Kouř (Anita Blake ff)

Nathaniel se vrací z táboření s Jasonem. Jak ho Anita přivítá?
Dějem spadá za Inkubovy sny.

 

Seděla jsem na schodech vpředu na veraně, když k domu zabočilo auto, v němž přijížděl Jason a Nathaniel. Nezlobila jsem se, že jna ně čekám kolik hodin, než se vrátí domů. Micaha jsem poslala pryč několik hodin předtím, než musel vyjet do práce, ale opravdu jsem nebyla rozladěná. Vůbec ne.

A jestli tomu věříte, pak vám velice ráda prodám i Brooklynský most.

Bylo pět odpoledne, začátek léta a slunce se stále drželo vysoko na obloze. Jason vypnul motor a vystoupil ze zabláceného vozu. „Chyběli jsme ti?“ zeptal se, když vykročil ke kufru.

„Samozřejmě že ne,“ odvětila jsem trochu mrzutě. Moc jsem toho nenaspala, takže sluníčkovou náladou jsem opravdu neoplývala.

Jason se zakřenil. „Takže o volném čase ráda vysedáváš na zápraží?“

Napadlo mě několik odpovědí, ale z morálních důvodů jsem je všechny zavrhla. Rozhodla jsem se jeho otázku ignorovat. „Jaký byl výlet?“

„Skvělý,“ odpověděl Jason a Nathaniel v tu chvíli vystoupil z auta. „Ale možná by ti o tom měl povyprávět Nathaniel.“

Ten za sebou zavřel dveře a já se na něj konečně pořádně podívala. Dřív než jsem se mohla zastavit, jsem vyskočila na nohy a vyběhla k němu. „Co se ti stalo s obličejem?“ vykřikla jsem.

Nathaniel vykulil oči. „Nic.“

Zastavila jsem se až u něj a zvedla k němu ruku. „Nikdy jsem tě neviděla s bradkou,“ vydechla jsem a dlaní mu přejela po hraně čelisti. Cítila jsem, jak se mi do ní zapichují bodlinky vousů.

„Ani to není opravdová bradka,“ odvětil Nathaniel a oči upíral na skvrnu na mém triku. „Jen jsem si zapomněl žiletku. Nic víc.“

Abych byla upřímná, nebyla jsem si schopná představit Nathaniela s bradkou. Byl to divný pohled. Dlouhé kaštanové vlasy měl spletené do rozcuchaného copu, ale když jsem ho teď měla před sebou, přišlo mi to naprosto normální. „Je to dost dobrý.“

Nathaniel konečně vzhlédl. „Opravdu?“

Znovu jsem mu dlaní protřela vous. „Jo.“

Jak kolem nás procházel Jason s obrovským pytlem v náručí, vydal zvuk, jako by nám posílal pusinky. „Hele, vy dva, najděte si pokoj.“

Přes Nathanielovo rameno jsem k Jasonovi vyslala přesně ten pohled, jaký si zasloužil. „Co to děláš?“

„Nechám tu stan, potřebuje vyvětrat,“ řekl Jason a shodil pytel na zápraží. „V Cirkusu na něj není místo a Sylvie by mě zabila, kdybych jí poničil její věci.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jak můžu vědět, že si tím nenecháváš otevřená zadní vrátka? Ten stan může být už zničený a Sylvie zabije mě.“

„Neboj,“ řekl Nathaniel a objal mě paží kolem pasu. Když jsem se o něj opřela, uvolnil se. „Je v pořádku.“

„Dobře.“ Pootočila jsem se, abych se mu mohla opřít tváří o rameno. Voněl po kouři z táboráku a vanilkou a leopardem, byla to jeho vůně, tak známá. Napětí v mé hrudi polevilo. „Dobře.“

Jason vytáhl z kufru další pytel a pak zavřel dveře. „Hotovo. Končím.“

„Nechtěl bys chvíli zůstat?“ zeptal se Nathaniel. Silou vůle jsem zachovala neutrální výraz, aby z mé tváře nemohl vyčíst žádné pocity. Je jen dobře, že Nathaniel pozval svého kamaráda… ne, našeho kamaráda, aby se zdržel. Před rokem by Nathaniel o nic takového nepožádal. Postupně se stával stále dominantnější a já za to byla ráda a povzbuzovala jsem ho v tom. Ale dnes jsem chtěla, aby Jason odjel a já měla Nathaniela jen pro sebe.

Jason na nás mrkl. „Ne, pojedu domů, abych se stihl umýt, než Jean-Claude zatouží po večerní svačince.“ Vrátil se k nám a oba nás naráz objal. „Bavte se.“

Vyvlékla jsem se mu, jakmile jsem na zadku ucítila něčí dlaň. „To stačí, Schuylere!“

„Jo, neosahávej mi holku,“ dodal Nathaniel nejistým hlasem.

Jason našpulil rty. „Dobrá,“ vykřikl melodramaticky. „Půjdu tedy do své studené postele…“

Odfrkla jsem si. „Nepřehrávej.“ Ale nedokázala jsem se neusmát.

„Co kdybys přijel zítra? Podíváme se na fotky, co jsi pořídil,“ navrhl Nathaniel a objal mě paží kolem ramen.

„Budu s tím počítat,“ řekl Jason a nastoupil do auta. „Bavte se, vy dva!“

Počkala jsem, dokud Jason neodjel, a pak jsem se otočila k Nathanielovi čelem a pevně ho objala. „Ahoj.“

„Ahoj,“ zašeptal mi Nathaniel do vlasů. „Jak to tu šlo, zatímco jsem byl pryč?“

„Docela dobře,“ řekla jsem rychle. „Co kdybychom odnesli věci do domu a pak mi povyprávíš všechno o tom vašem výletu.“

Nathaniel se na mě podíval. „Dobře,“ řekl. „Ale myslím, že si radši nejdřív vlezu do sprchy.“

Přikývla jsem a přinutila jsem se ho pustit. „Dobrý nápad.“

Položil mi ruku na nadloktí a zastavil mě. „Chceš se připojit?“

Ve tváři měl ten mně tak známý pohled, napůl plachý, napůl chtivý. Netušila jsem proč, ale kdykoli ten výraz nasadil, celá jsem uvnitř roztála. „Dobře.“ A protože zbývala asi tak půlvteřina, abych na něj skočila rovnou tady na verandě, odstoupila jsem od něj a zvedla vak s jeho věcmi.

Vešli jsme do domu, aniž bych ze sebe stihla udělat hlupáka. Nathaniel zamířil rovnou do koupelny. Já se zdržela, abych zamkla dveře, a vydala se za ním.

Právě si rozplétal cop, když jsem vešla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Na chvíli jsem se zastavila, opřela jsem se o ně a sledovala ho. Měl už jednadvacet a jeho postava odpovídala šíři jeho ramen. Měl vypracované tělo, elegantní a tak zatraceně úchvatné, až jsem si při pohledu na něj povzdechla.

Nathaniel ke mně skrze oponu svých vlasů vzhlédl. „Co se děje?“

Pokrčila jsem rameny a usmála se. „Nic.“

Úsměv mi oplatil. „Nic?“ zopakoval a shrnul si vlasy z obličeje.

„Dobře, něco jo,“ vzdala jsem to. Rozepnula jsem si pásek a vyvlékla ho z poutek podpažního pouzdra. „Bavil ses s Jasonem dobře?“

„Ano,“ odpověděl Nathaniel a začal si rozčesávat vlasy. „Ještě nikdy jsem netábořil.“

„Co jste dělali?“ zeptala jsem se a sundala si košili.

„Všechno možné.“ Nathaniel si stáhl vlasy přes rameno a jediným plynulým pohybem si sundal tričko. „Šli jsme na túry a tak.“

Pohled na Nathanielovy vypracované břišáky rozptýlil mou pozornost. „Dost dobrý.“ Uvědomila jsem si, co jsem to řekla. „Myslím ten výlet, že to zní dost dobře.“ Zatraceně, červenala jsem se.

Nathaniel si rozvázal šňůrku v pase šortek a svlékl je. Náhle stál přede mnou naprosto nahý. Nedokázala jsem dát dohromady jedinou souvislou myšlenku. Nathaniel mě vzal do náruče a políbil. Jeho vous mě lechtal na tváři, ale byl to příjemný pocit.

Když jsme se odtáhli, nedostávalo se mi dechu a zbytek mého oblečení ležel na zemi na jediné hromádce. „Pojď,“ zašeptal Nathaniel a políbil mě na tvář. „Dáme si sprchu.“

Chtěla jsem říct něco duchaplného, ale jediné, co jsem přes dunění srdce v mé hrudi ze sebe dokázala dostat, bylo: „Uh huh.“

Nathaniel mě nechal stát uprostřed koupelny, aby pustil sprchu. Nestěžovala jsem si, měla jsem tak dokonalý výhled na jeho zadek. Po chvíli na mě zakýval prstem, abych se k němu přidala. A já ochotně uposlechla.

Voda byla teplá a uklidňující a ukolébávala. Nathaniel se mi přes rameno natáhl k poličce se šampóny. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Přikývla jsem. „Jsem jen trochu unavená.“ Zvedla jsem mýdlo a začala mu mydlit hruď.

„Proč jsi unavená?“

„Co jsi byl pryč, moc jsem toho nenaspala.“

„Proč ne?“

Soustředila jsem se na jeho hruď. „Mám takový menší problém se spaním, nic víc.“

Nathaniel si začal pěnit vlasy. „Byl Micah doma?“

„Většinou ano.“ Jemně jsem mu zatlačila do boku, aby se ke mně otočil zády. Rozetřela jsem mu mydlinky i po ramenou. „Nebylo to totéž,“ přiznala jsem tiše.

Nathaniel to musel slyšel, vždyť je to koneckonců leopardodlak, ale nic na to neřekl. Nechal mě, ať mu umyju záda, paže a krk a pak strčil hlavu pod proud vody, aby si spláchl šampón z vlasů.

Když vystoupil z proudu vody, beze slov jsem mu podala kondicionér. S úsměvem si ho vzal. Moje mizerná nálada mě opustila, jakmile jsem mu úsměv oplatila. Větší část tohoto roku jsem usínala přitisknutá k Nathanielovi, teplo jeho těla mě zahřívalo i v těch nejtemnějších nocích. Milovala jsem usínat s Micahem, to ano, ale nebylo to stejné.

Neuvědomila jsem si, jak moc by mi Nathaniel chyběl, dokud se mě jednoho dne nezeptal, jestli může jet s Jasonem tábořit. Samozřejmě jsem řekla ano, moje svolení přece nepotřeboval, ale hned první noc bez něj jsem se nedokázala dost uvolnit a odpočinout si, chyběl mi a byla jsem v pokušení mu zavolat, aby se vrátil domů.

Nezavolala jsem mu, nechtěla jsem mu zkazit jeho úplně první táboření. Bylo mi líto, že Micah musel celou dobu snášet moji mizernou náladu, ale nijak to nekomentoval. Jestli si někdo zaslouží svatořečení, pak to je Micah Callahan za to, že se mnou ten víkend přežil.

„Takže,“ řekla jsem a vyvlékla se z vlastních myšlenek. „Co jste dělali, krom toho, že jste chodili na túry?“

„Hodně jsme vařili,“ řekl Nathaniel. „Jason rád vaří. Když byl malý, chodil do Skautu.“

Pokusila jsem se představit si Jasona ve skautské uniformě. Nešlo to.

„Bylo to opravdu skvělé. Líbilo se mi spát pod širákem.“

Přinutila jsem se k úsměvu. „Dobře,“ řekla jsem. „Jsem ráda, že jste si to užili.“

„Jo.“ Nathaniel mi rozetřel mýdlo po pažích. „Ty ráda táboříš?“

„Ano.“ Podívala jsem se mu do očí, temné panenky zdobily fialové zorničky. Opět mě zasáhlo, jak moc mi chyběl.

„Chceš…“ Zhluboka se nadechl. „Chtěla bys jet příště s námi?“

„Opravdu?“ zeptala jsem se. Přikývl. „Myslela jsem, že táboření je čistě pánská jízda, abyste si na chvíli odpočinuli od všeho nadpřirozeného.“

„To ano.“ Dotkl se mé tváře. „Ale…“

„Ale co?“ povzbudila jsem ho, když se odmlčel.

„Ale chybělas mi.“

Viděla jsem v jeho očích, co vše nedokázal říct nahlas. A ani nemusel.

Přistoupila jsem k němu a ukázala mu, jak moc mi chyběl on.

 

***

 

Malátná a spokojená jsem se zabalená v županu vyhoupla na skříňku s umyvadlem a sledovala Nathaniela, jak se holí.

„Myslím, že jsem ještě nikdy neviděla, jak se holíš,“ řekla jsem líně.

Nathaniel opláchl žiletku pod proudem vody z kohoutku. „Ne, neviděla.“

Propletla jsem mezi prsty pramen jeho usychajících vlasů. „Proč si nenecháš bradku? Sluší ti.“

Nathaniel po mně koukl koutkem oka. „S mou prací to nejde dost dobře dohromady.“ Znovu se soustředil na svůj odraz v zrcadle. „A nevím, je to divné.“

Pustila jsem jeho vlasy. Bylo mi jasné, že na něj právě zírám jak zamilovaná puberťačka, ale byla jsem jednoduše moc ráda, že ho mám zas doma. „Kdy jdeš do práce?“

„Za pár dní. Jean-Claude mi dal dlouhou dovolenou.“

„Hmmm. Nathaniel se spoustou volného času… Jak ti zabráníme, aby ses dostal do průšvihu?“ popichovala jsem ho.

Nathaniel si propláchl tvář a pohled nespustil ze zrcadla.

„Co?“ zeptala jsem se. Cítila jsem, jak mě dobrá nálada zas opouští. „Co se děje?“

„Nic se neděje,“ řekl Nathaniel. Osušil si tváře a ručník položil. „Jen… Když jsem byl pryč, měl jsem hodně času přemýšlet o našem vztahu.“

Pá pá, dobrá nálado. Seskočila jsem ze skříňky. „A?“ zeptala jsem se ostražitě.

„Máme ho, ne?“

„Co máme?“ Byla jsem zmatená.

„Vztah.“

Zamrkala jsem. Přemýšlela jsem, co mi nedochází. „Ano…“

„A ty jsi s tím takhle spokojená?“

„O čem to mluvíš?“

„O nás,“ odpověděl a konečně se na mě otočil. „O mně a o tobě.“

„To obvykle slovo ‚my‘ znamená. Co…“

„Pak bychom měli dělat různé věci,“ přerušil mě. „Věci, co lidi dělají, když spolu mají vztah. Jako… já nevím, prostě věci.“

„Věci,“ zopakovala jsem. Alespoň mi už srdce zas bušilo. Panika, že mě Nathaniel pouští k vodě, mě opustila. „Jaké věci?“

Nathaniel se zadíval do země. „Nevím.“

Přistoupila jsem k němu, abych i skrze naše župany cítila teplo jeho těla. „Jako třeba večeři?“ navrhla jsem a vzala mu obličej do dlaní, aby se na mě musel podívat.

„Jako třeba večeři,“ zopakoval úlevně. Počkal, až se usměju, a dodal: „Jsme spolu přece už dlouho, ne? Musíme s takovými věcmi už začít.“

„Už dlouho?“

„Víš, znamení…“ Hlas se mu vytratil, když jsem se od něj odtáhl. „Co? Anito, já…“

Zvedla jsem ruku a umlčela ho. „Zadrž.“ Zadívala jsem se do dáli.

„Co to děláš?“

„Čekám.“

Nathaniel se rozhlédl. „Na co?“ Zněl trochu ustrašeně a já se mu nemohla divit. Se mnou se někdy žije dost těžko. Zatraceně, někdy mám problém žít sama se sebou.

„Čekám na záchvat paniky.“ Nakrčila jsem nos. „Víš, takový, co dostávám, kdykoli řeším vztahy a závazky.“

Díky za něj, Nathaniel se mnou nesouhlasil. „A?“

Nechala jsem ruku klesnout a usmála se. „Žádná panika.“ Vrátila jsem se k němu a pevně ho objala. Ulevilo se mi víc, než jsem byla ochotná připustit.

„Opravdu?“ vdechl mi Nathaniel do vlasů.

„Opravdu.“ Lehce jsem ho kousla do krku a cítila, jak se zachvěl, když se mé zuby zapřely do jeho pokožky. „Mít tě u sebe mi právě teď přijde jako to nejlepší, co mě mohlo potkat.“

Nathaniel mě k sobě pevně přitiskl. „Jsem rád, že jsem doma,“ zašeptal.

Zavřela jsem oči. „Já taky.“

 

Konec

 

Zdroj: SourdreDeSang.com

Autor: Mhalachai

Překlad: Axia