Lois Duncan: Temnou chodbou

Šestnáctiletá Kit Gordyová nastupuje se smíšenými pocity do prestižní internátní školy na americkém venkově. Při prvním pohledu na Blackwoodské sídlo ji proti její vůli zaplaví pocit úzkosti, nicméně je rozhodnutá se s tajemnou atmosférou budovy smířit, přestože se v nedaleké vesnici šušká, že v sídle straší.

Ke Kitinu úžasu jsou ke studiu přijaty už jen další tři dívky, v nichž se záhy probudí mimořádné umělecké nadání, k jakému předtím neměly sklony, a Kit pronásleduje noc co noc líbezná, ale vtíravá hudba, jíž se nedokáže zbavit ani ve dne. Když se připojí podivné, znepokojující sny, začnou se ztrácet dopisy, které studentky posílají svým blízkým a kamarádkám, a personál sídla podá hromadnou výpověď, dívky si uvědomí, že něco není v pořádku.
Poté, co dají hlavy dohromady a poskládají jednotlivé útržky informací, zjistí, že se staly obětmi nebezpečného experimentu, při němž je v sázce nejen jejich zdravý rozum. (anotace)

Kapitola 1

Na cestu se vydali už za svítání, ale poslední dvě hodiny, od chvíle, kdy sjeli z dálnice a pustili se po klikaté silnici zařezávající se do kopcovité krajiny, Kit Gordyová podřimovala. Nespala však tvrdě. Nejasně vnímala zákruty, hřejivé zářijové slunce, které jí dopadalo na vlasy, i dva hlasy, jež k ní zalétaly z předních sedadel: mámin bezstarostně melodický, Danův hluboký a klidný.

Vezla se se zavřenýma očima a hlavou opřenou o sedadlo. Tak se snadno vyhnula rozhovoru. Nebudu si s nimi povídat, umínila si. Nemám jim co říct. Když auto zastavilo, nedalo jí to a oči otevřela. Matka, novopečená paní Rollandová, se otočila a zadívala se na ni.

„Ahoj, ospalče,“ poškádlila ji. „Připravila ses o pohled na kouzelnou krajinu. Samé louky, potoky a zvlněné pahorky. Jako vystřižené z obrazové encyklopedie.“

„Fakt?“ zapochybovala Kit bez zájmu. Napřímila se a vyhlédla oknem. „Potřebujeme benzín?“

„Benzín a navigaci,“ odpověděl Dan Rolland. „Podle mapy jsme v Blackwoodu, ačkoli jsem si žádné značky nevšiml. Ale škola by neměla být daleko. Paní Duretová nám psala, že je asi patnáct kilometrů za městem.“

Mrňavá čerpací stanice měla jen jeden stojan a za otevřenými dveřmi kanceláře jednoho zaměstnance, usazeného s nohama na pokladním pultu a začteného do časopisu. Kit se zadívala do úzké ulice, kde přízemí bloku po jedné straně komunikace lemovaly obchody – smíšené zboží, lékárna, železářství a krámek se suvenýry s výlohou plnou lákavých předmětů. „Je to zapadákov,“ prohlásila. „Není tady ani kino!“

„Mně se tu líbí,“ mínila paní Rollandová. „Já jsem v malém městě vyrůstala a bylo to moc fajn. Klid, žádný stres a všichni se navzájem znali. Netušila jsem, že takový ráj ještě někde existuje.“

„Až se vrátíme z Evropy,“ přisadil si Dan, „najdeme si podobné místo, kde bychom se mohli usadit.“ Jeho vlídný hlas připadal Kit neupřímný – jako vystřižený z béčkového nedělního seriálu. Mamka by s ní určitě nesouhlasila. Usmála se a naklonila hlavu k rameni. V tu chvíli vypadala skoro jako holčička, bez ohledu na vějířky vrásek v koutcích očí a tmavé vlasy tu a tam prokvetlé stříbrem.

„To myslíš vážně, Dane?“ zeptala se. „A co tvoje práce?“

„Právníky potřebují jak ve velkých, tak v malých městech. Nebo bych se mohl na právničinu vykašlat úplně a otevřít si v Blackwoodu kino.“

Oba se tomu zasmáli. Kit od nich odvrátila pohled.

„Zapadákov,“ zabručela ještě jednou. „A právě tady mám zůstat celý rok! To nevydržím.“

„S tím bych si hlavu nelámal.“ Z Danova hlasu se vytratila vlídnost. „Myslím, že se do vesnice moc často nepodíváš. Budeš mít učení nad hlavu.“

Nato stiskl klakson. Muž v kanceláři zvedl hlavu, ale schválně si dával načas. Pomalu odložil časopis na pult, zívl, protáhl se, zvedl se ze židle a se zjevnou nechutí vykročil k autu.

„Chcete benzín, pane? Tady je samoobsluha. A platí se vevnitř.“

„To mi došlo,“ podotkl Dan. „Ale potřebuju poradit. Víte, kde je tady dívčí internátní škola?“

„Tady?“ opakoval muž udiveně.

„Ředitelkou je madam Duretová. Poštovní směrovací číslo odpovídá místní poště, ale samotná škola je někde za vesnicí. Předtím tam bydlel jistý pan Brewer.“

Muž přikývl. „No jasně! Brewerovo sídlo. Vím, kde to je. Slyšel jsem, že dům koupila nějaká cizinka. Přes léto zaměstnávala chlapy z vesnice. Vyklízeli pokoje, spravovali střechu, dávali do pořádku zahradu a tak dál. Mám dojem, že tam vaří holka starouše Boba Cullera. Natálie se jmenuje.“

„Povíte nám, jak se tam dostaneme?“ zeptal se Dan trpělivě.

„To je snadný jak facka. Touhle silnicí projedete skrz vesnici. Zavede vás do kopců. Po pár kilometrech se dáte první cestou vlevo. Je soukromá.“

Otočil se a zašel do kanceláře. Kit si s povzdechem opřela hlavu o sedadlo.

Matka se k ní otočila s ustaraným pohledem. „Beruško, neměla bys tu školu předem zatracovat. Ten starý dům byl na fotkách nádherný. Zahrada s rybníkem, kolem dokola lesy… A při tom setkání na jaře působila paní Duretová moc mile. Měla jsem dojem, že jsi ráda, když jsme ti navrhli, že bys tady mohla studovat.“

„Jo. Jenže tenkrát jsem myslela, že sem pojedu s Tracy,“ vysvětlovala Kit. „Pořád nechápu, proč s vámi dvěma nemůžu jet do Evropy. Nebudu vám na obtíž. Je mi šestnáct. Postarám se o sebe.“

„To stačí, Kit,“ zasáhl Dan ostře. „Už jsme to probírali mnohokrát. Ty sis vytvořila v rodině pozici, jaká nemá u dívek v tvém věku obdoby. Byly jste jen vy dvě, ty a tvoje maminka, která se k tobě chovala spíš jako ke kamarádce než jako k dceři. Jsi tvrdohlavá, nezdravě samostatná a zvyklá mít hlavní slovo. Ale na svatební cestu s námi nepojedeš.“

„Já fakt nevím, proč –,“ spustila Kit, ale Dan ji přerušil.

„Přestaň, prosím tě. Nevidíš, že to tvoji matku rozčiluje?“

Dan vystoupil, natankoval benzín a šel zaplatit. Kit s mámou mlčky čekaly, až se vrátí, posadí se za volant a nastartuje. Potom se pustili úzkou ulicí, minuli obchody a dva bloky dvoupodlažních, bíle omítnutých domů. Přejeli most, pod jehož pilíři ze zašlého šedého kamene se v drobných vírech pěnila hladina řeky. Pak už nechali vesnici za zády a začali stoupat do kopců.

Jak pole a pastviny ustupovaly lesům, stromy po obou stranách silnice sílily a mohutněly. Hustě olistěné koruny ještě voněly létem a jejich větve, rozklenuté a vzájemně propletené, vytvářely nad cestou neprostupný baldachýn. Kit napadlo, že jsou jako bdělá hlídka, která střeží něco tajemného, co se skrývá za ní.

Tihle plně vzrostlí velikáni jí byli více méně cizí, protože se narodila a vyrůstala ve městě. Tam znala jen udržované, štíhlé a nevysoké stromy v parku a před veřejnou knihovnou. Když se dívala pozorně, dokázala podle nich rozeznat roční období: na jaře byly listy svěže zelené a průsvitné, během léta trochu povadly a ztmavly a s prvními podzimními mrazíky se zkroutily a opadaly.

Stromy, kolem kterých teď projížděli, byly docela jiné: nezkrocené, volně rostoucí a obdařené vlastním životem; stromy vesnického podhůří.

„Neznám nic krásnějšího než podzim na severu státu New York,“ rozplývala se Kitina matka, když poštou přišly brožurky o Blackwoodu a okolí. „Ta škola mi připadá perfektní. Několik vybraných studentek, individuální výuka hudby a humanitních věd a spousta předmětů, jaké žádná státní střední škola nenabízí. Po absolvování Blackwoodu hravě složíš zkoušky na kteroukoli vysokou školu.“

„Ta madam Duretová má pozoruhodnou minulost,“ dodal Dan po přečtení textu. „Byla majitelkou a ředitelkou dívčí školy v Londýně a předtím v Paříži. A očividně je odbornice přes umění. Vzpomínám si, že jsem o ní kdysi četl článek v Newsweeku. Z obrazu, který získala v jedné dražbě, se vyklubal originál od Vermeera.“

„To by zajímalo Tracy,“ podotkla Kit. Její nejlepší přítelkyně Tracy Rosenblumová se totiž považovala za umělkyni.

„Jsem zvědavá, jestli Rosenblumovi pošlou Tracy taky do Blackwoodu,“ uvažovala matka. „Každopádně si to můžou dovolit. A vy dvě jste byly odjakživa nerozlučné kamarádky.“

„Myslíš, že by mohli?“ Kit se najednou nadchla. S Tracy kamarádila už od první třídy základky. Kdyby odjely do internátní školy spolu, dalo by se to tam vydržet.

A tak strpěla všechno, co následujících šest týdnů přineslo: máminu svatbu s Danem, jejich plány na svatební cestu po Evropě i šprtání na přijímací testy do Blackwoodu. To všechno s vědomím, že tomu všemu co nevidět uteče i se svou nejlepší přítelkyní.

Jenomže Tracy nakonec nepřijali a Kit se zhroutil celý svět.

„Nikam nejedu!“ protestovala. „Bez Tracy to bude nesnesitelná nuda.“ Jenomže poprvé v životě musela čelit někomu stejně umíněnému, jako byla ona sama.

„Samozřejmě že jedeš,“ ujistil ji Dan rezolutně. „Najdeš si jiné kamarádky. Vsadil bych se, že tě hned první týden zvolí ročníkovou studijní referentkou.“ Usmíval se, ale tón v jeho hlase nepřipouštěl námitky.

Kit potají spoléhala na to, že se za ni mamka nakonec přimluví, ale její naděje slábla s každým dalším kilometrem. Měli před sebou poslední úsek cesty a od Blackwoodu je dělilo pouhých pár minut jízdy. Teď už se nedalo nic změnit; musí se smířit s realitou.

Odbočku málem minuli, protože byla nezpevněná. Dan sešlápl brzdu, zastavil a couvl.

„Že by to bylo tady?“ uvažoval zamračeně. „Nikde žádný ukazatel. Čekal bych, že tu bude aspoň nějaká cedule.“

„Zkusíme to,“ navrhla Kitina matka. „Ujeli jsme dobrých patnáct kilometrů, a na jinou cestu jsme nenarazili.“

„Snad tím nic nepokazíme.“ Dan zahnul na cestu a Kit cítila, jak se kola mírně boří do rozbředlého povrchu.

Prvních pár metrů jeli krokem. Potom se cesta stočila a semkly se kolem ní stromy, jako by silnice, po níž přijeli, ani neexistovala. Z ničeho nic se ocitli v říši chladného šera, kde bylo slyšet jen šelest listů a cítit syrovou vůni půdy a lesa.

„Určitě jedeme špatně,“ prohlásil Dan.

Přesto pokračovali hlemýždím tempem po křivolaké, klesající a zase stoupající cestě, když vtom projeli otevřenou bránou ve vysokém železném plotě s ostrými hroty. Pod pneumatikami zachrupal štěrk.

„Jsme tady!“ zvolala Kit, které rozvázal jazyk úžas. „A tamhle je to napsané – Blackwood!“

Na moment dočista zapomněla, že se jí sem nechce, a s vykulenýma očima hltala výhled, který se jim nabídl. Na svahu před nimi stál dům, o jakém se jí nesnilo ani v těch nejdobrodružnějších snech.

Střecha rozlehlého třípodlažního sídla byla obitá černými břidlicovými tabulkami a tak strmá, že k vnějšímu okraji spíše spadala, než se k němu svažovala. Zdi tvořily šedé kameny – ale marně by se hledaly dva stejného tvaru a velikosti. Nicméně byly poskládané jeden na druhém a pevně pospojované jako dílky dětské skládačky. Masivní vstupní dveře střežil z každé strany kamenný lev; ze stejného materiálu byly i schody vedoucí k příjezdové cestě. Střed průčelí prvního patra tvořilo hluboko vsazené okno s barevnou mozaikovou výplní. Ostatní okna nebyla zdaleka tak působivá, ale díky pozdnímu odpolednímu slunci, které se do nich opíralo, se zdálo, jako by interiér celého sídla hořel jasně oranžovými plameny.

„Propána,“ žasl Dan a dlouhý výdech změnil v obdivný tlumený hvizd. „O nic nepřijdeš, Kit, když s námi do Evropy nepojedeš. Budeš bydlet na zámku.“

„V té brožuře to takhle nevypadalo, že ne?“ znejistěla Kit.

Snažila se rozpomenout na fotografii školy z propagačního materiálu, ale nevybavila si ji. Měla dojem, že to byla docela obyčejná budova. Rozlehlá, to ano – nakonec každá škola je velká –, ale ničím neobvyklá.

„Ten obrázek internátu velkou službu neudělal,“ podotkla její matka. „A to si uvědom, že to býval soukromý dům. Neumím si představit, co to bylo za lidi, že mohli bydlet tak vysoko v kopcích, daleko od nejbližší vesnice.“

Dan zařadil jedničku a pustil se po příjezdové cestě.

Kit kdovíproč připadalo, že se nepohnuli z místa. Dům se proti nim majestátně tyčil a nebyl o nic blíž než v okamžiku, kdy projeli bránou. Věděla, že je to jen optický klam, podle všeho způsobený dlouhým obloukem štěrkového příjezdu a úhlem, pod nímž k sídlu přijížděli, ale nic naplat, auto jako by stálo. Naopak se neustále zvětšovala budova a natahovala k nim obrovská šedá křídla. Kit nemohla odtrhnout oči od oken, která jí tančila před očima jako desítky malých sluncí. Zachvěla se, jako by ji ovanul poryv ledového vzduchu.

„Mami,“ hlesla. Potom hlasitěji: „Mami?“

„Copak je, beruško?“ Matka se otočila na sedadle.

„Já tady nechci zůstat,“ prohlásila Kit.

„Mladá dámo,“ spustil Dan netrpělivě. „Buď tak hodná a nezačínej s tím. S námi zkrátka nepojedeš. Měla by ses s tím smířit, Kit. Tvoje maminka a já –“

„O to mi nejde,“ přerušila ho Kit. „Je mi jedno, kde budu, Dane. Vrátím se s vámi domů, a až odjedete, budu bydlet u Rosenblumových. Nebo půjdu do jiné internátní školy. Vsadím se, že je spousta dalších, kde mě vezmou.“

„Co to do tebe najednou vjelo?“ zjišťovala její matka starostlivě. „Je to zvláštní místo, ale má své kouzlo. Zvykneš si. Než se naděješ, budeš si tu připadat jako doma.“

„Tady si nikdy nebudu připadat jako doma!“ protestovala Kit. „Copak ty to necítíš, mami? Ten dům má v sobě něco… zvláštního… Jako by byl –“

Kit ne a ne najít výstižné slovo, a tak se jen mlčky dívala, jak se ponurá budova pomalu přibližuje, až se nakonec zvedala přímo nad nimi…

Dan zastavil, vystoupil, obešel auto a zotvíral dveře. „Jsme tady,“ oznámil celkem zbytečně. „Vyskoč. Nejdřív se ohlásíme u paní Duretové a já se pak vrátím pro tvoje věci.“

V tu chvíli jí na mysli vytanul výraz, který předtím marně hledala – „zlověstný“.

Kapitola 2

Žena, která jim přišla otevřít, byla celá šedivá. Její vlasy stažené do drdolu připomínaly šedou slámu, malé pronikavé oči šedou myš. Na sobě měla dlouhé šedé šaty; jen naškrobená zástěra kolem pasu byla bílá.

Rychlým pohledem přelétla nejprve Kit, pak její matku a Dana. Kit napadlo, že jim zabouchne dveře před nosem.

Ale Dan jí v tom rychle zabránil. „Já jsem Rolland. To je moje manželka a její dcera, Kathryn Gordyová. Paní Duretová nás čeká.“

„Je pondělí.“ Šedá stařena hovořila s tak silným přízvukem, že jí bylo sotva rozumět. „Až zítra. Škola se otevře až zítra.“

Dan se nedal odbýt. „To si uvědomujeme. Domluvili jsme si předem, aby Kit mohla přijet o den dřív. Zítra odjíždíme s manželkou na svatební cestu a ještě nás čeká jízda na východní pobřeží.“

„Dneska ne,“ trvala žena na svém. „Vyučování dosud nezačalo.“ „Lukrécie!“ Z chodby zazněl přísný hlas. „Ti lidé jsou ohlášení.“ Okamžik nato služebná ustoupila stranou a ve dveřích stanula paní Duretová, ve tváři přívětivý úsměv.

Vůbec se nezměnila, pomyslela si Kit při vzpomínce na jejich první setkání. To bylo v květnu, kdy přijela za Kit a Tracy s přijímacími testy. Tehdy působila velice impozantně, a teď, v prostředí Blackwoodu, snad ještě víc.

Madam Duretová byla vysoká – odhadem měřila metr pětasedmdesát –, měla olivově zbarvenou pleť a půvabný obličej s výraznými lícními kostmi. Její vzrůst zdůrazňovaly husté černé kadeře vyčesané na temeni hlavy do jakési koruny, z nápadné tváře vystupovalo černé obočí a rovný špičatý nos. Nejpozoruhodnější však byly oči: neobvykle tmavé, hluboko posazené, a hleděly tak pronikavě, až měla Kit dojem, že se jí vpalují přímo do nitra.

„Těší mě, že vás zase vidím.“ Její hluboký a přívětivý hlas nesl jen nepatrný francouzský přízvuk. „Musíte nás omluvit. Minulý týden tady byl hrozný zmatek. Žili jsme jen přípravami na pobyt našich studentek, a tak jsem ani neměla příležitost Lukrécii oznámit, že jedna z dívek přijede už dnes.“

„Doufám, že jsme vám nezpůsobili potíže,“ strachovala se Kitina matka. „Ráno odjíždíme s manželem do Evropy a neměli jsme jinou možnost –“

„Samozřejmě! Naprosto to chápu. Pojďte dál. Našli jste nás snadno?“

„V podstatě ano,“ odpověděl Dan. „Dostali jsme instrukce u benzínky.“

Zařadili se za madam Duretovou, která je vedla chodbou s vysokým klenutým stropem do vkusně zařízené místnosti s krbem a širokoúhlým televizorem.

„Posaďte se, prosím.“ Madam ukázala na židle. „Co vám můžu nabídnout? Kávu nebo víno? A co třeba sklenku sherry?“

„Výborně,“ přikývl Dan. „Dáš si taky, Ginny?“

„Ano,“ souhlasila Kitina matka. „Děkuju. To sídlo je přenádherné, madam Duretová. Skutečně bývalo soukromé?“

„Ano,“ řekla madam Duretová. „Lukrécie,“ oslovila drobnou šedivou ženu, která se jakoby na němý povel objevila ve dveřích, „přineste nám třikrát sherry a jednu colu, prosím vás. Dáte si colu, Kathryn?“

„Ano. Děkuju,“ špitla Kit nesměle.

„Dům i pozemek patřily jistému panu Brewerovi,“ pokračovala madam Duretová. „Když před deseti lety zemřel, sídlo osiřelo a dědicové, vzdálení příbuzní ze západního pobřeží, ho svěřili realitní kanceláři. Nikdo ale nechtěl nemovitost koupit, což je pochopitelné. Pro jednu rodinu je dům zbytečně velký, a tak zůstal prázdný a vysloužil si poněkud nechvalnou pověst. Mladí lidé z vesnice se tu scházeli a vraceli se domů se strašidelnými příběhy o světle za okny a bezhlavých tělech poletujících nad zahradou.“ Zasmála se a Rollandovi se k ní připojili.

„To je zábavné,“ mínila Kitina matka. „Už se těším, jaká dobrodružství mi dcera bude líčit v dopisech.“

Rozhovor na chvilku přerušila Lukrécie, jež vešla s podnosem. Kit sáhla pro svou sklenici s colou, vděčná, že může něčím zaměstnat ruce. Děsivý pocit, který se jí zmocnil při prvním pohledu na Blackwood, už trochu pominul, ale jeho dozvuky zůstaly.

„Kolik tu bude studentek?“ zeptala se.

„To nikdy nevíme,“ odpověděla madam Duretová. „Během prvních dní jich vždycky pár odpadne, protože se nedokážou smířit s tím, že budou celý semestr daleko od rodičů. Definitivní počet zjistíme až zítra při informativní schůzce. Já osobně zastávám názor, že pobyt v internátní škole je cennou součástí vzdělání každé mladé ženy.“

Hovor pokračoval, ale Kit poslouchala jen na půl ucha. Upíjela colu a představila si, že zítra s ní budou v téhle místnosti další dívky. Možná že jejich hlasy, smích, klábosení a zapnutá televize oživí potemnělé chodby a změní tísnivé ovzduší, jaké v Blackwoodu vládne teď. A možná že mezi spolužačkami najde stejně dobrou kamarádku, jako je Tracy, sympatickou, přátelskou a se smyslem pro humor.

Dan se podíval na hodinky. „Nerad kazím zábavu, ale máme před sebou dlouhou cestu. Dojdu pro Kitiny věci.“

„Lukrécie vám ukáže, kam je máte odnést.“ Madam Duretová se zvedla ze židle. „A já zatím provedu paní Rollandovou po Blackwoodu.“

„Jsem hrozně zvědavá,“ přiznala Kitina matka. „To starobylé sídlo je úchvatné. Museli jste provést velké úpravy?“

„Zdaleka ne tak velké, jak by se na první pohled zdálo.“ Madam Duretová vyšla z místnosti. „Původní budova má bytelnou kostru. Jediná rekonstrukce, ke které jsme museli přistoupit, byla přestavba ložnic v prvním patře, jež kdysi zničil požár. Kamenné zdi odolaly, ale dřevěné obložení shořelo na popel a bylo třeba koupit nový nábytek. Snažila jsem se, aby nové zařízení co nejvěrněji kopírovalo originál.“

Jak procházely chodbou, ředitelka školy upozorňovala na různé dveře, některé zavřené, jiné dokořán. „Místnost, kde jsme seděli, slouží jako obývací pokoj, ale já jí raději říkám salon. Tyhle dveře,“ – ukázala vpravo – „vedou do mé kanceláře. Za ní je několik místností, jež obývám se svým synem Julesem. Stranou je rezidence pro hosty. Tu jsme změnili v byty pro ostatní členy profesorského sboru. Tady je jídelna a hned vedle kuchyň… a tady třídy.“

Zastavila se před jedněmi dveřmi, otevřela je a otočila vypínačem. V rohu místnosti stál klavír a podél zadní stěny byly seřazené rozmanité hudební nástroje. Vybavení doplňovaly stojany na noty, pohodlné židle a kupodivu také moderní nahrávací zařízení.

„Tohle je samozřejmě hudební salon,“ upřesnila madam Duretová. „Máte hudební talent, Kathryn?“ „Rok jsem hrála na klavír,“ odpověděla Kit. „To mi bylo jedenáct a nijak zvlášť mi to nešlo.“

„Byla jsi jen netrpělivá,“ doplnila ji matka. „Nebavilo tě cvičit. Doufám, že tady v Blackwoodu využiješ možnost hudebního vzdělání. To ti nikdo nevezme a je to radost na celý život.“

„Studiu hudby a dalších humanitních věd věnujeme spoustu času a úsilí,“ ujistila je madam Duretová, zhasla světlo a dveře zase zavřela. „Kdybyste tolik nespěchala, paní Rollandová, pochlubila bych se zdejší knihovnou, která je mimořádně rozsáhlá. Obrazy, porůznu rozvěšené po domě, jsou výsledkem mé sběratelské vášně. Shromažďuju totiž málo známá díla slavných malířů… Ale vás jistě nejvíc zajímá, kde bude Kathryn bydlet.“

Na vrcholu točitých schodů do prvního patra viselo vysoké zrcadlo. Opticky prodlužovalo chodbu, na jejímž konci se skvělo mozaikové okno, kterého si Kit všimla už z příjezdové cesty. Paprsky podvečerního slunce pronikající průsvitnými tabulkami zalévaly chodbu odstíny duhy.

Po obou stranách se černaly dveře. Madam Duretová se před jedněmi zastavila, z kapsy sukně vytáhla klíč a vsunula ho do mosazného zámku. Otočila klíčem, vytáhla ho a podala Kit.

„V Blackwoodu dbáme na soukromí,“ oznámila jí. „Každá studentka má vlastní klíč a při odchodu může pokoj zamknout. A tady, Kathryn, bude tvé osobní království.“

Když otevřela dveře, Kit slyšela, jak její matka zalapala po dechu. Ale ani ona se neubránila překvapenému zajíknutí, protože místnost zdaleka předčila veškeré její očekávání.

Nejnápadnější byla obrovská postel z tmavého dřeva zdobeného důmyslnou řezbou, s baldachýnem ze sytě červeného sametu. Vedle ní stál stolek a na něm lampa s nařaseným látkovým stínítkem. Okna rámovaly těžké zlaté závěsy, u protější stěny se skvěl prádelník z leštěného kaštanového dřeva a nad ním viselo oválné zrcadlo v pozlaceném rámu. Podlahu pokrýval perský koberec, pod oknem byl psací stůl s roletou a další lampou, tentokrát běžnou, určenou ke studiu.

„Tak o takovém pokoji jsem si na internátu mohla nechat jen zdát,“ prohlásila paní Rollandová.

„Je krásný,“ přitakala Kit, proti své vůli ohromená. Opatrně se dotkla přehozu na posteli. „To je pravý samet?“

„Ano, pravý,“ potvrdila madam Duretová. „Chtěli jsme, aby Blackwood sloužil nejen jako dívčí škola, ale také jako důstojné prostředí, na které budou naše studentky vzpomínat ještě dlouho potom, co opustí učebny. Věříme, že estetika obohacuje ducha a že mladí lidé by měli hezké věci považovat za samozřejmé.“

„Je tu jen jedna postel,“ uvědomila si Kit. „Copak nebudu mít spolubydlící?“

„V Blackwoodu ne,“ řekla madam Duretová. „Každá studentka má vlastní pokoj i koupelnu. Podle mě soukromí podporuje lepší studijní výsledky, nemyslíte?“

„Asi ano,“ připustila Kit a vzpomněla si, jak si s Tracy plánovaly, že spolu budou bydlet. Je ovšem pravda, že by si víc povídaly, než se učily – ale aspoň by se nenudily.

„Haló!“ křikl Dan z vrcholu schodů. „Nesu dvě tašky, které jsou nejspíš plné cihel. Kam je mám odtáhnout?“

„Sem, drahoušku,“ zavolala Kitina matka. „Pojď se podívat na Kitin pokoj. Něco takového jsi v životě neviděl!“

„Páni!“ Dan se objevil ve dveřích, v každé ruce tašku. „To vypadá spíš jako palác než kolej. Tady nebudeš moct jen tak pohazovat věci, Kit.“

„Spoléháme na to, že děvčata budou v pokojích udržovat pořádek,“ prohodila madam Duretová bezstarostně. „A teď mě omluvte. Musím jít do kuchyně a probrat s kuchařkou jídelníček. Jíme poměrně brzy, Kathryn, protože dívka, jež pro nás vaří, bydlí ve vesnici a každý den se vrací domů. Večeře se podává v půl sedmé v jídelně.“

„Dobře. Děkuju,“ řekla Kit.

„Děkujeme, madam Duretová,“ přidala se Kitina matka. „Před odjezdem se s vámi přijdeme rozloučit.“

Všichni tři mlčky poslouchali, jak se chodbou vzdalují ředitelčiny rychlé a rázné kroky.

„Sympatická ženská,“ mínil Dan tiše. „Jen si představte, jakou jí muselo dát práci přeměnit tohle předpotopní sídlo v moderní školu.“

„Taky na mě udělala dojem.“ Kitina matka se obrátila k dceři. „Beruško –“ Z ničeho nic ji k sobě přitiskla a Kit zaslechla v jejím hlase prosebný tón. „Kit, holčičko moje, viď, že se ti tady bude líbit? Kdybych věděla, že ne, svatební cesta by mě vůbec netěšila. Samozřejmě můžeme zařídit, aby tě vzali na jinou školu, i kdybychom kvůli tomu měli odjet později a někam jinam. Tvoje spokojenost je pro mě to nejdůležitější na světě.“

Kit cítila, jak z ní rozmrzelost vyprchává. V podstatě zvítězila, ale svou výhru nemohla zneužít. Objala matku a sevřela ji v náruči.

„To víš, že se mi tady bude líbit, mami,“ ujistila ji rychle. „Ničím se netrap a oba si líbánky pořádně užijte. Nikdo jiný si nezaslouží dovolenou víc než ty. Promiň, že jsem byla tak protivná. Určitě tady budu spokojená. Namouduši.“

Kit vrtala hlavou jedna otázka, ale nakonec ji nevyslovila a rozhodla se na ni zapomenout. Koneckonců je jedno, proč mají dveře ložnice zámek jenom zvenku, a ne i zevnitř.

Kapitola 3

Postel byla vysoká a jako pro princeznu, ale velké pohodlí nenabízela. Kit ležela na sametovém přehozu a zírala do vínově rudého baldachýnu. Vzpomněla si, že jeden slavný spisovatel – snad Poe – napsal povídku o navlas stejné posteli, jejíž nebesa v noci pomalinku klesala a zadusila nešťastníka, který pod nimi zrovna spal. Četli ji loni v hodině literatury a bizarní pointa si vysloužila úšklebky a nevěřícný smích. Teď zdaleka tak legračně nevyznívala.

Nesnáším nebesa, rozhodla se Kit, a nesnáším tvrdé matrace, ale v Blackwoodu se mi bude líbit, i kdyby mě to mělo zabít. Slíbila jsem to mamce.

Matka s Danem odjeli zhruba před hodinou, ale Kit si ani nezačala vybalovat. Nejdřív ze všeho vyzkoušela postel, aby zjistila, jak se jí bude ležet, ale pak už na ní zůstala, dívala se do baldachýnu a přemýšlela.

Marná sláva, uplynulé týdny byla vážně protivná. Teď s odstupem to musela uznat a styděla se za sebe. Od tátovy smrti matka jen tvrdě dřela a snášela samotu, už proto si zaslouží, aby byla šťastná. Dan sice není typ muže, který by Kit vyhovoval a kterého by si vybrala za nevlastního otce, ale jestli ho mamka miluje, na ničem jiném nezáleží. A ruku na srdce: s žádným mužem, s nímž by matka uzavřela druhé manželství, by si Kit úplně neporozuměla. Měla blízko k otci, a toho jí nikdo nikdy nedokáže nahradit.

Byla poslední, kdo ho viděl. Nikdo jí to neuvěřil, ale byla to pravda. Tenkrát jí bylo sedm. V noci se probudila. Táta stál v nohách její postele a upřeně se na ni díval. I když pokoj tonul ve tmě, viděla ho naprosto zřetelně: měl sklopenou hlavu, šedé oči zadumané a v pohledné, ostře řezané tváři láskyplný výraz. Kit se zvedla na loktech a oslovila ho.

„Tati? Co tady děláš? Já myslela, že jsi na služební cestě v Chicagu.“

On jí ale neodpověděl. Kit se zachvěla a vzápětí si uvědomila, jaké je v pokoji chladno, ačkoli vrcholilo léto. Zase si lehla, přitáhla si přikrývku k bradě a na chvilku zavřela oči.

Když je zase otevřela, bylo ráno, okny proudilo do pokoje denní světlo a ve zlatavých vzorcích dopadalo na běhoun u postele.

Vstala, oblékla si tričko a kraťasy a sešla do přízemí. Dům byl plný lidí.

Hned k ní přispěchala jedna z tetiček, položila jí paži na ramena a zakvílela: „Chudák dítě! Ubožátko malé!“

„Co je?“ zjišťovala Kit. „Co se stalo?“ Upřela oči na skupinku před sebou. „Proč mamka pláče?“

„Tvůj tatínek, miláčku,“ sdělila jí teta. „Včera v noci měl autonehodu, a mamince to zavolali až dneska ráno. Tatínka vezl do hotelu taxík, řidič nezastavil na stopce a –“

„To není možné,“ odporovala Kit. „V noci jsem se probudila a táta byl u mě v pokoji. Viděla jsem ho.“ Zavolala na matku: „Táta se vrátil už včera večer, viď? Jela jsi pro něj na letiště. Mami, to –“

Matka měla bledý obličej poznamenaný hlubokým žalem, ale ihned se zvedla a Kit objala. „Kéž by, holčičko,“ zalykala se slzami. „Kéž by to tak bylo…“

Následující rok byl plný změn.

Kitina matka, která předtím nemusela do práce, začala chodit do kurzů na obchodní škole a sehnala si práci jako sekretářka v právnické firmě. Dům prodala – „Všechny platby sama neutáhnu,“ vysvětlila, „a starost o zahradu je nad moje síly,“ – a pronajala si byt v centru města, nedaleko kanceláře, kde pracovala. Kit věděla, že to pro ni muselo být hrozně těžké. Mamka byla hezká, veselá a energická, a i když svou dceru nekriticky zbožňovala, v životě jí zůstalo prázdné místo, které potřebovala vyplnit společností druhého dospělého člověka. To potvrdila změna její nálady po seznámení s Danem.

Mamka je teď šťastná a já budu taky, umínila si Kit s odhodláním. Přesto nemohla zapomenout na pocit, jaký se jí zmocnil na příjezdové cestě, na náhlý mrazivý závan zla, jako by přes slunce přelétl temný mrak.

Kdyby tady byla Tracy, společně by se tomu zasmály. Určitě by si utahovaly i z červeného baldachýnu a Tracy by nejspíš napadlo ověsit ho zvonečky, aby je v případě nočního přepadení probudilo cinkání. Tracy Rosenblumová je bystrá, chytrá a vtipná a o možnosti, že ji do Blackwoodu nepřijmou, ani jedna z kamarádek neuvažovala. Když přišlo konečné rozhodnutí, Kit tomu nechtěla věřit.

„Vždyť jsi premiantka!“ durdila se dotčeně. „Vždycky jsi měla lepší známky než já.“

„Třeba mi to pokazily ty psychologické testy,“ uvažovala Tracy. „Nebo pohovor. Možná jsem té ženské nepadla do oka.“

„To je pitomost. Tebe mají rádi všichni. Kromě toho jsi věděla všechno o její sbírce obrazů a dokázala ses s ní bavit o tom Vermeerovi, kterého kdovíkde objevila. A ona ti za každým druhým slovem říkala ,chérie‘. Líbila ses jí víc než já.“

„Tak si nějaký důvod vymysli.“ Tracy filozoficky pokrčila rameny. „Prostě jsem zkoušky neudělala a tím to hasne. Takže se vrátím do naší staré dobré školy a ty odjedeš do Blackwoodu. Doufám, že mi budeš psát mraky esemesek a denně telefonovat.“

„Spolehni se,“ slíbila Kit. „Ještě je šance, že se mi podaří mamku přemluvit, aby mě tam neposílala.“ Tahle šance je ovšem mrtvá. Je tady, leží na sametu, nad hlavou má další samet a pozoruje, jak se do pokoje vkrádá šero a za oknem se smráká.

Honem vyndala z kapsy mobil a vymačkala na klávesnici Tracyino číslo. Na displeji se objevilo oznámení „nedostupné číslo“. Jasně. To je pro mě typické, vzdychla Kit v duchu. Tady vážně dávají lišky dobrou noc.

Nejradši by se rozječela zklamáním. Bude se muset spokojit s e-mailem. Určitě tady mají internet. Možná i WiFi.

Měla bych si vybalit, usoudila. A zapnout počítač. Ale nepodnikla vůbec nic. Cítila se ospalá a malátná a končetiny jí ztěžkly nezvyklou únavou, kterou si neuměla vysvětlit.

Vtom někdo zaklepal na dveře. „Slečno Kathryn?“

„Ano?“ Kit se s trhnutím probrala a provinile přehodila nohy přes okraj postele, aby neměla boty na přehozu. „Copak je?“

„Večeře, slečno.“ Hlas neomylně patřil Lukrécii. „Ostatní jsou už dole.“

„Děkuju. Asi jsem ztratila pojem o čase.“ Kit spustila nohy na zem a posadila se. S úžasem zjistila, že během několika vteřin přešlo šero za oknem v noc. V pokoji byla skoro tma.

Natáhla se k lampě na nočním stolku, nahmatala a stiskla tlačítko na podstavci. Žárovka se rozsvítila a na protější stěně vyskočily až ke stropu stíny.

Škoda že tady není lustr, zalitovala Kit a postavila se. Kouzlo staromódního má přece jen své meze.

Přistoupila k psacímu stolu a rozsvítila i druhou lampu. Ta však prosvětlila místnost jen nepatrně. Kit si uvědomovala, že by se měla převléknout, ale protože večeře už zřejmě byla na stole, raději neztrácela čas. A tak si aspoň umyla ruce, opláchla obličej a rozčesala husté světlé vlasy.

Obličej, který se na ni díval ze zrcadla v koupelně, nebyl konvenčně hezký. Ústa příliš široká, brada nezvykle hranatá, ale šedé oči hleděly zpříma a přátelsky a zrůžovělé tváře barvilo zdraví a nadšení. Celkem vzato to byl líbivý pohled. Kit své tváři věnovala zevrubnější pozornost jen tehdy, kdy si všimla, že se začíná podobat tátově.

Nechala v ložnici rozsvíceno, vyšla z ní a zavřela za sebou dveře. Vzápětí se ocitla v tmavém tunelu. Chodbu ozařovala jediná žárovka na vrcholu schodiště, zacloněná křišťálovým kulatým stínítkem. Kit k ní vykročila, ale k vlastnímu úžasu spatřila útlou bledou postavu, která se pohybovala směrem k ní, jako by se vynořila ze zdi.

Zastavila se a postava znehybněla také. Po dalším opatrném kroku jí došlo, že v zrcadle nad schody vidí svůj odraz. „Výborně, Kit,“ řekla nahlas, otrávená svou reakcí. „Příště možná uvidíš upíry.“

Položila dlaň na hladké mahagonové zábradlí a sešla do chodby o patro níž. Byla dobře osvětlená, a i když zela prázdnotou, oživovaly ji hlasy a cinkání sklenic a nádobí v místnosti na jejím opačném konci. Kit se vydala po zvucích ke dveřím do jídelny a nahlédla dovnitř.

Rozlehlá místnost měla vysoký klenutý strop a obrovský křišťálový lustr, jaký by se spíš hodil do historického filmu. Pod ním stál velký kulatý stůl prostřený bílým ubrusem, oživený svíčkami a vybraným porcelánem. Seděli u něj tři lidé; čtvrté místo podle všeho čekalo na ni. Madam Duretová přerušila rozhovor a vzhlédla ke Kit stojící ve dveřích.

„Pojďte dál. Promiňte, že jsme začali bez vás, ale večeře v Blackwoodu se podává přesně v půl sedmé.“

„Omlouvám se,“ vyhrkla Kit stísněně. „Asi jsem na chvíli usnula.“

Když vešla, oba muži vstali od stolu a madam Duretová je představila.

„Kathryn Gordyová… profesor Farley… a můj syn Jules.“

„Těší mě,“ řekla Kit.

Postarší muž naproti ní měl prořídlé vlasy a krátkou bělostnou bradku, zastřiženou do špičky. Kit mu zdvořile potřásla rukou, ale přes jeho rameno se kradmo dívala na Julese Dureta.

Štíhlý mladík s jemnými rysy, lesklými tmavými vlasy a obličejem, který by klidně mohl patřit televizní hvězdě, byl bez debaty ten nejúžasnější kluk, s jakým se Kit kdy osobně setkala.

„Neposadíte se?“ vybídla ji madam Duretová laskavě a natáhla se pro malý stříbrný zvonek, položený vedle její sklenice s vodou. Po zacinkání se otevřely výkyvné dveře v zadní části jídelny a vyšla jimi dívka v modrém stejnokroji a s nevýraznou tváří.

„Slečna Kathryn už je tady, Natálie,“ oznámila jí ředitelka. „Přineste jí polévku.“ Dívka kývla a vrátila se pro polévkovou mísu.

Kit se posadila ke stolu a madam Duretová ji uvítala úsměvem. „Je milé, že jste tu s námi o den dřív, Kathryn. Profesor Farley vás bude učit matematiku a přírodní vědy. Jules, čerstvý absolvent jisté anglické konzervatoře, vám poskytne hudební vzdělání.“

„Ostatní profesoři tady ještě nejsou?“ zeptala se Kit, roztřepla ubrousek a položila si ho na klín. Konverzace se zadrhla, když před ni Natálie postavila mísu s polévkou.

„A ani nebudou,“ odpověděl Jules po chvíli. V jeho hlase se prolínala stejná okouzlující směs přízvuků jako u jeho matky. Byla sotva postřehnutelná, ale propůjčovala jeho řeči poutavý tón.

Kit si ho udiveně změřila. „To nemyslíte vážně!“

„Já budu taky učit,“ prohlásila madam Duretová. „Mým oborem jsou jazyky a literatura a samozřejmě umění, pokud o něj bude zájem.“

„Ale v té brožuře se psalo o několika různých zaměřeních,“ ohradila se Kit. „Jak můžou všechny předměty vyučovat jenom tři lidé?“

„S tím si nedělejte starost, Kathryn,“ prohlásil profesor Farley, v jehož moudrých očích zajiskřilo světlo svíček. „V Blackwoodu budete mít přísně osobní přístup, o jakém by se vám v jiném podobném institutu ani nesnilo. Před několika lety jsem měl to štěstí učit ve škole madam Duretové v Anglii, kde mi její úspěchy učarovaly do té míry, že jsem ji přesvědčil, aby otevřela školu i tady, ve Spojených státech.“

„Jak se vám líbí pokoj, chérie?“ zajímala se ředitelka. „Kdybyste potřebovala ještě jednu přikrývku, klidně si o ni řekněte. Je ve skříni dost ramínek?“

„Všechno je v pořádku,“ odpověděla Kit. „Jen mě mrzí, že mi nefunguje mobil. A ještě něco. Chodba je poměrně málo osvětlená. Odpoledne, po příjezdu, jsem si toho nevšimla, protože tím mozaikovým oknem proudilo slunce. Ale teď večer je v ní skoro tma.“

„To je jeden z problémů, jež přináší renovace staré budovy,“ ujal se slova profesor Farley. „Elektrické vedení ve vyšších patrech nemá potřebné parametry. Paní ředitelka se snažila sehnat elektrikáře z vesnice, ale to se snadněji říká, než realizuje.“

„Mohli bychom sundat skleněné stínítko a do světla našroubovat silnější žárovku,“ navrhla madam Duretová. „Samozřejmě jen dočasně, dokud nebude nová instalace.“

„Vždyť se nic neděje,“ vyhrkla Kit v náhlých rozpacích. „Nechtěla jsem z toho dělat vědu. Normálně se o podobné věci nestarám. Možná je to tím, že internát je prázdný. Až zítra přijedou ostatní studentky a sídlo ožije, bude to úplně nepodstatné.“ Na chvíli se rozhostilo ticho. Madam Duretová sáhla pro ubrousek a poklepala si jím rty. Profesor Farley se napil vody. Kit se otočila k Julesovi, který se skláněl nad talířem.

„Zítra to bude jiné,“ opakovala, „až tady budeme všechny.“

„Ovšem,“ přitakal Jules. „Bude to jiné.“ Zvedl hlavu, ale Kitinu pohledu se vyhnul a ve tváři měl zvláštní, uzavřený výraz.
Tu noc se Kit zdálo o tom, že baldachýn klesá. Sen se jí dokonce dvakrát opakoval. Pomalu a tiše nad ní začal houstnout vzduch, jak se jí vzdouvající kopule vínově rudého sametu snášela na obličej.

Poprvé se probudila celá roztřesená a zuřivě hmatala po lampě u postele. Stiskla vypínač na podstavci a vzápětí se pokojem rozlilo tlumené žlutavé světlo.

Posadila se a rozhlédla se po místnosti. Všechno bylo v nejlepším pořádku, s výjimkou hromádky oblečení, které hodila bez ladu a skladu na židli, a dvou otevřených, částečně nevybalených kufrů na zemi před šatní skříní.

Nebesa se klenula vysoko nad ní, přesně tam, kde měla být.

Zhasla, uložila se na polštář a během chvilky usnula. Když se znovu probudila ze stejného snu, rozsvítila lampu a nechala ji svítit po zbytek noci.

Vydá: Baronet; srpen 2013