Sophie Audouninová-Mamikonianová: Indiana Teller – Jarní měsíc

Příběh se odehrává na rozlehlých pláních státu Montana, na nichž leží pozemky patřící k ranči Lykos. Ranč je zdánlivě určen k chovu dobytka, ale jeho skutečnými obyvateli jsou vlkodlaci, členové mocného klanu. Mezi nimi žije jediná lidská bytost, Indiana Teller, syn vlkodlaka a lidské matky a vnuk náčelníka klanu, typický nejistý teenager.

Indiana se snaží najít své místo v přísné hierarchii členů klanu – mezi čistokrevnými vlkodlaky, polovlkodlaky a řadou dalších fantastických bytostí, které žijí v těsném sousedství světa lidí, ale je odmítnut a odchází studovat na univerzitu, aby konečně začal žít normálním životem. Navzdory varování svých prarodičů se zamiluje do půvabné spolužačky Kateriny. Zanedlouho málem přijde o život při nehodě, ale jakoby kouzlem v posledním okamžiku zmizí. Právě v tomto okamžiku se poprvé projeví vlastnost, kterou je obdařen – dokáže cestovat časem. Jsou podivné události odehrávající se v Indianově blízkosti jen shodou náhod, nebo úklady nesmiřitelného nepřítele? Indiana je nucen čelit svému osudu a rozhodnout se přitom, komu smí věřit a koho smí milovat. (anotace)

Ukázka z knihy:

MONOLOG

Jmenuji se Indiana.

Je mi osmnáct let. Jsem netvor.

Nemám po sobě fialové skvrny, z  hlavy mi netrčí tykadla a ani neděsím lidi strašlivým řevem. To ani náhodou. Vypadám docela obyčejně a lehce splynu s davem. Od normálních lidí se na první pohled nijak neliším.

Takoví jsou nejnebezpečnější.

Já bych ale neublížil ani mouše, takže o mně to neplatí. Ze mě nemusíte mít strach. Kdyby na to přišlo, stál bych určitě na straně těch, co by se snažili někoho takového dopadnout.

Není na mně nic znát. na čele nemám žádnou jizvu, ani mi uprostřed hlavy nezáří vševědoucí oko. nejsem oslnivě krásný, z pusy mi netrčí ostré špičáky a už vůbec nežízním po krvi. Můj pupík vypadá taky obyčejně, a kdybych někomu daroval krev, tak by to s ním nic neudělalo, ne jako se Supermanem.

Mám jasně modré oči, které jsou při okrajích tmavší a směrem do středu světlají. Když jsem unavený, vypadám jako překvapená sova.

Jedno ale uznávám. Moje vlasy jsou trochu nezvyklé. Mají barvu zralého obilí, ale u konečků jsou dočista černé. Marně jsem se snažil ty tmavé konce ustříhat, bylo to na nic. Vlasy mi rostou tak rychle, že do tří dnů vypadaly jako předtím. někomu můžu připadat i roztomilý. Třeba chůvě, která se o mě odmalička stará. Ta má ale pravděpodobně oči zaslepené láskou.

Opravdu jedinečné je moje jméno: Indiana. Moje máma byla blázen do Indiany Jonese, byl to její idol. Jmenuju se proto Indiana Teller. Hrůza, co? Naštěstí to jde zkrátit na mnohem přijatelnější „Indy“.

V pár věcech taky neobyčejně vynikám. Vidím daleko lépe než většina lidí a i můj sluch a čich jsou mnohem vyvinutější. Když se ale náhodou ocitnu uprostřed davu, tak je mi to spíš na obtíž.

Tohle ale nijak nedokazuje, že bych i já byl dravec. Králíci přece taky mají dobrý sluch.

Mám velkou rodinu, hromadu bratranců a sestřenic, babičku Ambru a dědečka Karla. A taky mámu. Jmenuje se Jessica.

Je šílená.

Život tráví ve zvláštním ústavu, kde se starají i o další blázny, nebo, jak říká dědeček, o „abnormální“ typy. Má pomatenou mysl, nedokáže rozlišovat mezi současností, minulostí a budoucností. Nikdy neprozradí, odkud se právě vrátila. Třeba to ani sama neví. Pohled na ni mi drásá srdce, takže ji chodím navštěvovat jen zřídka. V pěti případech ze šesti mě vůbec nezaznamená.

Možná o mě ale přece jen zájem má.

Vždyť kvůli mně zabila tátu.

1. KAPITOLA

Vlkodlaci nesnášejí přivandrovalce

Jak jsem vám to už popsal, vypadám docela normálně, ale můj životní příběh už tak jednoduchý není. Narodil jsem se do vážené vlkodlačí rodiny. Vážené proto, že můj dědeček je vůdcem jednoho z  nejmocnějších severoamerických klanů, který ovládá všechny ostatní.

Babička i dědeček jsou praví vlkodlaci. Byl jím i můj otec. ale moje máma je jiná.

A sakra! Teď si určitě myslíte, že jste začali číst další vlkodlačí historku plnou vytí, kousanců a zápasů s upíry.

To vůbec ne!

Když narazím na upíra a ten se mi rozhodne zakousnout do krku, tak mi nezbude nic jiného než zařvat „auvajs“.

Já totiž k vlkodlakům nepatřím.

Bydlíme ve státě Montana, který má rozlohu třicet sedm milionů hektarů a méně než milion obyvatel. Spolu s aljaškou a Wyomingem patří mezi státy s úplně nejmenší hustotou osídlení.

Ale ano, to víte, že to tu znáte. Tady přece Čejenové a Siouxové pod vedením náčelníka Sedícího býka rozmašírovali plukovníka Custera u Little Big Hornu, kteréžto místo se pak stalo skvělou turistickou atrakcí, která se vyrovná i národnímu parku Yellowstone. My ale taková místa pečlivě obcházíme.

Moji prarodiče a všichni vlkodlaci se totiž lidským bytostem raději vyhýbají. Jinak by brzy narazili na vidle a plameny.

Navíc jsou vlkodlaci většinou strašní lenoši. nabídněte jim daňky, co uhánějí jak vítr, nebo krávy, které to stěží dotáhnou na čtyřicítku za hodinu. Hádejte, co si vyberou?

Vlkodlaci se chovají jako opravdoví vlci. Krávy milují. Proto jsme si k bydlení vybrali rozlehlé montanské pláně, na kterých se věnujeme vlastnímu chovu dobytka. Naše chovatelská stanice patří k  nejlepším na světě. Chováme tady a křížíme všechna možná kravská plemena: Brahmousin, Bluelingo, Santa gertrudis, Texas longhorn kvůli masu a Lineback nebo Randall pro mléko. Když se před několika lety svět zbláznil do libového masa, tak jsme dovezli krávy z Evropy: plemena Angus, Chianina, Simmental a další.

V chovu máme dlouhou tradici a široké znalosti. naši vědci, například genetici, patří k nejlepším v americe. Krávy z našich chovů jsou ty nejsilnější a nejproduktivnější a o telata je velký zájem.

Hodně jsme na tom zbohatli. a to potřebujeme. Za peníze si totiž můžete koupit diskrétnost.

Ne, nebojte se, tohle nebude ani žádný nudný příběh bohaté rodiny, která má své zvláštnosti. Jsme bohatí jen z nutnosti. O naší existenci se nesmí nikdo dozvědět. Ochránit nás mohou jedině peníze. Na podezřívavce můžeme působit trochu výstředně. Proto ty krávy.

Celý dosavadní život jsem strávil mezi obrovskými chlupatými a bučícími zvířaty. Tuři domácí jsou sice roztomilí, ale jejich intelektuální úroveň a možnosti konverzace jsou trochu omezené. Na rozdíl od svých příbuzných já sám ale k dobytku žádný zvláštní obdiv nechovám.

I když nejsem vlkodlak, jsem přesto považovaný za někoho.

Poprvé jsem si uvědomil, že nejsem jako ostatní, když mi bylo šest. ostatními myslím svou rodinu. Byli jsme právě na odchodu na procházku, neboť babička vyhlásila jarní úklid a vyhnala všechny ven.

„Dědečku,“ ptal jsem se nešťastně a celý roztrpčený mu ukazoval ruku, „proč nemám chlupy jako ty?“

Dědeček, který se právě proměnil ve vlka, se posadil a odhalil své obrovské bílé tesáky. Necouvnul jsem, neměl jsem z něj strach. Bylo ode mě hloupé se ho právě teď na něco ptát, když jako vlk nemohl mluvit. Myslel jsem si, že se promění zpátky, aby mi mohl odpovědět, ale on se sklonil a dal mi znamení, abych mu vylezl na hřbet. Kdo se nikdy na vlku nevozil, těžko si dokáže představit, jak je vzrušující vyšplhat se na obrovské zvíře, které se ze všech sil snaží udržet vás na hřbetě.

Vzpomínám si, jak jsem se smál, a na to, že běžel tak rychle, že mi připadalo, že letíme.

Ten bláznivý běh mi úspěšně vyhnal otázku z hlavy. Ale později, když mě chůva oblečená v květovaných šatech, celá kulatá a měkoučká, přišla sundat z dědečkova hřbetu, zahleděl jsem se do jejích zlatých očí, dotkl se její vždy teplé tváře a zopakoval jsem: „Chůvo, proč já nemám taky chlupy?“ Tím nešikovným způsobem jsem chtěl vyjádřit, že nechápu, proč se nemůžu proměňovat jako ostatní děti.

Její zlatý pohled potemněl smutkem.

„Ty můj broučku,“ pronesla zpěvavým hlasem, „ty moje vlčátko, ty můj tesáčku, netrap se, já ti jednou povím, z jak velké lásky ses narodil.“

Byl jsem ale pořádně tvrdohlavý. Tahle odpověď mě ani trochu neuspokojila. Otázku jsem pokládal pořád dokola… ale nikdo mi na ni neodpovídal.

Trápily mě i jiné věci. Když se vlčata proměňovala, nesměla si se mnou hrát. Chůva je vždycky odehnala. Neměl jsem si s kým hrát a brzy jsem se naučil tu vlčí proměnu nenávidět. Vlčata to také rychle pochopila a coby holátko mě čím dál tím víc pokoušela.

A já stále čekal, den za dnem, noc za nocí, až se ze mě stane vlk. Ale nic se nedělo. Můj život se nijak neměnil. neprojevovaly se u mě žádné další schopnosti ani zvláštnosti. Bohužel.

Když mi bylo osm, tak to chůva konečně trochu nakousla. Byl jsem asi zvlášť dotěrný, opravdový mezek, jak to dokážou jen praví vlci.

„Jsi zlá,“ křičel jsem na ni, když mě zase jednou mí kamarádi vyloučili ze svých her, „jsi strašně zlá! Všichni jste zlí! Jsem jiný než vy, a nemáte mě proto rádi!“

A rozplakal jsem se. chůva si ke mně přisedla na postel, vzala mě do náruče a něžně mě kolébala. Já jsem ale už byl příliš velký na to, aby mě takové kolébání uklidnilo. Vší silou jsem ji od sebe odstrčil, ji i tu její nekonečnou lásku. A tak jí nezbylo nic jiného než mi pošeptat tajemství.

„Ty nejsi vlk, můj tesáčku, ty jsi jen synem vlka. Ale možná se jednoho dne z tebe stane něco ještě silnějšího a mocnějšího, než jsou vlci.“

Okamžitě jsem přestal plakat.

„A co se ze mě stane,“ ptal jsem se nedůvěřivě. „Kdo by mohl být silnější než vlci?“

Tajemně se usmála a zašeptala: „achronauti. Jsou to ty nejúžasnější, nejzáhadnější a nejvzácnější bytosti, co existují. Jestli se tvé schopnosti projeví, všichni před tebou padnou na kolena. Ale musí to zůstat jen mezi námi, rozumíš mi, nikdy, nikdy o tom s nikým nesmíš mluvit.“

Pak udělala něco, co na mě opravdu zapůsobilo. Vlkodlačí drápy jsou pořádně ostré, i když se od lidských nehtů až tak neliší. Rozškrábla si palec, mně taky a přitiskla je na sebe.

„Takhle tě nenakazím, ale neodvažuj se to samé někdy dělat s vlkodlakem ve zvířecí podobě, Indiano! Přísahej! Mohl by ses nakazit a proměnit v netvora. Je to opravdu moc nebezpečné.“

Byl jsem z toho všeho tak překvapený, že jsem ani nereagoval na bolest v palci.

„Přísahám,“ vykoktal jsem.

„Krví,“ odříkávala, „zpečeťujeme naše tajemství. Kdo ho zradí, ať okamžitě zemře mou otrávenou krví!“

Pak mě pustila.

Pro osmileté dítě není jednoduché zachovat tajemství. Chůva to se svou přísahou zvládla dokonale. Nikdy jsem nikomu neřekl, co mi toho dne svěřila. A jizva na palci, i když sama rána nebyla nijak hluboká, mi kupodivu zůstala. Ještě dnes, když jsem unavený nebo nervózní, si po ní přejedu.

Následující den jsem začal zkoumat svůj původ.

Je opravdu trapné, že o nás zatím nikdo nic nenapsal, žádný příběh, dokonce ani kraťoučkou pohádku. Nikde nenarazíte na žádné dohady a neobjevíte ani ty nejmenší pomluvy. Co ti historici celé dny dělají?

Jsme zvláštní druh. nemáme po těle chlupy, v nic se neproměňujeme, neovládáme žádný vnitřní oheň ani nejsme obdařeni nadlidskou sílou. Ani kdyby nám šlo o život, nedokážeme běžet rychleji než ostatní lidé, není nám pomoci. Když nás někdo přepadne, klidně z nás nadělá fašírku. Lidé o nás sice nic nevědí, ale vlkodlaci, upíři, víly, skřítkové, čarodějové, zkrátka tihle všichni už o nás někdy slyšeli. Ani v jejich knihách ale není žádný náš přesný popis, dají se jen najít poznámky pod čarou typu: na světě existuje jeden zvláštní lidský druh, jehož příslušníci jsou schopni cestovat časem. Narození takové bytosti je velice vzácné. Říká se jim „achronauti“.

Je to původem řecké slovo, z a – „náležící“, chronos „čas“ a naute „cestovat“. Cestující v čase. Já patřím mezi ně. Jsem achronaut. Dal bych přednost nějakému méně odbornému názvu, ale s tím nic nenadělám. Máme obrovskou moc! Kdybychom cestovali jen do budoucnosti, bylo by to geniální. Mohli bychom třeba manipulovat s kurzy na burze nebo předvídat katastrofy a hladomory. Ty dvě poslední věci jsou pro mě mnohem přijatelnější než ta první, s tím bych souhlasil. Ale to by bylo až moc jednoduché. Takhle to nefunguje. Cestujeme po celém světě, nikdy nevíme, jestli se ocitneme v budoucnosti nebo v minulosti. Určitě si říkáte, to by mohlo být super, vrátit se do časů Ježíše Krista nebo faraonů, vidět jejich barevné lodě a odhalit, kam ukryli své poklady. (Jestli vám připadám trochu posedlý penězi, tak mi věřte, že s rodinou, jako je moje, je to tak: čím víc, tím líp.). Mohl bych se třeba účastnit vylodění z Mayflower? Ale bohužel, ani tohle nejde. Můžeme totiž cestovat do minulosti jen do data svého narození.

Já se narodil 21. března, v měsíci boha války, ale ten den se také slaví příchod jara. To by mohlo být radostné znamení. Jupí!

Máma taky. To je přece zvláštní. Narodila se 21. března, nachlup stejně. Oba jsme se narodili v první jarní den. Pro holku to může znít romanticky, ale pro kluka… radši to nebudu dál rozvíjet.

Když jsem si to všechno začal víc uvědomovat, přepadly mě obavy. Moje máma se kvůli tomu zvláštnímu nadání zbláznila. Co čeká mě? Buď se u mě nadání neprojeví a skončím jako frustrovaný šílenec bez jakýchkoliv schopností a přes chůviny tajné naděje ze mě nebude ani vlk, ani achronaut. Nebo se nakonec u mě achronautské schopnosti projeví a pak z toho zešílím jako máma.

To je super! Miluju svůj život!

Achronauti se vyskytují poměrně vzácně. Objeví se tak jeden nebo dva případy za celé tisíciletí. Je proto naprosto nepředstavitelné, aby se narodili dva achronauti ve stejné rodině, a ještě hned v následující generaci. Moc šancí jsem si tedy nedával.

Když se rozčílím, tak se mě hodně lidí začne bát. Není to kvůli tomu, že by si mysleli, že se ze mě jednou stane achronaut, o tom většina lidí vůbec neví. Ale bojí se mě, protože všichni tajně doufají (buďme upřímní, já taky!), že se mi kůže jednoho dne přece jen pokryje srstí.

Mám pocit, že musím být pořád ve střehu. A taky mám někdy chuť výt. Jako vlk.

Vydal: Knižní klub; listopad 2013