J. R. Ward: Vytoužený milenec (Bratrstvo černé dýky 11)

Ukázky z knih / 1.10.2013 /

V jedenáctém svazku Bratrstva černé dýky sledujeme příběh Qhuinna, „syna nikoho“ – rodina se ho zřekla, aristokracie se ho straní; nalezl svůj osud mezi bojovníky ve válce proti Vyhlazovací společnosti. Teď má na dosah i možnost založit vlastní rodinu, přesto je ale uvnitř prázdný, protože jeho srdce patří jiné bytosti než krásné Vyvolené…

A je tu Blay, který se rozhodl zapomenout na svou neopětovanou lásku ke Qhuinnovi. Příběh zvláštní lásky se prolíná s dobrodružným bojem upířích vojáků o přežití jejich rasy; na scéně se totiž objevuje nový nepřítel, který pro Bratrstvo představuje smrtelné nebezpečí… (anotace)

Ward_BDB11PŘEDEHRA

Qhuinn, syn Lohstrongův, vstoupil do svého rodného domu velkolepým hlavním vchodem. Jakmile překročil práh, vnikla mu do nosu známá vůně. Citronová leštěnka na nábytek. Svíčky z včelího vosku. Čerstvé květiny ze zahrady, které denně přinášel doggen. Parfém – matčin. Kolínská – otcova a bratrova. Skořicová žvýkačka – sestřina.

Kdyby firma Glade někdy vyráběla takový osvěžovač vzduchu, jmenoval by se nějak jako „Lučina starých peněz“. Nebo „Východ slunce nad tučným bankovním kontem“.

Anebo možná nehynoucí „Jsme prostě lepší než všichni ostatní“.

Z jídelny k němu doléhaly vzdálené hlasy, samohlásky oblé jako pěkně vybroušené diamanty, souhlásky hladce šveholivé a dlouhé jako saténové stuhy.

„Ach, Lillith, to je rozkošné, děkuji ti,“ říkala jeho matka obsluhující služce. „Ale pro mě je toho moc. A nedávej toho Solange tolik. Nějak tloustne.“

Ach, ano, matčina věčná dieta vnucovaná příští generaci: ženy z řad glymery se mají ztrácet před očima, každá musí mít vyčnívající klíční kosti, propadlé líce a kostnatá nadloktí, jako by to byl nějaký přitroublý odznak cti.

Jako by byl každý, kdo vypadá jako pohrabáč, hned něco lepšího než ostatní. A jako by to bylo rouhání proti Stvořitelce, když vaše dcera vypadá zdravě.

„Á, ano, děkuji, Lilith,“ říkal otec klidným hlasem. „Mně ještě trochu, prosím.“

Qhuinn zavřel oči a pokusil se přesvědčit své tělo, aby udělalo další krok kupředu. Jedna noha, pak druhá. Není to zase tak těžké.

Jeho zbrusu nové tenisky značky Ed Hardy se tomu návrhu vysmály. Ale na druhé straně – v leckterém ohledu se vstup do téhle jídelny podobal vstupu do lví klece.

Odložil sportovní tašku na podlahu. Dva dny v domě nejlepšího kamaráda Blaye mu prospěly, byl to příjemný odpočinek od totálně dusivé atmosféry tohoto obydlí. Naneštěstí byl návrat tak bolestný, že se tím výhody pobytu mimo domov takřka stíraly.

No jo, je to absurdní. Nemůže tady zůstat stát jako neživý předmět.

Obrátil se k boční stěně a naklonil se k vysokému starožitnému zrcadlu umístěnému hned u dveří. Náramně ohleduplné. Tak zcela v souladu s potřebou aristokracie vypadat dobře. Takhle si návštěvníci mohli zkontrolovat účes a oblečení, zatímco si od nich komorník bral kabáty a klobouky.

Tvář mladého pretranse, která se na něj dívala, měla pravidelné rysy, pěknou bradu a ústa, to musel uznat, vypadala, jako by dokázala natropit na nahé kůži značné škody, až bude starší. Anebo to bylo možná jen jeho toužebné přání. Vlasy jako Vlad Naražeč, zvaný Dracula, bodliny trčící kolmo k hlavě. Kolem krku omotaný řetěz z kola – a to ne takový, co se kupuje v obchodě Urban Outfitters, ale opravdový řetěz, který původně poháněl jeho dvanáctirychlostní horské kolo.

Celkově působil jako zloděj, který se sem vloupal a chystá se obrátit dům vzhůru nohama při hledání ryzího stříbra, šperků a přenosné elektroniky.

Ironií osudu bylo, že všechny ty gothské nesmysly ve skutečnosti nebyly tím, co na jeho zevnějšku rodině vadilo nejvíc. Klidně by se mohl svléknout do naha, zavěsit si na zadek lustr, pobíhat po přízemí domu a trefovat se baseballovou pálkou do obrazů a starožitností, a rodiče by to ani zdaleka neštvalo tolik jako jeho skutečný problém.

Tím problémem byly jeho oči.

Jedno modré. Jedno zelené.

Auvajs. Moc špatné.

Glymera neměla ráda kazy. Ani na porcelánu, ani ve svých růžových zahradách. Ani na tapetách, ani na kobercích, ani na povlečení. Ani na hedvábném spodním prádle, ani na vlněných blejzrech, ani na šifonu večerních toalet.

A rozhodně ne u svých dětí.

Sestra byla fajn – no, až na ten „malý problém s nadváhou“, který ve skutečnosti neexistoval, a na mírné šišlání, které u ní proměna nevyléčila – jo, a až na skutečnost, že povahou byla celá matka. A to se nedalo napravit. Naopak bratr byl opravdová hvězda, fyzicky dokonalý, prvorozený syn připravený pokračovat v rodokmenu rodiny tím, že se bude reprodukovat velice noblesním, neupoceným, nesténavým způsobem se ženou, kterou mu rodina vybere.

Hernajs, příjemkyně jeho spermatu už byla předem jasná. Spojí se s ní, jen co projde proměnou…

„Jak se cítíš, synku?“ zeptal se otec zdráhavě.

„Jsem unavený, pane,“ odpověděl hluboký hlas. „Ale tohle pomůže.“ Qhuinnovi přejel po zádech mráz. Neznělo to jako bratrův hlas. Příliš basový tón. Příliš mužný. Příliš…

Do háje, ten kluk prošel proměnou.

Teď už Qhuinnovy tenisky naskočily, poponesly ho kupředu, až viděl do jídelny. Otec seděl na svém místě v čele stolu. Odpovídá. Matka seděla na svém místě na druhém konci stolu, naproti lítačkám do kuchyně. Odpovídá. Sestra seděla naproti němu, divže hlady neolizovala zlatý okraj svého talíře. Odpovídá.

Muž, který byl ke Qhuinnovi zády, do obrazu nepatřil. Luchas byl dvakrát větší, než když za Qhuinnem přišel doggen a sdělil mu, že si má vzít věci a jít k Blayovi.

No, tím se ten opušťák vysvětloval. Původně se domníval, že otec konečně povolil a splnil požadavek, s nímž Qhuinn přišel už před několika týdny. Ale kdepak, jenom chtěl dostat Qhuinna z domu, protože v genofondu zlatého dítka nastala změna.

Spal bratr s nějakou holkou? Kohopak použili jako zdroj krve…

Otec, který si nikdy nepotrpěl na okázalosti, vztáhl ruku a nemotorně poplácal Luchase po předloktí. „Jsme na tebe moc hrdí. Vypadáš… dokonale.“

„To ano,“ přidala se Qhuinnova matka. „Prostě dokonale. Nevypadá tvůj bratr dokonale, Solange?“

„Ano, vypadá. Dokonale.“

„A já pro tebe něco mám,“ řekl Lohstrong.

Sáhl do vnitřní kapsy sportovního saka a vyndal černou sametovou krabičku velikosti baseballového míčku.

Qhuinnova matka začala slzet a opatrně si osušovat spodní víčka.

„Tohle je pro tebe, můj milovaný synu.“

Krabička se posunula po bílém damaškovém ubruse a bratrovy zvětšené ruce se chvěly, když ji bral a odklápěl víčko.

Qhuinn zahlédl záblesk zlata až v hale.

Všichni u stolu umlkli a jeho bratr civěl na pečetní prsten, očividně překonaný tím pohledem, matka si dál otírala oči, a dokonce i otcův zrak se zamžil. A sestra nenápadně štípla z košíku s pečivem žemli.

„Děkuju, pane,“ řekl Luchas a navlékl si těžký zlatý prsten na ukazováček.

„Padne, že ano?“ zeptal se Lohstrong.

„Ano, pane. Dokonale.“

„Máme tedy stejnou velikost.“

Ovšemže mají.

V tom okamžiku otec odvrátil pohled, jako by doufal, že pohybem očních bulv zaplaší lesk slz, který mu rozmazává zorné pole.

Za dveřmi jídelny zahlédl číhajícího Qhuinna.

Následoval krátký záblesk poznání. Žádné ahoj-kluku-jak-je, ani sláva-můj-druhý-syn-je-doma. Spíš jako když jdete trávou a všimnete si psí hromádky, ale už se jí nestihnete vyhnout a šlápnete do ní.

Muž se znovu zahleděl na svou rodinu a Qhuinna vytěsnil.

To poslední, oč Lohstrong očividně stál, bylo pokazit takový historický okamžik – a patrně právě proto neudělal rukama žádné gesto proti uhranutí. Obvykle všichni členové domácnosti tento rituál prováděli, když Qhuinna uviděli. Dnes ne. Milý tatínek nechtěl, aby o něm ostatní věděli.

Qhuinn si šel pro tašku. Přehodil si ji přes rameno a odebral se po hlavním schodišti do svého pokoje. Matka byla obvykle raději, když používal schody pro služebnictvo, ale to by musel projít kolem té láskyplné sešlosti v jídelně.

Jeho pokoj byl co nejdál od ostatních, až úplně napravo. Často se v duchu ptal, proč to nedotáhli až do konce a nenastěhovali ho k doggenům – jenže personál by patrně dal hromadnou výpověď.

Zavřel za sebou dveře, hodil bágl na holou podlahu a sedl si na postel. Zadíval se na své jediné zavazadlo a usoudil, že by měl vbrzku zajít do prádelny, protože měl v tašce mimo jiné mokré plavky.

Služky se odmítaly dotknout jeho oblečení – jako by zlo v něm obsažené přetrvávalo i ve vláknech jeho džínů a triček. Dobré na tom bylo, že nikdy nebyl vítán na oficiálních společenských akcích, takže jeho garderoba nevyžadovala valnou údržbu…

Zjistil, že pláče, když sklopil oči ke svým teniskám a uvědomil si, že přímo doprostřed tkaniček dopadlo pár kapek vody.

Qhuinn nikdy nedostane prsten.

A sakra… tohle bolelo.

Drhl si obličej dlaněmi, když mu zazvonil telefon. Vyndal ho z motorkářské bundy a musel párkrát zamrkat, než zaostřil zrak. Přijal hovor, ale neohlásil se.

„Zrovna jsem se to dozvěděl,“ řekl Blay z reproduktoru. „Jak je?“

Qhuinn otevřel ústa, aby odpověděl, v mozku mu vytanuly všechny možné odpovědi: „Učiněná kurva parádička. Aspoň že nejsem ‚tlustý‘ jako moje sestra. Ne, nevím, jestli bratr s někým spal.“

Místo toho řekl: „Vyšoupli mě z domu. Nechtěli, abych viděl jeho proměnu. Nejspíš to vyšlo, protože kluk vypadá, jako že to zvládnul na jedničku.“

Blay tiše zaklel.

„Jo, a právě dostal prsten. Otec mu dal… svůj prsten.“

Pečetní prsten s rodinným erbem, symbolem, který nosili všichni muži z dobré krve na důkaz hodnoty svého rodokmenu.

„Díval jsem se, jak si ho Luchas navlékal na prst,“ pokračoval Qhuinn a připadal si, jako by bral ostrý nůž a řezal se jím do vnitřní strany předloktí. „Padne perfektně. Vypadá ohromně. Víš, i když… teda, jak by mohl…“

V této chvíli se rozbrečel.

Prostě se kurva sesypal.

Strašná pravda byla taková, že pod svým alternativním zevnějškem toužil, aby ho rodina milovala. I když byla sestra nafrněná, i když byl bratr šprt, i když byli rodiče rezervovaní, pozoroval mezi těmi čtyřmi lásku. Cítil mezi nimi lásku. Bylo to pouto, které tyto jedince spojovalo, neviditelná struna od srdce k srdci, závazek starat se navzájem o všechno od všedních hovadin až po opravdová, smrtelná dramata. A jediná věc silnější než takovéhle spojení… byl pocit, jaké to je, být z něj vyloučen.

Každičký zkurvený den svého života.

Blayův hlas proťal jeho vzlyky. „Jsem tu s tebou. A tak zatraceně mě to mrzí… Máš mě tady… Jenom neudělej žádnou blbost, jo? Přijdu za tebou…“

To byl celý Blay – poznal, že přemýšlí o věcech spojených s provazem a sprchovým stojanem.

Po pravdě řečeno, volná ruka už mu sjela k improvizovanému opasku, který si vyrobil z pěkně silné nylonové šňůry – protože rodiče mu na oblečení nedávali moc peněz a ten pořádný pásek, co míval, praskl už před léty.

Vytáhl ho z poutek a pohlédl k zavřeným dveřím koupelny. Stačí jen uvázat ho k armatuře sprchy – bůh ví, že ty trubky přidělávali za starých dobrých časů, kdy bylo všechno dost pevné, aby to udrželo nějakou váhu. Měl dokonce i židli, na kterou by si mohl stoupnout a pak ji pod sebou odkopnout.

„Musím jít…“

„Qhuinne? Nezavěšuj – opovaž se mi zavěsit…“

„Poslyš, chlape, musím jít…“

„Hned tam jedu.“ Spousta plácání v pozadí, jako by se Blay oblékal. „Qhuinne! Nezavěšuj – Qhuinne!“

 

Kapitola první

SOUČASNOST

Tohle je teda kurva žihadlo.“ Jonsey se ohlédl po tom idiotovi, co se choulil vedle něj na autobusové zastávce. Dřepěli v tom plexisklovém akvárku už tři hodiny. Přinejmenším. Ačkoliv s takovými poznámkami mu to připadalo spíš jako tři dny.

A povede to k omluvitelné vraždě.

„Jsi bílej kluk, víš to?“ podotkl Jonsey.

„Cožééé?“

No jo, tři roky čekání. „Běloch, vole. Jako že v létě potřebuješ opalovací krém. Na rozdíl ode mě…“

„To máš fuk, chlape, koukej na ten bourák…“

„Jako že nemusíš mluvit jako černej. Vypadáš potom jako blbec.“

Momentálně prostě už chtěl mít tuhle noc za sebou. Byla zima, sněžilo a on se v duchu musel ptát, co komu udělal, že tady trčí s tímhle Vanilkou.

Po pravdě řečeno, uvažoval o tom, že by odtud zmizel úplně. V Caldwellu dobře vydělával prodejem novin; před dvěma měsíci vypadl z vězení, kde seděl za ty vraždy, co spáchal jako mladistvý; to poslední, co ho zajímalo, bylo kamarádit s nějakým bílým pošukem, co se rozhodl prorazit na ulici pomocí slovníku.

Jo, a pak tu byla ta pracháčská čtvrť, ve které se nalézali. Pokud mu bylo známo, platilo tu nařízení, že po desáté večer se nesmí nikdo potloukat v ulicích.

Proč sakra na tohleto přistoupil?

„Budeš tak laskav a podíváš se na ten krásný automobil?“

Jen aby toho kluka umlčel, otočil Jonsey hlavu a vyklonil se z přístřešku. Zaklel, když mu do očí zavanula sprška sněhu. Zatracený sever státu New York v zimě. Zima, že by člověku umrzly koule…

No… nazdárek.

Na druhé straně nevelkého parkoviště, přímo před čisťoučkou, nepočmáranou lékárnou s nonstop provozem, stálo skutečně parádní žihadlo. Hummer byl úplně černý, nikde žádný chrom – ani na kolech, ani kolem oken, dokonce ani na mřížce chladiče. A byl pěkně velký – a soudě podle toho, jak vypadal, měl nepochybně taky pořádně silný motor.

Takové fáro bylo z těch, co člověk vídal v ulicích, odkud pocházel – vůz velkého dealera. Jenomže tady byli daleko od centra, takže to určitě patřilo nějakému impotentovi, co se snaží vypadat, jako by měl pinďoura.

Vanilka si nadhodil batoh na jedno rameno. „Jdu to očíhnout.“

„Brzo přijede autobus.“ Jonsey se podíval na hodinky a usilovně přitom toužil, aby to byla pravda. „Za pět, možná za deset minut.“

„No tak…“

„Čau, sráči.“

„Bojíš se nebo co?“ Ten šmejd zvedl ruce a začal předvádět scénu z hororu Paranormal Activity. „Tak zdrrrhej…“

Jonsey vytáhl zbraň a strčil hlaveň tomu pitomci přímo pod nos. „Beze všeho tě na místě zabiju. Nebude to poprvé. Klidně si to zopakuju. Teď kurva vycouvej a prokaž sám sobě službu. Drž hergot hubu.“

Jonsey hleděl klukovi do očí a bylo mu celkem jedno, jak to dopadne. Zastřelit toho šmejda. Nezastřelit ho. Je to fuk.

„Tak jo, tak jo, tak jo.“ Pan Brebta vycouval a opustil prostor autobusové zastávky.

Díky. Kurva.

Jonsey zastrčil bouchačku, založil si paže a zadíval se směrem, odkud měl přijet autobus – jako by to mohlo být něco platné.

Blbec pitomej.

Znovu se podíval na hodinky. Chlape, dost těch blbostí. Jestli přijede nejdřív autobus, co míří do centra, tak nastoupí a na všechno se vybodne.

Posunul si batoh, který mu bylo doporučeno nosit, a ucítil uvnitř tvrdý obrys nádoby. Ten batoh chápal. Jestli má převážet produkt z místa na místo, tak jo, jasně. Ale ta nádoba? Na co ji sakra člověk potřebuje?

Ledaže by to byl sypký prášek?

Skutečnost, že si ho na tuhle práci vybral C-Rider osobně, byla sakra parádní. Dokud se nesetkal s Běloušem – a tím představa, že je něčím mimořádný, poněkud ztratila šťávu. Pokyny šéfova člověka byly jasné: sejdi se s chlápkem na zastávce ve Čtvrté ulici. Odjeďte posledním autobusem na předměstí a čekejte. Přesun na venkov, až k ránu zase začnou jezdit autobusy. Vystoupit na zastávce Warren County. Půldruhého kilometru pěšky na nějakou farmu.

C-Rider se tam s nimi a dalšími kluky sejde pracovně. A potom? Jonsey bude patřit do nové party, která má ovládnout scénu v Caldwellu.

To se mu zamlouvalo. A velký respekt k C-Riderovi – to byl frajer: v partě stál vysoko; něco znamenal.

Ale jestli jsou ti ostatní jako Vanilka…

Řev motoru v něm vzbudil domnění, že se konečně objevil nějaký prostředek městské hromadné dopravy, a tak vstal…

„To snad ne, kurva,“ vydechl.

Černý hummer zastavil přímo před autobusovou zastávkou, okno sjelo dolů a za volantem seděl Bělouš, totální šílenec – a to nejen proto, že to fáro doslova řvalo.

„Nastup! Dělej! Nastup!“ „Co to kurva děláš, ty?“ vykoktal Jonsey a přitom oběhl teréňák a naskočil na místo spolujezdce.

Do horoucích pekel – ten vůl není úplnej pitomec, když dokáže ukrást takovýhle auto.

Kluk dupl na plyn, motor zaburácel, hroty pneumatik zahrabaly do udusaného sněhu a pak už vystřelili osmdesátkou kupředu.

Jonsey se držel všeho, co mu přišlo pod ruku, když prosvištěli na červenou křižovatkou a pak přejeli přes obrubník a přes parkoviště supermarketu Hannaford. Na druhé straně se z něj zase vyřítili a hudba přehlušila pípání zvěstující, že si ani jeden nezapnul bezpečnostní pás.

Jonsey se začal zubit od ucha k uchu. „Kurva, jo, ty vole! Ty magore blbá, ty šílenej pojebanej sněhuláku…!“

„Podle mě je to Justin Bieber.“

Qhuinn, stojící před řádkou bramborových lupínků Lay’s, vzhlédl k reproduktoru zasazenému do stropních panelů. „Jo. Mám pravdu, a to mě štve.“

John Matthew po jeho boku znakoval: Jak to víš?

„Ta malá sračka je všude.“ Aby potvrdil svá slova, ukázal na stojan s vystavenými blahopřáními zdobenými fotkami řečeného umělce. „Na mou duši, ten kluk je důkaz, že přichází Antikrist.“

Možná už je tady.

„Tím by se dala vysvětlit existence Miley Cyrus.“

Na tom něco je.

John se vrátil k úvahám o výběru pamlsku a Qhuinn se rozhlížel po obchodu. Ve čtyři ráno byla lékárna plně zásobená a úplně prázdná – až na ně dva a chlápka u pokladny, který četl National Enquirer a pojídal tyčinku Snickers.

Žádní bezduší. Žádní Bastardi.

Nic, na co by se dalo střílet.

Pokud se nepočítá ta výstavka Bieberů.

Co si dáš? znakoval John.

Qhuinn pokrčil rameny a dál se rozhlížel. Jako Johnův ahstrux nohstrum zodpovídal za to, že se tenhle chlápek vrátí noc co noc do sídla Bratrstva celý, a po víc než roce to bylo zatím dobré…

Panebože, stýskalo se mu po Blayovi.

Potřásl hlavou a nazdařbůh sáhl před sebe. Když se podíval, co drží v ruce, bylo to něco s příchutí zakysané smetany a cibule.

Při pohledu na logo Lay’s a zvětšeninu jediného bramborového lupínku nedokázal myslet na nic kromě toho, jak se scházívali s Johnem a Blayem v domě Blayových rodičů, hráli si s Xboxem, pili pivo a snili o větším a lepším životě po proměně.

Naneštěstí to „větší a lepší“ platilo jen o rozměrech a síle jejich těl. Ačkoliv to možná byl jen jeho názor. John je koneckonců šťastně ženatý. A Blay je s…

Do háje, nedokázal vyslovit jméno svého bratrance ani v duchu.

„Je to dobrý, J-mane?“ zeptal se drsně.

John Matthew popadl jedny staromódní originální Doritos a přikývl. Jdeme si pro pití.

Zamířili hlouběji do obchodu a Qhuinn litoval, že nejsou v centru, nebojují v uličkách, nejdou proti některé ze svých dvou skupin nepřátel. Moc volného času tady v těch předměstských končinách, a to znamená taky příliš mnoho času na úvahy o…

Zase se umlčel.

Kromě toho nesnášel jakýkoli kontakt s glymerou

– a to platilo i naopak. Naneštěstí se příslušníci aristokracie postupně stěhovali zpátky do Caldwellu, což znamenalo, že Wrath byl zaplavený telefonáty ohledně takzvaných „zpozorovaných zabijáků“.

Jako by Omegovi nemrtví neměli nic lepšího na práci než bloumat mezi holými ovocnými stromy a zamrzlými plaveckými bazény.

Přesto si král nemohl dovolit říct těm fešákům, aby se šli bodnout. To nešlo od té doby, co mu Xcor a jeho Bastardi prohnali kulku královským hrdlem.

Zrádci. Šmejdi. Při troše štěstí Vishous mimo veškerou pochybnost potvrdí, odkud pochází puška, z níž vyšel výstřel, a pak bude jejich parta moct ty vojáky vykuchat, nabodnout jejich hlavy na kůly a mrtvoly spálit v ohni.

A taky přesně zjistit, kdo z Rady se spojil s novým ne-přítelem.

Jo, hra teď byla nenáročná – takže jednu noc týdně skončil každý z týmů tady, ve čtvrti Qhuinnova dětství, klepal u dveří a nahlížel pod postele.

V domech podobných muzeím, ze kterých mu naskakovala husí kůže víc než z temných podchodů v centru.

Ucítil poklepání na předloktí, otočil hlavu. „Jo?“

Chtěl jsem se tě zeptat na totéž.

„Co?“

Zastavil ses tady. A zrovna jsi civěl na… no, však víš.

Qhuinn svraštil čelo a pohlédl na vystavené předměty. Pak úplně ztratil tok svých myšlenek – a taky se mu téměř odkrvila hlava. „No jo… aha…“ Do háje, nezačalo se tu nějak víc topit? „Hm.“

Kojenecké láhve. Kojenecká výživa. Kojenecké bryndáčky a plínky a tamponky na čištění uší. Dudlíky. Láhve. Nějaké udělátko…

Ach, bože, odsávačka na mléko.

Qhuinn udělal čelem vzad tak rychle, až vrazil nosem do dvoumetrového stohu pampersek, které ho odrazily zpět do říše kojeneckého zboží značky NUK, a měl co dělat, aby se z toho vesmíru nemluvňat vymotal.

Mimino. Mimino. Mimino.

No hurá. Už je u pokladny.

Qhuinn strčil ruku pod motorkářskou bundu, vytáhl peněženku a sáhl za sebe pro Johnovy pamlsky. „Dej mi to.“

Když začal John něco namítat – tvořil slova ústy, protože měl plné ruce – vytrhl mu Qhuinn Mountain Dew i Doritos, které bránily komunikaci.

„A je to. Než nám to namarkuje, můžeš mě jaksepatří seřvat.“

A opravdu, Johnovy ruce se jen míhaly v rozmanitých kombinacích americké znakové řeči.

„Je hluchý?“ zeptal se chlapík za registrační pokladnou divadelním šepotem. Jako by někdo, kdo používá znakovou řeč, byl nutně šílenec nebo zrůda.

„Ne. Slepý.“

„Aha.“ Muž nepřestával zírat a Qhuinn ho zatoužil praštit. „Obsloužíte nás nebo ne?“

„No… jo. Hele, vy máte na obličeji tetování.“ Pan Všímavý se pohyboval zvolna, jako by čárové kódy na sáčcích s brambůrky kladly pod laserovou čtečkou houževnatý odpor. „Věděl jste o tom?“

Propánajána. „Nevěděl.“

„Jste taky slepý?“

Na tohohle chlapa se nedá jít v rukavičkách. Kdepak. „Jo, jsem.“

„Aha, tak proto máte takové divné oči.“

„Jo. Přesně tak.“

Qhuinn vyndal dvacku a nečekal na drobné – vidina vraždy byla prostě příliš lákavá. Kývl na Johna, který rovněž bral očima tomu milému hošíkovi míru na rakev, a zamířil k východu.

„A co drobné?“ zavolal muž za pokladnou.

„Jsem taky hluchý. Neslyším vás.“

Chlapík zařval hlasitěji: „Tak já si je teda nechám, jo?“

„To zní dobře,“ křikl Qhuinn přes rameno.

Idiot nejvyššího stupně. Jednoznačně.

Qhuinn prošel bezpečnostním rámem a říkal si, že je to zázrak, když takovíhle lidé vůbec dokážou existovat. Nemluvě o tom, že se tomu šmejdovi podaří obléknout si kalhoty a obsluhovat registrační pokladnu.

Zázrakům není nikdy konec.

Vyšel ven a dostal políček od chladu, vítr se mu opřel do vlasů, sněhové vločky vnikly do nosu…

Qhuinn se zarazil.

Podíval se nalevo. Podíval se napravo.

„Co to… Kde je můj hummer?“

Periferním viděním zaznamenal Johnovy poletující ruce, jako by žasly nad tím samým. A pak John ukázal do čerstvě napadaného sněhu… a na hluboké stopy čtyř obrovitých pneumatik, které opsaly velký kruh a zamířily ven z parkoviště.

„Zatraceně, krucinál, do prdele!“ cedil Qhuinn skrz zuby. A to si myslel, že pan Všímavý je blbec!

Vydá: Baronet, říjen 2013

komentáře 2

  • Faya 22.10.2013na17.33

    Ahojky, chcem sa opýtať, nakoľko v tejto „poslednej“ časti otvorila niekoľko dalších pokračovaní, netušíte či to má dalšie dely prosím? Ďakujem…Pripadne poprosim odpoved na email.

    • Renča 22.10.2013na17.49

      V tomto díle se rozvíjí další zatím neuzavřené dějové linie. Autorka píše další díl, který se má jmenovat „The King“, čili hlavní linka bude o Wrathovi, v originále má vyjít příští rok na jaře.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít