Laurell K. Hamiltonová o Anitě Blakeové, Inkubových snech a Merry Gentryové

Rozhovory / 1.6.2013 /

V roce 2004, krátce před vydáním Inkubových snů, dvanáctého dílu série o Anitě Blakeové, v originálu (čeští čtenáři se překladu dočkají tento měsíc), poskytla jeho autorka Laurell K. Hamiltonová rozhovor, v němž se rozpovídala o svém psaní, Anitě i Merry.laurell_hamilton

 

Povězte nám něco o sobě. A jak to ovlivňuje vaše psaní?
Mám dva tituly – z angličtiny a biologie. To nejlepší, co mi studium angličtiny přineslo, byl úvod do britské romantické poezie. Čtu Shakespeara, Victora Huga a všechny ty autory, které vás na základních a středních školách nutí číst skoro násilím. První Platonův spis jsem otevřela na střední, protože jsem to chtěla zkusit, ne proto, že by mě k tomu nutili profesoři.
Studium biologie je nejspíše důvodem, proč jsou mé „nestvůry“ tak realistické. Mí kožoměnci vycházejí ze skutečných zvířat. Snažím se využívat tolik „skutečné“ vědy, kolik jen můžu. Také nezbývalo mnoho a vrhla bych se do studia historie nebo politiky. Historii jsem se hodně věnovala na střední a četla jsem toho víc, než jsem musela. Myslím, že právě díky mým vědomostem o minulosti mají nyní mí upíři tak propracované společenství. A také mi to pomohlo vytvořit si představu, jak by vypadala naše společnost, kdyby upíři a nestvůry byli skuteční. Anitin svět není jen alternativní k tomu našemu. Je to náš svět, kdybychom se zítra probudili a v ulicích se přes noc objevila monstra z našich hororů a legend a my se s nimi museli vypořádat politicky, společensky, morálně atd.

Co vás žene jako autorku?
Po pravdě? Nevím. Vím jen, že od chvíle, kdy jsem se naučila číst, jsem se do knih zamilovala. Než jsem se to naučila, doháněla jsem babičku k šílenství prosbami, aby mi četla. Když byla příliš unavená nebo zaneprázdněná, vymýšlela jsem si k obrázkům příběhy sama. V druhé třídě jsem ty příběhy už vyprávěla spolužákům. Nic fantastického, jen pár věcí, které by se mohly stát. Ve dvanácti a půl letech jsem se už pokoušela příběhy psát. Všechny mé postavy tehdy byly mého věku, což mi pomáhalo dávat pozor na to, co píšu. První mé příběhy se více než čemu jinému podobaly dílům Louoise Mae Alcottové. Mezi třinácti a čtrnácti jsem objevila fantasy a horor. A od té doby jsem se jich nepustila. V tu chvíli jsem už věděla, že chci být spisovatelkou, a věděla jsem, co chci psát. V sedmnácti jsem napsala pár příběhů a rozeslala je a dostala první odmítavé dopisy.

Jaké bylo pokoušet se ze začátku prorazit?
Nevím, jak na tuto otázku odpovědět. Snad jen, složité, ale ne nemožné. Už od sedmnácti let jsem se pokoušela prodat své příběhy. Během studia na vysoké jsem s tím přestala, soustředila jsem se na studium a získání titulů. Jakmile jsem dostudovala, opět jsem se vrhla do prodejů svých příběhů. Dala jsem si za cíl jednu povídku za tři měsíce. Tak bych měla něco k prodeji, ale zároveň něco rozpracovaného, takže jsem nestála pořád u poštovní schránky. Ano, v tu dobu jsem pracovala na plný úvazek. První knihu jsem napsala tak, že jsem vstávala v pět ráno, napsala dvě stránky a odešla do práce. Nejsem moc ranní ptáče, ale po tom kolotoči v práci jsem už nemívala sílu psát. Otupovalo mi to tam mozek. Svou první knihu, Nightseer, jsem napsala právě takhle. Dvě stránky denně, bez přepisování. Jsem perfekcionistka. Pokud bych se snažila o dokonalost každé stránky, než bych přešla k další, nikdy bych se nehnula z místa. Od té doby musím u každé knihy hlídat svoji touhu přepisovat k dokonalosti. Naprosto by mě to zastavilo. Vždycky svou práci můžete opravit poté, co budete mít hotovou první verzi rukopisu. Právě první verze vám dávají ten luxus a možnost dopouštět se chyb. Luxus honit toho bílého králíka a zjistit, jestli vás zavede do Říše divů nebo do pekel.

Když jsem dělala rozhovor s Jimem Butcherem, řekl mi, že právě vy jste mu pomohla prorazit. Co se stalo? A četla jste jeho příběhy o Dresdenovi?
Dala jsem Jimovi stejné rady, jaké jsem dala stovkám lidí snažících se stát spisovateli. Ale on si mé rady vzal k srdci a jednal podle nich. Na jedné konferenci se s Jimem setkala má agentka a já je představila. Ale byla to Jimova práce, jeho knihy, které mu získaly agenta. Nikdo nezíská agenta a nebude vydáván jen proto, že jsem ho já nebo kdokoli jiný někomu představili. Za vším stojí především talent.

Provinilé slasti jsou považované za první knihu úspěšnou v žánru „paranormální detektivky“. Proč myslíte, že ten úspěch získaly? A jak se díváte na skutečnost, že se náhle s paranormálními detektivkami roztrhl pytel?
Upřímně nevím. Jen vím, že ráda píšu, a že ostatní to rádi čtou. Dobré knihy si vždy najdou své místo i čtenáře.

Mnoho čtenářů nepříjemně překvapil erotický směr, kterým se vydala série o Anitě Blakeové. Rozdíl v sexuálním aspektu Provinilých slastí a Blankytných hříchů je enormní. Proč jste své romány okořenila až takto dramaticky a jaký dopad to má na příběhovou linii?
Udělala jsem to především proto, že mi mnoho lidí říkalo, že to nedokážu. Že nedokážu popsat silný erotický náboj z ženského úhlu pohledu. Série se tak vyvinula sama. Neplánovala jsem to, alespoň ne vědomě.

Obsidiánovém motýlovi jste čtenáři nabídla velice násilnou scénu týkající se dětí. Jak vznikla tato scéna, když v jiných knihách se děti nevyskytují? Bylo těžké tuto scénu napsat?
Tahle scéna je nejspíš jedním z hlavních důvodů, proč jsem se tak zdráhala dát vedlejším postavám děti. Podívejte se, co se stalo Richardově rodině v Modrém měsíci, a to byli oba dospělí. Anita a její přátelé žijí ve velice násilném světě. Není to místo pro mírné povahy. A Obsidiánový motýl to v plné síle ukázal mně, Anitě i Edwardovi. Netušila jsem, co Anitini nepřátelé mají s těmi dětmi v úmyslu, dokud jsem to skrze Anitiny oči sama neviděla. Bylo to pro mě naprosté překvapení a to mi pomohlo propsat se tou scénou, napsat ji dobře a neodvrátit se od ní. Když se od něčeho odvrátíte, ta věc nezmizí, jen bude pak o to těžší o tom mluvit. Do Nového Mexika se ještě vrátíme a potkáme se s Edwardem a jeho rodinou. Uvidíme, jak se děti vypořádaly s tím, co se stalo. Těším se na to. A ne, nemám tušení, v kolikáté knize v pořadí se tak stane.

Jedna z největších překážek, s kterými se Anita musí vypořádat, je její katolická výchova a z toho odvozená morálka. A taje v přímém rozporu s její prací coby nekromantky i s jejím osobním životem. Jak se s tím vypořádá?
Jak by se s tím vypořádal kdokoli jiný? Musíme počkat a uvidíme.

Anita Blakeová a Merry Gentryová jsou velice podobné, a přesto velice rozdílné postavy. Bylo pro vás těžké vytvořit je?
Ano a ne. Merry jsem vytvořila proto, že jsem chtěla hrdinku, která se se mnou nebude tolik hádat. Anita je poměrně středostavovská, zatímco Merry ne. Měla jsem popsané už stovky stran, které jsem musela vyhodit, protože Merry popisovaly jako příliš středostavovskou. Její kultura je ale jiná než Anitina. V Merry jsem užila staré povídačky a folklorní báchorky a bytosti z legend.

Bylo pro vás složité vykreslit do příběhů o Anitě i Merry to silné sexuální napětí?
Někdy ano, a někdy bylo složitější něco jiného než jen sex.

Hamilton_Inkubovy_snyV sérii o Anitě se vyskytuje mnoho úžasných vedlejších postav. Některé z nich by si zasloužily vlastní příběhy – například Edward. Napadlo vás sepsat pro sérii o Anitě spin-off?
Píšu jen z úhlu pohledu Anity. Z ničího jiného. Nejste ale první, kdo se mě ptá na Edwardovu knihu. Ale on ke mně nepromlouvá. Je to spíš jedna z postav, které přicházejí a odcházejí a mají své vlastní životy, které jim nijak nehlídám, a pak mě samotnou překvapí, co se z nich vyvrbí.

Jak důležitá je pro vás při psaní hudba? Co posloucháte a proč? A co máte s těmi vánočními koledami?
Pro každou Anitinu knihu si vybírám jedno album. Zatímco jsem její příběhy psala, poslouchala jsem všechno možné od Depeche Mode, Stinga, U2, Alanis Morissette, Sarah McLaughlinové, INXS, až po soundtrack k Desperadovi. Ale nejvíce asi Tori Amos. Když mi psaní moc nejde, poslouchám muzikály. A když psaní opravdu, ale opravdu drhne, poslouchám vánoční koledy. Každý ví, že pokud se v červenci linou z mé pracovny vánoční melodie, nemám zrovna dobrý den. Proč vánoční hudba a muzikály? Nevím, cítím se při nich lépe a občas mi pomohou přenést se přes zádrhel a rozepsat se.

Jaké máte s Anitou a Merry plány?
Určitě chystám více knih o Anitě. Proč se s každou knihou objeví zvěsti, že s psaním Anity končím? Na to s ní mám až příliš plánů. Merry bude mít od osmi do dvanácti knih, tak jsem to plánovala už od začátku. U Merry jsem věděla, kde a jak s ní skončím. Je to pohádka, takže bude mít své „a žili šťastně až navěky“.

Povíte nám tedy něco o Inkubových snech?
Neumím toho moc naznačit. Vždycky toho vyzradím až moc. Řekněme, že pár věcí, které se v Inkubových snech udály, překvapilo i mě. Možná skutečnost, že mě Anita i její přátelé stále něčím překvapují, je tím, co čtenáře u série drží?

Co vás vlastně inspirovalo k psaní Anity? A Merry Gentry?
Na vysoké jsem četla mnoho detektivek ze staré školy – konkrétně Roberta B. Parkera – a četla jsem o mnoha silných ženských hrdinkách. Viděla jsem ale problém v tom, že autoři s mužskými a ženskými postavami nezacházeli stejně. I ty nejsilnější ženské hrdinky nedělaly totéž, co muži. Muži kleli, ženy ne. Muži často zabíjeli a necítili kvůli tomu žádnou vinu, naproti tomu když někoho zabila žena, dlouho toho litovala. A ještě se to muselo stát za velice extrémních okolností. Muži si často užívali sexu a autor to pořádně rozmázl, když si ale žena chtěla užít sex, udělala to na stránkách knih jakoby v tajnosti a ještě se pak kvůli tomu cítila provinile. Vnímala jsem to jako nespravedlnost. Chtěla jsem hrdinku, která bude stejně tvrdá, ne-li tvrdší než muži, která se dokáže vypořádat se stejnými problémy. Chtěla jsem nastolit rovnováhu. Možná jsem to s tím i trochu přehnala.

Prvních pět knih o Anitě jsem napsala v řadě za sebou. Potřebovala jsem přestávku. Potřebovala jsem psát něco jiného. O Anitině světě se mi i snilo. Někomu by se to zamlouvalo, ale mě to vyděsilo – já v Anitině světě pracuju, ale nežiju v něm. A prolnout tyto dva světy se mi nezdálo jako dobrý nápad. Takže jsem začala psát o Merry Gentryové. Chtěla jsem postavu, která se se mnou nebude hádat tak, jak se se mnou často dohaduje Anita. Ne nic extrémního, ne něco úplně odlišného od Anity. Chtěla jsem někoho, kdo se nebude tolik sužovat úzkostí. Merry byla vychována na královském dvoře, byla tam bezmocná, takže se naučila držet pusu na zámek. Naučila se diplomacii. V Merryině světě by Anita nepřežila. Ta nedokáže držet pusu zavřenou. Chtěla jsem psát o pohádkách, o fey. A nikdo o nich nepsal tak, jak jsem chtěla já.

Takže jsem si vymyslela sérii, která je více zaměřená na romanci, na politiku. A vystavěla jsem ji na feyských základech, o nichž jsem už psala. Chtěla jsem, aby se fey stali tak běžní, jako se upíři stali v Anitě. Namísto toho, abych prozkoumala anglický dvůr – podle nějž vzniklo mnoho fantasy světů – jsem se zaměřila na Francii. Pak mě napadlo: „Kdybyste měli moc po více jak tisíc let, co byste s ní udělali?“ Obrovská moc zničila i smrtelníky. Co kdybyste takovou moc měli navěky? Merry se od Anity liší ještě v jedné věci, je naplánovaná jako ukončená série. Anita má konec otevřený, jejích příběhů by klidně mohlo být na padesát. U Merry mám plán na sedm až dvanáct knih. Je to pohádka. Stane se královnou, přežije všechny nástrahy a pak bude žít šťastně až navěky. Anita si takové smýšlení nemůže dovolit.

Polibek_stinu_PREBAL.aiJaký průzkum si ke svým sériím děláte?
Hodně podrobný. Většinou to záleží na hlavním tématu. V pracovně i v hale mám celé police plné knih, z nichž čerpám. Týkají se tolika oborů, že je tu sotva vyčtu. Od archeologie přes mytologii, voodoo po květiny a hmyz. Záleží, co v které chvíli právě potřebuji. Také mluvím s lidmi, čtu o daném tématu, zjišťuji, co potřebuji vědět, a pak mluvím s lidmi, kteří si to sami prožili. Proto mám tak dlouhá poděkování. Všichni ti lidé mi tak štědře věnovali svůj čas a zkušenosti.

Na Anitě je mimo jiné zajímavé, jak se vyžívá ve zbraních. Proč a jak jste vybrala zbraně, které Anita používá? Jak jste se toho o nich tolik naučila?
Začínala jsem s časopisy, jako je Zbraně a munice, přečetla jsem mnoho knih, většinou zbraňové manuály a encyklopedie, mluvila s odborníky, ať už z řad vojáků nebo policie.

Inspirujete se při psaní svých postav u lidí, které znáte? A pokud ne, odkud se bere inspirace na vaše postavy?
Předobrazy mých postav nejsou skuteční lidé. Jsem pověrčivá. V mých knihách se postavám stává mnoho špatných věcí. Co když v knize někoho zabiju a za pár dní člověk, který byl předobrazem dané postavy, zemře? Ani mě nikdy nenapadlo využít lidi, které znám. Skuteční lidé jsou skuteční, fiktivní postavy jsou fiktivní. Nápady ke mně chodí z různých talk show, hudebních videí, filmů, někdy mě na ulici inspiruje úplně cizí člověk tím, jak zvláštně otáčí hlavu. Nebo náušnice v něčím uchu. Fráze a zvyky, které někde uvidím a které mě nějak zaujmou. Někteří z mých přátel se v tom sice občas poznají, ale je to čistě náhoda. To jen skutečný svět nějak ovlivňuje ten fiktivní. Většina postav nevznikla tolik inspirací, jako spíš tvrdou prací. Začínám jménem. Mám několik knih s dětskými jmény. A jakmile mám jméno, tedy pokud je to to pravé jméno, pak se postava vynoří sama.

Co obecně inspiruje vaši tvorbu? Proč jste si zvolila psát o upírech, vlkodlacích a fae?
Ráno vstát. Vyvenčit psy. Cokoli, kdykoli. Vždy mě zajímalo, jak ostatní získávají své nápady. Jednou jsem dostala nápad při vynášení odpadků. Šlo o povídku Greese, která se objevila ve sbírce Sword and Sorceress. Proč píšu o upírech, vlkodlacích a fae? Už jako malou holku mě fascinovaly horory. Kolem sedmi let jsem objevila staré upírské filmy studia Hammer a naprosto mě uchvátily. Nevím proč, ale vždy jsem zbožňovala stvůry a monstra, která by dokázala sežrat člověka. Miluji staré vlkodlačí filmy ze 40. a 50. let. Ano, mám ráda staré filmy o monstrech, jako je Frankenstein s Borisem Karloffem, a také jeho filmy o mumiích. Ale mými oblíbenci vždy budou filmy o stvůrách, která by vás dokázala rozdrásat na cáry. Mám ráda duchařské příběhy a příběhy o těch „bezpečnějších“ bytostech, ale nefyzické bytosti mě nikdy tolik nebraly. Merry dluží za svou existenci několika věcem. Za prvé mi má babička se skotsko-irskými předky vždy říkala, že když se nebudu chovat hezky, přijde si pro mě Krvavé koleno. A zrovna tohohle strašáka nemám moc ráda. Za druhé mě kniha War for the Oaks od Emmy Bull přivedla k Charlesi de Lintovi, který před deseti lety (v polovině 90. let, pozn. red.) znamenal jediného zástupce „mého“ subžánru. Mohla bych jmenovat více knih, které mě během let donutily zamýšlet se nad tím, že bych začala psát o fey. War for the Oaks patří stále mezi mé nejoblíbenější. Ale nikdo ze spisovatelů tehdy nepsal o fey tak, jak jsem o nich já chtěla číst. S upíry a vlkodlaky to bylo stejné. Tehdy bylo pár dobrých autorů, ale nepsali o nich tak, jak jsem o nich chtěla číst. Takže jsem se rozhodla udělat to sama.

Co ráda děláte, když nepíšete?
Trávím čas s rodinou a přáteli. Čtu knihy jiných spisovatelů. Venčím své psy.

Které filmy máte nejraději?
Horko těžko si zvolím mezi Zvonem, knihou a svíčkou a Vampire circus. První jmenovaný kombinuje tři mé oblíbené věci, Vánoce, Halloween a vydávání knih. Druhý jmenovaný jsem si zamilovala už jako malé dítě. A velice se mi líbí trilogie Pán prstenů, protože fenomenálním způsobem převedla na plátna kin fenomenální dílo světové literatury.

 

Zdroj: SFsite.com

Jeden komentář

  • Cukýna 3.6.2013na9.24

    Laurell je osobnost, když pomohla prorazit Butcherovi. A aspoň už vím, proč jsou některý díly víc erotický. Očividně jí nikdo nemůže říct, že něco nedokáže – snaží se dokázat opak. Co ji inspirovalo k napsání takhle silné hrdinky, doslova vystihuje to, co čtenářky (a dokonce i někteří čtenáři) opravdu chtějí. Ženskou, která si bez výčitek užije sex, občas zakleje a není bačkora. Hodně lidí říká, že Krvavý koleno je přehnaný, ale mně se líbí právě proto, že o něm nikdo jiný nepíše. Díky za překlad, Ax.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít