlístek uprchnout a vypukne závod o to, kdo dřív najde předmět kdysi ukrytý v sarkofágu hrobky: knihu prý napsanou vlastnoručně Ježíšem Kristem, která má obsahovat tajemství jeho božství. Nepřítel, který je pronásleduje, ovšem není jako ostatní, jde o moc prastarého zla, které ovládá vůdce s neúměrnými ambicemi a nevypočitatelnou lstivostí.
V rozpadající se hrobce, ve vznešených chrámech i v podzemním úkrytu nacistů musí Erin se svými dvěma společníky vynaložit všechny síly k tomu, aby Krvavé evangelium nepadlo do nepravých rukou. S podporou utajeného katolického řádu sangvinistů se trojice snaží uspět v boji, který trvá už tisíce let, od doby, kdy Kristus přinesl svou zázračnou oběť i pro ty, kdo by jinak byli na věky zavrženi. (anotace)

UKÁZKA Z KNIHY

Prolog

jaro 73 n. l.
Masada, Izrael

Mrtví zpívali dál.
Tři sta stop nad Eleazarovou hlavou sbor devíti set židovských vzbouřenců vyjadřoval vzdor římské legii u svých bran. Obránci přísahali, že si raději vezmou život, než aby padli do zajetí. Tyto závěrečné modlitby zpívané nebesům na výsostech zněly ozvěnou dole v tunelech vytesaných v nitru hory Masada.
Eleazar nechal ztracence na pospas ostrému slunečnímu svitu a odtrhl pohled od stropu vápencové spojovací chodby. Přál si, aby mohl zpívat s nimi a obětovat v konečné bitvě i svůj život. Ale jeho osud se nacházel jinde.
Další průchod.
Sevřel drahocenný kvádr do náručí. Sluncem nahřátý kámen sahal od dlaně až po loket, jako novorozené dítě. Přitiskl si ho k hrudi a přinutil se vstoupit do nahrubo vytesané chodby vedoucí přímo do srdce hory. Zedníci za ním chodbu uzavřeli. Nikdo živý ho už nemohl následovat.
Sedm vojáků, kteří ho doprovázeli, vykročilo s pochodněmi vpřed. Myšlenkami museli být stále se svými devíti sty bratry na sluncem rozpálené náhorní plošině. Pevnost byla již měsíce v obležení. Deset tisíc římských vojáků se rozdělilo do ohromných táborů, obklopili stolovou horu a postarali se, aby nikdo nemohl ani dovnitř, ani ven. Vzbouřenci přísahali, že až dokončí zpěvy, vezmou životy nejdřív svým rodinám a pak i sobě, ještě než Římané překonají jejich hradby. Modlili se a připravovali na zabíjení nevinných.
Stejně jako já.
Eleazara úkol tížil stejně jako kámen v náruči. Soustředil se na to, co ho čeká dole. V kryptě. Strávil v podzemním chrámu mnoho hodin modlitbami s koleny přitisknutými ke kamenným kvádrům, které k sobě přiléhaly tak dokonale, že jimi neproklouzl ani mravenec. Prohlížel si vyhlazené stěny a vysoký klenutý strop. Obdivoval pečlivou práci řemeslníků, kteří usilovali o to, aby vytvořili posvátný prostor.
Avšak ani tehdy se neodvážil pohlédnout na sarkofág v chrámu.
Taková rouhačská krypta má hostit nejposvátnější slova Boží.
Přitiskl si kámen pevněji k hrudi.
Prosím tě, Pane, sejmi ze mne toto břímě.
I poslední modlitba zůstala stejně jako tisíc před ní nevyslyšena. Oběť vzbouřenců musí být uctěna. Jejich prokletá krev musí posloužit vyššímu cíli.
Když došel ke klenutému vchodu do chrámu, nedokázal překročit práh. Ostatní se protlačili kolem něj na svá místa. Přitiskl čelo na chladnou zeď a pomodlil se o útěchu.
Žádná nepřišla.
Pohlédl dovnitř. Pochodně blikaly a vrhaly tančící stíny na kamenné kvádry klenutého stropu nad hlavami. Vznášel se u něj kouř, hledal únikovou cestu, ale nenašel ji.
Stejně jako oni.
Nakonec mu zrak padl na malou dívku, klečela a vojáci ji pevně drželi. Srdce se mu při tom smutném pohledu sevřelo, ale nesměl ustoupit od úkolu, který se od něj žádal. Doufal, že dívka alespoň zavře oči, aby se do nich nemusel dívat až do konce.
Oči vody…
Tak jeho dávno mrtvá sestra popsala ty nevinné oči, oči své dcery, malé Azubah.
Eleazar se nyní díval do neteřiných očí.
Stále ještě dětských očí – ale nehledělo na něj už dítě. Viděla, co žádné dítě vidět nemůže. A brzy už neuvidí vůbec nic.
Odpusť mi, Azubah.
Zamumlal poslední modlitbu a vstoupil do krypty osvětlené pochodněmi. Poblikávající plameny se odrážely v uštvaných pohledech sedmi vojáků, kteří na něj čekali. Mnoho dní bojovali s Římany a věděli, že bitva skončí jejich smrtí, ale ne takto. Kývl na pozdrav jim i zahalenému muži v jejich středu. Devět dospělých mužů se shromáždilo, aby obětovali dítě.
Muži se Eleazarovi uklonili, jako by byl světec. Ve skutečnosti netušili, jak je nečistý. To věděl jen on sám a ten, komu sloužil.
Každý z mužů krvácel ze zranění, některá způsobili Římané, jiná ta malá dívka, kterou drželi v zajetí.
Rudé šaty, jež ji přinutili si obléct, byly příliš velké a vypadala v nich ještě menší. Ušpiněnýma rukama svírala rozedranou panenku sešitou z kůže vyrudlé do barvy judejské pouště, jedno oko z knoflíku jí chybělo.
Před kolika lety jí panenku dal? Vzpomínal si, jak se jí tvářička rozzářila, když si k ní klekl a vložil ji do jejích rukou. Pamatoval si, jak se divil, kolik slunečního světla může pojmout její malé tělíčko, že dokáže tak jasně zářit, šířit kolem sebe čirou radost z dárku z kůže a látky.
Podíval se jí do obličeje a hledal něco z toho jasu.
Hleděla však na něj jen temnota.
Zasyčela a vycenila zuby.
„Azubah,“ zaprosil.
Oči, kdysi klidné a krásné, jako má laň, na něj hleděly se zvířecí nenávistí. Prudce se nadechla a plivla mu do tváře horkou krev.
Zavrávoral, zaskočený jemným dotekem a železitým pachem krve. Třesoucí se rukou si otřel tvář. Klekl si k dívce, kusem látky jí něžně otřel krev z brady a nasáklý klůcek odhodil.
A potom to uslyšel.
Ona také.
Eleazar a Azubah trhli hlavami. V kobce jen oni zaslechli výkřiky z povrchu hory. A jen oni věděli, že Římané pronikli do pevnosti.
Začalo zabíjení.
Zahalený muž si všiml jejich pohybu a dovtípil se, co znamená. „Už nemáme čas.“
Eleazar pohlédl na staršího muže v zaprášené hnědé kutně, jejich vůdce, který si vyžádal, aby bylo toto dítě i uprostřed takové hrůzy pokřtěno. Vousatý obličej vůdce byl zbrázděný věkem. Zavřel vážné, neproniknutelné oči. Rty se mu neslyšně pohybovaly v tiché modlitbě. Tvář vyzařovala jistotu bez stínu pochybností.
Konečně se jeho požehnané oči znovu otevřely a vyhledaly Eleazarův obličej, jako kdyby pátraly po jeho duši. Eleazar si vzpomněl na jiný pohled jiného muže před mnoha a mnoha lety.
Zahanbeně se odvrátil.
Vojáci se shlukli kolem otevřeného kamenného sarkofágu uprostřed krypty. Byl vytesaný z jediného vápencového bloku a dost velký, aby pojal tři dospělé muže.
Brzy však uvězní jen jedinou malou dívku.
V každém rohu dýmaly hraničky myrhy a kadidla. Přes jejich vůni Eleazar cítil i temnější pachy: hořké soli a palčivé koření nasbírané podle dávného esejského textu.
Vše závisí na děsivé připravenosti.
Eleazar naposledy sklonil hlavu a pomodlil se o jinou možnost.
Vezmi si mě, ne ji.
Ale rituál po nich žádá, aby každý hrál svou roli.
Dívka připravená o nevinnost.
Rytíř Kristův.
Lidský válečník.
Zahalený vůdce promluvil. Jeho chraptivý hlas nezakolísal. „Co musí být vykonáno, je Boží vůle. Ochránit její duši. A duše ostatních. Chopte se jí!“
Všichni sem však nepřišli dobrovolně.
Azubah se vytrhla svým věznitelům z rukou a rozběhla se k východu hbitě jako vyplašená srna.
Jedině Eleazar byl dost rychlý, aby ji dostihl. Popadl ji za hubené zápěstí. Vzpírala se, ale byl silnější. Obklopili ji ostatní muži. Přitiskla si panenku k hrudi a klesla na kolena. Vypadala zoufale maličká.
Vůdce pokynul nejbližšímu vojákovi. „Musí to být vykonáno.“
Voják pokročil vpřed, popadl Azubah za rameno, vytrhl jí panenku a odhodil ji stranou.
„Ne!“ vykřikla, první slovo, které jí vyšlo z drobného hrdla, zoufalý zvuk, jenž přesto zněl velice dětsky.
Opět se vytrhla a vrhla se vpřed se zuřivou silou. Skočila na vojáka, který ji držel, a sevřela ho v pase nohama. Zuby a nehty mu zaťala do tváře, až ztratil rovnováhu a tvrdě dopadl na kamennou zem.
Dva vojáci mu přispěchali na pomoc. Odtrhli od něj zdivočelou dívku a přitiskli ji k zemi.
„Odneste ji do hrobky!“ přikázal vůdce.
Muži zaváhali, zjevně se báli pohnout. Dítě se pod jejich rukama svíjelo.
Eleazar si uvědomil, že její panika se netýká věznitelů. Pohled měla stále upřený na to, co jí před chvílí vzali.
Zvedl potrhanou panenku a podržel ji před dívčiným zakrváceným obličejem. Když byl mladší, mnohokrát ji tím uklidnil. Pokusil se zahnat vzpomínky na to, jak ji vidí hrát si se sestrami s touto panenkou na jasném slunci a slyší jejich smích. Hračka se mu v ruce roztřásla.
Pohled děvčátka změkl a teď hleděla prosebně. Přestala se vzpírat. Vyprostila ruku ze sevření mužů a natáhla ji pro panenku.
Když se jí prsty dotkla, tělo jí ochablo, jako by se poddala svému osudu a pochopila, že není možné mu uniknout. Hledala jedinou útěchu, kterou měla už jako nevinné dítě, ve společnosti své panenky. Nechtěla odejít do temnoty sama. Zvedla figurku k obličeji a přitiskla její malý nosík na svůj, byl to její tajný výraz dětské útěchy.
Pokynul mužům, ať ustoupí, a zvedl nyní již klidnou dívku. Objal rukou její studené tělo a ona se k němu přitiskla tak jako vždy. Modlil se, aby měl sílu vykonat, co je správné.
Kámen ve volné ruce mu připomínal, co odpřísáhl.
Vůdce stojící stranou začal s modlitbami spojujícími oběť nahoře s tou zde dole, používal prastarých zaklínadel, posvátných slov a vhazoval špetky kadidla na malé pohřební hranice. Na temeni hory si vzbouřenci brali životy, když Římané prolomili brány.
Taková tragická krvavá daň vyrovná dluh zde dole.
Eleazar s kamenem v ruce odnesl dívku několik kroků k otevřenému sarkofágu. Už byl naplněný téměř po okraj, tekutina tiše šplouchala a pableskovala. Mělo to posloužit i jako mikve – rituální lázeň sloužící k očištění.
Ale tuto koupel netvořila posvátná voda, ale víno.
Po podlaze byly rozházené prázdné hliněné džbány.
Eleazar došel k hrobce a nahlédl do temné hlubiny. Světlo pochodně změnilo víno v krev.
Azubah mu ukryla tvář na hrudi. Potlačil nával hořkého smutku.
„Teď,“ poručil vůdce.
Naposledy přitiskl dívčino drobné tělo ke svému a ucítil, jak vzlykla. Pohlédl k temnému vchodu. Stále mohl zachránit její tělo, ale jedině když zatratí její duši a svou také. Hrůzný akt byl jediný způsob, jak ji skutečně zachránit.
Voják s nejvyšší hodností vzal dívku z Eleazarovy náruče a podržel ji nad otevřeným hrobem. Přitiskla si panenku k hrudi a do očí jí vstoupil děs, když si uvědomila, že se ji chystá ponořit do vína. Pak zmizel. Pohlédla na Eleazara. Napřáhl k ní ruku a zase ji nechal klesnout.
„Blahoslavený buď, Pane, který jsi na nebesích,“ zanotoval vůdce.
Zpěv nad jejich hlavami ustal. Naklonila hlavu, jako by si toho také všimla. Eleazar si představil krev vsakující do písku a stékající k srdci hory. Musí se to vykonat teď. Jen taková hromadná smrt umožnila, aby poslední temný skutek zapečetil kryptu.
„Eleazare,“ pronesl vůdce. „Je čas.“
Eleazar pozdvihl drahocenný kamenný kvádr, jedině jeho posvátné tajemství ho dokázalo pohnout, aby pokračoval. Váhu kamene vůbec nevnímal. To vlastní srdce ho připravovalo o dech.
„Musí to být vykonáno,“ ozval se tentokrát tiše zahalený muž.
Eleazar se neodvážil odpovědět. Přešel k dívce.
Velitel ji ponořil do vína. Zazmítala se v tmavé tekutině, zaťala prstíky do kamenných boků své rakve. Přes okraj vystříkla červená sprška a dopadla na podlahu. Prosebně na něj hleděla, když jí pokládal na hubenou hruď kamenný kvádr – a začal tlačit. Váha kamene a síla jeho třesoucích se paží vmačkávala dítě hluboko do vína.
Přestala se vzpírat, jen k sobě pevněji přitiskla panenku. Znehybněla, jako by již byla mrtvá. Rty se jí němě pohybovaly, tvořily slova, která mizela, jak se jí tvářička potápěla pod hladinu.
Co to bylo za navždy ztracená slova?
Věděl, že ho ta otázka bude pronásledovat až do konce života.
„Odpusť mi,“ zasípal. „A odpusť i jí.“
Víno mu vsáklo do rukávů tuniky a opařilo mu kůži. Držel její nehybné tělo, dokud modlitby vůdce neskončily.
Připadalo mu to jako věčnost.
Konečně ji pustil a napřímil se. Azubah zůstala potopená na dně navždy uvězněná váhou posvátného kamene, jejího věčného prokletého strážce. Modlil se, aby tento čin očistil její duši pokáním bez konce za zkaženost v ní.
Moje malá Azubah…
Klesl na sarkofág.
„Uzavřete ho,“ poručil vůdce.
Vápencová deska zavěšená na lanech klesla na své místo. Muži utěsnili spáry na okraji víka kaší z popela a vápna, aby spojili kámen s kamenem.
Eleazar přitiskl dlaně ke stěnám jejího vězení, jako by ji tento dotek mohl utěšit. Nyní však již byla mimo veškerou útěchu.
Položil čelo na nemilosrdný kámen. Byla to jediná cesta. Ve jménu vyššího dobra. Ale tato pravda neumenšila jeho bolest. Ani její.
„Pojď,“ kývl na něj vůdce. „Bylo vykonáno, co se muselo vykonat.“
Eleazar se přerývaně nadechl zkaženého vzduchu. Vojáci se rozkašlali a zamířili k východu. Ocitl se s ní sám ve vlhké kryptě.
„Nemůžeš tu zůstat,“ zavolal od brány vůdce. „Musíš kráčet jinou cestou.“
Eleazar oslepený slzami se klopýtavě vydal za jeho hlasem.
Jakmile odejdou, krypta bude ukryta, chodbu zapečetí. Žádná živá bytost si na ni už nevzpomene. A kdo by se odvážil sem vstoupit, toho čeká zatracení.
Zjistil, že vůdce na něj upřeně hledí.
„Nelituješ své přísahy?“ zeptal se ho muž. V hlase mu zaznívala lítost, ale také nezlomná jistota.
Právě pro tuto pevnost Kristus dal jejich vůdci jméno Petr, což znamená „skála“. Byl apoštolem, na kterém se zbudují základy nové církve.
Eleazar opětoval jeho kamenný pohled. „Ne, Petře, nelituji.“

Vydal: BBart; říjen 2013

komentáře 2

  • olspet 19.12.2013na20.54

    Několik knih jsem od něj četla a většinou s kladným ohlasem. Rozjezdy jsou pomalejší, ale potom už to mělo spád. Takže si ji doplním do plánu k přečtení.

    • Renča 19.12.2013na21.00

      Já jsem od něj taky pár knih dřív četla, tohle mě zaujalo z recenze na FP. Takže už mám knihu doma, snad se o Vánocích dostanu k tomu, abych si to přečetla. A pak tu písnu, jak se mi to líbilo :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít