Melissa De la Cruz o Spícím tajemství

Čtenáři série Modrá krev se po ročním čekání dočkali, tento měsíc vyšlo již čtvrté pokračování příběhů o modrokrevných upírech. Autorka Melissa De La Cruz u příležitosti vydání Spícího tajemství v originále v roce 2009 poskytla rozhovor, v němž se rozpovídala nejen o tomto románu, ale také o světě, jenž vytvořila.

Povězte nám nejprve něco o sobě.
Mé knihy se pravidelně objevují na žebříčcích bestsellerů podle New York Times a USA Today, romány pro mládež mi přinesly nadšené kritiky a také několik cen. Napsala jsem série Au Pair, Modrá krev, Ashley a další.

Představte nám sérii Modrá krev.
Modrá krev vypráví příběh elitní skupiny newyorských dospívajících, kteří se o sobě dozvědí, že jsou reinkarnovaní upíři, kteří byli při Luciferově pádu vyhoštěni z nebe. Něco v našem světě ale loví a zabíjí nesmrtelné – a Schuyler Van Alen, stydlivá patnáctiletá poloviční upírka je předurčena je všechny zachránit. S přáteli Oliverem Hazard-Perrym, nejlepší kamarádkou Bliss Llewellynovou, která má svá vlastní temná tajemství, a záhadnými dvojčaty Jackem a Mimi Forceovými Schuyler pomalu odhaluje staletí stará tajemství a naplňuje svůj osud.

Kdo nebo co vás inspirovalo k postavám Jacka? A Olivera?
Jack Force se v mé mysli objevil sám, když jsem myslela na ledově odtažitého, nádherného upíra… v lakrosové uniformě! Chtěla jsem psát o muži, který má zdánlivě vše – je bohatý, pohledný, chytrý, citlivý a nesmrtelný – muž, který má vše, co kdy chtěl, až na štěstí. Jack je velmi komplikovaná, téměř tragická postava. Vidím ho jako někoho, kdo se rozhodl vydat po své vlastní cestě místo po té prošlapané.
Oliver je tak trochu založen na mém nejlepším kamarádovi z vysoké školy, ale na stránkách knih si samozřejmě postavy dělají, co chtějí. Oliver je rozhodně sám sebou. Má svérázný smysl pro humor, lehkost, kterou mu dodávají privilegia, je oddaný a obětavý. Ačkoli jeho karamelové vlasy mu spadají do tváře stejně jako tehdy Morganovi.

Dle recenzí je Spící tajemství nejlepším dílem série. Proč myslíte, že to tak je? A jaký z toho máte pocit?
Je to úžasné. Cítila jsem to, už když jsem to psala. Cítila jsem se svobodnější, méně pod tlakem, a chtěla jsem sama sebe potěšit a napsala jsem knihu, jakou jsem chtěla napsat. Při psaní Odhalení jsem cítila velký tlak, protože se od té knihy tolik očekávalo a to mě paralyzovalo a děsilo. Ačkoli jsem na tu knihu hrdá, bylo těžké ji napsat. Ale právě tato kniha mě dostala na seznam bestsellerů, takže jsem svého cíle dosáhla a bylo proto hezké psát knihu jen pro radost z příběhu. Nezajímalo mě, co si o ní budou lidi myslet. Jen jsem s ní chtěla být sama spokojená. Myslím, že slyšet jen chválu nebo jen kritiku spisovateli nepomůže. Potřebujete se uzavřít před světem a naslouchat jen příběhu, který máte uvnitř sebe. A to se mi u Spícího tajemství podařilo, protože jsem už necítila, že musím někomu něco dokázat. I kdyby se ta kniha tolik neprodávala, už by mi na tom nezáleželo. Ale jsem s tím příběhem spokojená a podle všeho se líbí i ostatním. Také jsem na psaní měla více času a více jsem v příběhu riskovala. Byla jsem nervózní z toho, jak čtenáři přijmou některé věci, které se v té knize udály. Ale věřím svému instinktu a vypověděla jsem příběh, který jsem vypovědět chtěla.
Po dopsání se mi ulevilo – jako autor nikdy nevíte, jak bude vaše kniha přijata – a snažila jsem se posoudit své knihy tak, jak posuzuji příběhy jiných autorů. Snažila jsem se na ně dívat objektivně a ne příliš kriticky. Mám pocit, že Spící tajemství je to nejlepší, co jsem kdy napsala. Ano, cítím opět ten tlak, abych další knihu napsala ještě lépe. Ale přesto jsem nadšená, jak kniha dopadla, a práci na ní jsem si velmi užila – a o tom to nakonec je. O radosti ze psaní.

Původně jste ale o upírech nepsala, tak co ta změna?
Nedívám se na to tolik jako na změnu, jako spíš na přirozený vývoj mých zájmů. Jako malá jsem zbožňovala horory a sci-fi romány, ty žánry jsem milovala. Myslím, že stavidla zvedl Harry Potter a nakladatelé byli díky němu více než kdy předtím otevření fantasy románům a příběhům o upírech. A jedna autorka, která do té doby psala spíše humorné příběhy pro ženy, tak měla šanci prorazit na poli fantastiky. Byla jsem nadšená, má vydavatelka série o Au Pair mi věřila a věděla, že dokážu přinést dobrý příběh. Je vtipné, jak si ani neuvědomíte, že jste v něčem dobří, dokud to nezkusíte.

Jak vás napadlo zapojit do svých příběhů biblické motivy?
Vždy jsem milovala Ztracený ráj Johna Miltona a Luciferův pád a ve svých knihách jsem chtěla vysvětlit, jak se v našem světě objevili upíři. Přišlo mi to tak přirozené – upíři byli prokleti, aby žili na Zemi společně s Luciferem, kvůli kterému byli vyhnáni ze slávy boží. Bible o tom naprosto úžasně vypráví. Vyrostla jsem ve velice ortodoxní katolické rodině – každou neděli jsme chodili do kostela a já poslouchala ta krásná slova a jejich poezii. Bible je dokonalé dílo. Vždy v ní najdu něco krásného a fascinujícího a část mě o tom vždy chtěla vyprávět. Také jsem si dala pozor, aby má mytologie spadala ještě před Genesis, tedy ne do doby křesťanství. Na Nový Zákon bych se neodvážila sáhnout. To bych vnímala jako svatokrádež. Andělé nejsou původně biblická stvoření, vypráví o nich mytologie po celém světě – i muslimská a židovská. Cítila jsem, že s tím mohu pracovat.

Kteří autoři na vás měli největší vliv?
Je jich příliš – jsem velice náruživá čtenářka. Vše, co jsem přečetla, na mě mělo vliv. Miluji Tolstého Vojnu a mír. Miluji, jak píše o štěstí, ne o smutku. Vidím, nakolik se v současné literatuře píše o smutku a zklamání, které nám přináší život, ale už se nepíše o radosti, štěstí, o životě s rodinou, o vztahu mezi bratrem a sestrou, manželem a jeho ženou, o vztahu k dětem… Život není smutný a šedý a plný strašlivých věcí, které říkáme nebo děláme druhým. Právě proto miluji Tolstého. Ve Vojně a míru popisuje štěstí jako něco stejně komplikovaného a zajímavého, jako je beznaděj. Miluji to. Zbožňuji také Stephena Kinga, Anne Riceovou, Dawn Powellovou, PG Wodenhouse, Jace Austenovou, Jamese Joyce, Fitzgeralda, Nicka Hornbyho, Lionela Shivera, Dianu Winne Jonesovou a samozřejmě J. K. Rowlingovou. Je jich příliš, abych je mohla všechny vyjmenovat.

Kdo je váš nejoblíbenější fiktivní upír a proč?
Budu jmenovat svého vlastního – Jacka Force. Myslím, že je úžasný, šílený, touží být víc, než je, chce být více než andělem zkázy. Může se temný anděl obrátit ke světlu?

Kolik knih pro sérii plánujete?
Modrá krev bude mít deset dílů. Knihy pět až sedm už mám promyšlené, knihy osm až deset zatím jen zběžně, ale vím, jak série skončí, to vím od začátku. A nyní to jen vyprávím. Ale víte, nic není jisté, můžu napsat více knih, můžu jich napsat méně. Musíme sami zjistit, jak se příběh vyvine.

Zdroj: LoveVampires.com