Fúrie – mstitelka, nebo vražedkyně?

V římské mytologii se jim říká Fúrie, v řecké zase Erínye, ale známé jsou i pod názvem Lítice. Erínye ve staročeštině znamená vzteklá. Hašteřivé ženě se říká fúrie i v dnešní době, ale ne každý tuší, že přezdívka vznikla právě díky těmto věčně rozlíceným bytostem.

Fúrie (latinsky Furiae), jsou tři bohyně pomsty a kletby. Neúprosně pronásledují vrahy, násilníky a zlé osoby, které se dopustily zločinu na své rodině a přátelích. Takovéto padouchy štvou od města k městu a ze země do země, dokud je nedostanou, nebo neuznají, že už je potrestaly dost.

Fúrie představují zosobněné výčitky svědomí, které ještě dnes dokážou v pohanské Melanésii zabít člověka, jenž ukvapeně porušil tabu. Buď zešílí a vezme si život, nebo si zahalí hlavu pláštěm jako Orestes a odmítá jíst a pít, dokud nezemře hlady. Cílem Fúrií je dohnat viníka k šílenství, nebo jej připravit o život. Mají tak velkou moc, že se staří Řekové nikdy neodvážili vyslovit jejich jména nahlas.

Úranos zplodil Titány s Gaiou, matkou Země, poté, co svrhl své vzpurné syny Kyklopy do Tartaru. Na oplátku matka Země přesvědčila Titány, aby svého otce napadli. Vedl je Kronos, nejmladší ze sedmi sourozenců, jehož matka vyzbrojila srpem z pazourku. Překvapili Úrana ve spánku a Kronos ho oním srpem vykastroval. Kapky krve z rány ale dopadly na matku Zemi, a ta porodila tři Erínye, Lítice, které mstí vraždy rodičů a křivé přísahy: Aléktó (Bohyně nesmiřitelného hněvu), Tisifoné (Mstitelka vražd) a Megairu (Závist). Ze stejné krve vznikly rovněž nymfy jasanu, zvané Melie. Ochraňují právo a světový řád. Tři Norny či sudičky soudily právní pře pod jasanem, a proto se stal ve Skandinávii kouzelným stromem. Podle jiných zdrojů však mohly být potomky Acheronta a bohyně Nyx.

Sídlí v Erebu a jsou starší než Zeus nebo kdokoliv z Olympanů. Nikdy nepodléhaly nadvládě těchto bohů. Nejblíže mají k Hádovi, bohovi podsvětí, a jeho manželce Persefoně, pro něž občas vezmou nějakou tu prácičku. Říká se, že když nepronásledují pachatele zlých skutků na Zemi, mučí nějakého v podsvětí. Fúrie si ustanovily vlastní pravidla a zákony, a podle nich nemilosrdně stíhají viníky. Trestají a vraždí zejména tehdy, když selže božský nebo lidský zákon, stejně jako křivá přísaha, nebo dochází k utiskování slabých a poddaných.

Obvykle tyto ženy vypadají děsivě, aby obětem nahnaly strach. Berou na sebe podobu babizny s ohyzdným obličejem a očima podlitýma krví, ale některé zdroje uvádí, že to jsou krásné a smyslné ženy, ovinuté hady nebo mávající pochodněmi a bičíky. V popisech ještě stojí, že mají místo prstů ostré drápy a rády pobývají na hřbitovech. Mohou mít psí hlavu, netopýří křídla, tělo černé jako uhel nebo opeřené.

Když Orestes zavraždil svou matku Klytaiméstru, aby se pomstil za její podíl na zabití svého otce, mykénského krále Agamémnona, Erínye ho neúprosně pronásledovaly. Uklidnily se teprve po soudu, který nad Orestem vedla bohyně Athéna. Rozhodla se jej osvobodit a Erínyie nakonec utišila lichotkami. Uzavřela s nimi oboustranně výhodnou dohodu – nechá jim postavit oltáře s krbem, jaké přísluší podsvětním bohům včetně nekrvavých obětí a úliteb, a ony za to slíbí, že budou přivolávat příznivé větry pro její lodě a plodnost její zemi i lidu. Jednou za čas ukážou světu tyto mstitelky i laskavou tvář, a proto se jim nepříliš často přezdívá také Eumenidy (Usmířené, Uklidněné).

Nespočet mytologických příběhů má dva neslučitelné výklady, jako v případě Oidipova konce. Podle Homéra zemřel slavně v boji. Podle Apollodóra a Hygina byl vyhnán, a jako slepý žebrák bloudil řeckými městy, až ho nakonec Erínye uštvaly.

Zmínky o těchto bytostech jsou v sérii Percy Jackson od Ricka Riordana, Fúrie od Elizabeth Miles nebo V říši Lorů od Kresley Cole, stejně jako v hrách či filmové podobě (seriál Čarodějky, epizoda 4×03 Hell hath no fury – Peklo přišlo o fúrii, Xena: Princezna bojovnice, epizoda 3×01 The Furies – Fúrie, nebo Dívka odjinud, epizoda 1×04 Faetal Attraction)

V seriálu Čarodějky popisují Fúrie jako ženy s psí hlavou z pekla, s modernějším vzhledem oproti minulosti, ale stejným úkolem – trestat původce zla. Tady ovšem nedělají žádné rozdíly a jdou po zlodějíčkovi stejně jako po vrahovi z pouhopouhé rozkoše zabít. Ten, na koho se soustředí, uslyší křik všech svých dřívějších obětí.

Použitá a doporučená literatura:
Day, Malcolm, 100 postav klasické mytologie (Metafora, 2008)
Vojtěch Zamarovský, Bohové a hrdinové antických bájí (Mladá fronta 1965; Deus, 2013 – 7. vydání)
Kolektiv autorů, Slovník antické kultury (Svoboda, 1974)
Mertlík, Rudolf, Starověké báje a pověsti (Svoboda, 1989)
Graves, Robert, Řecké mýty (Odeon, 1982)
Houtzager, Guus, Encyklopedie řecké mytologie (Rebo, 2003)
Obrázek je ze seriálu Xena.