Připoutaný milenec – 15. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Fan-fikce / 29.9.2013 /

Tak co dál? Možná se budou večer chovat, jako by se nic nestalo. A možná ne…
18+
Pokračování fanfiction k sérii Bratrstvo černé dýky
(předchozí díly)

15.
Probudil ji zvláštně cizí dotek na bradavce. Otevřela oči, připravená zpanikařit a utíkat, ale během zlomku vteřiny si uvědomila horký dech na svém zátylku a obrovské tělo, tisknoucí se k ní zezadu. Jako by její vlastní mozek věděl ještě před probuzením, že Vishous je s ní. Dotek se přesunul níž, lehce jí přejel po spodní straně prsa a pak sklouzl na břicho. Najednou si uvědomila, že je to kůže; černá kůže, ze které je vyrobena Vishousova rukavice.
Během jedné pauzy na vzpamatování se jí řekl, co jeho ruka dokáže. Svlékl rukavici, docela směšně malý kousek jelenice, který chránil všechny kolem před nechtěnou nehodou, které se V děsil víc, než si sám připouštěl. Viděla bledou záři, jemné, mihotavé světlo, které ji lákalo, chtěla si na něj sáhnout. Nabroušeně bručel, že se chová jako malé dítě, protože jí přece teď řekl, že se k holé ruce nesmí ani přiblížit. A když usínali, ležela natisknutá k levé straně jeho těla. Prsty v kůži jí přejížděl po konturách obličeje, po rtech, po krku. Něha sama; smrtící něha. Teď znovu mapoval její tělo. Sám ten dotek nemohl vnímat, ale věděl, že Vee je vzhůru a že ho cítí velmi dobře.
Neřekli ani slovo, nebylo to potřeba. Vee si plně uvědomovala tvrdost jeho penisu, který se jí tiskl na zadeček, a bylo jí jasné, že Vishous se svým skvělým čichem a sluchem ví naprosto přesně, co s ní jedno pomalé, líné putování jeho prstů po skoro nevinných částech jejího těla dělá. Když se dostal až do klína, náhle přestal. Vee se nespokojeně zavrtěla a otřela se tak o jeho vzrušení. Sykl, nazvedl hlavu a polohlasně se zeptal, tak blízko jejího ucha, že jí jeho dech způsobil husí kůži:
„Jsi připravená?“
Vee měla co dělat, aby dychtivě nepřikývla nebo nezaryčela, že jasně. Velký upír si chce hrát? Proč ne…
„Možná,“ zavrněla. Jen ať se chlapec hezky snaží, ať si ji ještě chvilku rozmazluje.
„Možná? Ve tvém vlastním zájmu doufám, že jsi. Protože teď si s tebou budu dělat, co budu chtít.“ Tón jeho hlasu se postaral o to, že i kdyby ji doteď jeho hlazení nechalo úplně chladnou, v okamžiku byla víc než připravená. Zasténala. Než si stihla uvědomit, co se děje, V jí levou rukou, na které měla položenou hlavu, chytil za obě zápěstí a pevně je sevřel. Druhou paži protáhl pod jejími koleny, přitiskl jí je k hrudi a přitiskl si ji k sobě, smotanou do kozelce. Zajíkla se a automatická reakce byla pokusit se uvolnit. Neměla šanci. Aniž by se musel namáhat, držel ji tak, že se nemohla pohnout.
„Nemůžu se hýbat,“ vydechla, překvapená tím, jak moc ji to vzrušuje.
„Já vím,“ zamručel napjatě. Pohnul se, trochu se i s ní posunul. Uvědomila si, že vrchol jeho žaludu je na samém kraji vzrušením tepajícího středu jejího těla. A pak do ní pronikl, pomalu, ale rozhodně. Chtěla se prohnout, ale nemohla. Pevně sevřená v jeho objetí mohla jen všemi smysly vnímat, co s ní dělá.
„Cítiš to? Cítíš, jak jsi plná? Můžu tě takhle držet a šoustat, jak dlouho budu chtít, a ty s tím neuděláš vůbec nic,“ říkal jí do ucha, hlas téměř klidný.
Byl pomalý a vláčný, ale v kombinaci s jeho slovy a faktem, že ji má naprosto v moci, to bylo neuvěřitelně vzrušující. Napětí v ní stoupalo a každý ten mučivý pohyb ji vynášel blíž k vyvrcholení. Nedokázala myslet na nic jiného než na to, že ji pevně drží a dělá si s ní vážně co chce. Víc, hlouběji, výš…
A pak přestal.
„Ne,“ zaskučela zmučeně.
„Tiše,“ napomenul ji a začal se znovu hýbat. Zase ji dostal až na samý kraj orgasmu a v tu chvíli ustrnul v pohybu. Vee měla pocit, že zešílí. Snažila se vykroutit z jeho sevření, aby mu mohla uniknout a pak se na něj vrhnout a nedovolit mu zase skončit, ale proti rukám bojovníka neměla šanci. Nezbylo jí nic jiného, než ho nechat ještě jednou nasadit rytmus a dychtivě a částečně frustrovaně doufat, že tentokrát už ji nechá vyvrcholit a propadnout se na chvíli do té sladké, zářivé tmy.
Možná ji chtěl ještě trápit, ale nestihl přestat včas. Orgasmus ji samotnou překvapil, náhle, naplno. Měla pocit, že zaslechla jeho pobavené zaklení, ale její smysly i tělo na okamžik vypověděly poslušnost a stala se z ní jen hromádka kostí a svalů. Probrala ji změna polohy jejího těla; najednou ležela na břiše, zmatená, protože zmizel pocit horkého těla za jejími zády i sevření jejích zápěstí a kotníků. Netušila, kam se V ztratil. Pak ucítila, že ji bere za kolena a roztahuje je od sebe.
„Rychlá potvůrka,“ zamručel. Nalehl na ni, znovu se nemohla hýbat, tentokrát zamáčknutá do matrace váhou jeho těla. A znovu byl v ní, tentokrát se nedalo mluvit o pomalých pohybech. Bral si ji rychle, dravě, sobecky, a ji to vzrušovalo úplně stejně, možná ještě víc. Užívala si toho, že slyší jeho přerývaný dech a občasné steny, užívala si zvuku jejich těl narážejících do sebe a zcela nečekaně si užívala i toho, že teď je to jen o Vishousovi a o jeho vyvrcholení. A když chraptivě vykřikl a celé jeho obrovské tělo se napjalo, jeho vázací vůně naplnila nejen ji, ale i celou místnost a ona se cítila spokojeně a pyšně.
Skulil se z ní a přitáhl si ji k sobě. Jednou rukou jí odhrnul vlasy z obličeje a ona uviděla jeho starostlivý výraz, následovaný překvapeným pousmáním.
„Ty se culíš?“ zeptal se.
„Dáš mi za to na zadek?“ škádlila ho. Zvážněl a polkl.
„Chtěla bys?“
S úsměvem pokrčila rameny a pak se zvedla a zmizela do sprchy. Chtěla by?
***
Na První jídlo se vydali společně, drželi se za ruce a Vee si užívala toho, že Vishous se usmívá – jen kvůli ní, jen na ni. Nemluvili o tom, co se stalo a co se tím mění, ale jeho přístup se obrátil o 180 stupňů a jí to víc než vyhovovalo. Když ale vešli do haly a zamířili k jídelně, cítila, jak rudne.
„Copak?“ zastavil se a sklonil hlavu, aby se jí zblízka podíval do tváře. „Ty se červenáš?“ zeptal se pobaveně. „Proč?“
Neurčitě máchla rukou směrem k jídelně a zamumlala:
„Všichni budou vědět, co jsme celou noc a den dělali.“
„Jasně,“ řekl Vishous a Vee by přísahala, že to znělo hrdě.
„No!“ Stiskla mu ruku. Nevěděla, proč je nervózní. Ona přece taky ví, že všichni ti spárovaní upíři nedělají o samotě nic jiného, než že se ujišťují o tom, jak moc se mají rádi.
„Vím, o co ti jde,“ přikývl V, najednou vážný.
„Jo?“ Možná věděl víc, než ona sama. Třeba jí zase přečetl myšlenky a dokázal z nich vytáhnout to zásadní, co jí unikalo, nebo…
„Ukaž, pojď blíž,“ zamumlal, přitáhl si ji do náruče a prsty v rukavici ji chytil za bradu. Natáhla se na špičky, protože si myslela, že ji chce uklidnit polibkem; to vědomí jí dělalo dobře. Jenže V jí naklonil hlavu na stranu, a než jí došlo, co má v plánu, zakousl se jí do krku na té straně, na které ještě značky po jeho zubech neměla. Nestihla protestovat, protože vzápětí se jí podlomila kolena pod náporem slasti, který jeho kousnutí provázel. Kdyby ji pevně nedržel, doslova by stekla na zem. Takhle se o něj jen malátně opřela a uteklo jí tiché zasténání.
„Tak,“ řekl Vishous spokojeně po chviličce, která jí přišla žalostně krátká. Chtěla, aby se napil víc, aby pil pořád, dlouho, tak proč toho nechal?! „Teď už to rozhodně nikdo nepřehlídne.“
„Cože?“ zareagovala zmateně a omámeně. Vishous se sehnul a ještě jednou olízl špičkou jazyka stopy po svých špičácích. Když se narovnal, měl ve tváři jasně samolibý výraz.
„Teď už se nestane, že by si někdo myslel, že jsme si třeba četli,“ mrkl na ni.
„Možná jsem tě měla radši jako morouse,“ zafuněla, ale pak se nechala dovést do jídelny a dělala, že nevidí ty pobavené a zároveň ryze chlapácké pohledy, které bratři vrhali nejdřív na její krk a pak na Vishouse.
Po jídle se pak Vishous připravoval na hlídku. Pozorovala, jak se obléká do kožených kalhot, jak si přes tričko navléká postroje pro dýky, jak si plní kapsy černé kožené bundy náhradními zásobníky a zasunuje pistoli do pouzdra na boku.
„Proč s sebou taháš všechno to železo, když bys je mohl prostě sežehnout rukou?“ napadlo Vee. Zarazil se, podíval se na ni a po chvilce přemýšlení pokrčil rameny:
„Tohle je zábavnější.“ Ušklíbla se a chystala se zeptat, jestli vážně považuje jeden druh zabíjení za zábavnější, ale předběhl ji a dodal: „A taky se nemusím bát, že usmažím třeba kolegu Ach-já-jsem-tak-úžasný.“
„Někdo mě volal?“ Ve dveřích jejich ložnice se objevila Rhageova blonďatá a zatraceně pohledná hlava. Vee neušlo, že Vishous pozoruje ji, místo aby si všímal bratra. Zazubila se na něj a poslala mu vzdušný polibek. Na oplátku se na ni zašklebil, pak si narazil na hlavu svou oblíbenou kšiltovku a zapl si zip bundy. Pak došel k posteli, na které Vee seděla, a sehnul se k ní, aby ji mohl políbit.
„Ale no tak, děcka! Smrdí od vás celý Doupě, dejte si taky voraz!“ ozval se Rhage.
„Možná si dneska sundám rukavici a bude mi jedno, jestli se mi někdo připlete do cesty,“ utrousil V jakoby mimochodem. Vee natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Jak se to stalo? Jak to, že během několika hodin se chovají tak, jako by spolu byli už celé měsíce nebo roky? Nestěžovala si, to v žádném případě. Nemohla se toho pocitu nabažit.
„Jsi mrňavá čarodějka,“ řekl tiše Vishous.
Usmála se a kývla bradou směrem ke dveřím: „Běž jim nakopat zadky, draku!“
„Tak moment! Abychom si to vyjasnili hned na začátku, drak jsem tu já, jo?“ Rhage zněl téměř dotčeně. Kdyby si Vee nevšimla jeho potutelného výrazu, nejspíš by se mu rychle omluvila.
„Padej odsud,“ doporučil mu Vishous.
„Tygr je volnej?“ zeptala se. Rhage přikývl. „Tak jdi do nich, tygře,“ povzbudila Vishouse. A přestože měla hroznou chuť mu říct, ať je proboha opatrný a dává na sebe pozor, kousla se do rtu a vydržela mlčet, dokud se za nimi nezavřely vnější dveře strážního domku. Pak teprve vyběhla k ložnici Marissy a Butche a zabušila na dveře.
„Asi se zblázním!“ vyjekla, když jí Marissa, připravená k odchodu do Bezpečného domova, otevřela. „Jak to můžeš vydržet? Jak to můžete vydržet? Proč je tam pouštíte? Co když se mu něco stane? Teď je to mnohem horší než předtím! Jsem podělaná strachy!“
Marissa se smutně usmála a objala ji.
„To budeš celý zbytek života, děvče.“
***
Když se Vishous zhmotnil před Sídlem, zbývalo do úsvitu už jen necelých čtyřicet minut. Zdržel se při hledání hrnků dvou bezduchých, které dnes s Rhagem dostali. Ten pocit satisfakce, který měl, když je ukládal ke všem ostatním, za to zdržení ale rozhodně stál. Přestože věděl, že tohle je věčný boj, každý bezduchý, vrácený Omegovi, mu dělal radost. A každý bezduchý, vdechnutý Butchem, a tím pádem navždy ztracený, byl důvodem k oslavě.
Dřív by možná po návratu z hlídky ještě pár hodin popíjel, klábosil, možná by zapracoval na dalším zdokonalení bezpečnostních systémů sídla nebo Domova. Teď měl ale v plánu co nejdřív vyoslit Wrathovi průběh dnešní noci a pak se co nejrychleji dostat do Sídla, do ložnice, do Vee. Potřeba být v ní, aby se ujistil, že je tu, že ji stále má a že je jeho, byla s každou hodinou silnější. Dokonce se přistihl, že řeší, jestli z ní jeho vázací pach už nevyprchal. Zatímco před pár dny by ho tyhle myšlenky přiváděly k šílenství a sám ze sebe by byl znechucený, teď, jako správný připoutaný upír, je bral tak, jak přišly. Je to jeho žena, a jestli se na ni někdo jiný byť i jen podívá, bude hledat svoje zvědavé oči pod postelí!
Vysypal Wrathovi všechno, co se v noci stalo, odmítl nabídku panáka a omluvil se, že musí něco nutně zařídit. Ignoroval králův veselý řehot a bundu si svlékl už v tunelu k Doupěti. Znovu se mu nepovedlo zadat kód u dveří napoprvé, takže si vynadal do vymatlanejch debilů, co mají mozek v kalhotách, a pak vtrhl do domku jako velká vzrušená černá hromada svalů.
„Jé, a do hajzlu, ty už jsi tady!“ zahlaholil Butch až příliš nadšeně. Rozvaloval se na gauči a sledoval záznam baseballu. Marissa seděla vedle něj s notebookem na klíně a na Vishouse se místo pozdravu tak nějak strnule usmála.
Něco bylo špatně, to bylo jasné.
„Co se kurva děje?“ zavrčel. Věděl to dřív, než mu stihli odpovědět; Veein pach byl slabší, než měl být. „Ona tu není?“ zeptal se překvapeně.
„Přijede, neboj,“ řekla rychle Marissa. „Byla se mnou v Domově a pak volala svému bratrovi, aby ji vyzvedl a odvezl ji domů pro nějaké věci. Říkala, že si vyzvedne svoje auto a dorazí.“
Vee byla venku, v noci. Sama. Netušil, jestli to bylo horší, než když byla venku sama ve dne, a měl pocit, že jeho mozek tohle dilema prostě nedokáže rozlousknout. Navíc teď jela autem, takže se mohla vybourat. A neposlechla ho, samozřejmě. Dělala si, co chtěla. Jela za bratrem, jela do Domova, naprosto kašlala na to, že jí jasně říkal, že nemá nikam chodit.
Byla na světě mizerných pětadvacet let, takže by se měla posadit na prdel a snažit se dělat, co mu na očích vidí, a místo toho si dělala, co chtěla. Zatraceně!
„Nasekám jí na holou!“ zavrčel Vishous a zamířil k sobě. Ve dveřích zaslechl Marissin hlas:
„Chudák malej, jak je z ní nešťastnej, viď?“
Chtěl se vrátit a odesknout, že rozhodně není chudák a už vůbec není nešťastnej, ale pak se ozval Butch a zněl škodolibě:
„Patří mu to, prevítovi.“
„Abyste si nehledali jiný bydlení!“ křikl na ně, než třískl dveřmi.
Když vylezl ze sprchy, pořád vyděšený, teď navíc i uvězněný uvnitř, protože slunce už vyšlo, zaslechl z obýváku veselý hlahol. Nezdržoval se utíráním ani oblékáním a jen omotaný ručníkem se vřítil do společných prostor. Vee zrovna pokládala na podlahu velkou papírovou krabici, ze které čouhaly nějaké věci. Vztek na chvilku ustoupil pocitu blaha, protože se sem vážně stěhovala, už to nebrala jako nutné zlo, ale chtěla tu s ním bydlet. Pak si ale uvědomil, že se vlastně zlobí, a vyjel na ni:
„Kde jsi byla?“
„Jsi horší než Sahv!“ odsekla nabroušeně. „Byla jsem si pro věci a taky na nákupech.“
„Je ráno!“
„A mně to nevadí, pamatuješ?“ ušklíbla se.
„To má pravdu,“ zastal se jí Butch.
„Ty sklapni,“ doporučil mu. „A tobě jsem říkal, že si nepřeju, abys někam jezdila sama!“
„Ve dne, já vím,“ přikývla a tvářila se jako puberťák, který přijímá kázání od rodiče, ale myslí si své. „Měla jsem v plánu se vrátit dřív než ty, ale pak jsem narazila na ten noční výprodej a tomu jsem fakt nemohla odolat. Něco jsem ti přivezla. Bude ti to děsně slušet, přísahám. A je bezva, že na sobě nic nemáš, aspoň si to můžeš rovnou natáhnout.“ Zatímco mluvila, zalovila v papírové tašce a teď Vishousovi podávala něco zabaleného v hedvábném papíře. Zmateně to vzal a zamračeně rozbalil. A pak zavřel oči a zavrtěl hlavou.
„Věděla jsem, že se ti to bude líbit,“ usmála se vesele. „Bezduší se budou třást strachy, jen tě uviděj!“
„Cos dostal?“ vyzvídal Butch. Vishous mlčky zahodil papír a ukázal jasně žlutou kšiltovku a stejně barevné kožené rukavice. Zatímco se jeho spolubydlící řehtali, Vishous si s pohledem upřeným do Veroničiných očí pomalu natáhl žlutou rukavici na svou zářící pravačku a pak jí tiše řekl:
„Nesnáším tě.“
„Já vím,“ uculila se a otočila se k němu zády, aby mohla z krabice vyndat nějaké knížky. Když viděl, jak na něj bezostyšně špulí zadek a vůbec se ho nebojí, věděl přesně, jak tyhle rukavice otestuje. A při té představě mu to definitivně došlo. A vůbec se toho neděsil.
Byl zamilovaný. Naprosto strašně, nechutně a pateticky.
A užíval si to.

Pokračování příště

Původně vyšlo na webu bez-hranic.cz

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít