Připoutaný milenec – 3. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Fan-fikce / 4.8.2013 /

Mrňavá, uštěkaná, sprostá holka! Zatraceně!

3. kapitola
Veronica se tak potichu, jak jen dokázala, vrátila do suterénu. Ignorovala chrápání ze spacáku v malé předsíňce, kde si pro dnešní den musel Sahv ustlat, protože on průstřel hrudi neměl, a s malým kompaktním foťákem v ruce vešla přímo do ložnice. A málem zařvala leknutím, protože upír byl vzhůru a v přítmí pokoje jeho světlé oči doslova zářily. Neobratně schovala ruku s foťákem za záda a vyhrkla: „Ehm, ahoj?“

Myslela na to, že zuřivost z něj zase sálala přes celý pokoj. Jasně, ji by asi taky rozladilo, kdyby se ukázalo, že je totální nemehlo a bez ohledu na výcvik se nechá skoro zabít. Jenže on byl naštvaný už předtím. A zjevně to byl jeho normální stav. Teď navíc neodpovídal, jen ji upřeně pozoroval. Hlavou jí blesklo přirovnání ke kobře a myšce.

„Vzbudím bratra,“ rozhodla se nakonec a trochu ji rozladilo, že její hlas nezněl tak sebevědomě, jak měla v plánu. Vlastně zněl jako tenký, pisklavý hlásek… myšky. Otočila se zpátky do chodbičky. Pak uslyšela upírův hlas. Mluvil trhaně, chraplavě a s obtížemi, ale věděl moc dobře, co říká: „A už se nevracej.“

Zarazila se. První pocit byla úleva. Prostě si zaleze k sobě nahoru a na toho debila se vykašle. Hned vzápětí se ale objevila lítost, aniž k tomu měla jediný důvod. Vadila mu, aniž by tušila, co mu provedla. Nakonec se její zmatené pocity ustálily na vzteku. Přivítala to. Vztek už jí pomohl mnohokrát. S ironickým úšklebkem se otočila zpátky k posteli a založila si ruce na prsou. Bylo jí jedno, že ten kretén uvidí foťák.

„Nemáš zač,“ oznámila mu. Jeho výraz se nezměnil, jen se mu trochu rozšířily nosní dírky. „A díky. Příště, až najdu na ulici ležet postřelenýho lempla, nechám ho tam. Protože za všechnu tu námahu, stres a riskování to fakt nestojí. Do prdele, celý zadní sedadlo mám od krve! A už nikdy nezvednu ruce nad hlavu! Mám je namožený, protože jsi těžkej jako prase a my tě museli nést celým domem až sem! A ti tví kámoši nehnuli ani prstem, aby tě odsud nějak dostali!“

„Skončilas?“ zeptal se ledově klidným hlasem.

„Ne!“ Veronica měla co dělat, aby si doopravdy nedupnula. „Dlužíš nám celou lékárničku a tři ručníky!“ Stála tam, naprosto rozčilená. Byla unavená a zároveň absolutně probuzená, byla jí zima a chtěla se jen zachumlat pod deku a na nic nemyslet.

„Díky,“ řekl upír stejně chladně. „A teď sem pošli toho druhého.“ Žádné prosím. Zavřel oči, jako důkaz, že s ní vážně skončil.

„Jdi do hajzlu,“ ucedila nenávistně. Vykročila do chodbičky a pořádně třískla dveřmi. To, že Sahvage se s trhnutím probudil jí udělalo trochu škodolibou radost, ale celkově se cítila totálně pod psa.

„Probral se,“ oznámila svému bratrovi. „Nejspíš je to nějakej zasranej šovinista, protože tam chce tebe. Anebo tě hodlá pozvat na večeři a ojet, gratuluju,“ dodala o něco hlasitěji, protože věděla, jak citlivý mají upíři sluch. Nečekala na Sahvovu odpověď a vydala se po schodech do přízemí. I tam byla tma, všechna okna v přízemí měla venkovní rolety a zevnitř žaluzie a ještě těžké závěsy. Sahv mohl klidně pobývat v přízemí. Přesto ale chodil spát dolů, a vybral si radši spacák a zem než gauč v obýváku. Kdysi Veronice vysvětloval, že je potřeba vždycky počítat s tím, že přijde nezvaná návštěva a otevře dveře. Prostě chtěl mít jistotu.

Z lednice vytáhla plastovou láhev s mlékem a jeden bílý jogurt, do misky si nasypala müsli s ořechy a spoustou čokoládových hoblinek, vyklepala na to jogurt a ještě dolila mlékem. Přesně takhle to měla ráda. A nějakej debilní upír ať si políbí svou ctěnou zadnici. Proč musí zrovna takový idiot vypadat tak zatraceně dobře, napadlo ji cestou do podkroví. Zatímco jedla, několikrát se přistihla, že se ve vzpomínkách vrací k jeho vypracovanému břichu. Sahvage byl taky pěkný kus chlapa, to dokázala posoudit i jako jeho sestra. Ale tenhle podělanej vztekloun, to byla úplně jiná liga.

Když se zachumlala pod deku a jako zvukovou kulisu si potichu pustila Snoop Doga, unaveně se ušklíbla a uvědomila si, že vlastně nesnáší chlapy s vousy. Nebo s bradkou. Nebo dokonce s knírkem, fuj.

I přesto se jí o něm zdálo.

 

O dvě hodiny později byl Vishous vděčný za to, že je slabý jako moucha. Kdyby nebyl, vstal by a celou tuhle podělanou místnost by holýma rukama rozmlátil na kusy. Jako by nestačilo, co se mu přihodilo doteď! Tohle je moc i na tak otrlýho a cynickýho upíra, jako je on. Musí se z toho vykroutit. Musí. Na  něco přijde. Jen chvilku…

„No tak, hochu, čekám,“ ozval se ve sluchátku Wrathův dunivě hluboký hlas. Král zněl trpělivě, ale byl to ten druh trpělivosti, kterým oznamujete nemocnému, že má poslední šanci ten prášek spolknout dobrovolně. Jestli to neudělá, někdo mu zacpe nos, hodí mu prášek do krku a donutí ho polknout. Přesně tohle se teď chystal udělat Wrath, třebaže jen po telefonu. A Vishous měl místo prášku spolknout ji. Její krev.

„Nepomůže mi to vůbec v ničem,“ zavrčel, ale bylo to spíš uražené kníknutí. Byl vážně slabý. Teprve před chvílí přestal mít pocit, že mu v hrudním koši něco hoří. Wrath to věděl, slyšel. A trval na tom, že se V napije od té černovlásky. Od té polib-si-prdel-debile malé holčičky. Od té, o které byly Vishousovy instinkty  poslední dvě hodiny přesvědčeny, že by měla ležet tady vedle něj, aby na ni i v tom svém totálně zbídačeném stavu mohl dávat pozor.

Do prdele. Do prdele, do prdele a ještě jednou do prdele!

„Je to buď člověk, nebo upírka před proměnou,“ namítl znovu. A Wrath si znovu povzdechl. Když promluvil, trpělivost byla ta tam. Tentokrát to byl děsivě klidný tón: „Já to vím moc dobře. Ale nikdo jiný tam není. Napij se. Jestli mi za dvě hodiny ten kluk řekne, že jsi to neudělal, stáhnu tě po západu slunce z kůže, kámo. Protože jestli se nenapiješ, aby ses hojil aspoň o fous líp, budu za tebou muset poslat Beth. A ty víš, co s tebou udělám, až se vrátíš a já z tebe ucítím svou shellan. Víš to, viď?“

Vishous nevěděl. Ze všech sil se snažil nevědět.

„Fajn. Ty jsi šéf,“ hlesl rezignovaně. Pořád tu byla velmi reálná šance, že ona mu napít vůbec nedá. Jo, jistěže nedá. Nesnáší ho. A to je jedině dobře. Pokud ho bude nesnášet a pokud on udrží na uzdě ty zasrané pudy, bude všechno v pohodě. Teď konečně pochopil, jak se ostatním bratrům podařilo se tak rychle připoutat k jejich ženám. Bylo to, jako by v jednu chvíli jeho srdce pracovalo úplně normálně a pak se během jednoho tepu změnilo v naprogramovaný stroj, který ho vede za jedním jediným cílem. U Vishouse se ten jeden tep přihodil během jeho vize. Ve chvíli, kdy tu dívku uviděl, kdy uviděl její oči, se všechno změnilo.

Ale o tom nikdo nemusí vědět. Stejně jako o té vizi. Nebylo to vidění smrti, na jaké byl zvyklý. V tomhle bylo naopak života až moc. Tohle se třeba dá změnit.

„Dojdu pro ni,“ řekl jeho hostitel. S ním Vishous neměl žádný problém, byl to prostě jen civilista. Když odešel, unaveně zavřel oči. Nedokázal se ani nadzvednout na loktech, aby se mohl dostat do polosedu a opřít se zády o čelo postele. Měl hroznou žízeň, ale nikdy by nepřiznal, že se nedokáže ani natáhnout na noční stolek pro sklenici s vodou. A mobil si u ucha držel s vypětím všech sil. Potřeboval krev, věděl to. Ale nechtěl od… Chtěl. Zatraceně, jak moc chtěl!

Když se otevřely dveře a ona vešla dovnitř hned za Sahvagem, ulevilo se mu. Měl ji na očích a už to mu stačilo k mnohem snadnějšímu dýchání. A bylo mu jedno, že ona vůbec nevypadá nadšeně. Byla čerstvě probuzená, zelené oči přivřené, vlasy rozcuchané. Měla na sobě šedé kalhoty od pyžama a pánské triko, které jí bylo velké. Vůbec se mu nelíbilo. Na druhou stranu její vůně, která ho doslova uhodila do nosu, se mu líbila moc. Sladká. Tak sladká. Vzrušená. Pozvolna vyprchávala, takže si Vishous rozmrzele uvědomil, že to není kvůli němu. Nejspíš se jí něco zdálo. To, že na to vůbec pomyslel, mu znovu zkazilo náladu. Jo, přesně takhle se vyrovnává s pudy, že.

„Netvař se tak nadšeně,“ řekla jedovatě.

„Nevysírej,“ pokáral ji Sahavge. Vishous polkl zavrčení.

„Polib si prdel,“ doporučila mu. V měl co dělat, aby se netvářil jako hrdej, spokojenej idiot. To, že mu bylo vážně blbě, bylo vlastně dobře. Reagoval zpomaleně a změny stavu jeho mysli se nepromítly do výrazu jeho tváře.

„Tisíckrát jsem ti říkal, ať nemluvíš jak dlaždič,“ zamračil se Sahvage a stoupnul si až k ní. To už Vishousovi opravdu vadilo. Sice to byl její bratr, ale takhle blízko a ještě s výhružkou, to si rozhodně dovolovat nesměl.

„To bylo francouzsky, pitomečku,“ odpověděla a naklonila přitom hlavu lehce na stranu. A to pitomečku řekla úplně jiným tónem než nadávky adresované Vishousovi. Zase měl chuť zavrčet.

„Vee,“ povzdechl si její bratr.

„Co?“ zareagoval Vishous.

„Co jako?“ otočila se na něj.

Chvíli čekal a pak tím trapně skřehotavým hlasem řekl: „V co?“

„Připadám si, že jsem tu omylem,“ ušklíbla se a významně se podívala na bratra. „Možná se praštil do hlavy, když padal na zem. Možná dřív nebyl retardovanej. I když vlastně počkej, i v ZeroSum se tak tvářil, viď?“

Vishous nechápal, jak ho mohla v jednu chvíli tolik přitahovat a v další by jí nejradši zakroutil krkem. Vlastně ne, to by neudělal. Měl chuť ji naučit, jak se chovat. Ukázat jí velmi důrazně, že za tohle její řečnění by mohla být potrestána. Zatraceně, určitě by se jen tak nedala… Krev, která mu zbyla v těle, se začala zahřívat. Pevně sevřel víčka a řekl: „V jako Vishous.“

„Aha,“ udělal Sahvage konsternovaně. „Jo. Takže, ehm, Vee, tohle je Vishous, syn Bloodletterův. Vishousi, tohle je Veronica. No, tím jsme si vysvětlili to nedorozumění. Vee, myslíš… Teda, myslel jsem Veronico,“ odmlčel se a unaveně si přejel rukou po tváři. Pak tu ruku natáhl, popadl svou sestru za nadloktí a jemně, ale rozhodně ji odvedl za dveře.

„Hned jsme zpět,“ houkl přes rameno a zabouchl za nimi dveře. Tentokrát už Vishous zavrčel nahlas. Jak si může dovolit ji odvést od něj pryč? Sakra, kdyby se cítil líp, nakopal by tomu pitomci zadek. A ji by pak prostě sebral a odvezl pryč. Viděl to přímo před sebou, ona v jeho posteli, na sobě kromě jeho vůně taky jeho triko a z jeho ruky si bere přímo do úst kousky jídla…

Až na to, že tohle se nikdy nestane. Do háje. Jako by někdy měl ve své posteli nějakou ženskou. V posteli. Jo, jasně.
Veronica. V. Vážně legrace.

Zpátky po schodech už se vracela jen jedna osoba. Ona. Těsně předtím, než otevřela dveře, se Vishous zhluboka nadechl, aby se vzpamatoval. V životě necítil takový zmatek. Nemohl se dočkat večera, až se odsud dostane. A nechtěl, aby se večer přiblížil byť jen o jedinou minutu.

Zavřela za sebou a s naštvaným výrazem došla až k němu. Chvíli to vypadalo, že po něm zase štěkne pár nadávek, ale nakonec jen natáhla pravou ruku a nacpala mu zápěstí doslova pod nos. Cítil z ní vztek a slabý závan strachu. A úplně na konci toho spektra vůní byla zase ta sladkost. Zavřel oči, aby si ten dozvuk vychutnal.

„Jo, fajn, taky z toho nejsem zrovna nadšená, ale nemusíš se tvářit tak znechuceně,“ utrousila naštvaně. Vishous se zamračil. Netvářil se znechuceně. Ze všech sil se snažil tvářit normálně, aby neviděla, na co myslí. „Hele, já vím, že toho ze mě moc mít nebudeš, ale ber, nebo nech bejt. A dělej, chci jít spát.“

Měl pocit, že by jí měl vysvětlit, co se bude dít. Aby se nelekla. Jenže jakmile se nadechl a ucítil vonící, i když ne upíří krev přímo před sebou, jeho vyčerpané a uzdravující se tělo se prostě natáhlo po její ruce. Zakousl se prudčeji, než chtěl. Sykla a pak překvapeně vyjekla, když ji stáhl ze stoje k sobě na postel. Ale sotva se posadila na matraci, její vůně se změnila. Vztek i strach byly pryč. Teď už si to vyloženě užívala. A Vishous si to užíval stejně. Přestože její krev byla slabá a nesytila ho tak jako krev upírky, chutnala úžasně. Jen těžko se od ní odtrhával, když věděl, že se blíží k hranici bezpečné ztráty krve. Otevřel oči a viděl její tvář s překvapeným výrazem přímo nad sebou. Stačil by jeden pohyb a přitáhl by si ji na sebe. Ležela by na něm, její měkké tělo, tak voňavá a připravená. Kousl by ji do krku, ne proto, že by chtěl další krev. Čistě jen proto, aby bylo jasné, že je jeho.

Až na to, že to je přesně to, co on nechce, sakra!

„Hodně se napij a běž spát,“ přikázal jí ochraptěle. Teď to nebylo tím, že by měl sucho v puse. Překvapeně si uvědomil, že i přes zbídačený stav a velkou ztrátu krve se probírá k životu úplně celý. Pokrčil nohu, aby erekce nebyla pod tenkou dekou vidět.

Veronica párkrát mrkla, jako by se snažila probrat. A pak se začervenala. Styděla se za to, že se jí to líbilo. Věděla, že ji cítil. A znovu, najednou se stud změnil ve vztek a ona se ušklíbla:

„Komanduj si svoje kámoše, na mě to nezkoušej!“ Zvedla se z postele a slabě zavrávorala, jak se jí zatočila hlava. V automaticky vystartoval do sedu, aby ji mohl zachytit, ale záda i hruď se bránily prudkou bolestí. Sykl a pokusil se v leže uvolnit. Byl slabý, pořád ještě v podstatě troska. Nikdy ho takhle neměla vidět.

Ne. Dost. Co je mu kurva do toho?

Třísknutí dveří přivítal. A zároveň chtěl křičet, ať se vrátí. Zavrčel sám na sebe. Když se vrátil Sahavge zkontrolovat, jak na tom je, zeptal se ho, jestli nemají vodku. Měli, ale ten prevít mu ji odmítl nalít.

 

„Mohl bys zpomalit?“ řekl Phury už potřetí. Butch ho ignoroval a dál svištěl po městě rychlostí o dvacet kilometrů vyšší, než byl povolený limit. „Poldo, jestli nás zastavěj tví bývalí kolegové, zabijeme užitečnej čas tím, že jim budeme něco vysvětlovat.“

„Vymažeš jim paměť. Jsi v tom dobrej, ne?“ nedal se Butch. „A dopraváci nejsou bývalí kolegové. Dopraváci jsou… prostě dopraváci.“

„Ale stejně bys mohl zpomalit,“ naléhal Phury.

„Nech ho, stejně už jsme skoro tam. A Butch se nemůže dočkat, až se přitulí, co?“ provokoval Rhage ze zadního sedadla.

„Polib mi, Hollywoode,“ zabručel Butch a ani se na něj nepodíval.

„S radostí, kámo. Jen si budeš muset oholit tu svou chlupatou zadnici.“

„Už ji nemám chlupatou, díky za optání.“ Tentokrát se na Rhage přes zpětné zrcátko zakřenil. Mluvil s Vishousem po telefonu před hodinou a něco. V zněl dobře. Utahaně, ale říkal, že rány už má skoro zahojené. I tak se Butch nemohl dočkat toho, až ho naloží do Escalade a odvezou domů. Na dematerializování byl ještě hodně zesláblý.

„Tady doleva,“ navigoval Phury. „U Stvořitelky, mohl bys zpomalit aspoň do zatáček?“ zaúpěl, když se praštil hlavou o boční okénko.

„Někdo by mu měl sebrat řidičák,“ navrhl Rhage.

„Někdo by ti měl narvat lízátko do krku,“ odpověděl mu Butch. „A ty máš být připoutaný,“ řekl Phurymu.

„Budu si to pamatovat,“ přikývl bratr.

O pár minut později zazvonili u dveří domku na úplném kraji předměstí. Před domem parkovala dvě auta a až na venkovní kovové rolety vypadal stejně jako jakékoliv obydlí, které minuli cestou sem. Otevřel jim černovlasý upír se smaragdově zelenýma očima. Nepodařilo se mu skrýt úlevné vydechnutí.

„Jsme skauti a prodáváme sušenky, pane,“ zašvitořil Rhage tenkým hláskem. Upír překvapeně zvedl obočí.

„Ignorujte ho, nevzal si léky,“ řekl Butch. „Kde je?“

„Už je nastartovaný. Posledních deset minut nadává, že jedete pozdě,“ odpověděl upír.

„Vidíš? Věděl jsem, proč spěchám,“ otočil se Butch na Phuryho. Pak vešel dovnitř. Nevšímal si interiéru domu, bylo by mu jedno, kdyby kolem něj na zdech visely vypreparované mrtvoly. Jediné, co ho zajímalo, byl Vishous. A když ho uviděl sedět na barové židličce u jídelního pultu, úlevou mu skoro vhrkly slzy do očí.

„Ten týpek se nemůže dočkat, až se tě zbaví,“ řekl místo pozdravu a došel až k němu. Vishous byl bledý a seděl tam jen v kalhotách a bundě, která měla na zádech zkrvavenou díru. „Kde máš triko a boty?“

„Triko mi roztrhali a boty někam dala ta holka. A on ji prej nedokázal probrat, aby se zeptal.“

„Jako že je v komatu, nebo tak něco?“ zeptal se Butch. Věděl, že Vishous z ní pil, a měl trochu obavy o to, jestli třebanepil moc. Nebo jestli nezkoušel něco… z těch svých věcí, i když nevypadal, že by toho byl schopný, ne dneska.

„Jako že ho třikrát poslala do hajzlu a řekla, ať si je vyčuchám sám.“

Butch se snažil nesmát. Viděl, že jeho spolubydla nemá náladu na vtípky, ale to, jak ho nějaká ženská nechala bez bot, ho prostě dostalo.

„Jo, jen do toho,“ vyzval ho V. A Butch se rozchechtal nahlas.

„Co je?“ nechápal Rhage, který dorazil dovnitř. „Teda chlape, vypadáš jak pytel sraček,“ řekl Vishousovi a posadil se na židličku vedle něj.

„To se teď nosí,“ pokrčil rameny V.

„Hele, vypadneme odsud,“ rozhodl Butch, když se uklidnil. „Dojdeš do auta?“

„Jo, jsem v pohodě,“ řekl V nepřesvědčivě. Postavil se, ale místo ke vchodu, kde něco řešil majitel domu s Phurym, se vydal ke schodům do patra.

„Špatněj směr,“ upozornil ho Butch.

V přikývl: „Jen potřebuju ještě jednu věc.“ A pomalu vyšel nahoru.

„Doufám, že jde skočit ze střechy,“ uchechtl se Rhage. Když viděl Butchův káravý pohled rozmáchl rukama: „No co? Snažím se udržovat doboru náladu, víš jak. Hele, proč se V ještě neobul?“

„Nemůže najít boty.“

„No, pokud nemá ten upír, co tu bydlí, úchylku na nošení vysokejch bot, co jsou mu o pár čísel větší, tak bych řekl, že ty na botníku za dveřma jsou Vishousovy.“

Butch se na něj podíval a lehce se usmál.

„Vidíš? Já věděl, že musí být nějakej důvod, proč tě s sebou beru!“

Když Vishous sešel zpátky do přízemí, každý z jeho bratrů držel špičkami prstů jednu jeho botu. Druhou rukou si zakrývali nos a tvářili se hrozně znechuceně.

„Ty vole, V, ví o těch biologických zbraních, co si pěstuješ v botách, CIA?“ neodpustil si Rhage.

Butch přestal hrát divadlo a zeptal se: „Všechno v pohodě?“

„Jo,“ řekl V bez zaváhání. „Vypadneme odsud.“

 

Pokračování příště

Původně publikováno na webu Bez-hranic.cz

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít