M. T. Majar: Krvavý písek

Ukázky z knih / 22.11.2013 /

„KDYŽ HLEDÁTE ZTRACENOU DUŠI, NEZTRATÍTE TU SVOJI?“
Indiánská magie není nic, s čím byste si mohli zahrávat…
Markéta Marková, vystupující pod pseudonymem M. T. Majar, české čtenáře uchvátila prvotinou Hot Boys, která se přes noc stala bestsellerem jak v tištěné, tak v elektronické verzi. M. T. Majar totiž dokáže především ke čtenářkám promlouvat skrze své příběhy tak jako málokdo.

Majar_Krvavy_pisekPo úspěchu jiskřivé romance z prostředí pánského striptýzu se Majar nebojácně vrhla i do vod urban fantasy a Hot Boys rychle následoval další hit – Znamení vlka, příběh české rodačky Viktorie, která se přestěhovala do Spojených států. Tam se nezkrotná Tori jedné osudné noci střetne s vlkodlakem a její život se navždy změní.

A protože její příběh nemohl než okouzlit čtenáře, nakladatelství FANTOM Print i samotná autorka vyslyšely jejich prosby a v předvánočním čase přináší pokračování Viktorčina příběhu, nazvané Krvavý písek.

Tori měla na krátkou chvíli všechno, po čem kdy mohla toužit, teď je to však pryč. Je vytržena z prostředí, v němž si vytvořila nový domov, a spolu s vlkodlakem Eliahem se proti své vůli dostává do písečné Arizony. Brzy však zjišťuje, že její vůle a přání nejsou na světě to nejdůležitější a že její vlastní štěstí bude muset počkat.

M. T. Majar přivádí zpět vlkodlačici Tori, která pro drsné slovo nejde daleko a umí se porvat se sebevětší nepřízní osudu. Zároveň je to však také žena, se všemi plusy a mínusy, jež s sebou ženství nese. Tori si nelze nezamilovat a Majar znovu předvádí mistrovský autorský um, který vás chytí a už nepustí.

Anotace:
Když hledáte ztracenou duši, neztratíte i tu svoji?
Síla jejího vlka a indiánská magie. Spolu i proti sobě.
Tentokrát musí kousnout hodně hluboko.
Až na krev.
Vytržená z domova, který konečně našla. Z náruče muže, kterého milovala, kterému měla stát po boku. Teď cestuje rozpálenou krajinou amerického jihozápadu společně s indiánským šamanem a v hlavě má temný stín, jenž dříve nebo později vypluje na světlo. Potkává lidi, které nikdy potkat nechtěla. Lidi, pro něž jsou lykantropové jen odolnou hračkou pro zvrhlé hry. Tori musí bojovat o hrdost a o život. Nejen svůj. Musí se vydat do míst horkých jako peklo a rudých jako písek Arizony.

Ukázka z knihy:

„ZASTAV!“ zařvala jsem a trhla sebou dozadu. A znovu… a ještě. Mačkala jsem mu břicho a začala jeho tělem cloumat ze strany na stranu. Nepříčetný vztek mě rozpaloval od kořínků vlasů až po paty. Po nohy uvězněné na pedálech motorky. Rvala jsem ruce od sebe vší silou, kterou jsem v sobě měla. Teď právě jí moc nebylo, musel mě pořádně utlumit, ať už to udělal čímkoliv. Nejpravděpodobnější se mi zdála pořádná rána do hlavy, podle bolesti, která mi v ní pulzovala. Nedokázala jsem ta pouta, nebo to, co mé ruce drželo svázané, přetrhnout. Za víčky mi tančila rudá kola, trnuly mi zuby a celé tělo vibrovalo touhou po transformaci. Která ale nepřicházela a já se o ni tím urputněji snažila. Horké slunce pálilo a stíny byly dlouhé. Muselo být už pozdní odpoledne. Krajinu kolem cesty jsem nepoznávala, její ráz byl úplně jiný než doma, v Missouri. Zmatek se střídal se vztekem a dech mě pálil v krku. Ničemu jsem nerozuměla. Co se to děje? Kam mě to veze a proč? Otáčela jsem hlavu ze strany na stranu a vítr mě šlehal v obličeji mými i jeho vlasy. Zadívala jsem se mu přes rameno na cestu před námi. V dáli jsem uviděla u krajnice poutač a zaostřila na něj. Rychle se blížil a já mrkala, abych vyhnala z očí slzy a pot. Ukazatel proletěl kolem nás a já se za ním nevěřícně otočila. Byli jsme na stošedesátce a právě minuli odbočku na Colorado Springs. Vytřeštila jsem oči a rozkřičela se. Nesrozumitelné zvuky, dílem vlčí řev, dílem nářek vyděšené ženy. Byli jsme v Coloradu. Coloradu! Nejmíň sedm set mil od domova. Upřeně jsem zírala na šev jeho kožené bundy, výraz strnulý. Prázdný. A stejné prázdno v hlavě, pulzující bolestí. Soustředila jsem se a procházela svou myslí, jako by to byla dlouhá chodba plná dveří. Některé byly otevřené dokořán, jiné jen zpola. Pár jich bylo zavřených a já pomyslně cloumala klikou. V těch otevřených jsem viděla Beth a Bena, viděla jsem svou smečku, své bratry a sestry. Svou vlčí podstatu, svůj původ. Věděla jsem, kdo jsem, zároveň však jako by mi důležitá věc unikala. Jako by to nebylo všechno, ne jen vlk, lycas. Něco víc, něco… důležitého. Něco, co bylo za jedněmi z těch zavřených dveří, a já do nich bezvýsledně bušila. Chtěla jsem se dostat k tomu, co je za nimi. Pohnula jsem hlavou a žár slunce se mi naplno opřel do tváře. Vnímala jsem to teplo, ale jen okrajově. Soustředila jsem se a pátrala ve vlastní mysli. Očima, obrácenýma dovnitř, jsem se rozhlížela na všechny strany jako opuštěnec na nejvyšším bodě malého ostrova. Ze všech stran jen voda. Prolétl kolem mě stín velké černé vlčice. Otočila se a zadívala se mi do očí. Jejich výraz byl odevzdaný, pokorný. Podřízený. Bojovala jsem s ní? Vzpomínka vyplula jako bublina na hladinu. Ano, bojovala. A porazila ji. Vzpomněla jsem si na pach její krve, na dvě změněná, do sebe zaklesnutá obrovská těla. Zuby, drápy, maso a boj. Pamatovala jsem si řev a urputnost, s jakou jsme se rvaly. Ale proč? PROČ? Odvrátila oči a sklonila hlavu. Položila ji na přední tlapy a tiše mručela a celou svou bytostí mi dávala najevo podřízení. Vzpomínka, k níž patřila, byla plná pachů, plná vůní. Tápala jsem kolem sebe, snažila se to uchopit, zachytit něco… to… jen natáhnout ruku, nahlédnout za roh…

Z hlubin mé mysli náhle vyplul Eliah, nejprve nezřetelný stín, ale blížící se a rostoucí. Vím, že stačilo otevřít oči a zírala bych přímo na jeho skutečné tělo, ale momentálně mě zajímalo tohle. Jaké vzpomínky s sebou přináší, jaké odpovědi. Přiblížil se na délku paže a upřeně na mě hleděl. Oplácela jsem mu pohled, a když natáhl ruku, vydala jsem se k němu. Tvář měl zcela bez výrazu, černé oči mě sledovaly. Věděla jsem, kdo je, kým je. Druhý smečky Tichých stínů. To o něj jsem bojovala? Ne, pomyslně jsem zavrtěla hlavou. Něco jiného, někdo jiný! Sledoval mě s majetnickým, lehce povýšeným pohledem. Pohnul prsty a já se k němu přiblížila o dalších pár kroků. Zastavil mě zvuk, linoucí se odněkud ze zadní části pomyslné chodby, z části, kterou jsem už prošla. Jako by za jedněmi z těch zavřených dveří někdo křičel. Volal mě, narážel do dveří, bušil do nich. Kdo… Otočila jsem hlavu a zadívala se zpátky. Cítila jsem tep a žár jako malé pulsující ohnisko, tam… za těmi… dveřmi, jen kousek. Eliah zasyčel a natáhl ruce. Prudce mě k sobě strhnul. Jeho oči se vpily do mých. Barva plynule přecházela z černé do zelené a zase zpátky. Vzpomněla jsem si na každou společnou minutu, na každou chvíli, každý okamžik. Na první setkání, když naši smečku navštívila ta jejich. Proč přijeli? Neměla jsem čas nad tím přemýšlet, jeho oči hnaly mé myšlenky dál. Tlačily je a popoháněly s jistou urputností. Vzpomněla jsem si na tu magickou chvíli na parkovišti před barem, kdy jsme se poprvé dotkli a poznali se do morku kostí. Pochopili se. Ochutnal mou sílu, tu, kterou teprve vlčí energie dokázala probudit a opravdu přivést k životu. Sílu, se kterou jsem zatím neuměla příliš pracovat, zatím to byla jen zvláštní hračka. V tuhle chvíli jsem věděla, že ten okamžik byl klíčový, vedl k celé téhle situaci, k tomu, že uháníme silnicí dál a dál, že mě odváží pryč, že si mě bere s naprostou samozřejmostí. Cítil možnosti, plynoucí ze spojení dvou sil, věděl o nich a odmítal jimi plýtvat. A tak si mě vzal. Udělal rozhodnutí a ignoroval to mé. Vím, že by bylo snadné mu prostě podlehnout. Jeho očím, jeho vlasům a vůni, síle jeho těla i jeho ducha. Ale vzadu v chodbě opět někdo zakřičel. Zaplavil mě odporný pocit, vědomí, že se děje něco špatného, že tady a teď nemám být, že mu nepatřím, i když mě jeho pohled přesvědčuje o opaku. Další výkřik, a jako bych slyšela své jméno. Začala jsem se otáčet za tím hlasem, volajícím z hlubin chodby. Z hlubin mé mysli. Eliah mě popadl za ramena a prudce mnou zatřásl.

„Nidaga!“

Probrala jsem se, vyplula zpět na světlo a zamrkala, jak mě prudké slunce praštilo svým žárem do očí. Divný pocit mě neopouštěl. To, co se dělo, bylo špatné, nesprávné. Já nemůžu jet dál… a s ním. Nemůžu! Celé tělo mi zvlhlo potem a já začala znovu rvát ruce od sebe, zvedat a cloumat s ním. Do křičících úst mi proudil horký vzduch, prosycený prachem. Vykřikl, snažil se udržet motorku na cestě a v rovném směru, bez ohledu na zmítající se vlčici za svými zády. Nevíra, zmatek, zvedající se strach a rostoucí vztek, že se mi děje něco, čemu nerozumím a co nemohu ovládat. Koktejl, který ve mně bublal a kypěl, byl nebezpečný. Musím Eliaha zastavit. Musím… zpátky!

„Stůj, slyšíš? Okamžitě zastav! Eliahu, zastav, slyšíš? Kam mě to vezeš? Kam to jedeme? Tak mi, sakra, odpověz!“

Ignoroval mě. Už zase! Pohnul zápěstím a motorka pod námi zahřměla. Já ji ale hravě překřičela. Zvedla jsem se a vší silou trhla dozadu. Utlumená, nebo ne, pořád jsem byla vlk. A v tuhle chvíli už pekelně vytočený. Celý ten kovový krám se postavil na zadní kolo a přepadal i s námi, ozval se hnusný skřípot výfuku o asfalt cesty a jiskry za námi sršely. Táhla jsem ho dál dozadu, začal automaticky brzdit a řvát zároveň se mnou. Nikdo za námi nejel, to bylo jediné štěstí. Bylo mi jedno, že mám spoutané ruce a že ta pouta budou ze stejné slitiny, jako měla ta, co mi nasadil… Mikael. Další dveře v mé mysli se rozletěly dokořán. V tu chvíli bych byla schopná vyskočit z letadla, z rozjetého vlaku anebo z okna. Udělat cokoliv, abych zastavila ten neúprosný pohyb dopředu. Znovu jsem se napjala a celou svou vahou i silou trhla dozadu. Dopadla jsem na záda, Eliah na mě a jeho harley se přes nás převalil. S odporným skřípotem jsme klouzali po asfaltu cesty, dokud nás to neodmrštilo stranou. Točili jsme se dokola jako káča a já celou tu dobu nepřestávala křičet. Rameno a levou lopatku jsem měla sedřené až na krev, levé ucho zrovna tak. Veškerá čidla bolesti v mém těle ale byla v tuhle chvíli vypnutá. Nejspíš by mi bylo jedno, i kdyby mi ten pád urval nohu. Nevnímala jsem nic než skutečnost, že jsme zastavili a že musím pryč. Zpátky, domů. Musím! Jakmile se pohyb stroje zastavil, začala jsem rvát spoutané ruce nahoru, přes jeho hlavu. Ani on na nic nečekal, vyprostil se a vyskočil. Otočil ke mně vztekem stažený obličej a nakrčil se. Oči měl průzračně zelené jako dno pivní láhve. Trhala jsem nohama, dokud jsem pravou nevyprostila. Zdálo se, že na udržení mých chodidel na pedálech použil obyčejný provaz. Jeho smůla. Ruce jsem měla stále spoutané k sobě, ale i tak jsem mohla popadnout lýtko levé nohy a vytáhnout ji zpod harleye. Vše trvalo mnohem kratší okamžik než to popsat. Vytrhla jsem uvězněnou nohu a ignorovala roztrženou kůži po celé holeni. Krev se perlila v ráně a její pach ve mně zvedal vlka. Zvedal se ale pomaleji, než by měl. Co mi, proboha, nacpal do žil? Eliah mě pozoroval s vyceněnými, prodlouženými zuby. Vlasy mu visely podél obličeje, tělo měl nahrbené, pravou dlaní se opíral o zem. Zvedla jsem se na nohy a námahou a vyčerpáním se kolébala ze strany na stranu v mírném předklonu. Znovu jsem se rozkřičela.

„Cos mi to udělal? Cos to udělal, ty jeden odpornej hajzle? Jak ses mohl opovážit? JAK?“

Řvala jsem a pomalu ho obcházela. K obřímu nasrání se přidalo i něco jiného. Cítila jsem, jak se v mém těle snaží osvobodit síla, proti které byla ta dřívější jen slabý odvar. Znovu mě zaplavil pocit neskutečna, vědomí, že mi něco podstatného uniká. Soustředila jsem se na energetický vír v mém břiše, který stále narážel na jakousi hradbu. Na uměle vytvořenou klec, která držela mou šelmu za mřížemi. Která věznila alfa vlčici.

„Tys mě omámil? Co jsi mi dal? CO?“

Zastavila jsem se a vracela se zpátky. Opisovala jsem před ním půloblouk, sem a tam. Teď ale ne jako vlk zahnaný do kouta. Teď jsem si hledala nejlepší pozici k útoku. Eliah to cítil a nespouštěl ze mě oči.

„Přece si vážně nemyslíš, že se ti to podaří! Že? Nemyslíš si, že mě jen tak někam odvlečeš a že se nechám. Že bude po tvém! Já to nedovolím! Slyšíš?“ Když promluvil, trhla jsem sebou.

„Tvá mysl se bouří, ale tvé srdce říká něco jiného. Poslouchej ho, Estsan. Nebuď hloupá.“

Zařvala jsem a propalovala ho vlčíma očima.

„O čem to mluvíš? Mé srdce? Je nasrané jako zbytek těla, to mi říká! Proč jsem byla spoutaná? Proč mě vezeš pryč? Hlavu mám vyrabovanou jako krám po výprodeji. Co jsi to se mnou udělal? Kdo ti dal právo?“

„Byla jsi zraněná, po boji. Dal jsem ti bylinky, pomůžou tvému tělu od ran a bolesti.“

„Co je, kruci, tobě do mých zranění, ty úchylná indiánská sestřičko? Nepotřebovala jsem tvou pomoc, k ozdravení stačí jedna transformace, ne? Stačilo by pár hodin ve vlčí kůži, a byla bych jako nová, že? Ale vlka bys k sobě nemohl tak snadno připoutat! Vlka bys nemohl jen tak popadnout, hodit si ho jako batoh na záda a odjet kdovíkam.“ Narovnala jsem se a hleděla na něj s veškerou autoritou alfa vlka. „Proč jsem bojovala?“

Eliah se narovnal, ale svaly měl stále napjaté. „Ty a Uvari z naší smečky jste měly… nedorozumění.“ Zasáhla mě další vzpomínka. Desítky křičících a řvoucích hlasů, světlo pochodní a vlastní bolest. To nebyla žádná maličkost, byl to boj na život a na smrt!

Naklonila jsem hlavu na stranu a pozorovala ho. Myslí mi proletěl výraz očí černé vlčice.

Hlava mi třeštila a byla jsem neskutečně vyčerpaná. Zavrávorala jsem a Eliah ke mně vykročil.

„Nech mě, abych ti pomohl. Ošetřím ti rány,“ kývl rukou k mé tváři a já si hřbetem dlaně přejela přes zraněné ucho. Pouta zachrastila a já se na ně zahleděla. Natáhla jsem spojené ruce před sebe a kývnutím ho pobídla. Stál bez hnutí a jen se na mě díval. Jo, tak narvat do mě další indiánský utrejch, to by se ti líbilo, ale sundat mi náramky ne? Zírali jsme na sebe a energie mezi námi houstla. Měla jsem toho akorát tak dost. Bez ohledu na únavu a zranění jsem cítila to hořící vlčí ohnisko, silné a mocné a řvoucí. Prudce jsem po něm skočila, ruce stále natažené před sebou. Nepřemýšlela jsem, nebylo o čem. Byl to jen náhlý impulz a okamžitá reakce. Ta jeho byla neuvěřitelně rychlá. Vrhl se proti mně a naše těla do sebe narazila. Drápy jsem mu šla po očích a zuby po krku. Spoutané ruce ale byly bohužel velkou překážkou. Nicméně i přes můj handicap měl co dělat, aby mě srazil dolů. Nakonec mi podrazil nohy a já sebou praštila na zem. Hlava zaduněla a já měla na krátkou chvíli pocit, jako by byla skleněná koule s umělým sněhem, se kterou někdo zatřásl. A když se sníh usadil, když dozněla bolest po novém úderu, uviděla jsem ho. Uviděla jsem tvář toho, který se mi doposud schovával ve stínech vlastního mozku.

Můj Chétir. Můj muž. Moje láska.

Vlastní pěsti se mi zaryly do břicha a klouby prstů zapraštěly. Eliah mi skočil na záda a omotal mi loket kolem krku. Zároveň se mi zakousl do kůže na zátylku.

„Přestaň! Já ti nechci ublížit,“ zavrčel, jak jen mu stisknuté zuby dovolily. Ten obraz v mé hlavě, ta konkrétní silueta propnula prsty a zařvala. Pumpovala do mě vlastní vztek a sílu a já procedila přes stisknuté zuby.

„Ale já tobě ano!“ Vší zbývající silou jsem se nadzvedla a zkusila ho setřást. Marná snaha, držel se jako Váňa nad Taxisem. Zmítala jsem se a trhala sebou a vyčerpávala se stále víc. Povolil sevření svých zubů a přitiskl se tváří k mé. Jeho dech mě zaštípal na sedřeném uchu.

„Tori! Nech toho!“

„Ne. NE!“ Vibrovala jsem ponížením a vztekem a touhou ho ze sebe shodit. A pořádně nakopnout jeho samolibost. Případně mu rovnou prokousnout krk. Slzy mě pálily v očích a ztrácela jsem poslední zbytky sil.

„Ruben tě zabije!“ slíbila jsem se sevřenou čelistí a on na chvíli ztuhnul. Pak sevřel loket kolem mého krku těsněji a začal něco šeptat ve své rodné řeči. Čelo mi kleslo do prachu a jeho hlas znaléhavěl. Bože, taková hatmatilka. Není nad češtinu. Ze vzdálenosti asi tří metrů kolem nás proběhla ještěrka. Sledovala jsem ji přes závoj zpocených vlasů. Hned bych s ní měnila. Jí nikdo na zádech nevisel. Eliahův dech mi ovanul tvář a znovu zašeptal několik slov. Myslím, že jsem slyšela jen první tři. Ach, Rubene… pak jsem zavřela oči a znovu se ztratila.

Info o knize:
Autor: M. T. Majar
Nakladatelství: FANTOM Print
Formát: 145×205 mm
Vazba: pevná s přebalem
Počet stran: 256 stran

O autorce:
M. T. Majar
Markéta Marková (píšící pod pseudonymem M. T. Majar), se narodila na podzim, ve znamení Štíra. Světu ukázala jako první svou druhou tvář, neboť se narodila opačně, a to ji pro další život velkou měrou ovlivnilo. Pracuje v bankovnictví, ale psát začala až po čtyřicítce. Její prvotina, román Hot Boys, byla nejprve vydána jako e-book a díky skvělým prodejům se stala v létě 2012 bestsellerem mezi elektronickými knihami a následně vyšla v tištěné verzi. Ještě tentýž rok vyšla její urban fantasy (a zároveň první díl trilogie) Znamení vlka, na kterou v roce 2013 navázala právě Krvavým pískem. Více informací o autorce naleznete na její webové stránce www.mtmajar.cz.

komentářů 7

  • Czistoslava 22.11.2013na10.02

    Jo jo, už se těším :)

    • finka 22.11.2013na20.43

      Czist, garantuju ti, že máš na co. Četla jsem syrovou verzi a nemohla se odtrhnout, dokud jsem to nepřečetla. To se mi už hodně dlouho nestalo. A víš, že jsem vybíravá. Takže, těšte se!

      • Tor 22.11.2013na21.09

        fince jsem pochopitelně zaplatila za reklamu, že :-) Ale díky, Děti, za ukázku, jste první :-)

        • finka 22.11.2013na21.22

          Ha, mám to placené, paráda! Dobrá zpráva při pátku:-)))))))) Úplata bude, že mi nepošleš domu vlky, co???? Ovšem v případě Rubena a Eliaha, je to spíš za trest, hmm. Takže pro dobrotu na žebrotu. Nevíte o čem žvaním, co? .

          • Renča 22.11.2013na21.28

            tušíme, už jsem četla „rozhovor“ :)
            Každopádně na knihu se těším :)
            A kde jinde by měla být ukázka první, ne? :)))

            • Czistoslava 23.11.2013na10.27

              Akorát než se ke mě zas kniha dostane, to bude boj …
              To zas budu mrzutá :-)

  • Renča 23.11.2013na8.23

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít