Jim Butcher: Oko zla (Harry Dresden 6)

Ukázky z knih / 19.8.2013 /

Harry Dresden, jediný profesionální čaroděj v Chicagu, už zažil horší věci, než je utajené vyšetřování na natáčení filmu pro dospělé. Na novém případu je však něco velice podivného. Producent filmu je přesvědčen, že se stal terčem mocné entropické kletby, zatímco v jeho okolí za zvláštních okolností umírají pouze ženy.

Harry se případu ujal na prosbu svého přítele Thomase, upíra, jemuž není radno příliš věřit. Upírův osobní zájem na celé záležitosti odhalí teprve poté, co se seznámí s jeho rodinou. Zjistí, že Thomasův rodokmen skrývá překvapivé tajemství, které změní Harryho život už navždy. (anotace)

Butcher_Oko_zlaKapitola první

Budova byla v plamenech, ale nebylo to mojí vinou.

Hnal jsem se chodbou k hlavním dveřím staré opuštuné školy na jihozápadním předmustí Chicaga. Když jsem zahýbal za roh, podrážky bot se mi smekaly na dlažbu. Do prašné chodby pronikalo světlo ze vzdálené pouliční lampy a ve dveřích tříd se choulily potměšilé stíny.

V náruči jsem vlekl krásnu vyřezávanou dřevěnou truhlu velikosti koše na prádlo a pod její tíhou mě palčivě bolela ramena. Do každého mě už někdy střelili a palčivost rychle přecházela v krutě bolestivé bodání. Ta zatracená truhla byla těžká sama o sobě, a navíc nebyla prázdná.

Uvnitř byl chumel ušatých, šedočerných štěňat, která kňučela, jak létala z rohu do rohu. Jedno ze štěňat, které si už při nějakém štěněčím dobrodružství stačilo natrhnout ucho, bylo statečnější, nebo naopak hloupější, než jeho kolegové. Drápalo se ven tak dlouho, dokud packami nenadzvedlo víko, a teď úpěnlivě poštěkávalo, kňučelo a upíralo veliké černé oči někam za mě.

Zrychlil jsem a můj černý kožený kabát mě pleskal do kolen. V okamžiku, kdy jsem uslyšel šustění a svištění, jsem prudce uhnul doleva. Kolem mě prolétla koule nějaké odporně páchnoucí hmoty, obklopená žlutobílým plamenem. Dopadla pár metrů mimo a po explozi po ní zůstala kaluž nenasytného ohně.

Snažil jsem se jí vyhnout, ale moje boty byly podle všeho určené jenom k chůzi, ne ke sprintu po zaprášených dlaždicích. Podrážky podklouzly a já se poroučel na zem. Kontroloval jsem pád aspoň do té míry, že jsem klouzal zády k plamenům. Chvilku mi bylo horko, ale ochranná kouzla, kterými jsem plášť opředl, mě ochránila před popáleninami.

Proti mně vylétla další prskající plamenná koule a já jen tak tak uhnul. Ta hmota se na všechno lepila jako napalm a hořela nadpřirozeným žárem. V temných chodbách za mnou už spálila na škváru tucet plechových skříněk.

Břečka mě trefila do levé lopatky, sklouzla po ochranných kouzlech pláště a rozcákla se na stěnu. Mimoděk jsem sebou trhnul, ztratil rovnováhu a pustil víko truhly. Tlustá štěňata se vysypala na podlahu a žalostným kňučením volala o pomoc.

Ohlédl jsem se.

Strážní démoni vyhlíželi jako morbidní purpuroví šimpanzi s párem černých havraních křídel na zádech. Těmhle třem se nějak podařilo uniknout z mých pečlivě spředených ochromujících kouzel a byli mi v patách. Za vydatné pomoci křídel se za mnou hnali dlouhými skoky.

Jeden z nich si právě sáhl mezi křivé nohy a… Nebudu zabíhat do detailů, ale prostě vytáhl munici, kterou s oblibou a úspěchem používají primáti v zoologických zahradách. Opičí démon ji po mnu mrštil se štěbetavým zavřeštěním a hrouda za letu vzplála. Musel jsem uhnout, aby mě to zápalné lejno netrefilo do nosu.

Nahrnul jsem štěňata zpátky do truhly a pokračoval v úprku. Opičí démoni se rozvřeštěli.

Kňučivé štěkání mě přimělo, abych se ohlédl. Štěně s natrženým uchem stálo pevně rozkročené na nejistých tlapkách a neústupně štěkalo na blížící se démonické šimpanze.

„Zatraceně,“ zaklel jsem a udělal jsem čelem vzad. První opičák se řítil přímo na štěně. Jako správný fotbalista jsem ve skluzu nakopl démona přesně do špičky nosu. Nejsem nijak zvlášť robustně stavěný, ale jsem nejmíň o hlavu vyšší než sto osmdesát centimetrů a rozhodně nejsem lehká váha. Démon zavřeštěl a odlétl. Narazil do plechové skříňky a zanechal v ní několik centimetrů hlubokou jamku.

„Psisko jedno pitomý,“ zamumlal jsem a sebral štěně. „Právě proto mám kočku.“ Štěně dál zuřivě štěkalo. Bez okolků jsem ho vrazil do truhly, vyhnul se dvěma planoucím hroudám a pořádně se rozkašlal, protože během mého ústupu se budova začala plnit kouřem. Záře za mými zády byla stále intenzivnější. Planoucí střely démonů se zakusovaly do starých stěn a stropních konstrukcí a oheň se s potměšilou radostí šířil budovou.

Hnal jsem se ke vchodovým dveřím. Bokem jsem vrazil do kliky a prolétl jimi bez znatelného zpomalení.

Najednou mi na záda dopadlo něco těžkého a začalo mě to zuřivě tahat za vlasy. Opičí démon mě hryzal do krku a do ucha. Bolelo to. Zatočil jsem se, abych ho shodil, ale držel se dobře. Přitom jsem ale zahlédl druhého démona, který se mi hnal po obličeji. Musel jsem se sklonit, abych se mu vyhnul.

Pustil jsem truhlu a hrábl po démonovi na zádech. Zavřeštěl a kousl mě do ruky. Vztekle jsem se otočil a vší silou narazil zády do stěny. Opičák tuhle taktiku zřejmě dobře znal. V posledním okamžiku sklouzl z ramen a já se praštil týlem o plechovou skříňku.

Na okamžik mě oslepily mžitky před očima. Když jsem zase prohlédl, uviděl jsem dva démony, jak se hrnou k truhle se štěňaty. Oba na ni metali planoucí lejna a truhla už byla v plamenech.

Strhl jsem ze stěny starý hasicí přístroj. Opišák, který mi spadl ze zad, znovu útošil. Uzemnil jsem ho ranou hasicím přístrojem do nosu, otočil jsem přístroj a pokropil truhlu bílým oblakem hasicího prášku. Plameny uhasly a zbytek obsahu jsem vyprázdnil do tváří dvou posledních démonů. Vytvořil jsem si tak hustý prachový oblak.

Pod jeho příkrovem jsem popadl truhlu, provlekl ji dveřmi a zabouchl za sebou.

Ozvalo se několik bouchnutí do dveří a pak už bylo ticho.

Celý zadýchaný jsem se podíval na truhlu s kňučícími štěňaty. Zpod víka a bílého povlaku hasicího prášku na mu vykukovaly oči a vlhké černé čumáky.

„Zatraceně,“ zafuněl jsem. „Máte štěstí, pacholci, že vás bratr Wang tak hrozně chce. Kdyby nebyl zaplatil polovinu napřed, byl bych já v té truhle a vy byste mě nesli.“

Chumel ocásků se dychtivě zavrtěl.

„Pitomí psi,“ zavrčel jsem. Znovu jsem zvedl truhlu do náruče a vydal se ke školnímu parkovišti.

Byl jsem asi v polovině cesty, když něco vyrvalo kovové vstupní dveře směrem dovnitř, proti směru otáčení závěsů. Z budovy se ozval dunivý řev a ven se vyvalil opičí démon ve vylepšené verzi King Konga.

Měl purpurovou barvu. A křídla. A vypadal opravdu nabroušeně. Byl nejmíň dva a půl metru vysoký a musel vážit pětkrát tolik, co já. Dva opičáci nalétli přímo na King Konga a jeho obří tělo je při nárazu jednoduše pohltilo. King Kong přibral dalších třicet kilo a trochu zmohutněl. Měl tedy blíž k opičímu Voltronovi než ke King Kongovi. Ostatním strážným démonům se tímhle kombinačním manévrem podařilo uniknout mému kouzlu, spojili svoji energii do jediného těla a díky větší síle a hustotě zpřetrhali má pouta.

Kongtron roztáhl křídla o rozpětí malého letadla a skočil po mně s naprosto nepřiměřenou dávkou elegance. Jako profesionální detektiv a čaroděj jsem už nejednou viděl slintající bestie. A za ta léta jsem si vypracoval úspěšný a velice účinný postup, jak se vypořádat s velikými a odpornými netvory.

Utéct. Monty Python by to nevymyslel líp.

K parkovišti a Modrému broukovi, mému starému, otlučenému volkswagenu, to bylo nějakých třicet metrů. Když mám vhodnou motivaci, dovedu běhat opravdu rychle.

Kongtron zařval. To mě hodnu motivovalo.

Ozvala se menší detonace a záblesk rudého světla na okamžik pohltil svit nejbližších stožárů pouličního osvětlení. Další meteor dopadl jen pár metrů ode mě a vybuchl jako dělová koule. V chodníku vyrval díru velikosti slušného hrobu. Ohromný démon znovu zařval, prolétl kolem mě jako sup a otáčel se k novému útoku.

„Startuj, Thomasi!“ zařval jsem.

Otevřely se dveře spolujezdce a z nich se vyklonil nechutně krásný černovlasý mladík ve vypasovaných džínách a s koženým sakem na holé hrudi. Pohlédl na mě přes obroučky brýlí se zelenými skly. Pak se zadíval za má záda a spadla mu čelist.

„Startuj to zatracený auto!“

Thomas přikývl a vnořil se zpět do Brouka. Auto zakašlalo, zahvízdalo, oklepalo se a motor naskočil. Reflektor, který ještě držel pohromadě, se rozsvítil, Thomas sešlápl plyn a rozjel se k ulici.

Napadlo mě, že mi chce ujet. Zpomalil ale natolik, abych ho dohonil. Thomas se natáhl a otevřel dveře spolujezdce. S trochou úsilí a hekání jsem se dostal dovnitř. Skoro jsem upustil truhlu, ale podařilo se mi ji vtáhnout za sebou těsnu před tím, než se štěně s natrženým uchem vysoukalo přes okraj, zřejmě rozhodnuté pokračovat v boji.

„Co to sakra je?“ zařval Thomas. Vůz nabíral rychlost a Thomasovy dlouhé kudrnaté lesklé vlasy vlály v chladném podzimním větru. Šedé oči měl vytřeštěné. „Co to je, Harry?“

„Jeď!“ Nacpal jsem truhlu s kňučícími štěňaty dozadu, popadl plamennou hůl a vysoukal se z okýnka tak, že jsem seděl na dveřích a hrudí se opíral o střechu auta. Natočil jsem se, abych si mohl hůl předat do pravé ruky a zamířit. Soustředil jsem vůli a svoji magii a konec hole začal třešňově rudě žhnout.

Už jsem chtěl na netvora vypálit, když se rozmáchl a hodil po nás další planoucí kouli.

„Pozor!“

Thomas to asi viděl ve zpětném zrcátku. Brouk prudce zahnul a koule zasáhla asfalt. Vyšlehly plameny a detonace vyrazila okna po obou stranách ulice. Thomas se vyhnul autu u obrubníku tak, že na plný plyn vylétl na chodník. Brouk se kymácel sem a tam a byl téměř neovladatelný. Náraz mě vyhodil z posedu ve dveřích. Uprostřed úvah, jakou mám asi naději, že přistanu do měkkého, mě Thomas popadl za kotník. Vtáhl mě dovnitř takovou silou, že by to překvapilo každého, kdo by nevěděl, že není člověk.

Pevně mě držel za nohu, a když démon znovu nalétával, namířil jsem plamennou hůl a zavrčel jsem: „Fuego!“

Z konce hole do noci vytrysklo kopí bílého ohně a ozářilo ulici jako blesk. Při tom skákání a vyhazování jsem čekal, že minu. Přesto jsem dokázal zasáhnout Kongtrona rovnou do břicha. Zapotácel se a zřítil se na zem. Thomas sjel zpátky na vozovku.

Démon se začal zvedat. „Zastav!“ zařval jsem.

Thomas dupnul na brzdy a já měl znovu co dělat, abych se neproměnil v chodníkovou pizzu. Držel jsem se ze všech sil, a jakmile jsem zase získal rovnováhu, stál už démon na nohou.

Vztekle jsem zavrčel, připravil další zášleh a pečlivu jsem zamířil.

„Co tam děláš? Zmrzačil jsi ho! Jedeme!“

„Ne!“ odsekl jsem. „Když ho tu necháme, vykuchá prvního, na koho narazí.“

„Ale nebudeme to my!“

Přestal jsem vnímat Thomase a soustředil jsem se na další úder. Pumpoval jsem do hole tolik vůle, až z ní stoupaly proužky kouře.

Pak jsem to pustil Kongtronovi mezi černé korálkové oči.

Plamen ho jako bourací kladivo zasáhl rovnou do brady. Démonova hlava explodovala za výtrysku zářícího červeného plynu a šarlatových jisker. Musím uznat, že to vypadalo moc pěkně.

Vydá: Triton; září 2013

Jeden komentář

  • Renča 20.8.2013na9.48

    Kniha vyjde 9. září a podle informace z nakladatelství se podařilo vyjednat práva na e-book, takže by měly být k tomu datu všechny dosud vydané díly série k dispozici také elektronicky na Palmknihách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít