Bouře od jihu – 7. část (Alfa a omega ff)

Fan-fikce / 29.6.2013 /

Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly.
Jinak řečeno – každý chlap se někdy chová jako pitomec. Marok Nemarok.

Pokračování fanfiction povídky k sérii Alfa a omega.

7. kapitola

Za posledních deset let toho nenabrečela tolik jako za uplynulý den.
„Vážně musím Adamovi vysvětlit, že tyhle terapeutické výlety do Aspen Creeku už zřejmě nejsou, co bývaly,“ zabručela polohlasem a zašklebila se na sebe do zrcadla chvíli potom, co za pomoci ledové vody zkusila něco udělat se svými oteklými víčky.
V tu chvíli zazvonil telefon. Srdce jí zrychlilo dřív, než stihla zapojit rozum a připomenout si, že Bran je ten poslední, kdo by jí teď volal.
„Rebecca Carlbornová,“ představila se a znělo to směšně formálně.
„Ahoj, Becco, tady Adam.“ Zklamaně vydechla.
„Copak, čekala jsi někoho jiného?“ Zapomněla, že Adam je díky Mercy velmi vnímavý, co se týče ženských reakcí. Pokud nechtěla lhát, musela jeho otázku ignorovat.
„Kdy se můžeme vrátit?“
Z Adamova hlasu zmizel lehce pobavený podtón: „Znáš pravidla, Becco. O vašem návratu rozhodne marok. Překvapuje mě, že spěcháš domů. Montana každého okouzlí.“ Každého, koho se marok nerozhodne popravit, pomyslela si. „Byl úplněk, jak se ti líbil lov v nekonečné divočině?“
„Hrála jsem si na porodní bábu,“ přiznala.
„Já vím,“ zasmál se. „Charles volal Samuelovi. Jsme na tebe pyšní,“ řekl a v jeho hlase ta pýcha doopravdy byla.
„Takže voláš, abys mi gratuloval k návratu k profesi?“ Nechtěla být jízlivá, ale neměla teď na Adama náladu. Chtěla být sama a přemýšlet o tom, co s ní dělaly Branovy ruce a rty a jeho horký dech na tom místě těsně pod ušním lalůčkem.
Adam znovu zvážněl. „Volám ti, protože bys měla vědět, že zmizel Richard. Nemyslím, že se motá kolem Aspen Creeku. Není to dost daleko na to, abych ho úplně přestal cítit, na druhou stranu – něco z něj přeci jen cítím. Nedokážu to identifikovat, ale zůstávám ostražitý. I ty bys měla být. Jen pro jistotu.“ Vzadu na krku se jí zježily chloupky. Mimoděk pohledem zkontrolovala okna. Což byl nesmysl. Byla příliš velká zima na to, aby je někdo otvíral.
„Dám si pozor,“ slíbila unaveně. „Navíc bydlíme jen kousek od marokova domu, takže…“ Nedopověděla, význam byl jasný, přesto měla nepříjemný pocit, že ani tahle drobná zmínka o Branovi nevyzněla z jejích úst tak nezaujatě, jak měla.
„Aha,“ řekl Adam tónem, který její nepříjemný pocit jen zhoršil. „Kdyby se cokoliv dělo, zavolej, ano? Kdykoliv, Becco.“

Rozhodla se využít toho, že se Terry někam vypařil, aniž by nechal vzkaz – od jeho puberty se toho zase tolik nezměnilo – a poprvé si vychutnala nejlepší věc, kterou v Modřínce objevila – opravdu velkou rohovou vanu. Mladí vlkodlaci se obvykle měnili ještě dvě noci po úplňku, ale ona se dnes rozhodla volání měsíce odolat. Doufala, že horká voda jí pomůže uvolnit napětí v kloubech a ve svalech. Napětí v její hlavě beznadějně rostlo s každou hodinou.

Věděl, že jeho rozhodnutí není správné, ale bylo nejlepší možné. Nenáviděl se za to, že to nemůže být jednodušší. Jenže kdyby zešílel, kdyby ho museli zabít, jejich svět by pravděpodobně na nějakou dobu upadl do chaosu. Samuel postrádal krutost, která je pro maroka nezbytná, Charlese právě teď rozptylovala starost o rodinu. Navíc nebyl diplomat jako Samuel a Bran si byl jistý, že jeho mladšího syna v hloubi duše děsí představa, že by musel denně s někým mluvit. Bran netrval na tom, že se příštím marokem musí stát některý z jeho synů. Kdyby tu byl někdo jiný, kdo by dokázal zaručit bezpečí a mír pro všechny, neměl by s tím nejmenší problém. Dlouho myslel na Adama, byl bezpochyby nejmocnější a nejschopnější ze všech alfů, jeho pozice byla pevná a měl družku, na niž se mohl spolehnout. Ale ani Adam nebyl ideální. Přílišná výbušnost mu občas komplikovala život a povinnosti maroka vyžadují, aby dokázal zachovat klid i ve vypjatých situacích. Adam by byl skvělý marok. Jen by pravděpodobně nežil příliš dlouho.
A tak Bran znovu došel k závěru, že teď si ještě šílenství nemůže dovolit. A aby nezešílel, nesmí už žít sám. Anna měla pravdu, když ho na to upozornila sotva rok po Leažině smrti. A on vydržel dalších patnáct…
K Modřínce vyběhl jen v tričku. Ledový vítr mu pomáhal zchladit všechny ty věci, co ho proti jeho vůli ovládaly v Bečině blízkosti. Zaklepal ostřeji, než chtěl. Uslyšel prudký pohyb a pak šplouchání. Z představy, že Becca právě teď vylézá z vany, mu vyschlo v krku.
Správná věc, opakoval si, správná věc pro smečku a pro všechny vlkodlaky.
V huňatém modrém županu se skoro ztrácela. Uvědomil si, že sruby jsou vybaveny spíš pro velké chlapy než pro drobné doktorky. Tmavé vlasy jí neposlušně trčely kolem hlavy. Pozoroval, jak z pramene nad uchem sjela kapka vody a pomalu jí stekla po krku – přesně v místě, kde ji jen před několika hodinami líbal.
„Můžeš jít dovnitř? Nechci mít na hlavě rampouchy,“ řekla tiše a ustoupila do předsíně.
„Jistě, promiň.“ Vešel za ní a opřel se zády o dveře. Chtěla pokračovat do pokoje, ale když viděla, že nemíní jít dál, zastavila se a otočila se k němu.
„Omlouvám se, normálně nebývám hysterická.“ Musela si odkašlat. Její hlas zněl cize a chladně. Hloupá sebeobrana.
„Já se omlouvám. Nebylo to správné, neměl jsem právo…“ Zmlkl, protože zavřela oči. Příliš to připomínalo výraz, který měla, když se na ni vrhl pod tím stromem. Začínal mu docházet dech.
„Můžeš, prosím, otevřít oči?“ Poslechla ho, ale věděl, že mu to nedaruje. Za to, že jí to přikázal, zůstaly její oči ledové. „Nepovažuju tě za ubožačku,“ pokračoval opatrně. Uvědomil si, jak těžko hledá slova. S Modrou sojkou jich nebylo třeba a s Leah… vlastně taky ne. „To, co jsi říkala… přemýšlel jsem o tom. Do jisté míry máš pravdu. Jsem příliš dlouho sám a to pro žádného alfu není dobré. Oslabuje ho to, ať se mu to líbí nebo ne. Já mám vlastní důvody, proč už jsem si nechtěl hledat družku, ale dneska jsem pochopil, že riziko, když se s někým připoutám, je menší, než když zůstanu sám.“
Vypadala zmateně, ale cokoliv bylo lepší než ten chladný odstup. Začínal věřit, že to pochopí. Že mu pomůže. Přesto – teď měl poslední příležitost se jí dotknout. Nedokázal odolat. Zvedl ruku a ukazováčkem otřel mokrou stopu, která jí na krku zůstala po té zbloudilé kapce.
Prudce vydechla. „Brane, já…“ Zbytek věty spolkla a on znovu šílel z toho, že nedokáže číst její myšlenky. A její oči ho zbavovaly schopnosti vyznat se v těch vlastních. A když vyslovila jeho jméno…
Správná věc, připomněl si, a tentokrát to bolelo.
„Vezmu si Sage, Becco,“ zachraptěl. „Stane se mou ženou a věřím, že brzy i družkou.“

V prvním okamžiku jí Terryho příchod připadal jako spása. Bran musel ustoupit ode dveří, protože její bratr se nekompromisně dral dovnitř. Becca doufala, že se dají do řeči a ona se rychle rozloučí, uteče a někam se schová. Nejlíp navždy.
Jenže Terry vypadal divně. Možná divněji než ona se svým do krve rozkousnutým rtem a vytřeštěnýma očima. Přesto začala couvat do pokoje. Popadl ji za rameno. Příliš pevně. Zasykla a marok tlumeně zavrčel.
„Omlouvám se, Becco,“ pronesl Terry nepřirozeně obřadným hlasem. Navzdory svým slovům jí ale pořád drtil rameno a nespouštěl při tom oči z Brana. „Musíš tu zůstat. Jako svědek. Svědek výzvy.“ Výzvy? Co to proboha mele? Vybavilo se jí něco z pravidel, která do ní v posledních třech měsících hustil. Tam bylo něco o výzvách a soubojích, ale proč to vytahuje teď?
„Vyzývám tě, maroku. Vyzývám tě na souboj. Urči si místo a čas. Když to bude teď, nebudu se zlobit.“ Konečně se mu vytrhla. A pochopila, co právě řekl. Nadechovala se, aby mu vynadala, aby protestovala, aby…
„Nemůžeš mě vyzvat,“ řekl Bran chladně. „Nejsi alfa, abys se mnou mohl bojovat.“ Přesto z jeho těla cítila touhu vrhnout se na Terryho a roztrhat ho na kusy. Jeho oči rychle ovládal vlk.
„Já s tebou ale nechci bojovat o dominanci,“ vyštěkl Terry. Zatím dokázal neuhnout před Branovým upřeným pohledem. Obdivovala to. Ona sama se proti své vůli přikrčila.
Marok se nechápavě zamračil.
„Slyšel jsem tě. Chceš Sage. A Sage je moje.“ Navzdory děsivosti celé situace se Becca zachvěla. To, jak Terry vyslovil to slovo – moje – jí proniklo až do morku kostí. V té chvíli byla se svou vlčicí spojená víc než kdy předtím. Obě stejně intenzivně zatoužily být něčí moje.
„Už jsi jí to řekl?“ Bran jí nikdy nepřipadal děsivější. Předsíň byla příliš těsná pro všechnu tu moc, která se z něj mimoděk začala šířit.
„Chtěl jsem dneska,“ vystrčil Terry bradu. Marokovu pohledu odolával z posledních sil. „Ale když se vyslovíš i ty, nemám šanci. Neodmítne tě. Bojí se tě jako každý,“ řekl a byla v tom směs úcty i pohrdání. „Jsi marok a ona si myslí, že i její přítel. Nedovolí si odmítnout maroka a nebude chtít ranit přítele.“ Becca tušila, že za to, co Terry právě řekl, by ho mohl marok zabít tady a teď i bez tyátru se soubojem.
Nejraději by mu zacpala pusu, ale místo toho jen stála a třásla se, úplně ochromená a zděšená.
„V tom případě tvou výzvu přijímám.“ Tušila, co se skrývá za Branovým klidem. Panikařila z faktu, že Terry nevnímá všechno, co marok doopravdy je. „Sejdeme se za hodinu v mém domě. Tam je dost místa pro všechny.“ Odešel, aniž by se na ni podíval.

Třásl se vztekem. Jen uvnitř, ale i to bylo příliš nebezpečné. Nebojoval už celá desetiletí. Nebylo s kým. Charles byl jeho popravčí, staral se o ty, kteří se provinili. On sám zabíjel jen přátele. Staré vlkodlaky, kteří zešíleli, z mladých pak ty, které proměnil a kteří svého vlka nedokázali přijmout.
A teď… Taková pitomost! Vztekle kopl do zmrzlé hroudy sněhu, až se rozprskla na všechny strany. Kdyby o toho kluka měla Sage zájem, jistě by si toho všiml. Vždycky tyhle věci rozeznal první. S bodnutím v hrudi si vybavil Bečino zasténání. Dopoledne se na ni vrhl bez přemýšlení, vůbec si nebyl jistý, jestli o něj má zájem, takže… Chtělo se mu výt a řvát dohromady.
Toužil po tom, aby se vrátila doba, kdy všechno v jeho životě bylo šedivé, ale zároveň jasné a srozumitelné. Se Sage by toho zase mohl dosáhnout. Byl si jistý, že ji zná příliš dlouho na to, aby se do ní dokázal zamilovat. Zůstalo by místo jen pro přátelství spolehlivé družky, pro její pochopení a oporu. Sageina inteligence a veselá povaha navíc slibovaly, že na rozdíl od dob, kdy žil s Leah, by se dokonce mohl těšívat domů.
Nechtěl to udělat znovu. Už jednou poznal, jak je nebezpečné zahrávat si s city druhých. Ale Sage dokázala žít tak dlouho s Asilem a čekat na jeho lásku, že to možná zvládne i s ním. Když jí vysvětlí, proč nemůže žít se ženou, do níž by se zamiloval, Sage to určitě pochopí. Vzdá se osobního štěstí v zájmu většiny. V zájmu všech vlkodlaků v Severní Americe, protože právě pro ně to chce Bran udělat. Potřebují silného vůdce. A on bude zase silný a vyrovnaný jen se spolehlivou a nemilovanou družkou po boku.
Jenže co když Sage Terryho opravdu chce? On by ji dokázal milovat, bezpochyby. Vlastně každý, kdo ji zná aspoň pět vteřin, ji dokáže milovat, uvědomil si hořkou pravdu. Její součástí bylo i zjištění, co brání jemu, Branu Cornickovi, zamilovat se do Sage. Nebyly to dlouhé roky, po které se znali. Ani fakt, že o něm ví většinu nejstrašnějších věcí včetně toho, jak a proč zemřela Leah.
Za jeho neschopností dát Sage city, jaké by si jako jeho družka zasloužila, byl upřený pohled nečitelných tmavých očí Rebeccy Carlbornové.

Marokův dům byl podsklepený a větší část sklepa zabírala obrovská tělocvična. Adamovo dojo v garáži proti tomu vypadalo jako herna pro místní školku. Becca ještě žádný souboj neviděla, ale i během tří měsíců u Adama stihla vyslechnout pár historek. Proto ji zarazila dusná atmosféra v tělocvičně, která sice odpovídala jejímu rozpoložení, ale ne tomu, co o soubojích věděla. Žádné pokřikování, halekání ani uzavírání sázek.
Tohle bylo úplně jiné.
Všimla si, že na Terryho, který se už převlečený do kimonových kalhot protahoval na své straně velké žíněnky, vrhají všichni šokované a zároveň nenávistné pohledy. Chápala je. Vyzval maroka. Šílenec. Šílenec, který ohrozil stabilitu nejen jedné smečky, ale celého systému. To všechno mu chtěla říct ještě před tím, než z Modřínky vyrazili dolů k Branovu domu.
Ale neřekla. Byl její bratr a byl i bez jejích řečí dost ve stresu.
Ze strachu o něj se jí zvedal žaludek a zároveň v ní šílela vlčice. Drala se ven s jasným cílem – ochránit vlka ze stejné smečky. Když ale do tělocvičny vstoupil už připravený Bran, podlomila se jí kolena.
Možná byl marok a určitě zabil už stovky soupeřů, ale Terry byl o půl hlavy vyšší než on, za tři roky u Adama dokonale vytrénovaný a poháněný citem, který byl marokovi už dávno cizí. Do půl těla vysvlečený Bran prostě nevypadal jako někdo, jehož prací je – mimo jiné – zabíjení. Navzdory dokonale vypracovaným svalům z něj jednoduše nečišela taková hrůza, jaká by z vůdce všech vlkodlaků čišet měla.
Becca se cítila rozpolcená a zoufalá. Ještě nikdy v životě si nepřipadala tak bezradná.
Ze skupiny blíže Branovi vystoupil vysoký zrzavý chlap – pamatovala si, že mu říkají Tag – zaujal místo uprostřed žíněnky a bez velkých cavyků ohlásil souboj.
„Terry Carlborn ze Smečky columbijského poříčí vyzval na souboj Brana Cornicka, maroka a alfu smečky v Aspen Creeku,“ zaburácel místností jeho hlas. Všichni zadrželi dech. „Důvodem není boj o dominanci. Budou bojovat o možnost připoutat se s naší Sage.“
Becca ji zahlédla teprve teď. Až když padlo její jméno, rozestoupilo se pár lidí, kteří stáli před ní. Seděla přesně uprostřed mezi Branovou a Terryho stranou, kolena přitažená k bradě, a zírala někam skrz stěnu za Bečinou hlavou.
O její pozici – přesně mezi oběma muži, kteří se kvůli ní chystali bojovat – Becca nepochybovala. Seděla totiž na stejném místě, jen na opačné straně tělocvičny. I když se snažila, nedokázala se jednoznačně přidat na Terryho stranu.
A stálo ji zbytek sil nepřesunout se co nejrychleji o několik metrů dál.
Co nejblíž k Branovi.

Pokračování příště

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít