Bouře od jihu – 2. část (Alfa a omega ff)

Fan-fikce / 11.6.2013 /

Bran a Rebecca. Rebecca a Bran.  Dohromady to zní moc hezky.
Jenže hezky ladící jména nejsou zárukou, že si jejich majitelé nepůjdou po krku.

Pokračování fanfiction povídky k sérii Alfa a omega.

2. kapitola

Snažila se potlačit slzy. Jenže do úplňku zbývaly dva dny, zraněný Terry se za příliš slabou mřížkou oddělující přední sedadla od zadní části dodávky neklidně vrtěl a navíc už nepochybovala o tom, že bloudí. Nikdy nezvládala dobře pocit, že nemá situaci pod kontrolou. Na operačním sále se to hodilo, dokázala se vybičovat k neuvěřitelným výkonům, ale uprostřed montanského konce světa to bylo na draka.
Navigace už nějakou dobu plácala nesmysly. Napadlo ji, že najít Aspen Creek má být těžké. Chápala proč pro cizí lidi. Ale proč pro ty, kteří jsou pozvaní? Nad tím slovem se ušklíbla. To, co jí Adam přednesl, by znělo jako pozvání jen hlupákovi. Prostě dostala další příkaz. Zaskřípala zuby. Možná má Adam pravdu. Možná si s ní její vlčice pořád trochu hraje. Rebecca si ani jako dítě nikdy moc nehrála. Je to nějaká ujetá kompenzace?
Představila si, jak leží na pohovce u své terapeutky a vykládá jí, že její vlčice měla chuť trochu si pohrát, a tak vběhla do restaurace plné lidí, vrazila do kuchyně a spolykala tam všechno syrové maso, co našla. Plácala by terapeutka něco o podvědomých touhách, nebo by s jekotem utekla? Becca hlasovala pro druhou variantu. Jistě, lidi už nějakou dobu o existenci vlkodlaků věděli. Ale nevěděli, kolik jich je, a hlavně absolutně netušili, jak nebezpeční doopravdy jsou. Po zvážení všech pro a proti musela souhlasit s Terrym, že je to dobře. Nikdo přeci neměl zájem na použití nukleárních zbraní…
Když před sebou zahlédla starý zelený pick-up, automaticky přibrzdila. Ne že by v tom byl velký rozdíl. Už nějakou dobu silně sněžilo, takže jela šnečí rychlostí. Z bílé tmy na ni někdo zamával. Zastavila a opatrně vystoupila ven. Opatrně proto, že pokud by ji ohrozil cizí muž, pravděpodobně by ho zabila. Věděla to a chtěla se tomu za každou cenu vyhnout. Na patře ji ještě pořád pálila chuť Richardovy krve.
„Jsem Charles Cornick, marokův syn. Jedete pozdě,“ řekl chladně. Marok je indián? Překvapilo ji to. Vlkodlaci byli jeden z nemilých dárečků z Evropy, mezi původními obyvateli by se dali spočítat na prstech jedné ruky.
„Za to může místní skvělé značení,“ odsekla mu hruběji, než chtěla. Ale byla unavená, vystresovaná, hladová a… Zadíval se na ni a v jeho světlajících očích zahlédla náznak zájmu. Uhnula pohledem o zlomek vteřiny později, než byl zvyklý. Cítila to. Cítila i opar strachu, který se kolem toho krásného obra vznášel. Poznala, že se ho většina lidí i vlků bojí. Rychle prozkoumala své pocity. No, možná až se vyspí a nají, zbude jí dost energie na to, aby se bála Charlese Cornicka.
„Vydrží ještě hodinu?“ kývl hlavou k dodávce. I on cítil Terryho neklid.
„Všechno sežral sám, takže doufám, že jo,“ zabručela. Tváří se mu mihl náznak úsměvu. Rychle došel k pick-upu, strčil hlavu dovnitř – tak, aby k ní ani na okamžik nebyl úplně otočený zády – a narovnal se s papírovým sáčkem v ruce.
„Jenom bagely, ale vy nejste zraněná, takže by to mělo stačit.“ Chňapla po nich příliš dychtivě. Vlčice pitomá nenažraná…

On i Sage věděli, proč dal ten úkol jí. Potřebovala se zabavit. O Asilovy růže bylo bezvadně postaráno, jeho dům dokonale uklizený. Nemohla jen sedět a užírat se smutkem a sebelítostí. Kdyby dala najevo sebemenší zájem, mohla mít do večera každého volného muže nebo vlka v Aspen Creeku. Jenže si tak zvykla čekat na Asilovu lásku, že si neuměla představit, že by mohla být někdy doopravdy milována.
Bran spoléhal na to, že Sage není zdaleka tak stará jako on a že pro ni změna nebude tak těžká. Nepůjde to hned, ale jednou…
Chaty pro dočasné azylanty byly postaveny v okolí marokova domu. Tak je měl pod kontrolou a zároveň mohl jejich obyvatelům snadněji dodávat potřebnou sílu. I když se většina z nich nestala členy jeho smečky a dříve nebo později se vraceli do péče svých alfů, dokázal s nimi navázat dočasné účelové pouto.
Nechal Sage, aby to rozhodla. „Modřínku,“ kývla spokojeně. „Má největší koupelnu a opravdu pevnou bezpečnostní místnost.“ Netušili, jak vážná jsou Terryho zranění. „Zajedu jim pro zásoby, budou potřebovat spoustu masa. A taky si nemyslím, že by měli dost dobré bundy, ale to zařídím až s nimi.“ Náznak skutečného zájmu v jejím hlase Brana potěšil. Litoval, že si z něj nedokáže vzít nic pro sebe, tak jako to dřív dělával běžně. Pozitivní emoce členů smečky jako by se změnily v hustý karamel – sladký, ale příliš těžký. Sotva se jich přes jednotlivá pouta mohl dotknout.
Bouře byla na spadnutí. Ověřil u Adama, že vyjeli už před deseti hodinami. Zavolal Charlesovi a poslal ho k ukazateli. Pokud nedojedou k němu, nezaslouží si, aby jim marok pomáhal. Byl to Samuelův vtípek – trval na tom, že pokud nemá vlkodlak dobrý orientační smysl, je třeba mu ho procvičit. Najít Aspen Creek dalo docela zabrat. Charles nebyl nadšený – blížil se úplněk a on i Anna byli plně soustředění na potřebnou magii. Bran zaslechl v telefonu Annu.
„Klidně jeď, lásko. Kdyby se ztratili v bouři, budete je hledat celý den. Slibuju, že ti nikam neuteču.“ Zněla unaveně, přesto v jejím hlase rozeznal úsměv. A i přes telefon ho na chvíli zalilo teplo letního dopoledne u moře. Uklidňující, tišící. Bolestně zatoužil po míru, který v Annině blízkosti dokázal cítit ještě před pár lety. Byl dost starý na to, aby věděl, proč si tak rychle zvykl. Annin vliv vzdáleně připomínal to, co mu kdysi dávala Modrá sojka. Anna dokázala zklidnit jeho vlka i jeho berserka. Modrá sojka zvládla mnohem víc – milovala všechny tři části jeho osobnosti. Plakal, když pochopil, že může existovat někdo, kdo je schopný dát lásku ďáblovi.
„Tati?“ Charlesův hlas byl bezvýraznější než jindy. I on si všiml, že se s marokem něco děje.
Slíbil jsem ti, že budu v pořádku. Neřekl jsem, že to bude za měsíc, poslal mu v myšlenkách, aby to Anna neslyšela a nedělala si starosti.
„Dobře, tati,“ odpověděl na jeho žádost i na nevyslovené ujištění. „Jedu pro ně.“

Nesnažila se nějak si Aspen Creek představovat. Ale mozek funguje i bez vaší vůle, a tak se trochu zklamaně rozhlížela kolem sebe. Minuli benzínovou pumpu, školu a ještě jednu větší budovu, ale husté sněžení jí nedovolilo přečíst si nápis na štítu. To bylo všechno. Zadoufala, že až se vyjasní, vyloupnou se z bílé tmy široké přívětivé ulice a davy lidí. No dobře. Tak ne davy. Ale aspoň malinké davíčky.
Vypadalo to, že je Charles vede do lesa. Zhoupl se jí žaludek. Posledních čtyřicet kilometrů si užila serpentin a prudkého stoupání a klesání na padesát let dopředu. Doufala, že už jsou v cíli.
Mezi několika starými smrky zahlédla obrys domu. Musel být obrovský, ale působil trochu ztraceně a opuštěně. „Že by náš hotýlek?“ zabručela tiše. Terry jí odpověděl netrpělivým kníknutím. I on cítil, že jsou na místě.
Ale minuli dům a šplhali dál úzkou cestou. Po zhruba pěti stech metrech se mezi houstnoucím porostem najednou vynořila… kůlna? Becce zaskočil zbytek posledního bagelu. Aby se na malé prostranství před vchodem vešla dvě auta, zastavil Charles málem na stromě. Postřehla ale, že nevypnul motor. Automaticky mu zkusila nechat trochu místa, aby mohl vycouvat. Nevystoupil, jen na ni mávnul.
Pomalu vylezla z auta. Po dlouhé jízdě byla celá ztuhlá. Pod stromy tolik nesněžilo, přesto bylo jasné, že plácek před domem někdo nedávno prohrnul. Lehce klepla do boku auta, aby uklidnila bratra. Při bližším pohledu se jí domek nezdál tak hrozný. Byla to prostě chata. Nic moc. V případě, že by ji nějaký naprosto šílený vlk zničil, nevznikla by Branovi velká škoda. Zároveň nikdo nemohl říct, že se nestará o hosty.
Zhluboka se nadechla. Cítila čerstvý sníh, napjaté očekávání a spoustu cizích vlkodlaků. Přesto ji mrazivý vzduch bez obvyklé příměsi smogu příjemně zaštípal v nose. Vchodové dveře nad malým krytým zápražím se se zavrzáním otevřely. Nečekala zrovna ježibabu, ale vzhled ženy, která jí vyšla vstříc, jí vyrazil dech.
Všechny modelky, na které si dokázala vzpomenout, by při pohledu na tohle stvoření odešly do důchodu. Když se k vysoké a velmi štíhlé postavě přidala ladnost pohybů vlkodlačice, bylo to pro normální ženskou skoro k nerozdýchání. Dokonalá tvář s bledou pletí, sprškou drobounkých pih a svatozáří vlasů, ve kterých Becca zachytila nejméně tři odstíny, její pocit nepatřičnosti jen zesílily.
Rebecca nikdy nepatřila mezi školní krasavice. Byla příliš malá a i prsa jí přestala růst příliš brzo. Když se někdy zadívala do zrcadla pozorněji, dokázala neochotně přiznat, že v obličeji je vlastně docela hezká. Ale výrazné oči a hezky vykrojené rty nedokázaly zachránit celkový dojem. Šedá myš. Prototyp šedé myši. Proměna vylepšila, co se dalo. Všichni vlkodlaci byli svým způsobem atraktivní. Ale Becca tušila, že to, co k ní přitahovalo Adamovy vlky, nemělo co dělat se vzhledem. Získat dominantní družku byla výzva – jejich instinkty jim nedávaly příliš na výběr.
Nadpozemsky krásné stvoření se odrazilo od okraje verandy a ladně doskočilo kousek před její zřejmě mírně vykulený obličej.
„Ahoj, jsem Sage,“ usmála se zářivě a trochu rozpustile. Přesto z ní Becca cítila smutek. Co to s nimi se všemi je? U indiána nějak nečekala, že se bude popadat za břicho – no dobře, možná byla rasově předpojatá – ale jaký důvod ke smutku mohl mít tenhle anděl? I Rebecca měla skoro chuť udělat všechno, co jí na očích uvidí. Skoro. Okamžitě vycítila, že je dominantnější než Sage, i když ani ta nebyla submisivní.
Dívka sklopila pohled k jejímu rameni. Což vzhledem k výškovému rozdílu mezi nimi působilo trochu komicky.
„Doktorka Rebecca Carlbornová. Becca.“ Občas potřebovala zdůraznit svou lidskou část. Proto použila titul. Doufala, že to Sage pochopila správně. Ráda by byla její přítelkyní bez ohledu na to, která z jejich vlčic má navrch. Sage s vděčným úsměvem stiskla její ruku.
„Dům je připravený. S bratrem ti pomůže marok. Moje číslo je na ledničce. Zavolej, jak jen to půjde, i já potřebuju na chvíli vypadnout.“ Ještě jednou se na ni usmála a vyrazila dolů po cestě, kterou přijeli.
Jen u boku Terryho dodávky trochu zpomalila a zhluboka se nadechla.

Seděl před zapáleným krbem a hřál si ruce nad poskakujícími plamínky. Toužil to teplo nějak vstřebat. Jeho srdce potřebovalo zahřát. Byl si ale jistý, že každý kámen v příliš silném žáru praskne.
Vlastně nevěděl, proč na ně čeká osobně. Mohl to vyřídit kdokoliv. Obvykle by je oficiálně přivítal až další den. Bylo dobré zdůraznit marokův odstup. Možná na tom byl stejně jako Sage. Potřeboval rozptýlení a neměl nikoho, kdo by mu dal nějaký úkol. Musel si ho dát sám. A tak poslední tři hodiny tahal z okolního lesa polámané kmínky slabších stromů a starou sekerou, jejíž ostří bylo o pěkných pár centimetrů kratší, než si je pamatoval, zpracoval neforemnou hromadu v úhledné hraničky. Ležely vyrovnané částečně vedle stěny u krbu, větší část ale nechal venku, pod převisem střechy.
Slyšel její hlas, když se představila. Po páteři mu přejel povědomý mráz. Vysmál se sám sobě. Tohle měli s vlkem společné. Když nechal své tělo příliš dlouho hladovět, reagoval on i vlk na cokoliv zajímavého. K tomu, aby se vzrušil, stačilo, že ta žena měla krásný hlas. Mohla by být úplně nezajímavá, dokonce ošklivá – jen její hlas spolehlivě způsobil, že ji chtěl.
Pak vešla dovnitř. S ostražitostí, která mu řekla všechno podstatné o její vlčici. Ne, nebyla nezajímavá. A už vůbec ne ošklivá. Nepoměr mezi její drobnou postavou a silou, která z ní vyzařovala, ho pobavil. Vždycky byl rád, když ho ještě něco dokázalo překvapit. Upravené mikádo z tmavých vlasů zvýrazňovalo její oči. Byly tmavé, téměř obrovské. Netroufal si odhadovat, jaké jsou, když se promění. Přechodem ze zimy do tepla se jí rozpálily tváře. Olízla si trochu rozpraskané rty. Obvyklá chyba lidí, kteří mají malé zkušenosti se zimou. Nedostatek tekutin.
„Čaj?“ zeptal se místo pozdravu. Rozhodl se ignorovat, že ještě pořád stojí nad ním.
Zlomek vteřiny po tom, co se jí v očích objevil výraz naprostého zděšení, to ucítil. Pomalu se postavil. V hrudi mu vibrovalo vrčení. Už staletí se uměl dokonale ovládat. Neměla poznat, co s ním je. A i kdyby to nějakým zázrakem poznala, neměla na to reagovat. Ne takto.
Celé Rebečino tělo, její postoj i její výraz ale mluvily jasně – ochránit!
Chce a potřebuje ho ochránit.

Pokračování příště

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít