Deborah Harknessová: Stín noci (Čas čarodějnic 2)

Ukázky z knih / 22.9.2013 /

Pokračování Času čarodějnic, literární senzace roku 2011, a druhý díl z plánované trilogie zavádí Dianu a Matthewa do temných uliček alžbětinského Londýna, v nichž se to jen hemží špióny, lstmi a úskoky, kde pátrají po čarodějnici, která by Dianu naučila lépe ovládat její magické schopnosti, a hledají stopy vedoucí k tajemnému svazku č. 782. Do hry však znenadání vstupuje mysteriózní spolek starých Matthewových přátel známý jako Škola noci a Matthew a Diana se vydávají na podivnou cestu, která je zavede až k 1500 let starému upírskému tajemství…

Ukázka z knihy:

Harkness_Stin_noci1
Dorazili jsme v nedůstojném čarodějnicko-upířím chumlu. Matthew byl pode mnou a dlouhé nohy měl ohnuté v nezvykle nepřirozené poloze. Mezi sebou jsme tiskli objemnou knihu a stříbrnou figurku, kterou jsem svírala v ruce, odmrštila síla setrvačnosti na druhou stranu místnosti.

„Jsme na správném místě?“ Pro jistotu jsem nechala oči pevně zavřené. Co kdyby se ukázalo, že jsme se nepřesunuli do Oxfordshiru šestnáctého století a zůstali jsme ve státě New York století jedenadvacátého, konkrétně ve stodole na chmel tety Sarah? Ale cizí pachy mi napověděly, že jsem se ocitla mimo svůj čas a prostor. Cítila jsem cosi sladkého, travinatého a k tomu ještě jakousi voskovou vůni, která mi připomněla léto. Kromě toho se ve vzduchu vznášel kouř z hořícího dřeva a slyšela jsem praskání ohně.

„Otevři oči, Diano, a uvidíš sama.“ Mojí tváře se zlehýnka dotkly studené rty a vzápětí se ozvalo tiché zachechtání. Z obličeje, jehož bledost svědčila o tom, že patří upírovi, se na mě dívaly oči v barvě rozbouřeného moře. Matthewovy ruce sjely z mé šíje na ramena. „Jsi celá?“

Po cestě do dávné Matthewovy minulosti jsem měla pocit, že se pod prvním závanem větříku zlomím vedví. Bylo to něco úplně jiného, než co jsem znala z krátkých výprav v čase, které jsem podnikala u tety.

„Ano. Co ty?“ Netroufala jsem si rozhlédnout se kolem sebe, proto jsem se prozatím zaměřila jen na Matthewa.

„Jsem rád, že jsem doma.“ Matthew zvrátil hlavu, až jemně ťukla o prkennou podlahu vystlanou sítinou a levandulí, z nichž se zvedla další vlna letní vůně. Panský dvůr mu byl důvěrně známý, přestože nyní se psal rok 1590.

Moje oči si přivykly na příšeří a postupně odhalily obrysy masivní postele, stolku, úzkých lavic a osamocené židle. Za vyřezávanými sloupky podpírajícími nebesa postele jsem objevila dveře vedoucí do vedlejší místnosti. Byly otevřené a vpouštěly dovnitř světlo, které vykreslovalo na přehozu a podlaze zlatý pokroucený obdélník. Stěny pokoje byly pokryté stejným skvostným táflováním, jaké jsem si pamatovala ze svých několika málo návštěv Matthewova domova v současném Woodstocku. Zaklonila jsem hlavu a spatřila bohatě štukovaný kazetový strop s nápadnou červenobílou tudorovskou růží vyvedenou ve zlatě nad každým z výklenků.

„Když jsme dům stavěli, tyhle růže byly povinným prvkem,“ poznamenal Matthew suše. „Osobně je nemůžu vystát. Při první příležitosti je přetřeme na bílo.“

V náhle vzniklém průvanu se zamihotaly modrozlaté plamínky svíček a vrhly světlo na růžek sytě barevného gobelínu a na tmavé, lesklé stehy, které vytvářely vzor z listů a ovoce na přehozu přes postel. Moderní textilie takhle nezáří.

Usmála jsem se, opojená momentálním pocitem radosti. „Zvládla jsem to. Nepopletla jsem to ani jsem nás neodnesla někam jinam, třeba do Monticella nebo –“

„Nepopletla,“ opětoval můj úsměv Matthew, „udělalas to výborně. Vítej v alžbětinské Anglii.“

Poprvé v životě jsem byla nadšená z toho, že jsem čarodějnice. Coby historička studuju minulost. A coby čarodějnice se do ní můžu přímo podívat. Do roku 1590 jsme se přesunuli, abych se mohla vyučit v umění ztracené magie, ale ve skutečnosti se toho tady můžu naučit mnohem víc. Sklonila jsem hlavu a chystala se k polibku na oslavu našeho úspěchu, když vtom mě zastavil zvuk otvíraných dveří.

Matthew mi přitiskl prst na rty. Pootočil hlavu a vzedmulo se mu chřípí. Ale jakmile poznal, kdo se pohybuje ve vedlejší místnosti, odkud se ozýval tichý šramot, zase se uklidnil. Jedním plynulým pohybem zvedl mě i knihu, potom mě vzal za ruku a vedl mě ke dveřím.

V sousedním pokoji stál u stolu, který byl posetý korespondencí, muž s rozcuchanými hnědými vlasy. Byl průměrně vysoký, elegantní, oblečený v drahých šatech ušitých na míru. Broukal si jakousi mně neznámou melodii tu a tam prokládanou slovy zpívanými příliš tiše, než abych je dokázala zachytit.

Matthewovi přelétl přes obličej užaslý výraz. Pak zvedl koutky úst do vřelého úsměvu.

„Kde doopravdy jsi, můj sladký Matte?“ Muž zdvihl list papíru ke světlu. Matthew v tu ránu přimhouřil oči a spokojený výraz vystřídala nelibost.

„Hledáš něco, Kite?“ Na ta slova mladík upustil papír na stůl, obrátil se a celý se rozzářil. Tuhle tvář už jsem jednou viděla: na brožovaném výtisku Maltského žida od Christophera Marlowa.

„Matte! Pierre říkal, že jsi v Chesteru a možná to domů nestihneš. Ale já věděl, že si naše každoroční setkání nenecháš ujít.“ Jeho slova mi nebyla cizí, ale měla podivnou intonaci, takže chtěla-li jsem mu rozumět, musela jsem se plně soustředit. Alžbětinská angličtina se nelišila od moderní angličtiny tolik, jak nás učili, ale nebyla ani tak srozumitelná, jak jsem doufala na základě obeznámenosti se Shakespearovými hrami.

„Proč nemáš plnovous? Byls nemocný?“ Jakmile mě Marlowe spatřil, zajiskřilo mu v očích. Cítila jsem, jak do mě zavrtává pronikavý pohled, který nade vši pochybnost prozrazoval, že mám co do činění s démonem.

Potlačila jsem nutkání rozběhnout se k jednomu z největších anglických dramatiků, potřást mu rukou a zahrnout ho dotazy. Když teď stál přede mnou, vykouřilo se mi z hlavy i to málo, co jsem se o něm kdysi dozvěděla. Hrála se některá z jeho her už v roce 1590? Kolik mu vlastně je? Určitě je mladší než já nebo Matthew. Nebude mu ani třicet. Srdečně jsem se na něj usmála.

„Kdes našel tohle?“ Marlowe ukázal mým směrem. Z jeho hlasu čišelo pohrdání. Pomyslela jsem si, že za mnou musí viset nějaká mazanice, a ohlédla jsem se přes rameno. Jenže tam nebylo nic.

Marlowe měl na mysli mě. Úsměv mi zmizel ze rtů.

„Opatrně, Kite,“ odsekl Matthew.

Marlowe jeho napomenutí odbyl. „Konečně na tom nezáleží. Než přijedou ostatní, můžeš se s ní těšit, nedáš-li jinak. George už tu samozřejmě dávno je, dopřává si tvého jídla a čte tvé knihy. Stále je bez mecenáše a v kapse nemá ani čtvrťák.“

„S Georgem se rád podělím o všechno, co mám, Kite.“ Matthew se tvářil neutrálně a z mladíka nespouštěl oči, ani když si přitáhl naše propletené prsty ke rtům. „Diano, tohle je můj drahý přítel Christopher Marlowe.“

Představování poskytlo Marlowovi příležitost, aby si mě nepokrytě prohlédl. Změřil si mě pohledem od hlavy k patě. Jeho opovržení bylo očividné, zato žárlivost skrýval lépe. Marlowe byl do mého muže skutečně zamilovaný. Tušila jsem to už v Madisonu, když jsem se dotýkala věnování v Matthewově výtisku Doktora Fausta.

„Nevěděl jsem, že je ve Woodstocku nevěstinec, který se specializuje na přerostlé ženy. Většinou si vybíráš drobnější a pohlednější prostitutky, Matthewe. Tahle je hotová amazonka,“ odfrkl si Kit a ohlédl se přes rameno na listy papíru rozházené po stole. „Podle posledních zpráv z hostince tě na sever nepřivedl chtíč, ale povinnosti. Nechápu, kdes našel čas, aby sis zajistil její služby.“

„Je neuvěřitelné, jak snadno dokážeš vyčerpat mou dobrou vůli,“ zavrčel Matthew varovným tónem, byť ještě pořád klidně. Marlowe si ovšem ničeho nevšiml, zašklebil se a předstíral, že se věnuje vyřizování korespondence. Matthew mi stiskl ruku.

„Opravdu se jmenuje Diana, nebo je to přezdívka, která má přivábit zákazníky? Snad by měla odhalit pravé ňadro či aspoň chodit s lukem a šípy,“ pokračoval Marlowe a zvedl ze stolu list papíru. „Vzpomínáš, jak Bess z Black-friars vyžadovala, abychom jí říkali Afrodité, než nás nechala –“

„Diana je moje žena.“ Matthew už nestál po mém boku a místo mé ruky svíral Marlowův límec.

„Ne!“ Kit byl zjevně v šoku.

„Ano. To znamená, že je paní tohoto domu, nese mé jméno a je pod mou ochranou. Vzhledem k tomu – a přirozeně také s přihlédnutím k našemu dlouholetému přátelství – doufám, že ze svých úst v budoucnu nevypustíš jediné slůvko kritiky, byť by to bylo šeptem.“

Protřepala jsem si prsty, aby se mi do nich vrátil cit. Matthewovo zlostné sevření způsobilo, že se mi prsten na prostředníčku levé ruky zabořil do masa, až po něm zůstala bledě červená otlačenina. Diamant zasazený vprostřed prstenu sice nebyl broušený, přesto se v něm odráželo teplé světlo z krbu. Tenhle prsten byl nečekaným darem od Matthewovy matky Ysabeau. A Matthew před několika hodinami – nebo spíš staletími, která ovšem teprve nastanou – odříkal slova starého svatebního obřadu a navlékl mi kroužek s diamantem na prst.

Ozval se řinkot nádobí a nato se v místnosti objevili dva upíři. Jedním byl útlý muž s výrazným zjevem, ošlehanou tváří oříškové barvy a černými vlasy i očima. Nesl karafu s vínem a vinnou sklenku s nožičkou ve tvaru delfína, jehož ocasní ploutev podpírala její tělo. Druhým byla vyzáblá, kostnatá žena, která v rukou třímala podnos s chlebem a sýrem.

„Vy jste doma, milorde,“ utrousil viditelně zaskočený upír. Jeho francouzský přízvuk kupodivu způsoboval, že mu bylo snáze rozumět. „Ve čtvrtek jsme dostali zprávu od posla –“

„Změna plánu, Pierre.“ Matthew se otočil k upírce. „Moje žena přišla cestou o zavazadla, Françoise, a šaty, které měla na sobě, byly tak špinavé, že jsem je spálil.“ Matthew tu lež vyslovil se sebevědomou drzostí, ale zdálo se, že přesto nepřesvědčil ani upíry, ani Kita.

„Vaše žena?“ zopakovala po něm Françoise s týmž francouzským přízvukem jako Pierre. „Ale vždyť je teplo–“

„Teplokrevná,“ dokončil za ni Matthew a chopil se skleničky stojící na tácu. „¤ekněte Charlesovi, že mu přibyl strávník. Dianě není dobře a lékař jí doporučil, aby jedla čerstvé maso a ryby. Někdo bude muset doběhnout na trh, Pierre.“

Pierre zamrkal. „Jistě, milorde.“

„A kromě toho bude potřebovat něco na sebe,“ poznamenala Françoise a přejela mě zkoumavým pohledem. Matthew přikývl, upírka se otočila k odchodu a Pierre ji následoval.

„Co to máš s vlasy?“ Matthew vzal do ruky rusý pramínek stočený do kudrliny.

„To snad ne,“ povzdychla jsem si. Zvedla jsem ruce a s překvapením zjistila, že namísto špinavě blonďatých vlasů po ramena mám rezavé lokny až po pás. Naposledy si moje vlasy dělaly, co chtěly, když jsem na vysoké hrála Ofélii v Hamletovi. Tehdy nebyl jejich nepřirozeně rychlý růst a změna odstínu dobrým znamením a nic dobrého to nevěstilo ani teď. Během cesty do minulosti se ve mně probudila čarodějnice. Těžko říct, jaká další kouzla se utrhla ze řetězu.

Upíři by možná vycítili adrenalin a náhlý vzestup úzkosti, který moje zjištění doprovázel, nebo by zaslechli prozpěvování mé krve. Ale démoni jako Kit dokážou zaznamenat narůstající čarodějnou energii.

„Kristovy rány!“ Marlowův úsměv byl plný zášti. „Přivedl jsi domů čarodějnici. Jaké špatnosti se dopustila?“

„Nech toho, Kite. O to se nestarej.“ Matthewův hlas znovu nabral velitelský tón, ale jeho ruka stále něžně spočívala na mých vlasech. „Neboj, mon coeur. Určitě to není nic víc než vyčerpání.“

Šestý smysl mi napovídal, že se Matthew plete. Moji poslední proměnu nebylo možné vysvětlit pouhou únavou. âarodějnické schopnosti jsem podědila, ale pořád jsem si nebyla jistá jejich rozsahem. Dokonce ani moje teta Sarah, ani její partnerka Emily Matherová – obě čarodějnice – nevěděly určitě, co všechno zahrnují a jak je nejlépe ovládat. Matthewovo vědecké testování odhalilo genetické ukazatele značící magický potenciál mé krve, jenže nikdo mi nemohl zaručit, že se tyhle schopnosti doopravdy rozvinou.

Moje strachování přerušil příchod Françoise, která se vrátila s jakousi jehlou s velkým ouškem a pusou plnou špendlíků. S ní přišla také kupa sametu, vlny a plátna. Dole z té hromady čouhaly štíhlé snědé nohy svědčící o tom, že kdesi uvnitř je uvězněný Pierre.

„K čemu to je?“ zeptala jsem se podezíravě a ukázala na špendlíky.

„Přece na to, aby se madame dostala do tohohle.“ Françoise popadla jakýsi tmavě hnědý oděv, který ležel navrchu a připomínal pytel na mouku. Nezdálo se mi, že by zrovna tohle byly šaty pro hostitelku, ale vzhledem ke své neznalosti alžbětinské módy jsem byla Françoise vydána na milost.

„Běž dolů, kam patříš, Kite,“ vyzval Matthew svého přítele. „Záhy se k tobě přidáme. A drž jazyk za zuby. Tohle je můj příběh, tudíž ho nebudeš vyprávět ty, ale já.“

„Jak si přeješ, Matthewe.“ Marlowe si stáhl okraj temně řalového kabátce, jenže s nenuceností toho gesta se neslučoval třes jeho rukou. Potom se rozloučil lehkou, posměšnou úklonou, čímž dal najevo, že respektuje Matthewův pokyn a zároveň si z něj tak trochu utahuje.

Když byl démon pryč, Françoise přehodila pytel přes lavici a obešla mě kolem dokola, aby si prohlédla mou postavu a rozhodla se, kde zahájí útok. Pak si popuzeně povzdychla a začala mě oblékat. Matthew se přesunul ke stolu, kam ho přitáhly papíry rozházené po jeho desce. Rozložil papír pečlivě složený do čtyřúhelníku a zapečetěný kouskem narůžovělého vosku a rychle přejel pohledem po drobném písmu.

Dieu. Na tohle jsem zapomněl. Pierre!“

Milorde?“ Z hloubi záhybů se ozval přidušený hlas.

„Položte to a povězte mi, jak je to s poslední stížností lady Cromwellové.“ Matthew se k Pierrovi i k Françoise choval důvěrně, ale současně i autoritativně. Jestli je tohle způsob, jak jednat se služebnictvem, bude mi chvíli trvat, než se to naučím.

Ti dva si šuškali u ohně, zatímco Françoise špendlila, vázala a halila mě do přijatelného oděvu. Všimla si, že mám jen jednu náušnici – zlaté zohýbané drátky osázené drahými kamínky, které původně patřily Ysabeau –, a nespokojeně zamlaskala. Tahle náušnice, Matthewův výtisk Doktora Fausta a malá stříbrná řgurka Diany byly oněmi třemi předměty, které nám pomohly vrátit se do konkrétní doby. Françoise se chvíli probírala obsahem truhly stojící opodál a zanedlouho našla druhou náušnici do páru. O šperky bylo tedy postaráno a zbývalo jen, aby mi natáhla silné punčochy nad kolena a zajistila je šarlatovou stuhou.

„Myslím, že můžu jít,“ usoudila jsem. Už jsem se nemohla dočkat, až sejdu dolů a konečně začnu doopravdy žít v šestnáctém století. âíst knihy o historii není totéž jako zakusit dávno minulou éru na vlastní kůži. To mi potvrdila i krátká epizoda s Françoise a rychlokurz na téma dobového odívání.

Matthew si mě prohlédl. „To bude stačit. Prozatím.“

„To stačí bohatě, protože vypadá skromně a nevýrazně,“ opáčila Françoise. „Přesně tak, jak má v tomhle domě vypadat čarodějnice.“

Matthew její vyjádření přešel mlčením a obrátil se ke mně. „Než půjdeme dolů, Diano, nezapomeň, že si musíš dávat pozor na jazyk. Kit je démon a George ví, že jsem upír, ale i ti nejméně předpojatí ze všech jsou nedůvěřiví vůči tvorům, které neznají a kteří se odlišují od ostatních.“

Sešli jsme do velkého sálu, kde jsem popřála dobrý večer Georgovi, Matthewovu příteli, který byl bez peněz a bez mecenáše. Zvolila jsem zdvořilý pozdrav, který jsem považovala za příhodný alžbětinské době i konkrétní situaci.

„Mluví ta žena vůbec anglicky?“ George na mě vyjeveně zíral a nasadil si brýle s kulatými obroučkami, které zvětšovaly jeho modré oči do té míry, až připomínaly žabí bulvy. Druhou ruku měl v bok, takový postoj jsem naposledy viděla na nějaké miniatuře ve Viktoriině a Albertově muzeu.

„Žije v Chesteru,“ vysvětloval Matthew rychle. George se tvářil pochybovačně. Bylo jasné, že ani divočina severní Anglie neospravedlňovala mou zvláštní mluvu. Matthewův přízvuk se postupně změkčoval a přizpůsoboval dobové intonaci a barvě hlasu, ale můj zůstával jednoznačně moderní a americký.

„Je to čarodějnice,“ dodal Kit a usrkl vína.

„Skutečně?“ George mě zkoumal s novým zájmem. Necítila jsem žádný tlak, který by napovídal, že se na mě dívá démon, žádné pálení, jaké způsobuje pohled čarodějnice, ani mrazení, jaké dokáže vyvolat upír. George byl prostě obyčejný teplokrevník – muž středního věku, který vypadal, jako by byl unavený životem. „Ale Matthewe, ty přece nemáš čarodějnice o nic víc v lásce než Kit. Vždycky jsi mě od tohohle tématu odrazoval. Když jsem chtěl napsat báseň o Hekaté, řekl jsi –“

„Tuhle v lásce mám. Dokonce natolik, že jsem si ji vzal,“ přerušil ho Matthew a na dotvrzení svých slov mi vlepil pusu.

„Ty ses s ní oženil!“ George přelétl pohledem ke Kitovi. Odkašlal si a pokračoval: „V tom případě máme dva nečekané důvody k radosti: nezdržely tě pracovní povinnosti, jak si myslel Pierre, a vrátil ses domů s manželkou. Blahopřeji.“ Jeho pompézní tón mi připomněl zahajovací proslov, jaký bývá pronášen při promocích. Musela jsem se ovládat, abych se nerozesmála. George mi na oplátku věnoval zářivý úsměv a uklonil se. „Jmenuji se George Chapman, paní Roydonová.“

Tohle jméno mi znělo povědomě. Začala jsem pátrat v neuspořádaných vědomostech, které mám coby historička uložené v hlavě. Chapman nebyl alchymista – na tuhle oblast se specializuju, ale v mozkových závitech věnovaných tomuto tajuplnému tématu jsem jeho jméno nenašla. Byl to další spisovatel, jako Marlowe, jenom jsem si nemohla vzpomenout na žádné jeho dílo.

Jakmile proběhlo nezbytné představení, Matthew souhlasil s tím, že se spolu s hosty na chvíli posadí ke krbu. Muži se bavili o politice a George se mě vyptával na stav cest a na počasí, abych se aspoň nějak mohla zapojit do hovoru. Mluvila jsem, pouze pokud to bylo nutné, a pokoušela jsem se volit taková slova a gesta, která by mi pomohla budit zdání, že jsem skutečnou alžbětinkou. George potěšilo, jak pozorná jsem posluchačka, a odměnil mě dlouhým pojednáním o svém nejnovějším literárním počinu. Kit, kterému se nelíbilo, že se ocitl ve vedlejší roli, Georgovu přednášku přerušil a nabídl nám, že přečte kousek ze svého Doktora Fausta.

„Poslouží mi to jako taková zkouška nanečisto mezi přáteli,“ prohlásil démon s lesknoucíma se očima. „Než přijde výstup naostro.“

„Teď ne, Kite. Půlnoc je dávno pryč a Diana je unavená po cestě,“ namítl Matthew a pomohl mi na nohy.

Kit nás při odchodu provázel pohledem. Poznal, že něco skrýváme. Zachytil každý podivně znějící obrat, kterého jsem se dopustila, a když si Matthew nemohl vzpomenout, kde má uloženou loutnu, zatvářil se přemítavě.

Než jsme opustili Madison, Matthew mě před Kitem varoval. Prý je neobvykle vnímavý, dokonce i na démona. Přemýšlela jsem, jak dlouho bude Marlowovi trvat, než mu dojde, jaké tajemství se snažíme ututlat. Odpovědi na tuto otázku jsem se dočkala za několik málo hodin.

Druhý den ráno jsme si povídali v bezpečí vyhřáté postele, zatímco se kolem nás probouzel dům.

Na moje dotazy o Kitovi (synovi obuvníka, jak se ukázalo) a Georgovi (který k mému údivu nebyl o moc starší než Marlowe) Matthew odpovídal ochotně. Ale jakmile jsem přeskočila k praktickým záležitostem, k chodu domácnosti a dobovému chování žen, brzy se začal nudit.

„Co moje šaty?“ zeptala jsem se ve snaze přimět ho, aby se zabýval tím, co mě bezprostředně zajímalo.

„Myslím, že vdané ženy nespí v tomhle,“ opáčil Matthew a zatahal za jemnou látku mé volné noční košile. Rozvázal mi tkaloun procházející řasením u krku a chystal se, že mě políbí pod uchem, aby mě o svém mínění přesvědčil, když vtom někdo prudce roztáhl závěs u postele. Zamžourala jsem do jasného světla.

„Takže co?“ dožadoval se vysvětlení Marlowe.

Přes rameno mu nakukoval druhý démon tmavé pleti. Protože byl drobné postavy a měl špičatou bradu, ještě zdůrazněnou stejně zašpičatělou kaštanovou bradkou, připomínal spíš neposedného skřítka. Bylo zřejmé, že jeho vlasů se nedotkl hřeben už celé týdny. Sevřela jsem si noční košili na prsou, poněvadž jsem si dobře uvědomovala, že je průsvitná a nic pod ní nemám.

„Viděl jsi přece kresby mistra Whitea z osady Roanoke, Kite. Tahle čarodějnice vůbec nevypadá jako domorodí obyvatelé Virginie,“ dal najevo zklamání neznámý démon. Až dodatečně si všiml Matthewa, který na něj upíral zlostný pohled. „Pardon, dobré ráno, Matthewe. Půjčil bys mi, prosím, kru-židlo? Slibuji, že ho tentokrát nenamočím v řece.“

Matthew sklonil hlavu k mému rameni a se zasténáním zavřel oči.

„Musí být z Nového světa – nebo z Afriky,“ trval na svém Marlowe a stále mi odmítal říkat jménem. „Z Chesteru není. Ani ze Skotska, z Irska, Walesu, Francie nebo z impéria. Nevěřím, že by byla Holanďanka nebo Španělka.“

„Dobré ráno, Tome. Je nutné, abyste s Kitem diskutovali o Dianině rodišti právě teď a tady, v mojí ložnici?“ Matthew mi utáhl tkaloun košile.

„Příliš dobré na to, abys ho proležel v posteli, i kdyby s tebou cloumala zimnice. Kit říká, že sis tu čarodějnici musel vzít v horečkách. Jinak nelze tvou lehkomyslnost nijak vysvětlit.“ Tom mlel a mlel, jak mají démoni ve zvyku, a s odpovědí na Matthewovu otázku se neobtěžoval. „Cesty jsou vyschlé, jsme tady už drahnou dobu.“

„A víno už je pryč,“ postěžoval si Marlowe.

„Jsme tady“? Přijelo jich víc? Panský dvůr už teď praskal ve švech.

„Ven! Madame se musí umýt, než předstoupí před jeho lordstvo.“ Do ložnice vešla Françoise a nesla lavor s horkou vodou. Za ní se jako obvykle táhl Pierre.

„Stalo se něco důležitého?“ vyzvídal George zpoza závěsu. Vstoupil do místnosti bez ohlášení a šikovně zhatil Françoisinu snahu vypoklonkovat ostatní ze dveří. „Lord Northumberland byl ponechán o samotě ve velkém sále. Kdyby byl mým mecenášem, choval bych se k němu jinak!“

„Hal si čte pojednání o rovnováze, které mi zaslal jeden matematik z Pisy. A je docela spokojený,“ opáčil Tom naštvaně a posadil se na okraj postele.

Určitě mluví o Galileovi, uvědomila jsem si s nadšením. V roce 1590 byl Galileo profesorem na univerzitě v Pise. Jeho práce o rovnováze ještě nebyla publikována.

Tom. Lord Northumberland. Někdo, kdo si dopisoval s Galileem.

V úžasu jsem pootevřela pusu. Démon usazený na prošívaném přehozu nemůže být nikdo jiný než Thomas Harriot.

„Françoise má pravdu. Ven. Všichni,“ ozval se Matthew stejně rozzlobeně jako Tom.

„Co máme říct Halovi?“ zeptal se Kit a výmluvně stočil oči mým směrem.

„Že budu zanedlouho dole,“ odpověděl Matthew. Převalil se na bok a přitáhl si mě k sobě.

Počkala jsem, až jeho přátelé vypochodují z komnaty, a potom jsem ho plácla do hrudníku.

„Za co?“ Sykl, jako by ho to zabolelo, ačkoliv ve skutečnosti jsem si pohmoždila pouze vlastní pěst.

„Za to, že jsi mi neřekl, kdo jsou tvoji kamarádi!“ Opřela jsem se o loket a zírala na něj. „Velký dramatik Christopher Marlowe. George Chapman, básník a učenec. Matematik a astronom Thomas Harriot, jestli se nepletu. A dole čeká hrabě čaroděj!“

„Nevzpomínám si, kde k té přezdívce Jindřich přišel, ale zatím mu tak ještě nikdo neříká.“ Matthew se tvářil pobaveně, což jen přispělo k mému rozhořčení.

„Už chybí jen sir Walter Raleigh a máme pod střechou celou Školu noci.“ Při mé zmínce o legendární skupině radikálů, filozofů a volnomyšlenkářů se Matthew zadíval z okna. Thomas Harriot. Christopher Marlowe. George Chapman. Walter Raleigh. A –

„Kdo jsi vlastně ty, Matthewe?“ Nenapadlo mě zeptat se ho dřív, než jsme odjeli.

„Matthew Roydon,“ odpověděl s hlavou nakloněnou na stranu, jako bychom se právě seznamovali. „Přítel básníků.“

„Historici o tobě nevědí skoro nic,“ hlesla jsem ohromeně. Matthew Roy-don byl nejtajemnější postavou spojenou se záhadnou Školou noci.

„Ale když teď víš, kdo Roydon je, nijak tě to nepřekvapuje, viď, že ne?“ Matthew pozvedl černé obočí.

„Tohle mě bude překvapovat do konce života. Mohl jsi mě na to upozornit dopředu, ne až tady.“

„A co bys udělala? Než jsme se vydali na cestu, měli jsme sotva čas, abychom se oblékli, těžko bys stihla zahájit výzkumný projekt.“ Matthew se posadil a shodil nohy z postele. Času, který jsme mohli strávit jen ve dvou, se nám dostalo pohříchu málo. „S tím si nemusíš dělat starosti. Jsou to jen obyčejní lidé, Diano.“

Matthew si mohl říkat, co chtěl, na těchto pánech ale nic obyčejného nebylo. Škola noci zastávala kacířské názory, pohrdala zkorumpovaným dvorem královny Alžběty a ušklíbala se nad intelektuální domýšlivostí církve a akademické obce. Přesný popis této skupiny zněl „šílená, pochybná a nebezpečná pro všechny, kdo o ní věděli“. Tohle nebylo žádné příjemné setkání přátel o halloweenské noci. Ocitli jsme se přímo v hnízdě sršáním, ve středu intrik alžbětinské doby.

„I když si odmyslím, jak bezhlavě se tvoji přátelé dokážou chovat, nemůžeš čekat, že zůstanu klidná, jestliže mě představíš lidem, jejichž studiem se zabývám celý život,“ namítla jsem. „Thomas Harriot patří k nejpřednějším astronomům své doby. Tvůj přítel Jindřich Percy je alchymista.“ Pierre, zjevně obeznámený s tím, jak vypadá žena na pokraji výbuchu, rychle podával mému muži krátké černé kalhoty, aby neměl holé nohy, až můj vztek propukne naplno.

„Stejně jako Walter a Tom.“ Matthew si nabízené kalhoty nevzal a místo toho se podrbal na bradě. „Kit se v tom taky trochu rýpá, ale dost neúspěšně. Zkus se oprostit od všeho, co o nich víš. Beztak to nejspíš nebude pravda. A měla by sis dát pozor i na moderní nálepkování,“ pokračoval a konečně popadl kalhoty a navlékl si je. „Školu noci si vymyslí Will, aby popudil Kita, ale to se stane až za pár let.“

„Co dělá, udělal nebo ještě udělá William Shakespeare, je mi jedno, pokud mi teď neoznámíš, že čeká ve velkém sále spolu s hrabětem Northumberlandem!“ opáčila jsem a vyklouzla z vysoké postele.

„Will tady samozřejmě není.“ Matthew odmítavě mávl rukou. „Walterovi se nelíbí, jak zachází s básnickým metrem, a Kit ho považuje za neumětela a zloděje.“

Vydá: Knižní klub; září 2013

komentáře 4

  • anulinka 1.10.2013na19.58

    Ahoj mohla bych se zeptat nevýte kde sehnat tuhle knížku celou v češtině jako e-book? ;) děkuji předem za odpověd moc to pro mě znamená:)

    • Renča 1.10.2013na20.32

      e-book Stínu noci zatím nevyšel, měl by vyjít cca za měsíc a být ke koupi na ebux.cz

  • Ditules 18.12.2018na21.31

    Sháním tento díl. Chybí mi do sbírky.

Napsat komentář: anulinka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít