Kresley Cole: Temné touhy (V říši Lorů 5)

Ukázky z knih / 28.9.2013 /

Běsný démon Cade chce odčinit zlo, které ho již léta pronásleduje prakticky na každém kroku. Před ničím se nezastaví. Nakonec skutečně nachází klíč k rozřešení tajuplné hádanky: Holly Ashwinovou. Najednou však zjišťuje, že žena, kterou chtěl pouze využít pro svůj prospěch, ho pronásleduje stejně neodbytně jako jeho minulost.

Holly byla vychovávaná jako člověk, takže dlouho netušila, že se řada děsivých příběhů a historek zakládá na pravdě. Život se jí změní ve chvíli, kdy se setká s brutálním démonem, který ji z nevysvětlitelného důvodu střeží jako oko v hlavě. Holly ani neví, jak se to stalo, a ocitá se ve smyslném světě mýtů i neobyčejné moci a po jejím boku stojí odhodlaný ochránce… Ochránce, jehož přítomnost je jí čím dál milejší.
Cade má však své vlastní záměry. Záleží pouze na něm, zda si Hollyinu vydobytou důvěru udrží, nebo naopak ženu, která dokáže uspokojit jeho nejdivočejší potřeby a dokonce si začíná podmaňovat jeho srdce, zradí. (anotace)

Cole_Temne_touhyUkázka z knihy:

PROLOG

Rothkalina, království běsných démonů, v dobách dávno minulých

Cadeon Woede se nejprve zastavil u těl svého nevlastního otce a bratrů se setnutou hlavou. Všichni tři přišli o život při zoufalé snaze zachránit vlastní domov.

Jejich ostatky pokryly prostor před zničenými zátarasy kolem jejich statku. Cadeon v bezohledném způsobu vraždy poznal práci návratníků, což byly mrtvoly, které vysílal do boje Omort Nesmrtelný. Představoval nejobávanějšího nepřítele jejich království.

Cadeon tomu nemohl uvěřit. Zachvěl se. Ne, na to vůbec nechtěl myslet.

Dívky –

Prudce vyrazil do kopce směrem k dohořívajícím troskám jejich domu. Doufal, že nevlastní sestry utekly do lesa. S bušícím srdcem prohledal spáleniště a toužebně si přál, aby na nikoho nenarazil. Po čele a tvářích mu stékal pot. Štípal ho do očí a mísil se se šmouhami od sazí a popela.

V místech, kde býval krb, bohužel našel to, čeho se obával: ostatky mladších sester. Viděl, že je oheň sežehl zaživa. Svaly se v žáru smrštily a jejich drobná těla se na podlaze svinula do klubíčka.

Vystřelil ven jako šíp a začal dávivě zvracet. Vůbec nemohl přestat, až měl celý krk rozdrásaný. Nikdo nepřežil.

Předloktím si otřel čelo a dopotácel se ke stařičkému dubu. Svezl se po kmeni dolů. Během jediného dne přišel o všechny, které miloval.

Hrozba v podobě Omorta visela nad zemí celá desetiletí a děsivý zlokněžník si nakonec k útoku vybral právě tuto chvíli. Cadeon s hrůzou tušil proč.

Můžu za to já. Schoval tvář do dlaní. Je to moje vina.

Většina lidí, které znal, ho považovala za prostého farmáře. Ve svém okolí nebudil mnoho pozornosti. Ve skutečnosti se narodil jako princ a byl jediným dědicem bratrova trůnu. Měl za úkol vrátit se na Tornin a ubránit sídlo svého rodu.

Jenže on neposlechl. Ten, kdo vládne na Torninu, vládne celé říši…

Náhle na krku ucítil chladný dotek oceli. Bez zájmu zvedl hlavu. Za stromem se skrýval démon a teď zaútočil. Běsný démon.

„Můj pán tvrdil, že se vrátíš, a měl pravdu,“ pronesl. Cadeon podle zbraně a tuniky soudil, že patří k Omortovým nohsledům a vrahům. Považoval se za zrádce svého rodu.

„Ukonči to,“ zasyčel na něj Cadeon a sledoval, jak se z rány na krku řine krev. Bylo mu to jedno. „Na co ještě če-“

Neměl tušení, jak se to stalo, ale útočníkovi zničehonic protnul hrdlo šíp. Démon upustil meč a popadl šíp. Chtěl ho vytáhnout z krku, ale vyrval si kus masa. Cadeon pouze nečinně přihlížel. Démon se svezl na kolena a stále bojoval se šípem. Blížila se k nim kavalerie.

Její vůdce, voják v lehkém brnění, měl hrůznou černou přilbu. Podle ní ho poznal na dálku. Byl to král Rydstrom, vůdce běsných démonů a Cadeonův pokrevní bratr.

Rydstrom si sundal přilbu a odhalil tak svůj vzhled poznamenaný jizvami z bitev. Svým vzezřením byl proslulý a většině bytostí se při pohledu na něj roztřásla kolena.

Do Cadeona vjel vztek. Okamžitě se mu vybavil okamžik, kdy se setkali naposled. Tehdy bylo Cadeonovi pouhých sedm let. Vzhledem k tomu, že byl bratrovým dědicem, ho před dvanácti lety odvezli pryč z královské rodiny. Musel žít v anonymitě daleko od Torninu, často stíhaného útoky.

Intenzivně se mu připomněl pocit zavržení… Rydstrom pro něj dřív býval jako otec. Teď hrdě narovnal ramena. Z výrazu jeho tváře nebylo poznat, nač myslí.

Cadeon si už tehdy říkal, jestli bratrovi vůbec bylo líto, že odešel.

Král neplýtval pozdravy a ani se neobtěžoval seskočit z koně. „Nařídil jsem, že se máš vydat na Tornin.“

Ano, měl spravovat hrad po dobu Rydstromovy nepřítomnosti. Bratr totiž vyrazil do boje proti upířímu klanu.

„Odmítl ses vrátit s mými strážnými,“ pronesl Rydstrom odměřeně. „A pak ses jim zbaběle schovával, co?“

Cadeon se jich nestranil ze zbabělosti. V první řadě byl věrný své nevlastní rodině a ona potřebovala jeho pomoc. Uměl číst, psát a také se teleportovat, takže volba ve snaze najít vhodného spojence, který vyrazí do světa a přivede pomoc proti plenícím vojskům, přirozeně padla na něj.

Tehdy navíc nikdo nevěřil, že Omort skutečně zaútočí. „Přišel jsi mě za to zabít?“ zeptal se Cadeon lhostejně.

„Měl bych,“ přikývl Rydstrom. „Tak znělo i doporučení.“ Cadeon přelétl pohledem bratrovy vojáky. Prohlíželi si ho s neskrývanou nenávistí. „Byl jsi prohlášen za zbabělce. A nejen našimi nepřáteli.“

„Já nejsem zbabělec. Nežil jsem tam. Tebe ani původní rodinu prakticky neznám.“

„Na tom nezáleží, měl jsi poslechnout. Byla to tvoje povinnost,“ opáčil Rydstrom. „Hrad neměl vůdce a právě toho se Omort chytil. Rozpoutal válku a rozeslal své nohsledy do celé země. Nakonec se mu podařilo Tornin dobýt a chopil se mé koruny.“

„O korunu tě nepřipravilo jediné moje rozhodnutí. Je to mnohem složitější,“ namítl Cadeon, i když si myslel něco jiného.

„Je to jednoduché jako facka. Válku rozpoutá i jediné slovo, jediný počin, dokonce i nepřítomnost vůdce v hlavní pevnosti království.“

Kdyby to byla pravda, tak by jeho nejbližší byli stále živí.

„Něco ti povím,“ vyštěkl Rydstrom. „Bezdětný král vyrazí na obranu proti nečekanému útoku a jeho jediný dědic, poslední muž v rodové linii, se vykašle na svoje povinnosti. Víc zranitelní jsme ani být nemohli.“

Cadeon si utřel krev na krku. „O moji korunu nešlo. Nic mi do toho nebylo.“

Rydstrom vycenil tesáky a seskočil z koně. Vytasil meč a došel až k Cadeonovi. Napřáhl paži a čekal, že Cadeon něco udělá. Neudělal a tím bratra naprosto vyvedl z míry. Cadeon měl podle něj zemřít, protože neměl co ztratit.

Rydstrom prudce sekl mečem. Cadeon sebou netrhl. Dokonce ani nemrkl. Rydstrom sťal hlavu Cadeonovu protivníkovi. Tázavě se podíval na bratra.

„Bratře, chceš pomstít smrt těchto lidí?“ zeptal se.

Cadeonovi se vzedmula hruď vztekem. Vmžiku v něm začalo narůstat nezdolné odhodlání. „Jo, chci zabít Omorta,“ zavrčel.

„Jak to chceš udělat, když nejsi vycvičený?“

Cadeonův mírumilovný život ho na boj vskutku nepřipravil. „Když mě budeš trénovat, nezastavím se, dokud nebudu mít jeho hlavu,“ přísahal. „A až bude moje, strhnu z ní korunu a vrátím ti ji.“

Rydstrom se odmlčel a pak pronesl: „Život, který živí nenávist, je pořád lepší než život neživený ničím.“ Otočil se a vracel se ke koni. Ještě prohodil přes rameno: „Dneska přenocujeme v lese. Postarej se o mrtvé a pak přijď.“

Cadeon přikývl. Chtěl zničit Omorta a byl ochotný udělat cokoli. Kromě toho chtěl bratrovi vynahradit své selhání.

Obrátil se zády k vlastní krvi a bratr kvůli tomu přišel o Rothkalinu. Nepomohl ani nevlastní rodině. Byla mrtvá.

Pomsta a odčinění. Jedno nemohlo existovat bez druhého.

Rydstrom nasedl na hřebce. Jeho vojáci však stále propichovali Cadeona nepřátelskými, znechucenými pohledy. Cadeon pochopil, že by ho nejradši viděli mrtvého. Na ty jejich pohledy bych si měl zvyknout, pomyslel si. Sice byl velmi mladý, ale stejně mu bylo jasné, že se s nimi bude setkávat po zbytek života.

Nebo přinejmenším do doby, než získám bratrovu korunu zpátky…

1
New Orleans
Přítomnost

Pitomá… bezpečnostní západka,“ zamumlala Holly Ashwinová. Měla ruku zanořenou v kabelce a snažila se nahmatat píst pepřového spreje.

Volnou rukou si posunula brýle na nose a znovu se nervózně ohlédla přes rameno. Měla totiž pocit, že za sebou v temné noci zaslechla kroky. Pronásleduje ji někdo? Nebo je snad paranoidní?

Pocit, že ji někdo sleduje, beztak měla celé měsíce. Dřív jí to nevadilo. Nedokázala to vysvětlit, ale ta přítomnost čehosi ji svým způsobem uklidňovala.

Dneska v noci se ale něco radikálně změnilo.

Připadala si ohrožená, a dokonce si začala vyčítat, že se z parkoviště do Gibson Hall vydala sama. Obvykle ji na kurz doprovázel přítel Tim, ale byl právě na sympoziu, kde přednášel. Musel odjet bez ní, protože její stav jí prakticky znemožňoval, aby kamkoli cestovala.

Vzorně upravené trávníky cestou do učebny byly neobvykle prázdné. Přesto věděla, že se večer hemží večírky oslavujícími úplněk, pomalu se pohybující žlutou kouli na temné obloze.

Viděla dost na to, aby postřehla, že se křoví za ní chvěje. Začínala ji pohlcovat panika. Polekaně sebou trhla a ulomila píst spreje. Své jediné zbraně.

„Do háje.“ Otráveně sprej pustila. Napadlo ji, že v sousední kapse má lahvičku prášků. Potřebovala úlevu. Zatím ale odolávala a místo toho přidala do kroku. Přicházela k budově, v níž se vyučovala matematika. Zářila ve tmě jako maják.

Už tam skoro jsem. Její podpatky klapaly na chodníku – ale i v tak napjatém okamžiku si stačila dávat pozor na to, aby ani jedinkrát nestoupla na prasklinu. Její obsedantněkompulzivní porucha, která ji ubíjela neodbytnými myšlenkami, po nichž následovalo nutkavé a stejně neodbytné chování, zjevně byla odolná i proti panice…

Podívala se na hodinky. Jako vždy šla včas, i když žáci na doučování už byli ve třídě. Zbývalo posledních pár metrů. Poslední kroky ke svobodě…

Vyšla šest schodů ke vchodu a s úlevou si oddychla. Chodba byla osvícená intenzivními světly. Dokázala jsem to.

Její třída byla druhá napravo. Bylo v ní třiatřicet mohutných a velmi loajálních fotbalistů z Tulane. Každý, kdo by jí chtěl ublížit, by okamžitě poznal, co obnáší fyzička fotbalistů na konci sezony.

Její kolegové jí říkali, že si na sebe upletla krutý bič, když slíbila, že bude doučovat ty hlupáky, jak jim někteří učitelé říkali. Holly do toho ale šla dobrovolně a ráda.

Chtěla učit matematiku, tak proč by se nevěnovala žákům, kteří se potřebovali učit nejvíc?

Kromě toho se až na drobné výjimky chovali vzorně. Někteří spěchali v úterý a ve čtvrtek do třídy co nejdřív, aby jí mohli na celou tabuli napsat vzkaz. Její kolega podotkl, že „kluci“, jak říkal mužům, kteří byli o pět šest let mladší než ona, se náramně bavili, když v „sukýnce“ pak tu tabuli mazala.

Holly nosívala staromódní úzké midisukně, pod nimiž jí zaručeně nevykukovala kolena. Povzdychla si. Alespoň jednou by jí mohli dát pokoj.

Co asi bude mazat dneska? V poslední době to byly vzkazy „Zase jsem dostal kouli a už se nemůžu dočkat, až přijde učitelka“, „Hodně jsem zlobil, slečno Ashwinová“ nebo „Profesorka + šmrnc = Holly Ashwinová“.

Zatím si nikdo nevšiml, že vždycky musí smazat každičký milimetr počmárané tabule ani že jí to nedá a prostě musí vyrovnat křídy do vzorných trojic. Někdy dokonce křídu zlomila, aby vždycky dosáhla násobku tří.

Přede dveřmi třídy se zhluboka nadýchla, aby se uklidnila, a uhladila si vzorně sčesaný drdol. Ještě se ujistila, že sponu perleťového náhrdelníku má přesně uprostřed krku, vyhrnula si rukávy svetříku těsně nad zápěstí a překontrolovala, zda má zapnuté náušnice. Pak otevřela dveře.

Ve třídě nikdo nebyl. Ani noha.

Na tabuli bylo napsáno „Hodina zrušena“. Tentokrát zašli příliš daleko!

Nebo to napsal někdo jiný? Nervózně polkla a otočila se.

Vzápětí jí tvář zahalila hrubá tkanina páchnoucí výfukovými výpary. Holly vykřikla, ale látka křik utlumila.

Cítila, jak se jí zavírají oči. Celé tělo jí ochablo… a v dálce se ozval hrůzu nahánějící mužský řev.

***
Zlotřilí démoni mají moji vyvolenou.

Cadův starý nákladní ford si razil cestu dopravní zácpou k dalšímu doupěti démonů. Měl co dělat, aby ho zcela neovládla zuřivost, jíž byl jeho rod proslulý.

Unesli Holly…

Holly Ashwinová mu zkřížila cestu téměř před rokem. Poznal v ní svou vyvolenou. Bohužel nemohl za ženu pojmout smrtelnici, proto ji alespoň sledoval a strážil.

Právě proto se vrátil. Vystopovala ji skupina démonů a přemístila ji bůhví kam. Vyšel z toho, že ji unesli z univerzity, takže musejí mít doupě někde blízko.

Co od ní chtějí? Jde jim o to, že je nevinná? V tom případě si vybrali špatnou pannu. On je totiž osobně pověsí za vnitřnosti a dá jim co proto, jestli jí zkřiví jediný vlásek na hlavě.

V nemalé rychlosti minul viditelně opilého řidiče. Začal mu zvonit mobil. Pomyslel si, že opilí řidiči jezdí stejně, jako šeptají: nápadně.

„Slyším,“ houkl do mobilu. Večer měl obdržet informace ohledně nové zakázky. Před několika staletími se stal žoldákem, takže na ně byl zvyklý, ale tahle měla být nejdůležitější ze všech.

„Právě odcházím z jednání,“ oznámil mu Rydstrom. „Máme informaci, kterou jsme potřebovali.“

Auto před ním ho brzdilo. Měl sto chutí to do něj napálit. „No, tak kdo to platí?“ zeptal se duchem málo přítomně.

„Klientem je Groot Hutník.“

Nechápavě zdvihl obočí. Groot byl totiž nevlastní bratr Omorta Nesmrtelného. „Chceš mi tvrdit, že Groot nám pomůže dostat Omorta?“ Předjel další auto. Stačilo málo, a měl by na kapotě vzpomínku na jeho barvu.

„Groot vyrobil meč, kterým se dá zabít Omort.“

V tom případě to byla jediná zbraň na světě, která by něco takového dokázala. Omort Nesmrtelný se tak nejmenoval bezdůvodně. „O co jde?“

„Chce, abychom našli urozenou a do příštího úplňku mu ji přivedli.“

Urozenou? Při každé akcesi jedna ženská bytost z řad Lorů dosáhla pohlavní zralosti. Její dítě se stalo zastáncem buď nekonečného dobra, nebo zla. O poslání dítěte vždy rozhodoval otec.

Před Cada prokličkovalo auto. „Ty dare-“

„Co vlastně děláš?“ lekl se Rydstrom.

„Jedu v zácpě.“ Nechtěl se bratrovi svěřovat. Oznámil mu totiž, že Holly Ashwinovou přestal sledovat. Stejně oba tušili, že je jeho vyvolená, i když spojení mezi nimi nebylo možné.

Lidské ženy totiž byly démonům zapovězené. Nepřežily by první tělesný kontakt, při němž se o ně démoni takzvaně ucházeli.

Cade ji přesto sledoval alespoň zpovzdálí. Zaujatě si ji prohlížel a poznával její zvyklosti. Mladá smrtelnice ho postupem času pohlcovala stále víc. Jeho pocity ho utvrzovaly v tom, že je skutečně jeho.

Sám věděl, že je to směšné. On byl dávný nesmrtelník, brutální žoldák a budoucí vůdce vojáků. Přesto se do budoucna na nic netěšil – kromě ní.

Holly spokojeně procházela životem a v nejmenším netušila, že se stala vrcholným zážitkem jinak deprimující existence tisíciletého démona.

Poslední zakázka pro něj a Rydstroma představovala poslední šanci získat zpátky korunu. Kdyby Rydstrom zjistil, že je Cade „mimo“, zase by se do krve pohádali. Cade si dřív svoje vzteky užíval, ale teď ho spíš děsily.

„Podle čeho tu urozenou máme najít?“ zajímalo Cada.

„Prý je to valkýra.“

„Ty chceš dát valkýru do spárů zlokněžníka? Nebojíš se, co to udělá s naším spojenectvím s valkýrami?“

„Půjčím si tvoji průpovídku, jo? To, o čem nevědí, jim neublíží.“

„Neblázni, určitě na to přijdou. Vsadím se, že Nix nás sleduje už teď.“ Nix byla pološílená valkýří jasnovidka a v minulosti Cadovi i Rydstromovi dost pomohla. Vlastně jim sehnala i tenhle kšeft, ačkoli ani v nejmenším nenaznačila, pro koho budou pracovat.

Cade s ní před necelým týdnem mluvil i o Holly. O dnešním večeru mu nic nepověděla.

„Hm, jestli Nix nepřišla na to, že urozená má být z jejího rodu, možná to neví ani teď. Stejně si ničím nepomůžeme,“ dodal Rydstrom. „Tahle zakázka je pro nás nesmírně důležitá. Sama Nix říkala, že je to naše poslední šance, jak zlikvidovat Omorta.“

„Máš tušení, kde zaměříme cíl?“

„Pátrají po něm Grootovi věštci. Tušili jsme správně, je tady ve městě.“

Nadcházející akcese působila v řadách frakcí velké zmatky a vlny. Na klíčových místech, k nimž patřil i New Orleans, to bylo víc než patrné.

„Jo, navíc po ní nejdeme jen my,“ povzdychl si Rydstrom. „Snaží se ji vystopovat jasnovidky, čarodějky i zlokněžníci.“

Tomu se Cade nedivil. „Víš aspoň, jak se jmenuje?“

„Ne, jméno mi nikdo neřekl. Známe místo jejího posledního pohybu, víc nic. Mělo to něco společného s gibonem, ale nechápu proč. Gibbon Hall nebo tak nějak.“

Cade ztuhl. Ne, to není možné. Žádná Gibbon Hall, ta v okolí nebyla. Zato Gibson Hall neboli matematickou budovu na Tulane znal dokonale.

Holly sice nebyla valkýra, ale démoni na ni možná narazili tam, kde měli hledat, a zaměnili ji za opravdovou urozenou. Měla jemné rysy a drobnou postavu, takže si ji s urozenou mohli splést víc než snadno.

Vydedukoval si, že jediná frakce démonů, která měla dostatečné zdroje na to, aby zjistila místo pohybu urozené dřív než oni dva, byl řád Demonaeus.

„Dneska pro ni vyrazíme,“ rozhodl Rydstrom. „Za dvě hodiny budu doma, přijď tam za mnou, jo?“

Za dvě hodiny. Cade by ho nejradši požádal o pomoc s řádem Demonaeus hned. Času nebylo nazbyt. „Dobře, budu tam.“ Konec hovoru.

Cade dupl na plyn a naráz přejel tříproudou silnici z jedné strany na druhou. Pneumatiky na protest zakvílely. Prudce se otočil do protisměru a hnal se zpátky.

Věděl, kde má řád své sídlo, protože s démony bohužel měl tu čest už víckrát.

Dokonce znal i jejich rituální oltář. Jen doufal, že milá a neuvěřitelně nevinná Holly teď k němu není připoutaná.

Sevřel volant tak pevně, až ho ohnul.

2

Probudila se. Víčka měla tak těžká, že jí nešly otevřít oči. Beztak si nebyla jistá, jestli chce vidět, co se děje. V mysli přelétla své tělo. Leknutím ztuhla.

Ležela na něčem, co vypadalo jako kamenná deska. Byla nahá, zůstaly jí pouze šperky. Dlouhé vlasy jí splývaly přes hrubé okraje desky a zadrhávaly se o ně. Chladný kámen ji studil tak moc, až jí drkotaly zuby.

Vzali jí i brýle, takže dění dál než tři metry stejně neviděla. Kolem ní se rozléhal zpěv hlubokých hlasů. Vyjadřovaly se prapodivnou řečí, kterou ještě neslyšela.

Holly se nakonec odhodlala a pootevřela oči. Ještě nikdy nebyla před mužem nahá a teď se na ni uštěpačně dívalo hned několik neurčitých postav.

Jedna ji popadla za ruce, druhá za nohy. Holly vykřikla a snažila se z jejich sevření vyprostit. „Pusťte mě!“ zaječela na ně. Tohle je zlý sen. Noční můra. „Nechte mě být! Panebože, co to děláte?“

Něčím ji nadopovali. Určitě měla halucinace. Postavy neodpověděly. Zpívaly dál. „Nedělejte to,“ začala prosit, i když netušila, na co se vlastně chystají.

Ocitla se v jakési vlhké a zatuchlé díře, kde nebyla zavedená elektřina. Kamenný oltář byl obklopený černými svíčkami a prosklenou klenbou do prostoru proudilo měsíční světlo. Rozhlédla se kolem sebe. Muži měli hávy a… rohy?

V jejich zpěvu rozpoznala opakující se slovo: Demonaeus. Usoudila, že se dostala do spárů úchylného kultu, který uctívá démony.

Zaráželo ji však, že muži neměli masky a neměli potřebu zahalit si tvář. To muselo znamenat jediné. Nehodlali ji odtud už nikdy pustit.

„Budou mě hledat příbuzní,“ zalhala. Rodiče jí zemřeli a sourozence neměla. „S někým jste si mě spletli. Já nejsem ta, kterou potřebujete jako… oběť.“ Rozplakala se. „Já přece nejsem ničím výjimečná.“

Několik mužů se sarkasticky zasmálo.

„Panebože, tohle se mi zdá,“ zašeptala zoufale. Snažila se zachovat chladnou hlavu, i když na ni stále silněji dotírala panika. „To se mi zdá.“

Zaklonila hlavu a zadívala se na prosklenou klenbu nad sebou. Měsíc vystoupal téměř do středu kupole nad jakýsi vyrytý symbol a rozzářil obraz rohatého démona.

Stín symbolu se pomalu přesunoval nad oltář a nad ni. Usoudila, že symbol funguje jako gnómon. Připomněl jí sluneční hodiny.

Muži zjevně čekali, až stín doputuje na určité místo. Každou chvíli vzhlíželi ke kupoli. Co se mělo stát?

Měsíc stoupal na obloze stále výš a zpěv mužů nabýval na síle. Holly se vší silou zapřela, kopala nohama a máchala pažemi.

Náhle oblohu rozsvítil blesk. Postřehla, že čím víc se snažila vyprostit ze sevření těch rohatých bytostí, tím častěji se na obloze míhaly blesky.

Nejmohutnější muž si klekl mezi její roztažená stehna a svlékl si háv. V tu ránu měla Holly jasno. Viděla ho sice jen do pasu, ale nemusela být génius, aby jí došlo, že je nahý. „Ne, ne, ne! Nechte toho!“

Bělmo očí měl… černé? Popadl ji za stehna a po hrubé desce ji posunul až k okraji oltáře.

Holly zaječela a vzápětí se rozpoutalo peklo.

Muži si horečně zakrývali uši, sklo v kupoli začalo praskat a proměňovalo se v ostré nože, které se řítily dolů. Nakonec povolila celá kupole a prostor kolem oltáře byl vmžiku zasypaný střepy. Samotný oltář však zůstal nedotčený.

Otevřeným stropem pronikl blesk a udeřil ji přímo do hrudi. Muži od ní odletěli jako hadrové panenky.

Holly vykřikla úlekem. Ucítila v sobě nesmírnou sílu. Prohnula se v zádech a zatnula pěsti. Síla v ní rostla a rostla.

V žilách jako by se jí ohřívala krev. Oba prstýnky na prstech se roztekly. Náušnice potkal stejný osud. I náhrdelník a hodinky se roztavily a pomalu jí kapaly z těla.

Holly nestačila žasnout. Jí samotné se totiž nic nestalo, nic ji ani nepálilo. Její kůže totiž byla ještě víc horká než žhnoucí kov.

V prsou vnímala silný tlak, který se v těle proměňoval v sílu a… klid. Tlak náhle ustal a Holly se cítila jako vyměněná. Dokonce si přestala připadat opuštěná.

Ztrestej je, nabádal ji hlásek v mysli. Chtěli ti ublížit…

Strach byl ten tam a na jeho místo nastoupil nově zrozený vztek. Nehty nahradily ostré drápy a zčistajasna měla naprosto dokonalý zrak. Viděla ostře i ve tmě. Cítila, že jí narostly tesáky.

Neměla dojem, že by jí zásah blesku ublížil. Démoni byli v šoku, nestačili zírat. Popadané sklo je navíc vydatně pořezalo.

Naneštěstí se bleskově vzpamatovali. Holly vstala, klekla si na oltář a čekala, co budou dělat. Přibližovali se. Jeden z nich měl baseballovou pálku. Upřela na ni pohled.

Pálku? Chtějí ji zbít do bezvědomí, aby mohli pokračovat s tím svým ujetým rituálem?

Začínala zuřit ještě víc. Jeden po ní vystartoval. Bez váhání ho popadla za rohy. Ztuhla. Měl je… přirostlé k hlavě. Takže to nebyly maškary, ale opravdoví démoni?

V tom případě mám halucinace, usoudila. Tohle nemůže být pravda. Trhla mu hlavou do strany a hořce se zasmála. Považovala to za špatný vtip. Vlastně sen.

A v tom snu ji nějaká instinktivní síla pobízela k tomu, aby využila své nově nabyté síly i probuzeného vzteku a zabíjela.

Vrhli se na ni i ostatní. Holly nestačila žasnout. Vůbec neměla strach.

Najednou totiž věděla, jak je má zabít, jako by spolu bojovali tisíce let. Zručně odtrhávala hlavy z krků, zatínala jim drápy skrz kůži až do tepen, jako by démoni byli z papíru.

Ztrestej je…

Z démonů začala stříkat krev. Nebe ozářil další blesk. Chtěl jí dodat odvahu?

„Chápu,“ přikývla a šla dalšímu démonovi po krku. Zlomila mu ho jako větvičku. „Už mi to došlo.“ To poslední, co měli démoni na tomhle světě vidět, byla její rozesmátá tvář.

***
„Neboj se,“ zašeptal Cade a opatrně popocházel k rohu, v němž se krčila nahá Holly.

Byla celá od krve. Cade v prvním okamžiku nevěděl, jestli je její nebo těch dvanácti popravených démonů.

Oči se jí zbarvily dostříbrna a ve tmě intenzivně zářily. Takže byla valkýra. Přestala být obyčejnou lidskou ženou.

Valkýra v Gibson Hall. Holly byla urozená.

Kolena si přitáhla k tělu, aby zakryla prsa. Nastražila na něj drobné drápy, aby mu dala najevo, že se nemá přibližovat. Třásla se strachem a šokem. Po tváři potřísněné krví jí stékaly slzy.

Deptalo ho to.

„Neboj se,“ opakoval. „Neublížím ti.“

Pohledem mu přelétla rohy a pak se zadívala na jednoho padlého démona, ležícího na kamenné zemi.

„Ano, taky jsem démon,“ přikývl. „Ale jiný než oni. Jmenuju se Cadeon Woede.“

Co se stalo, než se proměnila a zaútočila na ně? Měl pocit, že nepřišel těsně po boji, ale Holly měla na paži hlubokou sečnou ránu od démona.

Pochopil, že se sice proměnila ve valkýru, ale ještě nevládla schopností rychlého uzdravování a ani nebyla nesmrtelná. Byla tedy zranitelná jako člověk.

Lidé umírají neuvěřitelně snadno.

„Máš ještě jiná zranění než na paži?“

Po chvilce zavrtěla hlavou.

„Ublížili ti jinak? Mám tě odvézt do nemocnice?“ zeptal se, i když věděl, že by to nepřicházelo v úvahu.

Hledaly ji totiž i další frakce Lorů. Divil by se, kdyby si nevšimly divokého bouření, které navíc pokračovalo. I on je viděl z velké dálky. Z Holly navzdory šoku čišela síla a byl jí prodchnutý celý prostor. Nová síla se vždy poznala snadno.

„Ne… Neublížili mi,“ zašeptala.

„To jsem rád. Chci ti pomoct, Holly.“

Nepříjemně ji zaskočilo, že zná její jméno. Zamračila se.

„Už jsme se viděli,“ navázal, ale tím ji neuklidnil. Nebe se stále rozsvěcelo dalšími a dalšími blesky. Dodávaly valkýrám sílu a současně odrážely jejich rozpoložení.

Začal si svlékat košili, aby si měla co obléknout. Vysvětlila si to však jinak a vykřikla. Instinktivně na něj zaútočila drápy. Vzápětí se lekla a užasle si je začala prohlížet.

Ještě před několika hodinami byla obyčejná žena – nebo skoro normální. Měla pár výstředností, pravda. Náhle se proměnila v bytost, o jejíž existenci ani nevěděla. Ve valkýru. Nebo byla přinejmenším napůl valkýra. Holly vůbec netušila, co se v ní skrývá. Proměnu nejspíš vyvolal šok při rituálu.

Kdyby se v ní neprobudila ohromná síla, brutálně by ji znásilnili a její lůno by pohltil temný bůh, kterého uctíval řád těch úchylných démonů.

Cade si svlékl košili. Holly zasyčela a vycenila na něj zuby. Zarazil se.

„No co, trocha syčení nikoho nezabila,“ prohodil a klekl si k ní. Nejradši by ji vzal do náručí. „Pomůžu ti to obléknout, ano? Hlavně klid…“

Zadívala se na něj očima, v nichž se mísila stříbrná a již důvěrně známá fialová. „Co – Co se to se mnou děje?“

„Určitě jsi slyšela spoustu příběhů o postavách z mýtů a fantasy, viď?“ Holly nejistě přikývla. „No, tak nejsou vymyšlené. Právě teď se měníš z člověka v nesmrtelnou bytost.“

A to znamenalo, že by se Holly mohla stát jeho vyvolenou. Mohl by se o ni ucházet!

Kromě toho ses právě proměnila v urozenou, tedy v mou kořist, za niž mám vyměnit meč, který jako jediná zbraň dokáže zabít mého úhlavního nepřítele.

Holly měla hodnotu koruny, o jejíž znovuzískání usiloval devět set let. Koruna se na celá staletí stala jeho jediným důvodem k životu.

Ještě nikdy nebyl tak blízko… Jediné, co musel udělat, bylo zradit ženu, na niž také čekal celou věčnost.

Vydá: Baronet; říjen 2013

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít