Darynda Jonesová: První hrob napravo

Ukázky z knih / 11.10.2013 /

Charley Davidsonová je soukromý detektiv, moderní žena s běžnými starostmi a problémy. To ovšem jenom na první pohled… Ve skutečnosti se narodila jako bytost s nadpřirozenými schopnostmi, která dokáže vstoupit do světa zesnulých. Zemřelé vidí všude kolem, může se jich dotýkat a oni jí pomáhají s řešením případů. Všechno je o to složitější, že vyšetřovatelku sleduje tajuplný muž, „syn Satanův“, jehož šarmu Charley nedokáže odolat. Kdo je ten záhadný hrdina, o kterém se jí zdají sny plné vášně? Je vůbec živý, nebo je mrtvý? A co by se stalo, kdyby mu podlehla?

 

Kapitola první

Raději mrtvé viděti, než mezi ně patřiti.

–        Charlotte Jean Davidsonová, smrtka

 

Jones_Prvni_hrobTen sen se mi vracel už celý měsíc. Sen, v němž se z dýmu a stínů materializuje záhadný temný cizinec, který si se mnou chce hrát na doktora. Už jsem si začínala říkat, jestli opakované vystavování nočním halucinacím vedoucím k orgasmu měřitelnému na Richterově stupnici, může mít nějaké dlouhodobé vedlejší účinky. Hrozila mi smrt z přemíry rozkoše. A ta vyhlídka mě vedla k následujícímu dilematu: Mám vyhledat odbornou pomoc, nebo všechny kolem pozvat na panáka?

Ani dnešní noc nebyla výjimkou. Měla jsem přímo vražedný sen, který se točil kolem páru hodně šikovných rukou, vášnivých rtů a vynalézavě upravených kožených kalhot, jenže se mi ho hned dvě vnější síly snažily narušit, a ač jsem dělala, co jsem mohla, tyhle vnější síly byly poměrně vytrvalé. Nejdřív to byl mrazivý chlad, který se mi plazil po kotníku a jeho ledový polibek se pokoušel vytrhnout mě z mých rozpálených představ. Zachvěla jsem se, vykopla proti němu nohou, abych ho odehnala, a schovala chodidla pod tlustou přikrývku s obrázky Bugse Bunnyho.

A potom přišla tichá, ale vytrvalá melodie, která se ozývala odkudsi ze samotného okraje mého vědomí. Znělo to jako známá písnička, jenom si vzpomenout, odkud ji znám. Až po chvíli jsem si uvědomila, že to je zvonění mého nového telefonu.

Ztěžka jsem si povzdychla a otevřela oči – ne dokořán, jen tolik, abych se mohla podívat na budík na nočním stolku. 4:34. Jaký sadista může bližnímu svému volat v půl páté ráno?

V nohách mé postele si kdosi odkašlal. Podívala jsem se na nebožtíka, který tam postával, přimhouřila oči a smrtelně vážným hlasem jsem se ho zeptala: „Můžete to zvednout?“

Zaváhal. „Myslíte ten telefon?“

„Mhm.“

„No, já jsem tak trochu…“

„To je fuk.“ Natáhla jsem se po telefonu, ale v tu chvíli mi celým tělem projela vlna bolesti. Nejspíš mi měla připomenout, že mě včera večer zmlátili do bezvědomí.

Nebožtík si znovu odkašlal.

„Ano?“ zaskřehotala jsem do telefonu.

Byl to můj strýček Bob. Zavalil mě slovy, z nichž ani jediné nenaznačovalo, že by si uvědomoval, kolik je hodin, ani že takhle brzy nad ránem se moje schopnost vnímat blíží nule. Soustředila jsem se na to, abych se soustředila, a podařilo se mi zachytit tři slovní spojení: perná noc, dvě vraždy, pohnout prdelí. Dokonce jsem se zmohla na odpověď, tedy na něco ve smyslu: „Víš vůbec, kolik je hodin?“

Povzdychl si, jako by mu taková otázka připadala úplně nemístná, a pak zavěsil.

Chtěla jsem mu to oplatit, a tak jsem na svém novém telefonu stiskla tlačítko, o kterém jsem si byla téměř jistá, že hovor ukončí, anebo přinejhorším vytočí číslo čínského bistra ve vedlejší ulici. Pak jsem se zkusila posadit na posteli. Stejně jako vnímání strýčkových výlevů mi to dalo víc práce, než jsem si myslela. Ačkoli normálně vážím něco kolem pětašedesáti kilo, v polospánku mívám z neznámého důvodu čtvrt tuny.

Po chvíli snažení jsem to vzdala a jako velryba se sesunula na postel. Ta litrovka zmrzliny, kterou jsem si dopřála jako odměnu za to, že jsem dostala nakládačku, mi nejspíš neudělala moc dobře.

Tělo mě bolelo tak, že jsem se neodvažovala ani protáhnout. Spokojila jsem se tedy s dlouhým zazíváním, zamrkala bolestí, která se mi v tu chvíli propálila čelistí, a pak se znovu zadívala na nebožtíka. Viděla jsem ho jen rozmazaně. Ne proto, že byl po smrti, ale proto, že bylo půl páté ráno a já nedávno dostala pořádnou nakládačku.

„Zdravíčko,“ řekl nervózně. Měl na sobě pomačkaný oblek, brýle s kulatými obroučkami a natužené vlasy, které mu dodávaly vzhled někde napůl mezi jedním všeobecně populárním mladým čarodějem a šíleným vědcem. Na hlavě měl ze strany dvě díry po kulkách, z nichž mu po spánku a tváři pomalu tekla krev. Nic z toho by samo o sobě nestálo za řeč. Co mě zaujalo, byla skutečnost, že je v mé ložnici. V půl páté ráno. A civí na mě jako čerstvě odstřelený šmírák.

Zadívala jsem se na něho svým proslulým vražedným pohledem, který snad předčí už jenom můj proslulý tázavý pohled, a on se okamžitě rozpovídal.

„Omlouvám se, moc se omlouvám,“ spustila tak rychle, až se zakoktal. „Nechtěl jsem vás vystrašit!“

Vypadala jsem snad vystrašeně? Usoudila jsem, že na svém proslulém vražedném pohledu musím trochu zapracovat.

Přestala jsem si ho všímat a vylezla jsem z postele. Měla jsem na sobě veliké hokejové tričko se znakem Škorpionů, které jsem stáhla z jednoho brankáře, a kostkované kraťasy – stejný tým, jiná pozice. Čivavy, tequilla a svlíkací poker – noc, kterou z mého seznamu věcí, jež už nikdy víckrát neudělám, jen tak něco nevytlačí.

Se zaťatými zuby jsem dovlekla čtvrt tuny živé váhy do kuchyně, kde na mě čekal záchranný kávovar. Věděla jsem, že kofein mi pomůže rychle shodit přebytečná kila a dostat se znova na svou váhu.

Bydlela jsem v bytě velikosti větší krabice od bot, takže mi cesta do kuchyně ani potmě moc času nezabrala. Nebožtík šel tiše za mnou. Vždycky chodí za mnou. Mohla jsem jenom doufat, že tenhle zůstane zticha, než kofein zabere. Ale ani to by mi nepomohlo.

Spustil málem ještě dřív, než jsem kávovar zapnula.

„No jo,“ řekl ve dveřích. „Já jenom, že mě včera zabili, a pak mi řekli, že se mám obrátit na vás.“

„To že vám řekli, fakt?“ Možná bych mohla na kávovar nasměrovat svůj pohled a vydržet, dokud se u něj nevyvine komplex méněcennosti a nezačne se aspoň trochu snažit.

„Ten kluk povídal, že řešíte zločiny.“

„Vážně?“

„Jste Charley Davidsonová, ne?“

„No jo.“

„A jste detektivka?“

„Ani moc ne.“

„Tak vyšetřovatelka?“

„M-m.“

„Tak pochůzkářka?“

„Heleďte,“ řekla jsem a konečně se na něho otočila, „bez urážky, ale copak já vím, jestli jste umřel včera, nebo před třiceti lety? Mrtví nemají vůbec žádný pojem o čase. Žádný. Naprosto. Nulový.

„Bylo to včera, osmnáctého října, v pět třicet dva odpoledne. Dvojitý průstřel hlavy, vedoucí k těžkému poškození mozku a smrti.“

„Aha,“ řekla jsem, aniž bych se chystala potlačit svůj skeptický přístup. „No, každopádně nejsem žádná policajtka.“ Znovu jsem se k němu otočila zády a zadívala se na kávovar, připravená podrobit ho svému proslulému vražednému pohledu, který snad předčí už jenom můj proslulý…

„Tak co teda jste?“

Napadlo mě, že slova tvoje nejhorší noční můra by za daných okolností působila trochu nepatřičně. „Jsem soukromá detektivka. Stopuju nevěrné manžely a hledám zaběhlé psy. Neřeším vraždy.“ Sice to nebyla tak docela pravda, ale to on nemusel vědět. Ve skutečnosti jsem právě dokončila dost velký případ. A doufala jsem, že si teď pár dní budu moct odpočinout.

„Ale ten kluk…“

„Anděl,“ řeknu a znovu si v duchu opakuju, že jsem toho malého ďábla měla zasvětit do tajů exorcismu, když jsem k tomu měla příležitost.

„Tak to byl anděl?“

„Ne, jmenuje se Anděl.“

„On se jmenuje Anděl?“

„Jo. Proč?“ zeptala jsem se, protože tahle slovní hříčka už mě dávno přestala bavit.

„Jenom jsem myslel, jestli to není jeho povolání.“

„Ne, je to jeho jméno. A věřte mi, že to je to jediné, co má s anděly společného.“

Uběhlo už tolik času, že by během té doby stačila vyrůst nová pohoří a jednobuněčné organismy se mohly vyvinout v televizní moderátory, ale kafe se pořád nevařilo. Vzdala jsem to a šla se raději vyčurat.

Nebožtík mě následoval. Vždycky…

„Jste velmi… jasná,“ řekl.

„Díky.“

„A… jiskřivá.“

„No jo.“ Nebylo to nic nového. Jak jsem zjistila, mrtví mě vidí jako jakýsi maják, jako jasně zářící, třpytivou bytost, kterou dokážou spatřit na neuvěřitelnou vzdálenost. A čím blíž jsou, tím jsem pro ně jasnější a třpytivější. Pokud tedy slovo třpytivější vůbec existuje. Ten třpyt jsem vždycky považovala za jakýsi bonus k tomu, že jsem byla jediná Smrtka široko daleko. Mým úkolem bylo vodit lidi ke světlu. Tedy k portálu. Což jsem byla já. Ale nebývalo to vždycky snadné. Tak trochu jako vodit koně k vodě a bůhví k čemu ještě. „Mimochodem,“ řekla jsem přes rameno, „když někdy uvidíte anděla, opravdového anděla, tak zdrhněte. Rychle. Co nejdál od něho.“ Nesmysl, ale strašit lidi je docela prča.

„Vážně?“

„Vážně. Hele,“ otočila jsem se k němu, „vy jste na mě sahal, co?“ Když jsem se probouzela, úplně jasně jsem cítila, jak mi někdo osahává pravý kotník. Ledovou rukou. A vzhledem k tomu, že to byl jediný nebožtík v místnosti…

„Prosím?“ zeptal se dotčeně.

„Když jsem byla v posteli. Sahal jste na mě, že jo?“

„No dovolte!“

Přimhouřila jsem oči, věnovala mu podezíravý pohled a pak nejistou chůzí znovu vyrazila do koupelny.

Potřebovala jsem pořádnou sprchu. Nutně. A nemohla jsem tady bloumat celý den. Strýčka Boba by klepla pepka.

Ale když jsem vykročila směrem ke koupelně, uvědomila jsem si, že ta nejhorší část rána – ta s tím budiž světlo – se rychle blíží. Povzdychla jsem si a zvážila variantu, že budu ještě chvíli bloumat a strýček Bob to prostě bude muset nějak vydržet.

Nedá se svítit, řekla jsem si v duchu. Tyhle věci se prostě nedají odkládat.

Položila jsem chvějící se ruku na stěnu, zadržela dech a rozsvítila.

„Já nevidím!“ vykřikla jsem a zakryla si oči rukou. Snažila jsem se zaostřit na pohovku, na kuchyňskou linku, na dveře koupelny. Nic, jenom jasné bílé světlo.

Asi budu potřebovat slabší žárovku.

Zavrávorala jsem pár kroků zpátky, ale pak jsem se sebrala, donutila se udělat krok vpřed, pak další a další. Nenechám se přece zastavit blbou žárovkou. Čeká mě důležitá práce.

„Víte, že máte v obýváku mrtvého člověka?“ zeptal se.

Ohlédla jsem se na nebožtíka a potom na druhou stranu pokoje, kde stál pan Wong, zády k nám a čelem do kouta. Otočila jsem se na nebožtíka číslo jedna a řekla: „Od vás to zrovna sedí.“

Pan Wong byl taky nebožtík. Docela maličký. Měl sotva víc než metr padesát a byl šedý – úplně celý, při tom, jak byl průsvitný, se zdál téměř černobílý, měl na sobě jakousi šedou uniformu, popelavě šedé vlasy a stejně šedivou kůži. Vypadal jako čínský válečný zajatec. A stál v tom koutě den co den, rok co rok. Nikdy se nepohnul, nikdy nepromluvil. Ačkoli jsem mu při tom, jak vypadal, jen těžko mohla vyčítat, že nechodí mezi lidi. I já jsem pana Wonga považovala za beznadějný případ.

To, že mi v obýváku stojí duch, by ještě nebylo to nejstrašidelnější. Bylo mi jasné, že až si nebožtík uvědomí, že pan Wong tam vlastně nestojí, ale že se vznáší několik centimetrů nad zemí, pak teprve začne vyšilovat.

Takové chvíle jsou prostě k nezaplacení.

 

Vydá: Beta Dobrovský, říjen 2013

 

komentářů 6

  • Axia 11.10.2013na12.33

    Bavila jsem se už u ukázky, na román se neuvěřitelně těším. Jsem ráda, že se tahle skvělá autorka dostala na český trh.

  • Renča 11.10.2013na19.34

    Mně to podle anotace trochu připomíná Kalayninu Čarodějku Alex, tak jsem zvědavá, co na to řekneš.

  • Lucy 11.10.2013na19.43

    V slovenčine už vyšla, no prestali ju vydávať ako sériu…vraj zlý predaj :( Ale kniha je skvelá…neviete či plánujú celú sériu?

    • Renča 11.10.2013na21.20

      Myslím, že se plány vždy odvíjí podle prodejnosti…

  • kiki 4.12.2013na19.07

    je druhý díl
    dik za odpověd

    • Renča 5.12.2013na11.07

      další díl by měl vyjít začátkem roku 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít