Kalayna Price: Vzpomínky stínů

Když si mrtví potřebují promluvit, Alex Craftová je vždy připravena naslouchat…
Coby stínová čarodějka řeší Alex případy vražd povoláváním mrtvých – schopností, za niž platí vysokou cenu, a po několika posledních případech je cena nezměrná. Její magie není ovšem to jediné, co jí činí ze života jeden velký zmatek. Ačkoliv se vždy přátelila s Deathem, Smrtí samotnou, jejich vztah se stal nedávno mnohem osobnějším a intimnějším. Jejímu bývalému parťákovi, agentu Falinu Andrewsovi vládne a přikazuje Zimní královna. A její nejlepší přítelkyně strávila příliš času ve Faerii a nyní čelí důsledkům.

Osobní život musí jít stranou, když v Nekrosu dojde k záhadné sebevraždě a Alex je najata, aby případ vyšetřila. Stín, který povolá, si ale na dny před brutálním koncem svého života nepamatuje, proto je případ ze zřejmé a veřejně spáchané sebevraždy překlasifikován na vraždu. Jaký druh magie ale dokáže ovládnout lidskou mysl? A proč si stín nepamatuje na svou vlastní smrt? (anotace)

1. kapitola

Tak co myslíš?“ zeptala jsem se a stiskla vypínač. Lustr zablikal a pak už blikat nepřestal. Zamračila jsem se, ale zašpiněným oknem proudilo do místnosti jen málo odpoledního světla, aby mohlo ozářit místnost.

Rianna dovnitř nakoukla otevřenými dveřmi, ale dál se nechystala. Jednou rukou začala za uchem škrábat bargesta, který se stal jejím každodenním společníkem. „Co mám vidět?“

„Kancelář Mluvčích za mrtvé,“ odpověděla jsem a mávla rukou do prostoru, jako bych jí ho představovala.

Právě Rianna kdysi, ještě na akademii, navrhla, abychom si otevřely soukromou vyšetřovací agenturu, v níž bychom zpovídaly mrtvé, ale než jsme stihly dostudovat, zmizela. Našla jsem ji teprve před třemi měsíci a osvobodila ji od mocichtivého fae, který z ní udělal podvržence Faerie, a po nedávné vlně chaosu, v níž se město ocitlo, jsme si k sobě pomalu nacházely cestu. A proto podle mého názoru teď nastala dokonalá chvíle, abychom přeměnily sny dvou idealistických školaček ve skutečnost.

Rianna ale očividně nesouhlasila.

„Alex, myslím, že by tvé oči potřebovaly ještě nějakou dobu, aby se plně uzdravily.“

„Přece to tu není tak špatné!“ Rozhlédla jsem se po prostoru, v němž dle mých představ bude jednou stát recepční pult – víte, až začne firma vydělávat dost na to, abychom si mohly dovolit recepční. Pohledem jsem přelétla stěny pokryté nasprejovanými runami a několika zaříkávadly, vybledlý koberec a hromady plechovek od piva a špačků od cigaret. Jinak byla místnost prázdná. „Jen tu musíme trochu zamést.“

Rianna povytáhla obočí a bargest Desmond, jenž byl nyní ve své obvyklé podobě obrovského černého psa s rudými duhovkami, zafuněl a zvlnil přitom pysky.

„No dobrá, tak to potřebuje hodně zamést, ale alespoň si můžeme dovolit nájem,“ – jen taktak a jen proto, že mi můj domácí odpustil nájem jako platbu za vyřešení našeho posledního velkého případu, „a je to v Magické čtvrti. A to je obchodní výhoda, protože případy vyšetřujeme pomocí magie.“

„Alex, tohle je špeluňka zastrčená na hodně vzdáleném okraji Magické čtvrti. Od Čtvrti jsme tak daleko, jak jen je to možné. Nejsou tu žádné nóbl restaurace. Žádné obchody s kouzly a amulety. Takhle daleko nejsou ani krámky, kde se za přemrštěné ceny prodávají normálům kýčovité nefungující amulety.“ Ohlédla se přes rameno na jediné další vchodové dveře v naší zastrčené, rozhodně nijak obchodně výhodné uličce. „A jsem si jistá, že za těmi dveřmi obchodují s černou magií.“

„Vlastně s šedou,“ řekla jsem a Rianna na mě vytřeštila oči. „Hele, já tam nenakupovala. Jen jsem kolem procházela a vycítila odtamtud pár kouzel na ovlivnění mysli a mraky slaboučkých kouzel lásky. Řekla bych, že to bude obchod nějaké dohazovačky.“

„A OLMN hodláš zavolat kdy?“

Organizace lidí s magickým nadáním vznikla jako sdružení zastupující čarodějnice v dobách zmatku a chaosu, který nastal po Magickém probuzení. A o dobrých sedmdesát let později byla stále považována za mluvčí všech čarodějnic, ale nyní se soustředila především na vzdělávání a propagaci bezpečných a etických způsobů užití magie. A to také znamenalo, že OLMN fungovala jako čarodějnická policie.

„Mluv tišeji,“ sykla jsem. Nijak jsem netoužila rozlítit naši sousedku, která ochotně pouštěla mezi lidi šedá kouzla – což byl už jen malý krůček k černým kouzlům, která ničí duši. „OLMN jsem už zavolala. Tenhle týden sem pošlou inspektora, a pokud moje podezření potvrdí, kontaktují úřad pro vyšetřování magických zločinů.“ Což evokovalo představu tun a tun papírování. Ale navzdory skutečnosti, že mi OLMN vystavila certifikát senzitivní osoby, civilní občané nesměli úřad pro vyšetřování magických zločinů kontaktovat přímo, takže jsme musely čekat. Neoznačené dveře na protější straně uličky se otevřely a já se okamžitě vrhla hloub do místnosti, kvůli níž jsme sem s Riannou přijely. „Až to tu uklidíme, bude to tu vypadat hezky. Je tu vstupní hala, koupelna a dvě kanceláře. Přesně to, co potřebujeme,“ oznámila jsem, jako bychom celou dobu nedebatovaly o ničem jiném.

Rianna se zamračila a zabořila prsty do Desmondovy srsti. „Už zase vidíš, nepotřebuješ, abych ti pomáhala, a obě víme, že práce není tolik, abychom si mohly náklady za kancelář dovolit. Zvlášť když jsi firmu dosud bez problémů vedla přes telefon a e-mail.“

No, ne vždycky bez problémů. Občas jsem sotva vyžila, což jen dodalo jejím slovům na váze. Ale měla jsem své důvody, proč otevřít kancelář.

Když jsem Riannu osvobodila, zpočátku nechtěla ve světě smrtelníků trávit příliš času. Ale když jsem před několika týdny v boji s čarodějnicí, která si myslela, že svět bude lepší místo k životu, pokud se propojí všechny roviny existence – jo, no, věřte mi, není to dobrý nápad – ztratila zrak, Rianna vyšla z Faerie a převzala všechny mé případy. Zpočátku vycházela z říše fae jen na několik hodin, během kterých vyřizovala všechny domluvené schůzky. Ale pak postupně začala trávit celé dny v Nekrosu, a ačkoli dál připomínala přízrak, kterým byla v Colemanově područí, nyní měla v tvářích více barvy a černé kruhy pod očima zmizely. Svět smrtelníků jí svědčil. Nechtěla jsem, aby znovu zmizela v hlubinách Faerie.

Mimoto moje schopnost povolávat mrtvé byla důsledkem nornské magie. Kdybych ji nepoužívala, projevila by se navzdory mé vůli. Během několika posledních týdnů jsem provedla pár základních rituálů. Svou mocí jsem držela stíny jen tak dlouho, aby povolil tlak magie na mé štíty. Ale i tyto nenáročné rituály si vybíraly daň vyšší než kdy dřív. Kdybych opět začala povolávat stíny několikrát do týdne, do třiceti bych nenávratně oslepla. V Mluvčích za mrtvé jsme musely vymyslet něco nového.

„Napadlo mě rozšířit nabídku služeb. Mohly bychom vzít i zakázky, které nám zaplatí účty, ale nebudou vyžadovat rituály nebo povolávání stínů. Případy, které vyžadují… tradičnější formy vyšetřování.“

„Tradiční vyšetřování?“ Sklonila hlavu na stranu. „Jako co? Odposlouchávání? Špehování nevěrných manželek? Sledovačky v autě?“ Její sarkastický tón mi neunikl. Jak já, tak Rianna jsme měly v háji noční vidění, a to ani nezmiňuji svůj neustále se zhoršující zrak jako takový. Rianna se navíc jako faeský podvrženec nesměla za soumraku a úsvitu nacházet v rovině smrtelníků, jinak by to mělo smrtící důsledky.

„Měla jsem spíše na mysli hledání pohřešovaných lidí nebo zmizelých artefaktů, zjišťování původu kouzel a čar. Kdyby nám někdo dobře zaplatil, mohly bychom pro něj někoho třeba i proklepnout. Promovala jsi z čarování jako jedna z nejlepších v ročníku. Já patřím mezi pět nejsenzitivnějších lidí ve městě. Umíme toho víc než jen používat záhrobní magii.“ Nezmínila jsem fakt, že ona měla ve Faerii na praktikování kouzel několik stovek let a já dokázala splétat roviny. Ani jedna z nás si nic z toho nechtěla zapsat do svého oficiálního životopisu. Obrátila jsem se zpátky do místnosti, kam ona stále ještě nevešla, a rozmáchlým gestem jsem obsáhla celý prostor. „Odmysli si ten nepořádek a představ si, jak by to tu mohlo vypadat. Podívej se třeba na to trojdílné okno. Až to tu bude uklizené, můžeme na něj nalepit nápis ‚Alex Craftová a Rianna McBrideová: Mluvčí za mrtvé, soukromá vyšetřovací kancelář‘.“

Rianna se podívala na zmiňované okno, které bylo pokryto několikaletou vrstvou prachu, ale v koutku úst se jí objevil náznak úsměvu. „Ty tam chceš mít i moje jméno?“

„Jak by ne? To ty jsi v posledním ročníku na akademii vzhlédla od detektivky a navrhla tenhle název.“

Tentokrát se usmála zářivěji. „Na to jsem zapomněla. Je to už tak dávno.“ Nakonec vešla dovnitř, s Desmondem stále za patami. „Ukážeš mi to tu?“

Splnit její přání mi netrvalo dlouho. Ze vstupní haly vedly dvoje dveře do kanceláří, z nichž ani jedna nebyla nijak rozlehlá – natož v lepším stavu než přední místnost – ale v každé bylo dost místa na pracovní stůl a křesla pro klienty. Na protější straně pak byla umístěna malá koupelna a toaleta, ale ani jedna jsme neměly dost odvahy, abychom tam nakoukly a zjistily, v jakém stavu obě místnůstky jsou.

„Čeká nás hodně práce,“ poznamenala Rianna, zatímco obcházela vstupní halu.

„Takže jdeš do toho?“

„Samozřejmě.“ To jediné slovo v sobě neneslo žádné emoce, ani jedinou stopu nadšení.

Otočila jsem se a zadívala se jí do obličeje. Byl prázdný, bez výrazu. Takovouto reakci jsem rozhodně neočekávala. „Řekni mi, že to neděláš jen proto, že podle těch pitomých faeských pravidel mám být tvoje paní.“

Naneštěstí byla ta otázka zcela na místě. Když jsem zničila jejího předchozího pána, Faerie na mě přenesla veškeré jeho državy a majetek, což zahrnovalo nejen obrovský zámek jak vystřižený z pohádky, ale také jeho cennou podvrženkyni Riannu. Netoužila jsem svou kamarádku vlastnit, ale byla podvrženec, připoutaná k Faerii a její magii. Kdybych se jí vzdala, přivlastnil by si ji jiný fae. Takže jsem si ji nárokovala a co se Faerie týkalo, nyní by-la mým majetkem, povinována podvolit se mé vůli.

Já celou záležitost považovala za politický kecy a ona to věděla.

„Rianno, můžeš si dělat, cokoli chceš. A tedy mi můžeš svobodně říct, že už nemáš zájem spolupracovat se mnou jako soukromé očko.“

„Al, snad si tohle nemyslíš. Toho se to netýká.“ Zabořila prsty do Desmondovy kožešiny a on se jí přitiskl k noze, jako by dával najevo svou podporu. „To jen… já…“ Zavrtěla hlavou. „Někdy zapomínám, že pro tebe uplynulo sotva pár let. Já ale pod Colemanovou nadvládou strávila několik staletí. Skoro jsem zapomněla, jaké to je, mít svobodu něco chtít, mít sny, kterých chci dosáhnout. A teď mám těch možností tolik, že mě to až děsí.“ Pomalu a rozvážně se rozhlédla po místnosti. Na tváři se jí objevil úsměv, když nakoukla do jedné z kanceláří. Pak se obrátila na mě. „Ano, chci to. Chci být Rianna McBrideová, soukromá vyšetřovatelka společnosti Mluvčí za mrtvé. Jdem do toho, šéfko.“

„Partnerko,“ opravila jsem ji. „Partnerko.“ To slovo jen tiše vydechla, ale úsměv se jí jen více rozjasnil a v očích se jí zatřpytilo.

„Takže je to oficiální.“ Rozhlédla jsem se a představovala si, jaké to tu jednoho dne bude. Jen to bude chtít spoustu práce.

„Nejspíš bychom měly nejdřív vymalovat,“ navrhla Rianna, když viděla, jak se rozhlížím. „A taky vybrat koberec.“

„A koupit základní nábytek,“ dodala jsem a zalovila v kabelce. „Ale nejprve…“ Vytáhla jsem malou krabičku. Zabalila jsem ji do novin – balicí papír je drahý a tohle se počítá jako recyklace, ne? Krabičku jsem podala Rianně, která se na mě zmateně podívala.

„Já ti nic nepřinesla,“ řekla a zírala na neuměle zabalenou krabičku.

„Nebuď hloupá a otevři to.“

Kousla se do rtu, jako by si nebyla jistá, co má dělat. Pak se nadšeně usmála, zvedla krabičku k uchu a krátce s ní zatřásla. „Hej, mohlo by se to rozbít,“ řekla jsem a Rianna se rozzářila ještě víc.

„Nemyslím. To bys mě zastavila už dřív.“ Vrhla se do rozbalování. Tvářila se stejně zmateně, i když vytáhla malou kovovou krabičku s vyrytými iniciály svého jména, ale když ji otevřela, nadšeně vypískla. „Vizitky!“ vyhrkla a vytáhla z pouzdra špalíček kartiček. „A s logem, které jsem se bezvýsledně pokoušela načrtnout. Ty jsi to dokázala. Kdy jsi to zařídila?“

Pokrčila jsem rameny, ale také jsem se usmívala. „Předlohu jsem nakreslila už před lety. Ale poté co jsi zmizela, mi nepřišlo správné, abych logo používala. Vizitky jsem nechala vytisknout před pár dny. Jsem jednoduše ráda, že jsi souhlasila.“

Zavřela víčko a pevně pouzdro sevřela, jako by pro ni mělo mnohem vyšší hodnotu, než kolik levná krabička a pár vizitek ve skutečnosti stály. Váhavě se zhoupla na patách a pak mě pevně objala. Ale nepoděkovala mi. Nevím, jestli kvůli mně, abych necítila tíhu jejího dluhu, nebo proto, že mezi fae žila tak dlouho. Tak či tak to objetí víc než dostatečně vyjadřovalo, jak je mi vděčná.

„Takže teď ještě nábytek,“ prohlásila jsem, jakmile jsme vyšly ven do jasného odpoledního slunce. „Naneštěstí máme dost mizerný rozpočet, ale třeba budeme mít kliku.“

Zamkla jsem dveře a s obrovským psem za patami jsme vyrazily uličkou. Jako by nás Desmond ochraňoval – těžko říct, co si bargest myslí. Rianna parkovala s mým vozem za rohem. Já ze zákona řídit nesměla. By-lo podrobně zdokumentováno, že záhrobní magie ničí čarodějům a čarodějkám zrak, takže jednou ročně jsme museli podstupovat zrakový test.

Jo, přesně tak, a hádejte dvakrát, co se stalo po tom mém posledním. V mém – nyní pozastaveném – řidičském průkazu stálo, že jsem slepá. Pokud se budu vyhýbat čemukoli, co by mohlo můj zrak poškodit ještě více, možná už příští týden testem projdu.

Právě jsme procházely kolem dveří dohazovačky. O smysly se mi otřela šedá magie proudící zevnitř budovy. V kabelce se mi rozezněl refrén „I want candy“ od Annabelly Lwinové. Můj telefon. Vytáhla jsem ho a ani jsem se neobtěžovala podívat na displej. Když jsem si pořídila nový mobil – ten starý zůstal ve Faerii – má spolubydlící a blízká kamarádka Holly si na sebe nastavila vlastní vyzvánění.

„Nazdar, Hol.“

Ona se s pozdravem nezdržovala. „Tak strašně toužím po čokoládě, že možná zabiju prvního člověka, kterého uvidím jíst snickersku.“

„Doufám, že právě nejsi v soudní síni.“ Holly byla asistentkou prokurátora. Řekla bych, že vyhrožování zabitím lidem, co si zajdou k nejbližšímu automatu koupit cukrovinku, by jí nejspíš neprošlo.

„Právě jsem odtamtud odešla,“ ujistila mě. Z telefonu ke mně dolehl zvuk klaksonu.

„Hm, teď nevím, měla bych projevit lítost nad tvým steskem po čokoládě nebo bych ti měla nabídnout, abychom se sešly na oběd?“

„Co takhle obojí? Dnes jsem s případem už skončila, takže krom toho, že si budu muset projít nějaké materiály, mám odpoledne volno,“ oznámila. Znovu jsem uslyšela klakson jejího auta. „Bože, co bych dala za ždibíček hořké čokolády.“

Politovala jsem řidiče v autech kolem ní. Silně pochybuju, že by řídili hůř než většina občanů Nekrosu nebo že by si od ní zasloužili takové dlouhé troubení. Odtáhla jsem telefon od ucha a podívala se na Riannu.

„Co takhle menší změna plánu? Nábytek nakoupíme později. Zajdeme na oběd a drink a oslavíme tak společné podnikání.“

Rianna se zastavila, a přinutila mě tak otočit se na podpatku. „Kam bys chtěla jít?“ zeptala se.

„Do Věčného květu – než Holly někoho přejede.“

„Já to slyšela,“ ozval se z telefonu hlas zmiňované.

Rianna se zamračila. „Když nemůžeš pít, dá se to těžko považovat za oslavu.“

To byla pravda, ale ve městě nebyl žádný podnik, kde bychom si mohly všechny tři přiťuknout. Coby podvrženec byla Rianna závislá na faeském jídle. Kdyby vložila do úst lidské jídlo, okamžitě by se jí na jazyku proměnilo v prach. Holly nebyla podvrženec, alespoň zatím ne, ale před měsícem ochutnala faeské jídlo. Jediné sousto u lidí vyvolává závislost. Ne že by jí lidské jídlo nechybělo – důkazem je, jak ji rozběsnil jen stesk po čokoládě. Soucítila jsem s ní. A byl to také důvod, proč jsem se faeskému jídlu vyhýbala, přestože jsem sotva nedávno zjistila, že mám v žilách víc faeské než lidské krve a že mě v nejbližší době čeká jakási proměna ve fae. Pokud by se ukázalo, že jsem příliš lidská, než abych faeskému jídlu odolala, pak nejspíš zešílím z nedostatku kofeinu, protože ve Faerii se káva nepodává. A moje abstinence znamenala, že pokud půjdeme do Věčného květu, místního faeského baru, pak si tam nic nedám. Naneštěstí Holly nebyla ani fae, ani podvrženec, neměla tudíž přístup do VIP části a potřebovala tedy
doprovod. Dneska jsem byla na řadě já.

„Jsem kousek od Květu,“ řekla jsem jí a přesunula si mikrofon telefonu blíž ke rtům. „Mohly bychom se tam sejít tak za dvacet –“

Za rohem kousek od místa, kde jsme stály, se ozvala ohlušující rána a zvuk tříštícího se skla. Ozval se autoalarm a pak spustilo poplach několik dalších vozů.

„Do prdele!“

„Co to sakra bylo?“ vyjekla Holly vysokým hláskem. „Alex, jsou tam všichni v pořádku?“

„Nevím. Znělo to jako bouračka.“ Rozběhla jsem se a Rianna se držela za mnou. Desmond uháněl před námi podobný černé šmouze. Zabočil za roh a vyřítil se z uličky.

„Jste v pořádku? Je někdo zraněný?“ opakovala Holly svou otázku.

„Jsme v pohodě. Vydrž chvilku,“ řekla jsem jí a pak si pro sebe zamumlala: „Doufám, že mi nikdo nenaboural auto.“ Bylo nové a podle zvuku, který jsme slyšely, bude některé z aut na maděru.

Vyběhla jsem z ústí uličky a přidala do klusu. Při pohledu na výjev přede mnou mi brada spadla k zemi. Jak se ukázalo, na maděru je velice slabě řečeno.

„Holly, asi budeme mít zpoždění,“ řekla jsem do telefonu, ale její odpověď jsem neslyšela. Okamžitě jsem hovor ukončila.

Na ulici se srocoval početný dav. Lidé vycházeli z obchodů, brzdy aut skřípaly, jak jejich řidiči v němém šoku a s bledými tvářemi zastavovali téměř na místě. Zvuk prohýbaného kovu, který jsme uslyšely, vydalo jedno z aut – moje ne – malý červený sedan parkující několik míst za mnou. Na silnici a chodníku kolem něj ležely střepy skla z oken, která se roztříštila pod náporem prohnuté střechy. Ale do vozu nenabouralo jiné auto.

Na vůz dopadlo tělo.

Vydá: Baronet; říjen 2013
Překlad: Zuzana Ľalíková