Připoutaný milenec – 13. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Další těžké ráno Vee v Doupěti… Nebo tentokrát ne?
18 +
Pokračování fanfiction k sérii Bratrstvo černé dýky
(předchozí díly)

Vee měla pocit déjà vu. Hlava ji bolela, ne moc krutě, ale cítila to. Žaludek se trochu chvěl a ruce a nohy měla jakoby z gumy. V puse měla jako v polepšovně. A nepamatovala si, jak se dostala do postele. Věděla ale, že je docela umytá a dokázala se i svléknout, což jí zvedlo náladu. Přišlo jí nefér, že zatímco Vishous popíjí tu šíleně drahou vodku po litrech a nic to s ním nedělá, ona si dá pár panáků, utratí za ně těžce vydělané prachy a pak si ani nepamatuje, jak si je užila. To okno ji trochu trápilo, ale byla si jistá, že Marissa by jí nedovolila udělat nic nevhodného. Marissa… Hlavou Vee bleskla vzpomínka na Marissu, která ji pozorovala oknem velkého domu… A byla tak nějak nakřivo? I ten dům byl tak nějak nakřivo. A k tomu ta vůně…
„Ale kurva,“ hlesla Vee a zakryla si předloktím oči. Jakmile se její mozek chytil jedné stopy, Vishousovy vůně, začal jí předhazovat další a další zlomky vzpomínek. Vybavovala si, jak moc zuřil, jak měla pocit, že hněv z něj doslova sálá. A došlo jí, proč viděla Marissu nakřivo. Nechápala, proč mu nestáhla kalhoty, když si ji tak trapně přehodil přes rameno. Vodka ji musela vážně dost zřídit, protože za střízliva by kalhoty byly první, po čem by šla. Pak si uvědomila, co může za ten hnusný pocit v puse a zůstala doslova zkoprnělá tím šokem. Byl tam s ní. Byl s ní na tom záchodě, rozhodně.
„Ty vole,“ zamumlala. V ten okamžik se otevřely dveře do ložnice a dovnitř vstoupil Vishous. Byl bosý a už jen pohled na jeho prsty a nárty jí rozproudil krev. Světlé džíny vypadaly, že mají své nejlepší časy už dlouho za sebou, na pravé nohavici viděla velkou skobu, kterou někdo pečlivě zašil drobounkými stehy. Okamžitě jí bylo jasné, že Fritz nejdřív trval na tom, že ty kalhoty vyhodí, ale když se Vishous bránil, ustoupil a s téměř láskyplnou pečlivostí díru zalátal. Rozhodně chtěla Fritze domů. Černé triko s límečkem bylo úžasné, protože jeho krátké rukávy ukazovaly skoro celé jeho paže a byl to moc hezký pohled. O nedopnutých knoflíčcích pod límečkem raději ani nepřemýšlela, protože kdyby se jí do hlavy nahrnulo ještě víc krve, možná by omdlela. Nakonec sebrala zbytky odvahy a podívala se mu do obličeje. Čekala, že bude zuřit, protože v noci zas předvedla parádní představení. Když zjistila, že se tváří naprosto neutrálně, překvapilo ji to. Nemračil se, ani stopa po pohrdání, které bylo jeho oblíbeným výrazem. Černé vlasy mu padaly podél obličeje až k lícním kostem; schovával za ně to tetování na spánku. A jeho oči, které většinou vypadaly jako dva kusy ledu, orámované tmavě modrým proužkem, vypadaly skoro teple.
Jako by celý změkl. Jen trochu, ale bylo to vidět na postoji, uvolnění ramen i na tom, jak lehce svíral tác s jídlem. Žádné křečovité zatnutí prstů. Až teď, když ho neviděla celého napnutého, si uvědomila, že takový byl vlastně celou dobu, od prvního setkání v ZeroSum.
Trhla hlavou, jak si uvědomila, co to vidí v jeho rukách. Snídaně? Do postele?
„Asi mi něco uniká,“ přiznala a snažila se donutit mozek, aby jí odkryl všechny vzpomínky na noc. Něco se stalo. Něco se muselo stát, protože tohle prostě nebyl Vishous. Nebyl ve své kůži. Co provedla? Co provede on jí? Hodí jí ten tác na hlavu? Vůbec by se nedivila. Možná je to jen ticho před bouří, ačkoliv nevypadal, že by se chystal začít křičet, nebo tak něco…
„Můžeš jíst?“ zeptal se. I jeho hlas, kterého se nemohla nabažit, zněl měkčeji.
„Není ti nic?“ vyhrkla dřív, než to stihla promyslet. Zamračil se a překvapeně zavrtěl hlavou. Nečekal, až mu odsouhlasí, že může jíst. Došel k posteli a položil jí vedle boků tác. Topinky, míchaná vajíčka, slanina. Croissant, kousky ovoce, jogurt. Džus, voda, to malinkatý kafe, který si dělal, vedle toho velký hrnek s čajem.
„Někdo vyměnil Vishouse,“ řekla polohlasně, když sledovala tu nálož jídla.
„Jez,“ zabručel, ale i to jedno odseknuté slovo znělo tak nějak… jinak.
„Myslím to vážně,“ trvala na svém Vee. Zvedla oči od jídla a podívala se na něj. Stál u postele, velké ruce založené na ještě větší hrudi, a čekal.
„Já taky.“
„Někdo tě praštil po hlavě?“ zkusila to. Cítila se nesvá, když na ni nevrčel. Protože vzteklé vrčení a naprostá ignorace byly zatím jediné dvě tváře pana V, které znala.
„Najez se,“ trval na svém. „Nebo ti to nacpu do krku.“
„Ááá, tady jsi!“ uculila se. Ani teď se nemračil. Místo toho si sedl na kraj postele, vzal z tácu vidličku a nabral na ni vajíčka.
„Otevřít,“ nakázal. Vee podezřívavě přimhouřila oči. Skoro se bála na to pomyslet nějak hlasitěji, aby to nezničila, ale vypadalo to, jako by na ni byl milý. Nebo se o to rozhodně snažil. Musí přestat pít, když jí unikají zásadní zlomy.
„Je to otrávený?“ zeptala se pro jistotu. Neodpověděl, jen jí nacpal vidličku prakticky pod nos.
„Jez,“ zopakoval. Jeho hlas zněl trochu chraptivě.
Najednou měla pocit, že se celá místnost zaplňuje jeho vůní, jeho teplem. Ovíjelo se kolem ní a zahřívalo její paže, krk, obličej. Nějaká primitivní část jejího mozku měla chuť se o něj začít otírat, vyválet se v jeho vůni. Ztěžka polkla, pak otevřela pusu a naklonila hlavu dopředu. Vzala do úst vidličku, sevřela rty a oddálila hlavu. Nevnímala, jak vajíčka chutnají; kdyby do nich nalil saponát, nepoznala by to. Jediné, co bylo důležité, byla ta vůně, jeho oči a horko, které se najednou rozprostřelo od její hlavy až do klína. Než stihla polknout, měla před rty další sousto. A další. Pak kousek toustu, který jí podal rukou. Když se horním rtem dotkla nehtu na jeho palci, zasyčel, a ona měla pocit, že chce ten zvuk napodobit. V půlce vajíček si uvědomila, že Vishous ze sebe vydává lehké, tiché vrčení.
„Ty předeš,“ zašeptala překvapeně.
Zvuk okamžitě umlkl a Vishous ucedil: „Blbost.“ A zacpal jí pusu slaninou.
***
Bylo to tak přirozené, tak snadné, tak automatické. A zatraceně vzrušující. Celou dobu balancoval na hraně. Na jedné straně bylo absolutní odevzdání se; chtěl zahodit vidličku a krmit ji jen rukou, chtěl po každém soustu olíznout její rty, aby se přesvědčil, že to jídlo, kterým ji krmí, je pořád dobré a čerstvé. Na druhé straně byla hysterie: co to tu kurva provádí?! Ale stačilo, aby si oblízla ret a on sklouzl na tu první, podvědomím řízenou stranu. A když viděl, jak zareagovala na zesílení vůně a zhluboka se nadechla, málem přepadl a vrhl se na ni. Jen na chvilku. Cítit pod prsty a dlaněmi její tělo, tak měkké a voňavé, zabořit nos pod její ucho a vdechovat ji…
„Spadne ti to,“ upozornila ho potichu. Trhnutím se probral ze své představy a zbytek vajíček se vysypal na tác. „Promiň,“ dodala s úsměvem.
Věděl, že neví, co se děje. Koneckonců, to byli dva. Teď se vyhrabal zpátky na tu tenkou hranici a rozhodl se, že si za každou cenu udrží zdravý rozum.
„Barvíš si vlasy,“ řekl s pohledem upřeným nad její čelo. Všiml si toho v noci, když jí je držel. Chtěl se jen trochu vzpamatovat, odvést svou pozornost někam jinam, ale ona se najednou stáhla. Atmosféra v ložnici prudce zchladla.
„No a,“ odsekla a odsunula se pod dekou na druhou stranu postele, aby mohla vstát.
„Ještě jsi nedojedla,“ upozornil ji, překvapený její reakcí. „A jen jsem se zeptal…“
„Nic ti do toho není. A už nemám hlad.“ Odkopla ze sebe deku a vstala. Vishous neměl ponětí, proč reaguje takhle. Bylo mu jedno, jakou barvu mají její vlasy, jen ho to překvapilo. Myslel, že černá je její přirozená, protože Sahvage jako její bratr měl taky takovou. V tu chvíli mu to došlo.
„Děláš to kvůli bratrovi. Abys mu byla podobná.“
„Dělám to proto, abych byla děsně sexy, když už to teda musíš vědět,“ zavrčela a zašla ke skříním, aby si vzala čisté oblečení.
Jenže Vishousovi už to všechno zapadlo do sebe. Vee Sahvageovi nebyla podobná, ne v obličeji. Měli sice oba zelené oči, ale její barva byla světlá a naprosto lidská. Byla bledá, ne nezdravě, ale prostě proto, že neměla dost pigmentu. A pokud navíc měla světlé vlasy, jak ukazovaly ty skoro nepatrné odrosty, rozhodně nevypadali jako sourozenci. Možná to udělala prostě proto, aby jim to lidé věřili. Spíš měl ale pocit, že to dělá proto, aby nemusela každý den vidět ten hlavní rozdíl mezi ní a jejím bratrem. To mu nahrálo. Nebyl si jistý, jak jí oznámit svůj plán, ostatně, sám neměl radost z toho, že se bude muset vypravit k Haversovi. Teď mu ale dala skvělou záminku.
„Objednal jsem tě na kliniku k našemu doktorovi,“ řekl ledabyle, aby ji nevyděsil. „A pojď si dojíst snídani.“
„Cože?“ Zůstala zaraženě stát u otevřené skříně a dívala se na něj. „Proč jako? Nejsem prašivá, nemusíš se bát. A navíc ode mě nic nechytneš, s tou vaší imunitou, takže nemusíš mít strach a nemusíš po mně všechno dezinfikovat.“ Postupně se její tón z nechápavého udivení dostal až ke vzteklému syčení. Už věděl, že tak reaguje vždycky, když se jí něco dotkne. Když se bojí. Když má pocit, že ztrácí půdu pod nohama. Věděl, že tahle křehká holka štěká a kouše, aby se k ní nikdo nemohl dostat blíž.
„Havers ti vezme trochu krve a udělá testy. Dozvíme se tak, jakou DNA v sobě máš, a pokud jsi upírka nebo poloupírka, dokáže zjistit tvou krevní příbuznost s našimi rody. Zjistíme, kdo je tvůj otec.“ Mluvil klidně, trpělivě. Čekal, že poděkuje, nebo že aspoň řekne, že to je fajn nápad. Rozhodně nečekal, že po něm hodí svoje triko.
„Nepotřebuju doktora! A nepotřebuju žádný zasraný testy! Nepotřebuju vědět, co jsem, když se to brzo dozvím i bez toho! Nikdo mi nebude zkoumat krev! A nechci, abys něco plánoval za mě, rozumíš?“
„Takže chceš radši měsíce čekat, než aby ses to dozvěděla za pár dnů?“ zeptal se nevěřícně. Místo odpovědi odešla do koupelny a třískla za sebou dveřmi.
Seděl na posteli nad nedojedenou snídaní a správně by měl mít vztek. Protože neudělala, co po ní chtěl, hned několikrát. A hádala se s ním a křičela na něj. Neposlouchala. Měl by mít vztek a měl by ji sem dotáhnout, donutit ji sníst všechno jídlo, které pro ni připravil pod nervózním dohledem Fritze, který se bál, že mu podpálí kuchyň. A pak by ji měl dotáhnout do Escalade a odvézt ji na polikliniku. Na nic se neptat a udělat to. Místo toho sklesle sledoval dveře od koupelny, poslouchal šumění sprchy a věděl, že se Vee bojí toho, co je anebo není, úplně stejně jako on. Ten pocit ho svíral a dusil dvakrát, za ni i za něj samotného. Nevěděl, co bude horší: když se přemění a bude ji mít na krku příštích pár set let, nebo když se nepřemění, zestárne mu a umře za třicet, čtyřicet, v nejlepším případě šedesát let?
Zaklel, nechal snídani snídaní a ze své skříně si vzal kalhoty, triko a boty na cvičení. Potřeboval se vybít. Dřív by zavolal některé z děvek a dal jí co proto, jenže protože tahle mrňavá bosorka ho naprosto zničila, zbývá mu jen posilovna. Trapná náhražka, ale lepší než tu sedět a litovat se a pak se jí snad omlouvat, nebo co.
***
Ta noc nemohla být horší. Cítila se nevyspale a malátně, jak tělo pořád ještě zápasilo se zbytky vodky. A pořád musela myslet na to, co navečer prováděl Vishous. Nejdřív vypadal jako vyměněný, byl jemný a pozorný, krmil ji vlastníma rukama a ona už si skoro dovolila přemýšlet o tom, že se něco změnilo. Pak z něj vypadlo, že jen chce, aby se nechala otestovat. Aby si nechala prověřit rodokmen jako nějaký čokl! Aby měl jistotu, co je zač, a mohl ji vykopat z Doupětě, jakmile testy ukážou, že je jen obyčejný člověk. Zpanikařila, ječela na něj, ale málo, a pak brečela ve sprše. Nechtěla to vědět. Bylo by to snadné, tak snadné, a konečně by všichni měli jistotu. Jenže strach z toho, že je člověk, byl obrovský. Nechtěla být jen člověkem. Nechtěla stárnout, trpět nemocemi a sledovat, jak moc to ubližuje Sahvovi. Nechtěla umřít a nechat ho tu samotného. Jakmile na to jen pomyslela, zajíkla se a měla pocit, že se dusí. Jestli je člověk, je to všechno v hajzlu.
A jestli je poloupírka, nikde není psáno, že se musí přeměnit. Takže taky na hovno.
A pokud se přemění, není jisté, že přežije. Tradá! Budoucnost jako vymalovaná.
A tak na ni radši myslela jen povšechně, zlehka. Co bude zítra, co bude za týden… Za měsíc. Dál už ne. Radši ne.
Pak se přiřítí Vishous a chce všechno vědět teď hned. Kretén. Všechno pokazil.
A jako by to nestačilo, nakluše sem těhotná Bella a oznámí, že po půlnoci, až Phury a Zsadist doučí nováčky, ze kterých po proměně bude něco jako nižší Bratrstvo, bude večírek. Večírek! Nemají být ve městě a hlídat? Nejlíp všichni? Vee vážně neměla náladu se vidět s kýmkoliv. Chtěla si zalézt pod deku a strávit tam noc. Nebo chtěla odjet a schoulit se do klubíčka na gauči vedle Sahva, po kterém se jí stýskalo, přestože si každou noc volali. Pořád ještě se na něj zlobila za to, že ji bez řečí předhodil Vishousovi, ale byl to její brácha a byla zvyklá mít ho vedle sebe.
Jenže Bella se nedala odbýt a nakonec se vytasila s ultimátním argumentem: je těhotná. Vee chtěla namítnout, že to na ní není skoro ani vidět, ale pak si vzpomněla, jak je to nebezpečné období a jak přehnaně reaguje Zsadist na sebemenší ohrožení své ženy a dítěte. Jako by jí Bella četla myšlenky, utrousila:
„Vážně by mě to hrozně mrzelo, kdybys nepřišla. A mohla bych třeba začít brečet.“ Brečící Bella. Kdyby Zsadist zjistil, kdo za to může, přetrhl by Vee vejpůl. Respektovala ho; věděla, že učí nováčky a tráví hodně času s Johnem a k Belle i ostatním ženám se chová skvěle. Ji zdravil, ale držel se dál, chladný a odmítavý. Ale dokázala si představit, co by s ním udělalo vědomí, že psychicky ublížila jeho ženě a jejich dítěti.
„Jsi hnusná vyděračka,“ obvinila Bellu. Ta se na ni zářivě usmála a řekla:
„Nemusíš si na sebe brát nic nóbl.“
„Přijdu v pyžamu,“ zahučela.
Nepřišla v pyžamu, i když si zahrávala s myšlenkou si vzít ty nejrozdrbanější džíny, které nosila jen na doma. Do obýváku doupěte přišla v černých plátěných kapsáčích a jasně červeném tílku s jedním širokým ramínkem. Když viděla Marissu v ledově modrých koktejlových šatech nad kolena, zaúpěla.
„Nic nóbl!“ zopakovala Bellina slova.
„Chceš něco půjčit?“ nabídla Marissa bezelstně.
„Ne. Chci se najíst a jít spát,“ odsekla a zamračila se, když se objevil Butch v tmavě modré košili a světlých společenských kalhotech. Na nohách měl světle hnědé kožené polobotky, které byly určitě dražší než její nadupaný notebook.
Nebude se převlíkat. Rozhodně ne. Stejně tu nemá nic, v čem by vedle těch dvou nevypadala jako chudá příbuzná. A ostatní nejsou takoví snobové, co se oblečení týče, takže na to kašle.
Nepřekvapilo ji, že jí Butch nabídl doprovod do Sídla. Po Vishousovi nebylo od podvečera ani vidu. Nejspíš někde někoho zabíjel nebo svazoval a mlátil nějakou upírku. Ať si to užije, pomyslela si kysele a znovu si vybavila, jak jí suše a povýšeně oznamuje, že s ní nikdy nebude spát.
Když přes úklidovou komoru vstoupili do haly sídla, měla chuť se otočit a jít zpátky. Pod nic nóbl si zjevně upíři představovali něco úplně jiného než ona. Šaty, hedvábné sukně, třpytivé topy. Dokonce i Mary, která většinou pobíhala v oblečení, které vypadalo, jako by bylo její starší sestry nebo možná tety, vypadala oslnivě ve splývavých společenských kalhotách a tílku. Rhage od ní nemohl odtrhnout oči.
Zamířila k baru. Pamatovala si, že před pár hodinami tvrdila, že už nikdy nebude pít, ale tohle bylo fakt divný. Divný, divný, divný! Rozhodně potřebovala panáka. Pak obejít jednohubky a ty laskominy, které Fritz umí naprosto nadpozemsky, a pak se bude moct vytratit a jít spát. Co si tu s nimi má počít? U baru se potkala s Johnem. Usmál se a kývl na pozdrav, pak sjel očima až k červeným keckám a ukázal jí zdvižený palec. Sám měl na sobě kapsáče a triko, všechno vypadalo, že je mu velké.
„Taky ti řekli, že si nemáš brát nic nóbl?“ zeptala se. Potkala se s ním jen jednou, ale byl jí na první pohled sympatický. Možná proto, že ještě nebyl dvoumetrovou hromadou svalů. Teď přikývl a pokrčil rameny. „No, já se taky snažím si z toho nic nedělat, ale přijde mi, že jsem naladěná na jinou frekvenci, nebo co,“ zabručela. Nevěděla, proč mu to říká. Nechtěla ho tím obtěžovat a taky mu to hned řekla. Rychle zavrtěl hlavou, z kapsy vytáhl blok a tužku a něco napsal.
Jsem rád, že jsi na jiné frekvenci.
Usmála se na něj a odpověděla:
„Možná by se nám podařilo přesvědčit Fritze, aby se k nám přidal a v rámci anarchie v oblékání si povolil kravatu.“
John se rozesmál. Sledovat jeho tichý, ale jasně hurónský chechot bylo zvláštní, a Veeiny sympatie k němu stouply. Když se uklidnil, podíval se přes její rameno. Dotkl se její paže a omluvně se usmál. Otočila se a uviděla Zsadista.
„V pohodě. Naliju si a taky se někam vypařím.“
Ale nepřipadala si v pohodě. Od baru měla rozhled po celé hale. Se skleničkou starého dobrého Jamesona pozorovala, jak se všichni baví. Byl tu i Reverend, což ji překvapilo. Když se k němu ale dostala Bella a objala ho kolem pasu, aniž by ho Zsadist roztrhal na kusy, všimla si podobnosti v jejich tvářích. Sourozenci.
Znovu si vzpomněla na Sahva. Znovu se jí vybavil podvečer s Vishousem. Cítila se hrozně osaměle. Měla v plánu se přesunout k Marisse, na chvíli osamocené. Jenže než k ní stihla dojít, Marissa zamířila do herny s kulečníkem a šipkami. Nešla za ní, ale všimla si, že uvnitř je docela živo. Butch se zrovna snažil zamířit na kouli a šklebil se na Beth, která stála u něj a na první pohled bylo jasné, že se ho snaží znervóznit. Když Vee udělala další krok, odkryl se jí zbytek místnosti. Uviděla Vishouse. Ležérně se opíral o zeď, v jedné ruce tágo, v druhé nezbytného panáka s vodkou. Dokonce i on měl na sobě košili a tmavé kalhoty. Věrný své tradici zůstal celý v černém. Vypadal impozantně. Nebezpečně. Kurevsky chlapsky. Beth něco řekla a on se rozesmál, uvolněně, upřímně, tak jako předtím John.
S ní se nikdy nesmál. Nevybavovala si ani, že by se třeba jen usmál.
Měla pocit, že nemůže dýchat. Potřebovala pryč, pryč od těch pitomých spárovaných upírů, co se pozorují tak, že to vypadá, že se za chvíli samou láskou sežerou. Pryč od nafintěných upírek, co jsou krásné a vzrušující a voní a jejich chlapi kolem nich běhají a rozmazlují je. Potřebovala vzduch.
Nikdo si jí nevšiml, když otevřela dveře ven. V noci byl zámek aktivní jen zvenku, takže mohla utéct a schovat se před nimi. Udělala pár kroků doleva směrem k Doupěti, ale pak si uvědomila, že se jí tam nechce. Nechtělo se jí nikam. Vylezla si na jedno z oken; vedlo do teď opuštěné jídelny, takže ji z druhé strany nikdo neviděl. Skrčila kolena, objala si je a položila si na ně hlavu. Svírání na prsou nepřestávalo a postupně se šířilo do krku, ale ona se zařekla, že nebude brečet. Nikdo z nich za to nestojí. Ráno, až budou spát, se sebere a odjede domů. Tohle bylo jen mučení.
Seděla ve tmě a snažila se nemyslet na Vishousův smích. Na jeho ruce, které ji ráno krmily. Na tu pitomou vůni, která ji připravovala o rozum. Už jednou to skoro dokázala. Kdyby se neobjevil v New Yorku, už by byla dávno volná, čistá, v pohodě. Teď se prostě schová někam jinam, někam dál. A za pár dnů to bude fajn. Určitě.
Neuvědomila si, že stojí prakticky vedle ní, dokud se neozvalo cvaknutí krytky zapalovače, následované škrtnutím kolečka a hlubokým nádechem. Rozvoněl se tabák. Kuřáci jí vždycky spíš vadili, jenže tohle bylo prostě jiné. Nesnášela ho za to. Nesnášela se za to.
„Tady venku moc zábavy není,“ řekl, když vydechl kouř. Neměla, co by na to odpověděla. Byla moc utahaná na to, aby ze sebe sypala jedovatosti. „Slyšíš?“
„Tak se běž bavit dovnitř.“ Nebylo to zarytí. Slyšela, jak rezignovaně zní, a bylo jí to jedno. Neodpověděl. Slyšela jen další potáhnutí z cigarety. Pak se s vůní tabáku začala prolínat ta jeho vůně, která jí okamžitě zvedla tep.
„Dvě věci musíš vědět,“ řekl napjatým hlasem. „Ta první je, že ti nedokážu ublížit. To ty zasraný pudy. Takže se nemusíš bát, že by se dělo něco, co by se ti nějak protivilo nebo ti nevyhovovalo.“
Vee si nebyla jistá, jestli vážně mluví o tom, o čem se zdá. Neodvažovala se pohnout, protože měla pocit, že tohle nejsou věci, o kterých by se Vishous bavil denně; nechtěla ho nijak vyplašit.
„Ta druhá je, žes to se mnou zrovna nevyhrála. Jsem…“ Když zaváhal, blesklo jí hlavou, že je určitě gay. Proto to všechno. Ale kde se vzaly ty historky o svazování a tak? „Nejsem teplej,“ zahučel obranně. Neuvědomila si, že to byla tak silná myšlenka, že ji slyšel. „Měl jsem… Chm… Mám jizvy.“ Po krátké odmlce řekl rychle, jako by to chtěl mít co nejrychleji za sebou: „Nejsem úplně kompletní.“
Její mozek tentokrát zareagoval bleskově. Není kompletní, ale neudělá nic, čím by jí ublížil, takže je schopen. Dobře… Proč jí to říká?
„Nemáš mozek. Já vím, to pro mě není novinka,“ zamumlala do svých kolen. Čekala odseknutí, zavrčení nebo pokárání. Rozhodně nečekala tíživé ticho. Donutilo ji to zvednout hlavu a podívat se, jestli tu zůstal. Stál opřený o zeď vedle okna a sledoval ji pohledem, který nedovedla rozluštit. Nepřemýšlela o tom, co má říct. Prostě otevřela pusu a nechala slova, ať z ní plynou:
„Každý má nějaký jizvy. A vy z Bratrstva byste ani nebyli vy, kdybyste měli všechno. Butch nemá kus prstu, Wrath skoro nevidí. Phury nemá nohu, Zsadist má svoje jizvy a tetování. Rhage má prý velmi pažravé druhé já. John nemá hlas. Každej má něco. Je mi jedno, co ti chybí nebo přebývá. Nezáleží na tom. Prostě na tom nezáleží.“
Udělal nějaký zvuk, tlumený, něco jako povzdechnutí. Pak zahodil cigaretu, žhavý konec udělal oblouk a spadl do trávy. A najednou byl u ní, přitáhl si ji k sobě, roztáhl jí nohy a vecpal se mezi ně svými boky. Rukou v rukavici jí zajel na zátylek, tou druhou si přitiskl blíž k sobě její zadek.
Slyšela znovu ten rytmický vrčivý zvuk, a těsně předtím, než ji na bradě a vedle koutku úst polechtaly jeho vousy, překvapeně zamumlala:
„Ty fakt vrníš!“

Pokračování příště
Původně vyšlo na webu bez-hranic.cz