Cassie Alexander o Noční směně

Rozhovory / 13.6.2013 /

V červnu 2012, tedy krátce po vydání románu Noční směna, si její autorka Cassie Alexander popovídala s redaktorem webu The debut review o sobě, o své hrdince i o svém debutovém románu.

Cassie_Alexander

Edie Spencová, hrdinka Noční směny, je sestra v nemocničním oddělení pro paranormální bytosti. Nikoho, kdo váš román četl, nepřekvapí, že jste také sestra, protože scény z nemocnice působí velice realisticky a živě. Povězte nám něco o tom, jak vznikala Edie. Úplně vidím, jak si za klidné noční směny představujete, do jakého nebezpečí byste se musela vrhnout, kdyby muž na pokoji 4 byl upír…
No, ve skutečnosti jsem při jedné noční směně zavolala doktora s tím, aby mi poradil s jedním pacientem, a on mi nevěřil… a pak jsem si uvědomila, že noční směně nikdo nevěří. Byla jsem na něj tak naštvaná, že jsem ho vepsala do knihy – a ta scéna se odehrává hned v první kapitole románu. (I když ve skutečném životě ten doktor nezemřel. Opravdu!)

V čem je pro vás Edie tak zvláštní postava?
Minulý týden jsem mluvila s jednou studentkou zdravotnictví, která zatím nedostudovala. Bylo z ní cítit, jak ji to všechno děsí. Naše patro, pacienti, zaměstnanci. Měla úplně vykulené oči a nedokázala mluvit srozumitelně. Řekla jsem ji, že ji neukousnu. Nepomohlo to.
Sice pracuju jako zdravotní sestra, ale když jsem začínala psát Noční směnu, právě jsem začínala i v zaměstnání. Možná mě všechno neděsilo tak jako tu studentku, ale přesto jsem měla strach. Snažila jsem se to nedat v práci najevo (až na pár okamžiků a pouze s lidmi, kterým věřím) – tak jsem to vepsala do Edie. Když jsem vyrůstala, četla jsem knihy s postavami, jejichž sílu jsem si chtěla vypůjčit. Byli to lidé, kterými jsem chtěla být. Lidé, kterými bych snad mohla být. A takovou jsem napsala Edie. Chtěla jsem někoho, kdo za jakýchkoli okolností udělá, co je nejlepší, i když předem ví, že to třeba nebude stačit.

Spisovatelé vytvářejí své postavy a svět na základě vlastních zkušeností, takže ačkoli jsou fiktivní, jsou pevně svázané se skutečným světem. Jak podobní jsou si Edie a její kolegyně se sestrami, s kterými jste se opravdu setkala? A jak je na tom sama nemocnice?
Mé kolegyně jsou si s těmi fiktivními podobné pouze v tom, že jsou všechny báječné. Pracujeme jako tým, stejně jako Edie s Ginou, Charlesem a Meaty. Všichni na noční směně jsou si blízcí, musíte takoví být, abyste se dokázali na ostatní spolehnout i pod tlakem.
Má nemocnice je sama o sobě děsivá. Je obrovská, stará a občas ve sklepeních najdou spící bezdomovce. Ano, ve sklepeních, množné číslo. V budově jsou chodby, ve kterých byste se báli jít sami v noci – jsou dlouhé a působí stejným dojmem jako nemocnice ve filmu Poltergeist. Není to zcela analogie pro Y4, ale nějaké podobnosti tu jsou.

Co vás táhne k paranormálnímu žánru?
Jsem velký fanoušek fantasy. A v době dospívání jsem četla Draculu. Vždy jsem se chtěla tvorby tohoto žánru zúčastnit. A Noční směna mi to umožnila.

Ve vašem románu má Edie pomoci Anně, dítěti proměněnému v upíra, které již mnoho let trpí v područenství ostatních upírů. To je poměrně temné téma, zvláště když uvážíme, že jinak je Noční směna odlehčená romance. Povězte nám něco o Annině historii. Jak se vám povedlo vybalancovat tu temnější linii o Anně s jinak zábavnými historkami z Y4?
Mými nejoblíbenějšími urban fantasy příběhy je série Noční hlídla od Sergeje Lukjaněnka. Měla na mě obrovský vliv, nejspíš proto jsem Annu vytvořila takovou, jaká je. Ne že by její příběh měl připomínat Noční hlídku, ale její minulost a to, co prožila, tím asi bylo ovlivněno.
Anna, navzdory tomu, co prožila, má svůj osud stále pevně v rukou. Není slabá. Nikdy nebude. Ale pro silnou postavu musíte mít i silný příběh – takové postavě musíte dát dostatečně náročné překážky. A nikdo jiný v mé sérii neprožil tak těžký život. Ale ona to zvládla. Vím, kam směřuje. A až se dostane do svého cíle, vím, že bude zasloužený. A nádherný.

Alexander_Nocni-smenaJe známo, že sestry mívají dlouhé služby, často dvojité, noční, nebo nemívají ani přestávky. Jak jste při tak náročném povolání zvládla ještě psát?
Mám štěstí, že pracuji na poloviční úvazek. Nemohla bych pracovat na plný a ještě psát, vyhořela bych. Mám také báječného manžela, podporuje mě a pomáhá mi v dosahování cílů. Lepšího muže si nemůžu přát. Takže jsem psala při polovičním úvazku, navzdory mé maniakální touze po volném čase, při dvou třech nočních týdně, kdy jsem domů odcházela v pět ráno a neměla si s kým popovídat, ani online, protože všichni ještě spali. Bylo to těžké. Mnohem radši bych psala přes den někde v kavárně, jak to nejspíš dělají ostatní spisovatelé.

Velký dojem na mě v Noční směně udělaly milostné scény. Sálá z nich vášeň a působí opravdově. Nejen fyzicky, ale také emocionálně. Překvapilo mě, že jste je popisovala poněkud drsnějším a otevřenějším slovníkem, než bývá obvyklé, a to daným momentům jen dodalo na síle.
Děkuji. Musím přiznat, že jsem na střední, inspirována autorkou romancí V. C. Andrewsovou, několik milostných scén napsala, takže to určitě pomohlo. Za velkou pomoc dlužím pozdějším dílům série o Anitě Blakeové, protože z nich jsem se naučila, jak coby autorka urban fantasy popsat milostnou scénu.
Snažila jsem se na to jít pomalu a pečlivě vybírat každé slovo. Popsat samotný akt není těžké, ale chtěla jsem do toho dát emoce. Někdy to šlo samo, jindy jsem musela přepisovat.
Stále se k některým vracím a opravuji, protože to přece budou číst mí rodiče nebo lidé v Německu a mám z toho stejný pocit, jako bych jim ukazovala svoje špinavé prádlo. A navíc… nějak se s jejich psaním nedá přestat. Je snadné jich napsat mnoho, ale pak si uvědomím, že stejně tak mnoho jich není pro příběh nutných. Takže je používám, jen pokud mají také emocionální smysl a pomůžou zápletce. Nepíšu o sexu jen proto, abych psala o sexu, jakkoli mě to láká.

Vím, že některé autorky romancí ať ze současnosti nebo minulosti se řídí určitým návodem, jak úspěšnou romanci napsat. Noční směna se nedá označit za urban fantasy, jako spíše za paranormální romanci, ale hranice mezi těmito subžánry je hodně tenká a často se překrývají. Řídila jste se nějakým návodem, jak psát postavy, zápletku nebo jak využít v příběhu sex?
No, já bych řekla, že Noční směna je určitě urban fantasy. Jakkoli miluji paranormální romance, vím, že je nepíšu.
O návodech pro romance vím a netuším, jestli dámám, které je píší, závidím nebo ne. Psát s tím, že máte návod a několik pravidel, které musíte dodržet, zní docela jednoduše, ale vím, že příběh sám nebude úspěšný jen proto, že se autor držel návodu. Musíte mít vytříbený jazyk a určitou uměleckou formu. Nevím, jestli to splňuji.
Takže ať už je to dobře nebo ne, Noční směnu jsem napsala zcela volně, bez dodržování jakýchkoli návodů a pravidel. Napsala jsem, co jsem chtěla napsat. Hledání agenta mě unavovalo, takže jsem se plně vrhala do psaní. Nejprve jsem chtěla napsat jednu povídku, pak jsem dostala nápad na další a další, až jsem nakonec skončila u psaní románu.
Než jsem začala psát, přečetla jsem mraky urban fantasy, takže jsem věděla, co se od žánru očekává a co ne. Jestli chcete v nějakém žánru začít psát, musíte z něj mít mnoho načteno – jak jinak zjistíte jeho pravidla, abyste je mohla porušit?
Jakmile jsem měla dopsáno a sehnala jsem agenta, dostala jsem od něj i svého editora pár rad, které jsem do písmenka poslechla. Největší změny se týkaly akčních scén a v některých okamžicích jsem přepisovala i postavy, aby nevyznívaly tak studeně a nesympaticky.

Jaké největší překážce jste se při cestě za vydáním své práce postavila?
Nejtěžší asi bylo najít si agenta. Ten můj současný byl 46. v pořadí. A na mém seznamu jich bylo celkem 56. Trvalo to rok, než jsem si agenta našla.

A něco překvapivě lehkého?
Prodat knihu. Můj agent ji rozeslal a první nabídka přišla do týdne.

Máte tedy vydaný debut a plánujete další díly. Je to dobrý pocit nebo možná trochu děsivý?
Obojí. Je to úžasné a děsivé zároveň. Psaní je velmi osamělá práce. I když víte, že píšete pro jiné, je nakonec velmi zvláštní vědomí, že si vaše slova čtou lidé různě ve světě. Ale jsem nadšená, že se s Edie do jejích dobrodružství pouští další lidé, a je velmi uspokojující pak číst recenze čtenářů, kteří si podle všeho pobyt na Y4 velice užili. Je to kouzelné.

Zdroj: TheDebutReview.com

Jeden komentář

  • Renča 14.6.2013na18.33

    Že autorka četla Anitu, mě nepřekvapuje, ale Lukjaněnko – Američani málokdy čtou neamerickou literaturu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít