Abigail Gibbsová: Temná hrdinka

Vzrušující paranormální román zasazený v Londýně a zalidněný nezapomenutelnými postavami, mezi nimiž se rozvíjí navzdory okolnostem něco jako láska…  Když Violet Leeová cestou z večírku narazí na okouzlujícího a přitom děsivého vampýra Kaspara Varna, začne tak pro ni nebezpečná dobrodružná cesta, jakou si nedokázala představit ani v nejdivočejších snech. Vzájemná přitažlivost mezi Kasparem a Violet se nedá popřít a zdá se, že nedokážou odolat své touze – ale za jakou cenu?

Ukázka z knihy:

1
Violet

Trafalgarské náměstí nejspíš není tím nejlepším místem, kde by měl člověk stát sám v jednu po půlnoci. Vlastně to není místo, kde by měl člověk stát o samotě v žádnou noční hodinu.

Stín Nelsonova památníku se nade mnou tyčil a já se chvěla v chladném větru červencové noci, který se proháněl mezi budovami. Roztřásla jsem se znova a přitáhla si kabát pevně k tělu. Vážně jsem začínala litovat, že jsem si na dnešní večer vzala ty krátké černé šaty. Oběť pro zdar akce.

Nadskočila jsem, když mi vedle nohy přistál holub, a rozhlížela se po prázdných ulicích, jestli někde nezahlédnu svoje kamarádky. Tohle má být ta jejich „pozdní svačinka“? Suši bar byl jen dvě minuty chůze odtud. Jenže těch minut už uběhlo dvacet. Protočila jsem panenky. Nejspíš se jim už dávno někdo dobývá do kalhotek. Tak si to užijte. Kdo by si taky lámal hlavu s pitomou Violet Leeovou?

Vydala jsem se k lavičkám, skrytým pod prořídlým a ponurým baldachýnem stromů. S povzdechem jsem se posadila a začala si třít kolena, abych si rozproudila krev. Už jsem hořce litovala, že jsem se rozhodla počkat na ně na tomhle místě.

Naposledy jsem se rozhlédla po náměstí, vylovila z kapsy mobil a zmáčkla jednu z rychlých voleb. Telefon vyzváněl a vyzváněl, dokud hovor neskočil do hlasové schránky.

„Ahoj, tady Ruby. Teď zrovna nemůžu volat, takže mi po zaznění tónu nechte vzkaz, jo? Čauky!“

Když se ozvalo pípnutí, podrážděně jsem zasténala. „Ruby, kde se sakra couráš? Jestli s tím klukem, přísahám, že tě zabiju! Je tady příšerná kosa! Až si to poslechneš, okamžitě mi zavolej zpátky!“

Ukončila jsem hovor a zastrčila telefon do kapsy kabátu s vědomím, že tohle je k ničemu. Ta holka si můj vzkaz nejspíš poslechne nejdřív za pár dní. Promnula jsem si ruce a přitáhla si kolena výš k bradě, abych se trochu zahřála. Uvažovala jsem, jestli si mám chytit taxíka a jet domů. Ale kdyby se tady Ruby přece jen objevila, bude zuřit, že jsem zmizela. Smířila jsem se s pomyšlením, že na liduprázdném náměstí budu mrznout ještě dlouho. Opřela jsem si hlavu o kolena a v tichu noci sledovala oranžovou zář halící Londýn.

Pozdní pijáci na protější straně náměstí zmizeli v postranní ulici a jejich chraplavý smích se vzdaloval do tmy. Vzápětí se objevil dvoupatrový červený autobus s nápisem Navštivte Národní galerii. Vynořil se právě za tou institucí, kterou propagoval. Objel náměstí a zaplul mezi viktoriánské budovy vévodící středu města. S touhle atrakcí jako by úplně odumřel i veškerý vzdálený šum londýnské dopravy.

Zajímalo by mě, kdo z těch dvou kluků u Ruby vyhraje. Ucítila jsem bodnutí lítosti. Kéž bych dokázala být i já tak bezstarostná a – přiznávám – nespoutaná. Jenže tohle mi nešlo. Po Joelovi už ne.

Uběhlo dalších pár minut. Začala se mě zmocňovat nejistota. Už dlouho se kolem nepotácel žádný opilec. Chladný noční vzduch mi padl na holé nohy jako deka. Rozhlížela jsem se po taxíku, ale ulice byly pusté a náměstí vylidněné. Pohybovalo se tu jedině světlo tančící na hladinách dvou fontán po stranách sloupu admirála Nelsona.

Znova jsem vytáhla mobil, protože mě napadlo zavolat tátovi a poprosit ho, aby mě tady vyzvedl, když vtom jsem koutkem oka něco zahlédla. Málem jsem telefon upustila, když jsem sebou škubla, se srdcem až v krku, a pátrala očima po dláždění kolem sebe.

Nic. Zavrtěla jsem hlavou, panika se pomalu rozplývala. Nejspíš to byl holub, uklidňovala jsem se. Ledovými prsty jsem začala v seznamu hledat naše domácí číslo, ale co vteřinku jsem vzhlédla. Přiměla jsem se dýchat pomaleji.

Ale ne. Něco se tu opravdu hýbe.

Nad jednou z obrovských fontán přelétl stín, pro můj zrak až příliš rychle, abych dokázala rozeznat jeho obrys. Náměstí bylo pochopitelně opuštěné, až na pár holubů, kteří poplašeně roztahovali křídla k letu. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a přitiskla telefon k uchu. Na lince to praskalo, zvonění se ozývalo jen slabě a přerušovaně.

Netrpělivě jsem u toho podupávala. „No tak…“ zamumlala jsem a mrkla na displej. Plný signál.

Doma to vyzvánělo a vyzvánělo. Pohledem jsem zatím ulpěla na Nelsonově sloupu, který čněl desítky metrů do vzduchu. Reflektory osvětlující vrcholek pomníku najednou zablikaly jako plamen ve větru. Vzápětí se zase rozzářily stejně ostrým a jasným světlem jako předtím.

Zachvěla jsem se, ale ne zimou. Modlila jsem se, aby někdo zvedl telefon, ale na lince to dál praskalo, a pak s posledním žalostným zazvoněním ztichla. S vykulenýma očima jsem zírala na displej, než se mi do žil vlil adrenalin a mé vůle se zmocnily instinkty. Zula jsem si jednu lodičku s vysokým podpatkem. Očima jsem přitom visela na sloupu a nevěřícně sledovala, jak se mi ten stín, kterého jsem si prve všimla, ztrácí ze zorného pole stejně rychle, jako se před chvílí objevil. Nahmatala jsem poslední řemínek, strhla si z nohy i druhou botu a obě jsem odhodlaně popadla. Pak jsem vyletěla z lavičky. Ale jen jsem udělala pár kroků, strnula jsem jako přimrazená.

Ze schodů pomníku začala sestupovat banda chlapů v hnědých kabátech a s ostrými holemi. Jejich ošlehané tváře byly zachmuřené a silně zjizvené, zato obočí jim ustrnulo v odhodlaných přímkách. Jejich těžké kroky mi duněly v uších, jak se s každým nárazem na dláždění posouvali blíž a blíž.

Ohromeně jsem ucouvla zpátky pod stromy a tiše se přikrčila za lavičku. Stěží jsem se odvažovala dýchat. Snažila jsem se držet co nejvíc při zemi a pomaličku se sunula ke kraji náměstí.

Vtom muž v čele skupiny něco vyštěkl a ostatní vytvořili rojnici, aby pokryli celé prostranství, od jedné fontány ke druhé. Bylo jich asi třicet. Naráz se zastavili před pomníkem a znehybněli, jen cípy jejich kabátů povlávaly ve větru.

Bylo naprosté ticho, ani stromy neševelily. Ti chlapi se dívali přímo před sebe a s obrovským soustředěním na něco čekali. Vzhlédla jsem k vrcholku pomníku, ale admirálova socha byla zalitá světlem jako obvykle, stíny na náměstí vrhali pouze ti hnědokabátníci a stromy, pod kterými jsem se schovávala. Z koruny toho nade mnou sesneslo pár suchých listů a dopadly na vedlejší lavičku.

A pak se to stalo.

Náměstí ožilo horečnatým pohybem. Z nicoty mezi stromy se cosi vynořilo, přelétlo vysoko nad mou hlavou a přistálo to bez sebemenšího zaváhání na dláždění. Zamrkala jsem, poněvadž se mi nechtělo uvěřit, že vidím lidskou postavu. Ale než jsem stačila zaostřit, bylo to pryč.

Řadu mužů v hnědém to překvapilo stejně jako mě, a tak svorně o pár kroků ucouvli. Chlápkové na obou koncích se začali posunovat blíž ve snaze vytvořit kruh. Pořádek obnovila až zvednutá ruka toho, kterého jsem v duchu odhadla na jejich vůdce. Ten vytáhl zpod kabátu stříbrnou hůl s ostřím ztenčeným do smrtící špice. Švihl zápěstím a hůl zdvojnásobila svou délku. Vůdce s ní několikrát zatočil, jako by ho bavilo pozorovat, jak se její kov leskne, když odrazí dopadající světlo. Rty se mu zvlnily do spokojeného úsměvu a opět znehybněl, jako by soustředěně vyčkával.

Ten vysoký, štíhlý velitel vypadal hodně mladě – maximálně na dvacet. Jeho tvář byla na rozdíl od ostatních hladká, bez jizev. Nakrátko ostříhané vlasy měl tak plavé, že vypadaly téměř bílé, což ostře kontrastovalo s jeho snědou pletí. Jeho oči sklouzly k postavě, která přistála na dláždění kousek ode mě. Prudce jsem zatajila dech, protože jsem čekala, že si mě přece musí všimnout. Ale vzápětí ho upoutal jiný muž, který se vynořil za fontánami.

Ne, muž ne, ale mladík, ne o moc starší než já. Oči měl hluboké, pleť popelavě bílou, skoro průsvitnou, napjatou přes propadlé tváře. Zato byl hodně vysoký a pod těsným tričkem se mu rýsovaly pletence svalů. Paže měl taky bledé, jenže pokryté rudými skvrnami, jako by se spálil na sluníčku. Rty měl potřísněné nějakou krvavou tekutinou a ježaté zrzavé vlasy mu trčely do stran.

Zamrkala jsem, a zmizel. Když jsem se zadívala na náměstí, začali se kolem objevovat další kluci jako on, se stejnou bledou pletí a ztrhanými pohledy. Obklíčili tlupu hnědokabátníků a jejich výrazy přitom zahrnovaly leccos od pobavení až po znechucení. Vynořovali se odnikud, pohybovali se nelidskou rychlostí, stejně pohotově mizeli a zase se během vteřiny zjevovali. Protřela jsem si oči a snažila se přesvědčit sama sebe, že jsem jen příšerně unavená a nedokážu se pořádně soustředit. Nikdo se přece nemůže pohybovat takhle rychle.

Ten první, co se vynořil zpoza fontány, se objevil znova opřený o kašnu, jako by postával u baru. Vedle něj stál mladík s pískovými vlasy – myslím, že to byl ten, který chvíli předtím přeletěl nade mnou. Celkem se jich tu objevilo jen pět, ale zatlačili hnědokabátníky do houfu jako stádo. Tváře zjizvenců se měnily v masky strachu a odporu, když před nimi couvali, rušili rozestupy a skláněli hole. Jen jejich vůdce to nepřimělo k pohybu. Z jeho úsměvu se stal úšklebek, když si přitiskl hůl k boku a škubl hlavou vzhůru.

Náhle se z vrcholku sloupu – z výšky padesáti šesti metrů – zřítil člověk. Padal k zemi rychleji a rychleji, vstříc jisté smrti. Jenže já s úžasem pozorovala, jak ladně přistává na dláždění a uklání se vůdci třicetihlavého gangu.

Náměstí ztichlo a vůdce se vůbec poprvé pohnul. „Kaspare Varne, rád tě zase vidím,“ pronesl s přízvukem, který mi nebyl ničím povědomý.

Oslovený se narovnal. Tvář měl kamennou a nečitelnou.Byl stejně vysoký jako vůdce těch chlapů, ale vedle jeho vzpřímené, urostlé a svalnaté postavy vypadal velitel hnědokabátníků najednou mnohem menší.

„Potěšení je na mé straně, Claude,“ odvětil chladně a jeho pohled sklouzl doleva. Stroze pokývl chlapci s pískovými vlasy. Podařilo se mi okouknout ho důkladněji.

Stejně jako ostatní měl bledou, nažloutlou pleť, prostou sebemenší stopy po růžové. Do čela mu padaly větrem rozcuchané, téměř havraní vlasy, které tu a tam narušovaly světlejší pramínky. Pokud to vůbec šlo, vypadal ještě vyčerpanější než zbytek kluků. Z jeho obličeje sálala taková únava, jako by celé dny nespal.

Možná nespí, zamumlal něčí hlas v mé hlavě. Sotva ta myšlenka dozněla, Kaspar se zadíval přes hlavu světlovlasého chlapce a jeho obočí maličko povyjelo. Dech mi uvízl v krku, když mi došlo, že se dívá přímo na mě. Ale pokud si mě všiml, rozhodl se nevěnovat mi pozornost. Otočil se zpátky k vůdci hnědokabátníků, už zase s lhostejným výrazem.

„Co chceš, Claude? Nemám tolik času, abych ho mohl ztrácet s tebou a Pierrovým klanem,“ ozval se.

Claudův úsměv se rozšířil, když tmavovlasý hoch přejel ukazováčkem po špici bojové hole. „Ale přišel jsi.“

Kaspar mávl pohrdavě rukou. „Stejně jsme byli na lovu. Minimální zacházka.“

Zachvěla jsem se. Co je to asi za lov, tady uprostřed města?

Claude se ponuře zasmál. „To my taky.“

V jediném záblesku švihl holí ve snaze zabodnout ji tmavovlasému soupeři do hrudi. Jenže špice tělem nepronikla. Kaspar natáhl ruku a odstrčil ji. Jako by si to nevyžadovalo žádné úsilí, ani při tom nemrknul. Zato Claude otřeseně ucouvl, jako by do něj narazil kamion. Hůl mu upadla a její kovové zadunění se rozléhalo tichem.

Útočník se zapotácel, klopýtl, ale pak nemotorně znova získal rovnováhu a napřímil se. Jeho přimhouřené oči zalétly k holi a pak zase k mladíkovi, který stál před ním. Jeho rty se zvlnily v pousmání.

„Pověz mi, Kaspare, jak se má tvá matka?“

Zdánlivě odnikud se vymrštila bledá ruka a popadla Clauda za hrdlo. Zděšeně jsem sledovala, jak ten posměváček vykulil oči a nohy se mu zvedly ze země, jak se mu z obličeje vytrácí barva. Kašlal a prskal, kopal bezmocně do vzduchu. Pokusil se stisknout soupeřovo zápěstí, ale brzy to vzdal a pomalu, mučivě pomalu, v obličeji fialověl.

Tmavovlasý ho bez varování pustil. Claude se zhroutil k zemi, lapal po dechu a horečnatě si mnul krk. Vydechla jsem úlevou, ale té zhroucený vůdce schopen nebyl. Jeho sténání se proměnilo v prosby a ve tváři se mu objevilo něco jako záblesk pochopení, když hleděl do Kasparovy rozzuřené tváře. Popolezl o kus dál a chytil se lemu pláště jednoho ze svých chlapů. Ten se radši ani nepohnul.

Kasparova hruď se mohutně dmula, obličej se mu zkroutil nepříčetnou nenávistí. Spustil ruku a zaťal prsty v pěst.

„Sumíruješ si poslední slova, Claude Pierre?“ zavrčel se stěží potlačovanou hrozbou.

Velitel hnědokabátníků se několikrát dlouze, roztřeseně nadechl. Rukávem si otřel pot i slzy z tváře, a pak jako by sebral odvahu. „Doufám, že ty a tvoje prokletý království shoříte v pekle.“

Kasparovy rty se roztáhly v úšklebku. „Doufat můžeš.“

A vzápětí se sklopenou hlavou vyrazil zezadu proti soupeřovu krku. Ozvalo se zlověstné prasknutí.

Zvedl se mi žaludek. Bezděčně jsem si přitiskla dlaň k puse, jak mi žluč vyletěla do krku.

Když Claudovo bezvládné tělo dopadlo na dlažbu, přihlásil se můj pud sebezáchovy. Stala jsem se svědkem vraždy, a dívala jsem se na Krimizprávy dost často, aby mi bylo jasné, co čeká svědky, kteří otálejí na místě činu moc dlouho. Musím odsud vypadnout. Musím to někomu říct.

Jestli se odsud vůbec někdy dostaneš, ozval se zase ten vtíravý hlas.

Přiznávala jsem to jen nerada, ale nemýlil se. V tu chvíli totiž vypuklo peklo.

Jedna banda sevrhla na druhou a strhl se nelítostný boj na život a na smrt, pokud se tomu dá vůbec říkat boj. Hnědokabátníci měli sotva čas zdvihnout svoje hole, než se to zvrhlo v masakr. Bledí útočníci se na ně vrhali jako na jatkách, opálená těla padala k zemi a všude stříkala krev.

Žaludek se mi zauzloval a ztěžka jsem polkla. V hrdle mě pálilo. Nedokázala jsem odvrátit zrak od Kaspara, který k sobě přitáhl jednoho člena znepřáteleného gangu. Můj mozek mi napovídal, že ten kluk musí mít nějakou zbraň. Žádnou jsem ale neviděla. Kaspar sklonil hlavu ke krku protivníka nad límcem košile a škubl. Nakrátko jsem zahlédla záblesk obnažené zkroucené šlachy. Napadený zavřískl a zhroutil se k zemi. Útočník klesl na kolena vedle něj, sklonil se a přiložil rty k ráně, zatímco svou oběť svíral v náručí. Pod nimi se na chodníku rozlévala kaluž krve a vsakovala se do spár v dláždění. Sledovala jsem potůček, jak si razí cestu a setkává se s potůčkem krve dalšího mrtvého a pak dalšího. Teprve potom jsem se přiměla zvednout oči a přehlédnout celý rozsah krveprolití.

Všichni snědí muži byli buď už mrtví, nebo z nich vyprchával život. Několik jich leželo ve fontánách a voda se barvila doruda. Jeden blízko ke mně měl hlavu vyvrácenou v takovém úhlu, že se mu ucho tisklo k rameni.

Šestice kluků právě pozabíjela asi třicítku chlapů.

Zakňučela jsem hrůzou a pokusila se stáhnout do stínů, jak nejvíc to šlo. Modlila jsem se ke každému božstvu téhle planety, aby si mě ti vrahouni nevšimli.

„Máme to uklidit, Kaspare, nebo to tady necháme?“ zeptal se ten, který stál u fontány. I jeho zářivě rudé vlasy vypadaly matně ve srovnání s barvou vody, v níž si máchal prsty.

„Necháme to tady jako upozornění pro každého dalšího lovce, který by nám chtěl zkřížit cestu,“ odpověděl jejich šéf a odplivl si na nejbližší ležící tělo. „Šupáci,“ procedil skrz zuby.

Jeho hlas už nezněl tak chladně. Nahradilo ho hluboké, ukojené pohrdání. Když jsem ho viděla odkopnout z cesty dalšího umírajícího, takže se z nebožákových úst vydral poslední zoufalý sten, zvítězila nad mým děsem zuřivost.

„Hajzle,“ ulevila jsem si.

Strnul.

Já taky. Zadržela jsem dech a vnitřnosti se mi znova zkroutily. Přece mě přes celé náměstí nemohl slyšet! To prostě nejde. Jenže Kaspar se pomalu, téměř lenivě obrátil mým směrem.

„Ale… copak to tam máme?“ Uštěpačně se zasmál, když jeho zvučný hlas zaletěl až ke mně, a na rtech se mu znova objevil ten krutý výraz.

Instinkty byly tentokrát rychlejší než rozum. Ani jsem nevěděla jak, ale v tu ránu jsem vyskočila a řítila se přes náměstí. Lodičky jsem odhodila, nohy mi dopadaly na chladné dláždění a já pádila doslova o život. Policejní stanice na Whitehallu odtud byla jen kousek a dala bych krk za to, že se v Londýně vyznám líp než oni.

„Kampak si myslíš, že běžíš, děvenko?“

Ostře jsem se nadechla, když jsem narazila do něčeho tvrdého a studeného, takže jsem prudce odletěla zpátky. Přede mnou se tyčil ten tmavovlasý mladík. Nechápavě jsem přejela očima k místu, kde stál předtím, a k tomu, kde se ocitl teď. To přece není možné. Ucouvla jsem a zašátrala rukou za zády, jako bych čekala, že se odtamtud vynoří nějaký záhadný zachránce. Kaspar se ani nepohnul, jako by mu dívky narážely do hrudi běžně.

„N-n-nikam,“ zamumlala jsem. „Já jenom… ehm…“ Zakoktala jsem se, jak mi oči bloudily mezi mrtvolami, jím, vozovkou… Jediná možná úniková cesta.

„Chceš nás prásknout?“ obořil se na mě. Věděl to i bez ptaní, ale když se ke mně naklonil, moje oči se provinile vykulily. Jeho zorničky měly třpytivě smaragdovou barvu. Ztišil hlas do šepotu. „To se ti bohužel nepovede.“

Takhle zblízka jsem si nemohla nevšimnout, jak je neuvěřitelně k světu. Někde hluboko v břiše se mi něco pohnulo. S novým přívalem odporu jsem ucouvla ještě o krok.

„To si sakra piš, že můžu!“ zaječela jsem, prosmýkla se kolem něj a zběsile se pokusila uniknout. V běhu jsem se otočila přes rameno, ale k mému úžasu mě nikdo z těch kluků nepronásledoval. To mě povzbudilo. Letěla jsem dál a v srdci se mi rozhořela nepatrná jiskřička naděje. Po několika dalších krocích jsem se odvážila ohlédnout podruhé.

Tentokrát mi připadalo, jako by si tmavovlasý podrážděně povzdychl, ale dál už jsem se na něj nedívala, aby mě to při běhu nebrzdilo. Užuž jsem chtěla skočit do vozovky, když vtom mě něčí ruka uchopila za límec a škubla se mnou zpátky. Zavrávorala jsem, snažila se udržet rovnováhu a zároveň se bránila té síle, která se mě snažila zadržet. Zmítala jsem se, kopala a vřískala, ale nebylo to k ničemu. Svíral mě úplně hravě.

S planoucím zrakem jsem se k němu otočila a s odvahou spíš předstíranou než skutečnou vykřikla: „Máš deset vteřin na to, abys mě pustil, ty hajzle, nebo tě kopnu do koulí tak, až budeš litovat, že ses narodil!“

Znova se zachechtal. „Ty jsi ale divoká, co?“

Když se smál, zahlédla jsem jeho horní špičáky. Dokonale bílé. Bílé a nepřirozeně zúžené.

Lov. Lovci.

Něco v mém mozku naznačovalo, že tohle rozhodně není normální. Ani vzdáleně. Jenže racionální úvaha rychle rozmetala závěr, k němuž má mysl právě dospěla.

„Všechno jsi viděla.“ Jeho hlas zněl mrazivě. Bylo to konstatování, ne otázka, ale stejně jsem to nenechala bez komentáře.

„Co jako myslíš?“ odsekla jsem a snažila se dodat svému hlasu tolik jízlivosti, kolik jsem jí v sobě dokázala posbírat.

„Myslím, že budeš muset jít s námi,“ zavrčel. Popadl mě za loket a začal mě táhnout pryč. Otevřela jsem pusu, ale byl rychlejší. Zacpal mi ji dlaní. „Zkus zavřísknout, a na místě tě zabiju.“

Zmítala jsem se a snažila se ho hryznout, ale táhl mě pryč, pryč od toho děsivého krveprolití, které měl na svědomí on a pětice jeho bledých příšer.

Vydá: Knižní klub; červenec 2013

 

O autorce:
Abigail Gibbsová začala jako patnáctiletá jen tak pro své potěšení psát příběh, jenž pak po částech zveřejňovala na internetu, pod docela nenápadnou přezdívkou Canse12. Rychle zaznamenala úspěch a brzy se o ni rvaly největší nakladatelství v zemi. A tak vyšla The Dark Heroine (Temná hrdinka). Violet Lee se díky náhodnému setkání ve tmavé uličce dostává do nepředstavitelně fantaskního světa, kde brzy potkává charismatického, ale (samozřejmě!) nebezpečného Kaspara Varna. Abigail tento úvodní díl série začala psát pod názvem Dinner With A Vampire (Večeře s upírem). Sama prý přitom už jen z pohledu na krev omdlévá. A je vegetariánka.