Ostružinový koláč (Anita Blake ff) – 2. část

Jean-Clauda čeká vánoční překvapení…

Odehrává se po 12. dílu série.
(předchozí díl)

 

Bylo krátce po druhé ráno, když Anita dorazila i se svým darem do Cirkusu prokletých. Když parkovala, napadlo ji, že v Cirkusu asi nebude kromě Jean-Clauda nikdo, a jelikož on netuší, že přijede, možná se nedostane dovnitř. Měla by mu zavolat. Sice by se tím zničilo překvapení, ale je to lepší, než kdyby jí při čekání, jestli vyjde sám od sebe ven, umrzl zadek.

Zůstala v autě, aby se ochránila před zimou venku, a vylovila telefon zpod sedačky, kde ho nechávala pro akutní případy, Pak vytočila Jean-Claudovo číslo. Několikrát to zazvonilo, než ho zvedl, a když se ohlásil, Anita slyšela v pozadí melodii „Frosty the Snowman“ od Ronettes.

Rozesmála se. Věděla, že má slabost pro hudbu 60. let, ale koledy ze 60. let byly už trochu moc. Smála se tak moc, že nemohla přestat, aby se alespoň ohlásila.

Samozřejmě to nebylo potřeba, její smích poznal.

„Ma petite? Jsi to ty?“

„Ano,“ vydechla Anita a otřela si slzy smíchu. „Můj bože, tebe vážně posedl duch Vánoc, co? Ronettes?“

Téměř v telefonu slyšela, jak se usmívá. „Nadčasová klasika, ma petite.“

„No dobrá. Jen jsem si nepředstavovala, že by vládce města poslouchal na Štědrý den něco takového.“ Pohlédla na hodinky a povzdechla si. „No, na Boží hod.“

„Ano,“ odpověděl nadšeně. „Takže ses mi přece jen rozhodla popřát hezké Vánoce?“ Náhle jí připadal šťastnější, než když s ním mluvila posledně.

„Ne, ani ne,“ škádlila ho. „Vlastně jsem ti zavolala, jestli bys mi mohl přijít otevřít.“

V telefonu nastalo dlouhé ticho, jako by zvažoval její prosbu. „Přijít otevřít?“ zopakoval nakonec hlasem lehce zastřeným, jak si pomalu uvědomoval, co řekla. „Ty jsi tady?“

Anita se usmála. „Ano, jsem tady. Chtěla jsem tě překvapit.“

Opět se rozhostilo ticho, než znovu promluvil. „Přišla jsi za mnou? Myslel jsem…“

„Zapomeň na to, co sis myslel,“ přerušila ho Anita. „Mrzne mi zadek, Jean-Claude. Tak už mi pojď otevřít ty zatracený dveře.“

„Já… už jdu.“ A s tím hovor ukončil.

Anita spokojeně vypnula telefon a zasunula ho zpátky pod sedačku. Pak zvedla tašku s andělíčkem a otevřela dveře. Jak kráčela k širokým schodům před sebou, pod nohama jí křupal sníh. Nepřekvapilo ji, že se vyšší upír objevil ve dveřích dřív, než k nim došla. Zaprvé on nemusel dávat pozor na led pod sněhem, zadruhé byl upír.

Usmál se, když ji spatřil, otevřel dveře doširoka a ustoupil, aby ji pustil dál. Anita vešla dovnitř, za sebou sněhovou cestičku, a otočila se k němu, zatímco Jean-Claude zavíral dveře.

„Rychle, polib mě, mám rty úplně ztuhlé,“ vybídla ho.

Jean-Claude se tiše zasmál a vykročil k ní. Objal ji a třel, aby ji co nejrychleji zahřál, pak přitiskl rty na její v něžném polibku.

„Neuvědomil jsem si, že je venku taková zima,“ přiznal a přitiskl tvář na její. Sám neměl zrovna vysokou teplotu, ale v tuto chvíli vydávalo jeho tělo více tepla než její.

„Jo, no, můžeš zapomenout na nějaké kochání se sněhem ve světle měsíce,“ prohlásila Anita, „protože tahle ženská do toho nejde.“

Jean-Claude si povzdechl. „To je v naprostém pořádku, ma petite,“ odpověděl radostně. „Již jen to, že tu jsi… Nemohu vypovědět, jak se nyní cítím.“ Pokynul jí, aby šla dál, a pak se na ni váhavě zadíval. „Máš v úmyslu zůstat o něco déle?“

Anita vykročila chodbou, přijala jeho pozvání. „Jo, ale nemůžu zůstat moc dlouho. Moje rodina sice na noc odjela, ale kolem osmé ráno se vrátí.“ Přinutila se k úsměvu, doufala, že to pochopí. „Musím se vyspat.“

Jean-Claude přikývl a vydal se chodbou po jejím boku. „Samozřejmě.“ Pohled mu zalétl k uzavřené dárkové tašce. Povytáhl obočí a začichal. Téměř podvědomě si olízl rty. „Co tam máš?“

„Překvapení pro tebe,“ odpověděla Anita a přehodila si tašku do druhé ruky dál od něj. Pitomý upíří smysly, pomyslela si.

Jean-Claude se usmál a naklonil se k ní tak, že se otřel o její rameno. „Myslel jsem, že ty jsi to překvapení.“

„Ne, nejen já,“ odpověděla a snažila se znít podrážděně. Vstoupili do obývacího pokoje. „Já jsem jen takový bonus.“ Položila koláč na konferenční stolek a pak se k Jean-Claudovi otočila. „A vlastně mám ten pravý vánoční dárek doma, takže i tohle je takový bonus.“

Jean-Claude k ní zvědavě přistoupil. „Ma petite, nemusela jsi mi nic kupovat.“ Přejel jí rukou po paži. „Vše, po čem toužím, tu již mám.“

Anita k němu vzhlédla a zavrtěla hlavou. „Bože, tebe je tak snadný potěšit,“ povzdechla si, zvedla se na špičky a políbila ho. „Mohla bych tě požádat o hrnek kafe?“

Upír přikývl. „Samozřejmě, ma petite. Hned jsem zpět.“ Otočil se k odchodu.

„Počkej, ještě něco!“ zvolala za ním Anita. Jean-Claude se otočil na podpatku, ve tváři měl natěšený výraz, jako by se nemohl dočkat, až ji potěší. „Co nějaké vánoční koledy?“

Jean-Claude se pokusil potlačit úsměv. Přimhouřil oči. Věděl, že si z něj jen utahuje, přesto přešel k ovladači a zvedl ho. Aniž by spustil oči z Anity, natáhl ruku a stiskem tlačítka spustil přehrávač v rohu místnosti.

Ticho místnosti okamžitě zaplnily The Ronettes s jejich verzí „Frosty the Snowman“. Anita se uchechtla. Upír se usmál, odhodil ovladač stranou a otočil se, aby konečně přinesl kávu.

Než se vrátil i s naloženým tácem, Anita si sundala kabát a usedla na pohovku s rukama v klíně. Vzhlédla k němu a usmála se, pak se natáhl po hrnečku, který jí podával. Tác položil na stolek a usadil se vedle ní, zatímco ona si přidávala do kávy cukr.

„Děkuji, jsi ke mně tak milý,“ řekla tiše a usrkla. Vzdychla a postavila hrnek na stůl, pak se natáhla pro tašku a přesunula mu ji do klína. „Nenakláněj ji.“

Jean-Claude opatrně zvedl tašku, postavil si ji na dlaň a druhou rukou otevřel. Nakoukl dovnitř a rozzářeně se na Anitu zadíval, zatímco z tašky vytahoval koláč. Nedočkavě strhl alobal z formy.

„Ma petite! Ostružinový koláč?“ Zavřel oči a zhluboka nasál vůni, pak zasténal. „Och. Je t’adore!“

„A mám taky šlehačku,“ dodala Anita, vzala tašku a vytáhla z ní zbytek věcí. Rozložila je na tác a pak se natáhla pro koláč. „Promiň, že je už napůl snězený, byl to náš zákusek k večeři.“

„Na tom nezáleží,“ zašeptal upír a upřel na koláč takový pohled, jaký ho Anita viděla upírat jen na ty nejkrásnější ženy. „Přinesla jsi mi ho. Och, ma petite, jsi anděl.“

Anita se usmála a zvedla vidličku. „Sním, kolik budu moct, ale musím tě varovat, jsem docela nacpaná.“

Jean-Claude si nedočkavě olízl rty a díval se, jak Anita vrší na koláč kopec šlehačky. „Stačí sousto, o víc tě nežádám.“

Anita zabořila do koláče vidličku a škádlivě pomalu vložila sousto do úst. Jean-Claude padl do polštářů na pohovce, zatímco Anita žvýkala, oči měl zavřené a sténal potěšením. Anita se snažila nesmát.

„Ježíši, snad mi tu neomdlíš,“ škádlila ho.

Jean-Claude otevřel oči a narovnal se, pak se na ni podíval. „Už je to tak dlouho… Zapomněl jsem, jak sladké, jak lahodné ostružiny jsou. A jak jsem je kdysi miloval.“

Anita si vložila do úst další sousto koláče a upír zasténal. Při čtvrtém kousnutí do druhého sousta ovšem Anitino nadšení z koláče, navzdory tomu, jak to Jean-Clauda těšilo, začalo opadat. Jen stěží sousto polkla.

„Uf, už nemůžu,“ povzdechla si, uložila vidličku do formy s koláčem a tu položila na konferenční stolek. „Promiň. Jsem taaaak plná, že kdybych snědla další sousto, puknu.“

Jean-Claude se usmál, rozevřel náruč a ona se mu do ní zavrtala. „To je samozřejmě v pořádku, ma petite. I to, co jsi snědla, bylo nade vše lahodné.“ Ovinul kolem ní své paže a políbil ji nad obočí, pak si položil hlavu na její.

Anita se zapřela do upírovy hrudi a položila si hlavu na jeho rameno. „Líbilo se ti to?“

Jean-Claude se tiše zasmál. „Velice, ma petite,“ odpověděl a pohladil ji po vlasech. Cítil, jak se vrtí. Přesunul se, složil nohy pod sebe a ji si uložil do klína.

„To jsem ráda,“ řekla Anita stísněným hlasem, jako by ji dostihla únava. Pousmála se a povzdechla si. „Víš, ani za milion let by mě nenapadlo, že někdy budu takhle trávit Vánoce.“

Jean-Claude sklonil hlavu, aby jí zašeptal do ucha: „Co tím myslíš?“

Anita zavřela oči a objala ho. „Nenapadlo mě, že budu Vánoce trávit v náručí upíra, poslouchat u toho koledy ze šedesátých let a napůl usínat s břichem plným ostružinového koláče, který jsem do sebe nacpala jen kvůli tomu upírovi.“

„Možná to není tvoje ideální představa Vánoc, ale má zcela určitě je,“ odpověděl Jean-Claude tiše. „Nenapadá mě lepší dar, jaký bys mi dnes mohla dát, ma petite.“

„Ale mně se to líbí, jen je to docela vtipné,“ odpověděla a pak zívla. „Bože, jsem unavená. Měla bych jít.“

Jean-Claude ji políbil do vlasů. „Zůstaň se mnou ještě chvíli. Spi v mém náručí. Budu tě hlídat. Slibuji, že tě probudím před svítáním. Jen si odpočiň, má lásko. Sladké sny.“

Než Jean-Claude domluvil, poznal, že Anita už usnula. Její teplé tělo ho tížilo v náručí, tiše a pravidelně oddechovala. Upír se usmál a pevně ji objal. Bude strážit její spánek.

 

***

 

Půl hodiny před rozbřeskem už Jean-Claude začal pociťovat známky blížícího se východu slunce. Tělo se mu těžklo, srdce zpomalilo tep, dech měl mělčí. Až nyní sklonil hlavu a políbil ženu, již držel v náručí.

„Ma petite, je čas,“ zašeptal a pohladil ji po tváři. „Musíš se probudit, lásko, a já se musím uložit ke spánku.“ Pootevřela víčka a zadívala se na něj. Pak se usmála a chytila ho za ruku. Políbila ho do dlaně.

„Usnula jsem na tobě. Bože, omlouvám se. Byla jsem utahaná.“ Anita se ztuhle zvedla z jeho náručí a vstala, aby se protáhla.

„Neomlouvej se, ma petite,“ řekl jí Jean-Claude a také se zvedl na nohy. „Byl jsem velice spokojený, že tě mohu držet v náručí a naslouchat rytmu tvého srdce. Nemohu si představit lepší způsob, jak strávit noc. Cítíš se lépe?“

Anita přikývla. „Mnohem lépe. Nepamatuju si, kdy naposled jsem se tak dobře vyspala. Děkuju.“

„Nemáš vůbec zač,“ odpověděl, protáhl si záda a setřel mravenčení z nohou. Nepohnul s nimi po celé poslední tři hodiny.

Anita se na něj účastně zadívala, ale pak se krátce zasmála. „Opravdu se omlouvám. Chudáčku můj. Musíš být celý rozlámaný,“ litovala ho. Přistoupila k němu.

Vyšší upír se přestal protahovat a obrátil se na ni. V očích se mu zračila láska k ní. „Rozbolavělý trochu, chudáček vůbec.“ Přistoupil k ní.

Jako na povel se k sobě přiklonili a políbili se. Uběhla dlouhá chvíle, než od sebe oddělili své rty a vědoucně se na sebe usmáli.

„Jdi,“ zašeptal Jean-Claude. „Nenech svou rodinu čekat. Já jsem s tebou čas již strávil a mé sny tvůj dar o těchto Vánocích vyplnil.“

Anita se natáhla pro kabát a navlékla si ho. „Kéž bych tu s tebou mohla zůstat. Chtěla bych tě držet, až budeš spát, jako jsi ty držel mě.“

Upír se smutně pousmál. „To by nebylo totéž,“ odpověděl tiše.

Anita sklopila zrak a přikývla. „Já vím. Ale…“

Jean-Claude se k ní sklonil pro polibek a nedovolil jí pokračovat. „Oceňuji ale tvé přání,  ma petite,“ řekl jí upřímně a pak si ji přitáhl do náruče.

Anita si povzdechla a objala ho. Přinutila se k úsměvu a pak si stoupla na špičky, aby ho mohla políbit. „Uvidíme se na Nový rok.“ S tím se otočila k chodbě, ale pak se ohlédla, aby Jean-Clauda naposled spatřila. „Veselé Vánoce, Jean-Claude.“

Jean-Claude se usmál. „Veselé Vánoce i tobě, ma petite.“

 

Konec

 

Autorka a zdroj: BeElleeGee
Překlad: Axia