Laurell K. Hamiltonová: Micah (Anita Blakeová 13)

Ukázky z knih / 11.9.2013 /

„Oživovat mrtvé je hračka. S láskou je to těžší.“
V knižní edici Fantastická Epocha vychází pod názvem Micah třináctý díl série Anita Blakeová – lovkyně upírů od americké autorky Laurell K. Hamiltonové.

Provinilé slasti, první díl série Anita Blakeová – lovkyně upírů, byly vydány již v roce 1993, tedy v době, kdy se Meyerové o třpytivých upírech zatím jen zdálo. V době, kdy krvesajům nikdo nedával šanci na přežití a nejvíce se prodávaly harlekýnky, se na trhu objevila hrdinka, která do celého světa hrdě vykřikovala: „Já s upíry nechodím. Já je zabíjím.“

Anita Blakeová prorazila cestu dalším dark fantasy příběhům s upíří tématikou a stala se kultovní sérií žánru. Po celém světě se prodalo více než 6 milionů kopií přeložených do šestnácti jazyků a dočkala se i komiksového zpracování.

LKH_Anita13_MicahAnita Blakeová pracuje jako nekromantka v St. Louis. V jejím světě vedle lidí žijí svobodně i další bytosti – vlkodlaci, zombie nebo třeba upíři. Právě od nich si Anita vysloužila přezdívku Popravčí, protože kromě oživování mrtvých se živí i lovem a likvidací zdivočelých krvesajů. Anitina dobrodružství hraničící s paranormální detektivkou jsou protkány erotikou a vztahovými peripetiemi, které Popravčí řeší s nejednou nadpřirozenou bytostí. Ve světě Laurell K. Hamiltonové, kde každá vteřina může být tou poslední, se do popředí dostává spíše animální přitažlivost a pudová primitivnost. Anita není žádná náctiletá naivka, která v rohu vzdychá po svém vyvoleném, ale sebevědomá a silná žena, která si umí jít za svým – i v otázkách vztahů.

Anotace:
Pokud svědek v důležitém procesu zemře dřív, než stačil vypovídat u soudu, nezbývá než povolat oživovatele. Federální šerif Anita Blakeová narychlo odjíždí do Filadelfie, aby zaskočila za kolegu a vyřídila rutinní zakázku pro FBI.
Jenže nemůže jet sama.  Musí krmit nenasytnou sexuální touhu, kterou na ni přenesl její upíří pán, a zároveň nemá nejmenší zájem zkomplikovat svůj milostný život ještě víc než doposud.  Proto ji v roli asistenta doprovází vůdce leopardodlaků Micah, její milenec, partner, přítel. Muž, který dokáže naplnit všechny její neobvyklé potřeby a touhy.
Tohle však bude poprvé, kdy spolu budou pár dní opravdu sami – a Anita podléhá panice. Její vztahy obvykle v podobných zkouškách neobstojí a ona nechce Micaha za žádnou cenu ztratit. Ale jak máte zvítězit, když jste sama sobě nejhorším nepřítelem?

Ukázky z knihy:
1. kapitola

Bylo krátce po úsvitu, když zazvonil telefon. Jeho zvuk roztříštil můj první sen té noci na tisíc kousků, takže jsem si nemohla vzpomenout, o čem byl. Vzbudila jsem se zmatená a lapala po dechu. Spala jsem právě tak dlouho, abych se jen cítila hůř a neodpočinula si.
Nathaniel vedle mě zasténal a zamumlal: „Kolik je hodin?“
Z druhé strany postele se ozval Micahův hlas, hluboký jako zavrčení, ztěžklý spánkem: „Brzo.“
Spala jsem vmáčknutá mezi nimi jako obvykle, a když jsem se teď pokusila posadit, byla jsem v pasti. Lapená v pokrývce, jednu paži zamotanou do Nathanielových vlasů. Obvykle si je do postele splétal, ale minulou noc jsme všichni přišli pozdě, dokonce i na naše poměry, takže jsme padli do postele tak rychle, jak to jen šlo.
„Jsem tu chycená,“ zavrčela jsem a snažila se vymotat ruku z jeho vlasů, aniž bych ho zranila nebo se do nich zamotala ještě víc. Jeho vlasy jsou husté a sahají mu ke kotníkům, takže toho bylo hodně, co se mohlo zcuchat.
„Nech naskočit záznamník,“ zabručel Micah. Opřel se o loket, aby viděl na hodiny. „Nespali jsme ani hodinu.“ Vlasy mu rámovaly tvář a ramena ve změti rozcuchaných kudrlin. V temnotě zatažených závěsů mu nebylo dobře vidět do obličeje.
Konečně jsem vysvobodila ruku z Nathanielových hřejících vlasů, vonících po vanilce. Ležela jsem na boku, podepřená loktem, a čekala, až naskočí záznamník a my tak zjistíme, kdo volá. Jestli policie mně, nebo horká linka Chlupaté koalice Micahovi. Vzhledem k tomu, že Natha niel je striptér, příliš často naléhavé hovory nemívá. Což je koneckonců jenom dobře, nejsem si jistá, že bych chtěla vědět, v jaké záležitosti by někdo mohl naléhavě volat striptérovi – všechno, co mě napadlo, bylo buď hloupé, nebo nemravné. Deset zazvonění a záznamník konečně naskočil. Micah promluvil do zvuku svého vlastního hlasu linoucího se z pásky: „Kdo nastavil záznamník na novém telefonu na deset zazvonění?“
„Já,“ přiznal se Nathaniel. „Když jsem to dělal, zdálo se mi to jako dobrý nápad.“
Zařídili jsme si druhý telefon, protože Micah je hlavním asistentem na horké lince, na kterou můžou noví kožoměnci zavolat a získat radu nebo pomoc. Znáte to: Jsem v baru a asi nad sebou brzy ztratím kontrolu, dostaňte mě odsud dřív, než se přeměním na veřejnosti. Striktně vzato není nezákonné být kožoměnec, ale ti noví občas ztratí kontrolu a sežerou někoho dřív, než se z proměny vzpamatují. Místní policie je v takovém případě pravděpodobně zastřelí, než můžou vůbec být obžalováni z vraždy. Tedy pokud má policie stříbrné kulky. Pokud ne… může se to dost ošklivě zvrtnout.
Micah rozumí problémům chlupáčů, protože je místní nimir-raj, leopardí král.
V první chvíli bylo slyšet jenom dýchání, příliš rychlé, zběsilé. Ten zvuk mě přiměl se v posteli posadit, přikrývka mi sklouzla do klína.
„Anito, Anito, tady je Larry. Jsi tam?“ Zněl vyděšeně.
Nathaniel se dostal ke sluchátku dřív než já a odpověděl: „Ahoj Larry, ano, je tady.“ Předal mi ho, tvář ustaranou.
Larry Kirkland – můj parťák, federální šerif, popravčí upírů a oživovatel – už v současné době nezpanikaří jen tak. Od té doby, co začal pracovat se mnou, dospěl. Nebo možná spíš zestárl.
„Larry, co se stalo?“
„Anito, díky bohu.“ V jeho hlase jsem slyšela tolik úlevy, že se mi to vůbec nelíbilo. Znamenalo to, že bude chtít, abych pro něj udělala něco důležitého. Něco, co z jeho ramen sejme nějakou hroznou tíhu, nebo obrovský problém.
„Jsi v pořádku, Larry?“ zeptala jsem se a nedokázala v hlase potlačit obavy.
Polkl příliš těžce na to, abych to neslyšela. „Já jsem v pohodě, ale Tammy není.“
Křečovitě jsem sevřela sluchátko. Detektiv Tammy Reynoldsová, jeho žena a členka Místního oddělení pro supernaturální trestné činy. Jako první mě napadlo, že utrpěla zranění při výkonu služby. „Co se stalo Tammy?“
Micah se ke mně naklonil. Nathaniel vedle mě ztichl. Všichni jsme byli na jejich svatbě. Ksakru, já jsem stála u oltáře na Larryho straně.
„Dítě. Anito, začala rodit.“
Mělo mě to uklidnit, ale neuklidnilo, ani trochu. „Je těhotná jenom pět měsíců, Larry.“
„Já vím, já vím. Snaží se ten porod zastavit, ale nevědí, jestli…“ Nedokončil větu.
Tammy a Larry spolu chodili teprve chvíli, když Tammy otěhotněla. Vzali se, když byla ve čtvrtém měsíci. A teď se dítě, které je oba přimělo změnit všechny plány, nemuselo nikdy narodit. Nebo přinejmenším nemuselo přežít. Sakra.
„Larry, já… Panebože, Larry, je mi to tak líto. Řekni mi, jak můžu pomoct.“ Sice mě nenapadlo nic, čím bych mohla být nápomocná, ale ať už požádá o cokoli, udělám to. Je to můj přítel a v jeho hlase byla taková úzkost a bolest. Nikdy si neosvojil ten prázdný policajtský hlas.
„Musím být v osm hodin ráno v letadle a oživit svědka pro FBI.“
„Federální svědek, který zemřel dřív, než mohl svědčit,“ odtušila jsem.
„Jo,“ přitakal Larry. „Potřebují, aby oživovatel, který ho přivede zpátky, byl jeden z nás. Někdo, kdo je zároveň i federální šerif. Soudce souhlasil s uznáním svědectví zombie mimo jiné právě proto, že jsem federální šerif.“
„Vzpomínám si,“ zabručela jsem, ale nebyla jsem z toho nadšená. Neodmítnu ho, ani se nebudu zbaběle vykrucovat – ne když je Tammy v nemocnici. Ale nesnáším létání. Ne, bojím se létat. Do háje.
„Já vím, jak moc nesnášíš létání,“ řekl.
To mě přimělo k úsměvu – snaží se mě utěšit i ve chvíli, kdy se jeho život rozpadá.
„To je v pohodě, Larry. Podívám se, jestli jsou na ten let ještě nějaká volná místa. Pokud ne, poletím později, ale poletím.“
„Všechny složky k tomu případu zůstaly v budově Oživovatelé, s.r.o. Zrovna jsem si je byl vyzvednout v práci a ukládal je do aktovky, když Tammy zavolala. Myslím, že můj kufřík zůstal ležet na podlaze v kanceláři. Dal jsem do něj všechny spisy. Agent, který tomu bude velet, je…“ Zaváhal. „Nemůžu si vzpomenout. Sakra, Anito, nemůžu si vzpomenout.“ Začal znovu panikařit.
„To je v pohodě, Larry. Zjistím si to. Zavolám federálům a řeknu jim, že dojde ke změně v obsazení.“
„Bert bude naštvaný,“ podotkl. „Tvoje ceny za oživení zombie jsou skoro čtyřikrát vyšší než ty moje.“
„Nemůžeme měnit cenu uprostřed dohody,“ namítla jsem.
„Nemůžeme,“ skoro se zasmál, „ale Bert bude naštvaný, že jsme to nezkusili.“
Zasmála jsem se, protože měl pravdu. Bert býval náš šéf, ale teď se z něj stal jen obchodní manažer. Všichni oživovatelé z naší firmy se totiž spolčili a zinscenovali palácový převrat. Nabídli jsme mu, že buď bude obchodním manažerem, nebo nic. Vzal to ve chvíli, kdy zjistil, že ta změna neovlivní jeho příjem.
„Vyzvednu si ty složky v kanceláři. Najdu si let. Budu tam. Ty se teď starej jenom o sebe a o Tammy.“
„Díky, Anito. Nevím, co bych… Musím jít, je tu doktor,“ řekl a byl pryč.
Podala jsem sluchátko Nathanielovi a ten tiše zavěsil.
„Jak moc je to zlé?“ zeptal se Micah.
Pokrčila jsem rameny. „Nemám tušení. Myslím, že to přesně neví ani Larry.“ Vyhrabala jsem se z hnízdečka peřin zahřátého jejich těly.
„Kam jdeš?“ zeptal se Micah.
„Musím najít nějaké složky a včas chytnout letadlo.“
„Máš v plánu odletět z města sama?“ zeptal se. Seděl vzpřímeně, kolena přitažená k hrudi.
Podívala jsem se na něj z kraje postele. „Jo.“
„Kdy se vrátíš?“
„Zítra nebo pozítří.“
„V tom případě si potřebuješ zamluvit aspoň dvě letenky.“
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co tím myslí. Oživuju mrtvé a jsem legální upíří popravčí. To všechno policie ví. Jsem taky federální šerif, protože každého upířího popravčího, který dokázal projít střeleckými testy, jmenovali federálním šerifem. Každý takový popravčí tak získal víc pravomocí a zároveň byl pod lepší kontrolou. Nebo to byl aspoň záměr. Ale jsem taky lidská služebnice Jean-Clauda, upířího vládce St. Louis. Skrz pouta k Jean-Claudovi jsem zdědila jisté schopnosti. Jednou z těchto schopností je ardeur. Představte si to tak, že sex je jídlo a pokud se dost nenajíte, onemocníte.
To ještě nebylo tak hrozné, horší je, že jsem tak mohla zranit někoho, ke komu jsem metafyzicky připoutaná. A nejenom zranit, ale potenciálně z něj i vysát život. Nebo si ardeur mohla jednoduše náhodně vybrat někoho, z koho se nasytí. Což znamenalo, že se probudí a vybere si oběť. Ne vždycky mám možnost ovlivnit, koho si vybere. Brrr.
Ardeur živím ze svých partnerů a z pár přátel. Nemůžete se krmit pořád jenom z jednoho člověka, mohli byste ho totiž omylem umilovat k smrti. Jean-Claude musí ardeur krmit už po staletí, ale moje verze se od té jeho trochu liší. Nebo ji možná zatím nedovedu tak dobře ovládat. Pracuju na tom, ale moje ovládání ještě není perfektní. Bylo by dost špatné, kdybych se přestala kontrolovat například v letadle plném cizích lidí. Nebo v dodávce plné federálních agentů.
„Co mám dělat?“ zeptala jsem se. „Nemůžu si s sebou vzít přítele, když jde o federální vyšetřování.“
„Ty tam ale přece nejedeš jako federální šerif,“ podotkl Micah. „Jde jim o tvoji schopnost oživovat. Tak řekni, že jsem tvůj asistent. Nepoznají, že to není pravda.“
„Proč bys měl jet ty?“ zeptal se Nathaniel. Ležel opřený o polštáře, deka jen stěží zakrývala jeho nahotu.
„Protože z tebe se krmila minule,“ odpověděl Micah. Natáhl se a dotkl se Nathanielova ramene. „Můžu ji krmit častěji než ty, aniž bych omdlel nebo onemocněl.“
„Protože jsi nimir-raj a já jenom obyčejný leopardodlak.“ V jeho hlase zazněla mrzutost, pak si povzdechnul: „Nechci dělat problémy, ale nikdy jsem tu nezůstal, když jste byli oba dva pryč.“ Micah a já jsme se na sebe podívali a vše nám bylo jasné. Žijeme pohromadě už asi šest měsíců, ale Micah i Nathaniel se nastěhovali ve stejnou chvíli. Nikdy jsem nechodila s žádným z nich zvlášť. Tedy sice jsem s nimi chodila jednotlivě na schůzky, a sex taky nebyl vždycky skupinová záležitost, ale spali jsme vždycky pohromadě.
Micah a já oba potřebujeme mít nějaký čas jen sami pro sebe, ale Nathaniel ne. Je nerad o samotě.
„Chceš zůstat u Jean-Clauda, zatímco budeme pryč?“ zeptala jsem se.
„Bude mě tam bez tebe chtít?“ váhal Nathaniel.
Věděla jsem, co tím myslí, ale… „Jean-Claude tě má rád.“
„Nebude mu to vadit,“ řekl Micah. „A už vůbec to nebude vadit Asherovi.“
Cosi v tom, co řekl, mě přimělo se na něj podívat. Asher je Jean-Claudův zástupce, druhý ve velení. Byli přáteli, nepřáteli, milenci, zase nepřáteli a sdíleli stejnou ženu, kterou oba milovali pár desetiletí štěstí ve staletích neštěstí.
„Proč to říkáš takhle?“ zeptala jsem se.
„Asher má muže rád víc než Jean-Claude,“ odtušil Micah.
Zamračila jsem se na něj. „Chceš tím říct, že někdy po tobě nebo Nathanielovi vystartoval?“
Micah se zasmál. „Ne, ve skutečnosti je Asher v naší blízkosti vždy velmi, velmi opatrný. Pokud vezmeme v potaz to, že jsme oba byli s Asherem, Jean-Claudem a tebou několikrát nazí v posteli, tak musím říct, že se Asher chová jako perfektní džentlmen.“
„Tak co to bylo za poznámku o tom, že má Asher muže rád víc než Jean-Claude?“ pátrala jsem dál.
„To kvůli tomu, jakým způsobem Asher Nathaniela pozoruje, když se nedíváš.“
Podívala jsem se na druhého muže ve své posteli. I polonahý v mých peřinách pořád vypadal úplně jako doma. „Obtěžuje tě Asher?“
Zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Všimnul sis, že by se na tebe někdy díval takovým způsobem, jako Micah právě řekl?“
„Ano,“ odpověděl Nathaniel, tvář stále poklidnou.
„A to tě netrápí?“
Usmál se. „Jsem striptér, Anito. Mám kolem sebe hodně lidí, kteří na mě takhle koukají.“
„Ale s těmi nespíš nahý v jedné posteli.“
„Ani s Asherem nespím nahý v posteli. Bere si ode mě krev, aby mohl spát s tebou. To může být smyslné, ale není to o sexu, je to o krvi.“
Zamračila jsem se a snažila se nějak proniknout labyrintem, ve který se změnil můj milostný život. „Ale Micah naznačuje, že tě Asher vidí jako něco víc než jen jídlo.“
„Já nic nenaznačuju,“ bránil se Micah. „Já říkám, že kdyby si Asher nemyslel, že ty a Jean-Claude budete naštvaní, tak by už dávno Nathaniela požádal, aby se stali víc než jen přáteli.“
Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. „To by udělal?“
Oba současně přikývli, jako kdyby si to natrénovali.
„A vy jste o tom oba věděli?“
Znovu přikývli.
„Proč jste mi to neřekli?“
„Protože jeden z nás tam vždycky byl, aby Nathaniela chránil,“ řekl Micah. „Teď ale nebudeme.“
Povzdychla jsem si.
„Budu v pohodě,“ pousmál se Nathaniel. „Až se budu obávat o svou ctnost, začnu spát s Jasonem.“ Usmál se ještě víc.
„Co je na tom tak legračního?“ zavrčela jsem. Vyznělo to naštvaně, protože jsem totálně minula celou tu věc s tím, že se Nathaniel Asherovi líbí. Občas mám pocit, že jsem tupá. A někdy si s muži ve svém životě absolutně nevím rady.
„Kdybys viděla, jak se teď tváříš – tak ustaraně, tak překvapeně.“ Vyhrabal se z deky a nechal ji za sebou. Připlížil se ke mně, nahý a nádherný. Seděla jsem na kraji postele a neměla kam uhnout. Přiblížil se tak rychle, že jsem spadla na zem, když jsem se pokusila uhnout. Seděla jsem nahá na podlaze a snažila se ujasnit si, jestli mi ještě zbyla nějaká důstojnost, kterou bych mohla zachránit.
Nathaniel se naklonil přes okraj postele a zakřenil se na mě. „Když ti řeknu, že to bylo vážně roztomilý, naštveš se na mě?“
„Jo,“ odsekla jsem, ale musela jsem přemáhat úsměv.
Naklonil horní část těla z postele směrem ke mně.
„Tak potom to neřeknu,“ prohlásil. „Miluju tě, Anito.“
Sklonil se ke mně – pokud se ale máme políbit, budu se muset zvednout na kolena a vyjít mu vstříc.
Nahnula jsem se do polibku, který mi nabízel, a zašeptala jsem proti jeho rtům: „Taky tě miluju.“
„Řekni mi, do jakého města chceme,“ ozval se Micah z postele. „Podívám se, jak to letí.“
Přerušila jsem polibek natolik, abych zamumlala: „Filadelfie.“
Nathaniel se ke mně znovu naklonil. Jednou rukou se přitom držel sloupku postele, aby nesklouzl. Svaly jeho paže se zvolna napjaly, když mi druhou rukou uhlazoval vlasy z tváře. „Budeš mi chybět.“
„Ty mi budeš taky chybět,“ řekla jsem a uvědomila si, že to myslím vážně. Jednoho „asistenta“ možná budu schopná FBI vysvětlit, ale dva ne. Vezmu si s sebou dva a začnou se divit, kdo to je a s čím přesně že mi to mají pomáhat. Nebo to jsem si aspoň říkala. Když jsem hleděla do Nathanielových neuvěřitelně levandulových očí, přemýšlela jsem, jestli se vážně tolik bojím toho, co si o mně FBI pomyslí, že ho tu teď nechám. Skoro ne. Skoro.

Ukázka č. 2
6. kapitola

Zaklepání a zdvořilý hlas oznámily příchod pokojové služby. Micah se dostal ke dveřím dřív než já, ale neotevřel je hned. Některé lidi ve svém životě jsem musela opatrnosti naučit, ale Micah měl opatrnost už v základní partnerské výbavě.
Zkontroloval kukátko a pak se podíval na mě. „Pokojová služba.“ Ale dveře přesto neotevřel. Sledovala jsem ho, jak se zhluboka nadechl a zkoumal vzduch. „Je cítit jako pokojová služba.“
Moje ruka klesla zpět od zbraně v ramenním pouzdru. Až do té chvíle jsem si ani neuvědomila, že jsem po ní sáh la. Jak zavětřil, na okamžik jsem si pomyslela, že něco není v pořádku. Ne že prostě jen očichával vzduch, protože to hezky voní.
Dřív než dveře otevřel, nasadil si sluneční brýle. Ujistila jsem se, že moje sako zakrývá zbraň. Nechceme nikoho znervóznit a rozhodně nechceme personálu dát důvod k drbům. Ukrývat to, jak daleko za hranicemi normálního jsme, bylo u nás běžné. Lidé mají tendenci být nervózní, když se v jejich okolí vyskytují zbraně a kožoměnci. Celkem logicky.
Číšník se usmál a zeptal se, kam chceme položit tác. Nechali jsme ho prostřít ubrus na stůl u okna.
Trvalo dlouho, než všechno připravil. Položil na stůl sklenky na vodu, látkové ubrousky a dokonce doprostřed dal i růži ve váze. Nikdy jsem nezažila, aby si pokojová služba dala takhle záležet.
Konečně byl hotový. Micah podepsal účet za jídlo a chlápek odešel s přáním hezkého dne, které opravdu znělo upřímně.
Micah za ním zavřel dveře a zamknul všechny zámky. To jsem schvalovala. Zámky vám nepomůžou, pokud je nepoužíváte.
Snažila jsem se rozhodnout, zda se mám mračit. „Mám ráda opatrnost, ty víš, že mám.“
„Ale,“ pobídl mě a položil sluneční brýle na konferenční stolek.
„Ale myslím, že bych tě měla nejprve pochválit, než si kvůli něčemu začnu stěžovat.“
Trochu se usmál. „Co zase?“
„Je tady salát s grilovaným kuřetem a grilovaná kuřecí prsa se zeleninou. Ten salát by radši neměl být pro mě.“
Zakřenil se, a ten náhlý úšklebek mi ukázal, jak asi mohl vypadat, když mu bylo patnáct.
„Ty dostaneš kuřecí prsa.“
Zamračila jsem se. „Radši bych si dala steak.“
Kývl. „Já vím, ale pokud si dáš tak těžké jídlo, nemusí ti pak být úplně dobře, pokud bude sex příliš, hm, akční.“
Snažila jsem se nesmát, ale neuspěla jsem. „A bude sex, hm, akční?“
„V to doufám,“ usmál se.
„A ty jsi dostal salát, protože…“
„Zastanu většinu práce,“ odtušil.
„Tak to rozhodně není pravda,“ rozohnila jsem se.
Objal mě a díky tomu, že jsme stejně vysocí, byl oční kontakt velmi vážný, velmi intimní.
„Kdo dělá většinu práce, záleží na tom, kdo dělá co.“ Jeho hlas byl hluboký a sytý. Naklonil se ke mně ještě blíž, když dodal: „Vím naprosto přesně, co ti chci provést a co s tebou chci dělat, a to znamená, že já budu odvádět,“ a jeho ústa už byla jen kousek nad mými, „většinu práce.“
Myslela jsem, že mě políbí, ale neudělal to. Odtáhl se a nechal mě rozechvělou a bez dechu. Když jsem znovu moh la mluvit, aniž bych zněla tak roztřeseně, jak jsem se cítila, zeptala jsem se: „Jak to děláš?“
„Dělám co?“ zeptal se, když si sedal na svou stranu stolu a rozprostíral si ubrousek na klín.
Významně jsem se na něj podívala.
Zasmál se. „Jsem tvůj nimir-raj, Anito. Ty jsi má nimir-  -ra, moje leopardí královna. V tom okamžiku, kdy jsme se setkali, moji šelmu a tu tvoji část, která volá a je volána leopardodlaky, to táhlo k sobě. To přece víš.“
Začervenala jsem se, protože ta vzpomínka, jak moc nás to k sobě přitahovalo od okamžiku, kdy jsme se poprvé po tkali, mě vždycky trochu zahanbovala. Dobře, tak víc než jen trochu.
Micah byl první muž, se kterým jsem kdy měla sex jen pár hodin poté, co jsme se potkali. Jediné, čím se to lišilo od známosti na jednu noc, byl fakt, že se mnou zůstal. Ale když se to poprvé stalo, ještě jsem nevěděla, že to tak bude. Micah byl první osoba, z které jsem nakrmila ardeur, první teplé tělo, na kterém jsem uhasila tu strašlivou žízeň. Vzniklo to vzájemné pouto díky tomu? Byl to základ toho všeho?
„Mračíš se,“ poznamenal.
„Moc přemýšlím,“ povzdychla jsem si.
„A ne o ničem příjemném, soudě z výrazu tvé tváře.“
Pokrčila jsem rameny, čímž se mi sako otřelo o zbraň. Sundala jsem si ho a pověsila přes opěradlo židle. Nyní bylo ramenní pouzdro odhalené a agresivně se odráželo od karmínové barvy košile. Moje paže zůstaly nezakryté, což ukazovalo většinu mých jizev.
„Jsi naštvaná,“ konstatoval. „Proč?“
Odvrátila jsem hlavu, protože měl pravdu. „Neptej se, dobře? Prostě nech moji podrážděnou náladu být, a já se ji taky pokusím ignorovat.“
Na chvíli se na mě zadíval, pak lehce kývnul. Ale jeho tvář se vrátila k opatrnému výrazu. K neutrálnímu, příjemnému výrazu, který říkal dokážu zvládnout její nálady. Nesnášela jsem ho, protože to znamenalo, že zas dělám potíže. Ale já nevěděla, jak s tím přestat. Zakopávala jsem zas o problémy, o kterých jsem si myslela, že jsem si je vyřešila už před měsíci. Co to se mnou ksakru je?
Jedli jsme v tichu, ale nebylo to uvolněné ticho. Bylo to nucené ticho, aspoň teda v mé hlavě.
„Dobře,“ přerušil ho nakonec Micah a já nadskočila.
„Co?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl napjatě, někde mezi zadýchaností a vřískáním.
„Nemám ani ponětí, proč jsi tak…“ udělal neurčitý pohyb rukou, „ale uděláme to po tvém. Jak jsi přišla k té jizvě na levé paži?“
Podívala jsem se na svou paži, jako by se tam náhle objevila. Zírala jsem na hrbolek zjizvené tkáně na vnitřní straně loktu, spáleninu ve tvaru kříže přímo pod tím, řeznou ránu od nože a novější stopy po zubech mezi těmi dvěma. Ty kousance byly stále spíš růžové, ne bílé a lesklé jako ten zbytek. Fajn, spálenina nebyla bílá, byla tmavší, ale… „Ke které z nich?“ zeptala jsem se a vzhlédla k němu.
Usmál se. „K té spálenině ve tvaru kříže.“
Pokrčila jsem rameny. „Chytili mě nějací renfieldové – lidé s několika kousnutími – kteří patřili vyššímu upírovi. Spoutali mě řetězy jako svačinku pro svého pána, až v noci povstane, ale zatímco jsme čekali, rozhodli se trochu pobavit. Ta zábava spočívala v rozpálení značkovacího železa ve tvaru kříže, kterým mě pak ocejchovali.“
„Říkáš ten příběh, jako by pro tebe nic neznamenal.“
Pokrčila jsem znovu rameny. „Neznamená. Ne doopravdy. Chci říct, bylo to děsivé a strašné a bolelo to jako čert. Snažím se o tom nepřemýšlet. Pokud bych se moc zabývala věcmi, které se můžou pokazit nebo které se pokazily v minulosti, měla bych problémy dělat svoji práci.“
Podíval se na mě a byl naštvaný. Nevěděla jsem proč. „Jak by ses cítila, kdybych ti řekl svůj příběh stejným způsobem?“
„Řekni mi svůj příběh, jakým způsobem chceš, nebo ho neříkej vůbec, Micahu. Já nejsem ta, kdo nás tu nutí hrát hru na pravdu.“
„Fajn,“ odsekl. „Bylo mi osmnáct, skoro devatenáct. Stalo se to ten podzim, kdy jsem měl odejít na univerzitu. Můj bratranec Richie se právě vrátil ze základní služby. Oba jsme se vrátili domů, takže jsme mohli jít s našimi otci ještě jednou naposledy lovit. Znáš to, poslední chlapský víkend v divočině.“ Jeho hlas byl napjatý vzteky a konečně jsem pochopila, že se nezlobí na mě.
„Můj táta s námi na poslední chvíli nemohl jít. Nějací lovci se ztratili a táta si myslel, že jedna z jeho hlídek je našla.“
„Tvůj táta byl policajt?“
Přikývl. „Okresní šerif. To tělo, které našli, patřilo bezdomovci, který se ztratil v lesích a nepřežil. Na těle se podepsala i nějaká ta zvířata, ale nezabila ho.“
Micahova tvář se ztrácela ve vzpomínkách. Už hodně lidí mi říkalo otřesnou pravdu, a on to zvládal jako většina z nich – bez hysterie. Bez emocí, odcizeně, jak by řekli psychologové a terapeuti. Když vyprávěl svůj příběh, vypadal prázdně. Ne věcně, jak jsem vyprávěla svůj příběh já, ale prázdně, jako by tu ve skutečnosti nějaká jeho část nebyla. Jediné, co prozrazovalo jeho napětí, byl záblesk hněvu v hlase.
„Všichni jsme byli ozbrojení a strejda Steve a táta už dávno naučili Richieho i mě jak používat pušku. Uměl jsem střílet dřív, než jsem uměl jezdit na kole.“ Odložil svůj příbor na stůl a jeho prsty nevědomky sevřely solničku. Bylo to skutečné sklo, hladké a elegantní na to, že to byla jen solnička. Otáčel jí kolem dokola v prstech a soustředěně ji pozoroval.
„Věděli jsme, že to může být naposledy, co jdeme spolu všichni čtyři lovit, chápeš? Na mě čekala univerzita, na Richieho armáda – všechno se tím tehdy měnilo. Táta byl vážně zklamaný, že s námi nemůže jít, a stejně tak i já. Strejda Steve nabídnul, že počkáme, ale táta mu řekl, ať jdeme napřed. Stejně bychom nemohli každý ulovit jedno zvíře ve stejný den. Měl v plánu za námi přijet a přidat se k nám následující den.“
Znovu se odmlčel, tentokrát na tak dlouho, že jsem myslela, že se zastavil nadobro. Mlčky jsem ho nechala, ať se sám rozhodne. Přestaň nebo pokračuj, řekni mi to nebo ne.
Když se jeho hlas znovu ozval, byl prázdnější, teď už sice bez vzteku, ale zlehka v něm zazníval první náznak něčeho horšího.
„Dostali jsme srnu. Vždycky jsme dostali dvě povolenky na srnce a dvě na srnu, takže když jsme byli čtyři, mohli jsme střelit cokoli, co jsme našli.“ Zamračil se, pak se na mě podíval. „Ty asi nevíš, co je to povolenka na vysokou, že ne?“
„Povolenka na vysokou určuje, co smíš zastřelit – srnce nebo srnu. Některé roky nedostaneš možnost volby, protože některé roky je víc srn než srnců, takže vydávají víc povolenek na srny. I když většinou je hojnější srnec.“
Vypadal překvapeně. „Ty už jsi někdy byla na lovu vysoké.“
Přikývla jsem. „Táta mě s sebou brával.“
Usmál se. „Beth, moje sestra, si myslela, že je to barbarství. Zabíjeli jsme Bambiho. Můj bratr Jeremiah – zkráceně Jerry – neměl rád zabíjení. Táta mu to nevyčítal, ale znamenalo to, že jsem si s tátou byl bližší než Jerry, chápeš?“
Kývla jsem. „Chápu.“ V těch pár větách mi řekl víc o své rodině, než jsem doposud věděla. Dokonce jsem ani netušila, že má sourozence.
Nyní upíral oči na mou tvář. Zíral přímo na mě, když pokračoval dál, zíral tak upřeně, že dokonce i za normálních okolností by bylo obtížné jeho pohled vydržet. Teď, v téhle situaci, to bylo jako zvedat nějaké těžké břemeno, jenom abych vyhověla žádosti v jeho očích. Udělala jsem to, ale byl to obtížný úkol.
„Dostali jsme srnu. Vykuchali jsme ji a pověsili na tyč. Richie a já jsme ji nesli. Strejda Steve byl kousek před námi. Nesl svoji a Richieho zbraň. Já jsem měl svou pušku na popruhu přes záda. Táta mi vždycky říkal, že pokud je to moje zbraň, musím si ji hlídat. Musím ji mít celou dobu pod dohledem. Divné. Nemyslím, že by táta zrovna miloval zbraně.“
Jeho tvář se začala chvět, ne moc, pouze její kontury. Všechny ty emoce, které se snažil potlačit, se honily na samé hranici jeho tváře. Kdybyste nevěděli, na co se díváte, neporozumíte tomu, ale mně až příliš mnoho lidí říkalo strašlivé věci, než abych to neviděla.
„Byl to nádherný den. Slunce hřálo, nebe bylo modré, osiky jako ze zlata. Vítr byl ten den prudký. Rozfoukával listí, pršelo kolem nás jako zlato. Bylo to jako stát uprostřed těžítka se sněhem, s tím rozdílem, že místo sněhu tam byly zlaté, žluté listy. Bože, bylo to nádherné. A tehdy si to pro nás přišlo. Pohybovalo se to strašně rychle, jenom tmavá šmouha. Srazilo to strejdu Steva a on prostě padl na zem a už se nezvedl.“ Jeho panenky byly trochu rozšířené, srdce mu tepalo v hrdle dost silně, abych to viděla. Ale jinak byla jeho tvář netečná. Sebeovládání – tak přísná sebe kontrola.
„Richie a já jsme odhodili srnu, ale Richie neměl zbraň. Už jsem měl pušku skoro u ramene, když to vrazilo do Richieho. Spadl na zem a křičel, ale vytáhl svůj nůž. Snažil se bránit. Viděl jsem ten nůž, jak se leskl ve slunečním světle.“
Znovu se zarazil a tentokrát byla pauza natolik dlouhá, že jsem řekla: „Můžeš přestat, pokud chceš.“
„Je to na tebe příliš drastické?“
Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. „Ne, pokud mi to chceš říct, poslouchám.“
„Já jsem ten, kdo s tím začal, ne ty. Moje chyba.“ Poslední slovo řekl s větším důrazem, než bylo třeba. Chyba. Ve vzduchu viselo sebeobviňování přeživšího.
Chtěla jsem obejít stůl a dotknout se ho, ale bála jsem se. Nebyla jsem si jistá, že chce, aby se ho někdo dotýkal, zatímco vypráví svůj příběh. Později snad, ale ne teď.
„Znáš to, jak může čas uprostřed boje jakoby zamrznout?“
Přikývla jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli to viděl, tak jsem řekla nahlas: „Ano.“
„Pamatuju si ten obličej, obličej té věci, když to ke mně vzhlédlo od Richieho těla. Už jsi nás viděla v napůl zvířecí podobě. Ta tvář je leopardí a přitom není. Není lidská, ale ani zvířecí. Pamatuju si, jak jsem si pomyslel Měl bych vědět, co to je. Ale v hlavě mi znělo jen Monstrum. Je to monstrum.“
Olízl si rty a vtáhl do plic vzduch. Pak rozechvěle vydechl. „Měl jsem pušku přiloženou k rameni. Vystřelil jsem. Trefil jsem to. Trefil jsem to dvakrát nebo třikrát, než se to ke mně dostalo. Rozervalo mě to drápy, ale nebyla to ostrá bolest. Bylo to, jako když tě někdo praští baseballovou pálkou – tvrdé, tupé. Víš, že jsi zraněný, ale nevnímáš to takovým způsobem, jak sis představoval, že by drápy byly cítit – víš, co tím myslím?“
Přikývla jsem. „Jo, abych řekla pravdu, vím naprosto přesně, co myslíš.“
Podíval se na mě, potom dolů na mou paži. „Ty vážně víš, co mám na mysli, úplně přesně, viď?“
„Líp než většina lidí,“ souhlasila jsem, hlas tak tichý a věcný, jak jen jsem zvládla. Micah byl tak plný emocí, že jsem se radši držela zpět. To bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Usmál se na mě. Znovu to byl smutný, tesklivý úsměv plný sebepohrdání. „Puška byla pryč. Nepamatuju si, jak jsem o ni přišel, ale moje paže už dál nefungovaly. Ležel jsem na zemi, s tou věcí nade mnou, a už jsem se nebál. Nic mě nebolelo, nic mě neděsilo. Bylo to téměř poklidné. Potom si už pamatuju jenom útržky. Pamatuju si hlasy, když ležím na nosítkách. Pamatuju si, jak mě naložili do helikoptéry. Probudil jsem se v nemocnici, po jedné straně lůžka seděl agent Fox a po druhé táta.“
Rázem jsem pochopila, co ho k těmhle vzpomínkám přivedlo. „Když jsi dnes viděl Foxe, tak se ti to všechno vrátilo.“ Někdy mám prostě dlouhé vedení.
Přikývl. „To, že jsem ho znovu viděl, mě vyděsilo, Anito. Vím, že to zní hloupě, ale opravdu mě to vyděsilo.“
„Nezní to hloupě a nebylo to vidět. Chci tím říct, dokonce ani já jsem si toho nevšimla.“
„Nebyl jsem vyděšený vědomě, Anito. Byl to instinktivní strach. A pak se ti nelíbil tenhle pokoj a…“
Přešla jsem k němu. Objala jsem ho a přitiskla si jeho tvář k hrudi. Taky mě objal, pevně, tak pevně, jako by se držel posledního pevného bodu ve vesmíru.
„Miluju tenhle pokoj. Miluju tebe. Promiň, že pořád dělám problémy.“
Promluvil s tváří stále zabořenou do mého těla, takže byla jeho slova tlumená. „Já jsem ten útok nepřežil, Anito. Ten leopardodlak, který nás napadl, sežral tolik z mého strýčka a Richieho, kolik se do něj vešlo, a odešel. Našli nás nějací lovci a oba to naštěstí byli doktoři. Byl jsem mrtvý, Anito. Žádný tlukot srdce, žádný tep. Ti doktoři mi srdce znovu nastartovali, znovu mě přiměli dýchat. Ošetřili mě, jak nejlépe dovedli, a donesli mě na mýtinu, takže mě vrtulník mohl dopravit do nemocnice. Nikdo nečekal, že budu žít.“
Pohladila jsem ho po vlasech, stále uhlazených a pevně stažených do copu.
„Ale ty jsi přežil,“ zašeptala jsem.
Přikývl, tváří se přitom otřel o hedvábnou halenku a má prsa pod ní. Nebylo v tom nic erotického, jen ho to uklidňovalo.
„Ten leopardodlak byl sériový vrah. Zaměřoval se jenom na lovce a jenom potom, co zabili nějaké zvíře. Poté, co jsme byli napadeni, vydala FBI pro lovce varování. Fox mi vysvětlil, že si to jako sériové vraždy spojili teprve pár hodin předtím, než jsme byli napadeni. K prvnímu útoku došlo v rezervaci, kam byl přidělen.“
„On to vyřešil,“ pochopila jsem.
„Chytil… tu věc. Byl u toho, když to zabili.“
Pořád říkal jenom ta věc a monstrum. To od kožoměnců příliš často neslyšíte – ne o ostatních kožoměncích. „Ze mřel jsem, přivedli mě zpět, přežil jsem a uzdravil jsem se. Uzdravil jsem se tak rychle. Neuvěřitelně rychle. A za měsíc už jsem byl taky monstrum.“ Jeho hlas byl tak smutný, když to říkal, tak strašlivě smutný.
„Ty nejsi monstrum,“ oponovala jsem mu.
Trochu se odtáhl, aby se na mě mohl podívat. „Ale hodně z nás je, Anito. Přidal jsem se k Merleově pardu a on byl dobrý vůdce, ale potom přišel Chiméra a převzal nás, a Chiméra byl šílený a krutý.“
Chiméra byl vůdce, které jsem zabila, abych zachránila Micaha a jeho blízké a spoustu dalších lidí. Byl to jediný panlykantrop, o kterém jsem kdy slyšela. Někdo, kdo se dokázal proměnit v celou škálu zvířat. Dokud jsem ho nepotkala, myslela jsem si, že něco takového není možné, ale setkala jsem se s ním a musela ho zničit. Byl skutečný a mocný. A navíc ještě velmi důmyslný sexuální sadista.
Držela jsem Micahovu tvář v dlaních. „Jsi dobrý člověk, Micahu. Nejsi žádné monstrum.“

Info o knize:
Autor: Laurell K. Hamiltonová
Originální název: Micah (Micah)
Překlad: Dominika Moulíková
Obálka: Jakub Jíra
Formát: hardback, 135×200 mm
Počet stran: 184
Cena: 199 Kč
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
Edice: Fantastická Epocha (23. svazek edice Fantastická Epocha)
ISBN: 978-80-7425-184-9

Vyjde:
Anita Blakeová – lovkyně upírů 14: Danse Macabre
Anita Blakeová se musí soustředit na nebezpečnou situaci: ardeur – sexuální síla, která proudí mezi ní, Jean-Claudem, upířím vládcem města, a Richardem, náladovým vlkodlakem, který ji vášnivě miluje – dosahuje nové úrovně. Jako neočekávaný vedlejší efekt však vzrůstá i Jean-Claudova moc coby vládce města a nepředvídatelný Richard se mění také.
Ale jak dny plynou, zajímá Anitu upíří politika méně než prastará, obyčejná hrůza, kterou sdílejí ženy už věky věků: mohla by být těhotná. A pokud ano, tak bez ohledu na to, zda je otcem upír, vlkodlak nebo někdo úplně jiný, zcela jasně si uvědomuje, že jako federální šerif, který oživuje mrtvé a popravuje upíry, dítě vychovávat nemůže…
Vyjde v říjnu 2013

O autorce:
Laurell K. Hamiltonová (* 1963)
Americká autorka, narozena v roce 1963, v současné době žije spolu s rodinou ve městečku Sims ve státě Indiana. Počátky její literární kariéry měly podobu hrstky povídek, fantasy románu Nightseer a také dvou knih z prostředí televizního seriálu Star Trek: Next Generation a RPG hry Ravenloft. Skutečný úspěch jí ale přinesla až rozsáhlá série Anita Blakeová, lovkyně upírů, které se po celém světě vydalo více než šest milionů výtisků v šestnácti jazycích, dočkala se komiksového zpracování a stala se jedním ze základních kamenů dnes tolik populárního subžánru paranormálních romancí. Tuto vlajkovou loď autorčiny tvorby doplňuje podobně laděný cyklus Merry Gentryová, v němž stejnojmenná hlavní hrdinka opustí nadpřirozenou říši a ukryje se v moderním Los Angeles, kde si zařídí zcela novou identitu jako soukromá vyšetřovatelka. Více o Laurell K. Hamiltonové se dozvíte na jejím domovském webu http://www.laurellkhamilton.org.

komentáře 4

  • Renča 12.9.2013na9.21

    Co říkáte na Micaha jako postavu?
    Já k němu mám poměrně lhostejný vztah, a to přestože jsem četla už i Affliction, kde dostal víc prostoru. Je asi nejkladnější postava celé série, což je zřejmě ono. Není s ním žádný problém, ničím nepřekvapí, téměř se nehádá… jediná „živější“ scéna s ním je asi to první setkání s JC :)

    • Czistoslava 12.9.2013na14.29

      Taky je na mě až moc v pohodě: rozhodněte to za mě, já se přizpůsobím, nebudu dělat problémy. To mi vadí. Takové osoby snad v reálu ani nejsou, pokud mají svou hlavu a Micah ji podle Hamiltonky má.

      • Renča 12.9.2013na14.45

        V Affliction sice mezi ním a Anitou k malému sporu došlo, ale vyříkali si to. Problém je, že řada situací probíhá „za scénou“, protože u nich Anita není přítomna. Ráda bych viděla, jak Micah „získává“ smečky v jiných městech nebo prostě, jak se chová, když není Anitě na očích. To vlastně platí o víc postavách :)))

        • Czistoslava 12.9.2013na14.59

          Tak daleko bohužel s knížkama nejsem. A že je většina postav upozaděných Anitou je pravda :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít