Ne až tak super knihy – můj zcela neplánovaný úlet

Možná to znáte z vlastní zkušenosti. Kniha má vysoká hodnocení v knižní databázi, několik velice pozitivních recenzí, doporučují vám ji kamarádi a vy si řeknete, že to zkusíte, i když to třeba není úplně ten typ knihy, co rádi čtete, ale když to přece všichni vychvalují, tak to musí stát za to, ne? A tak se začtete…

A čtete dvacet stran, třicet, a ono vás to pořád nechytá, ale říkáte si, že třeba už to za pár stran bude lepší. Dáte padesát a začínáte váhat, zda fakt tomu věnovat čas, ale když to přece má na legii, knižní databázi nebo bůhvíkde 95 %, tak to přece musí někdy přijít, ne?

Jste na stovce a furt nic. A knihu odkládáte, možná už jste ji odložili dřív, možná se k ní někdy znovu vrátíte, protože nemůžete uvěřit, že jste jeden z těch pár procent čtenářů, co ho tohle úžasné dílo nechytá. A možná knihu nakonec dočtete celou…

…a zůstane ve vás pocit zbytečně promarněných deseti či více hodin, které jste mohli strávit čtením něčeho smysluplnějšího či zábavnějšího (podle toho, co jste od knihy čekali).

A někdy jste dokonce takoví blázni, že rozečtete i další díl, protože jiní čtenáři slibují, že dvojka je lepší. A ono někdy je, ale pokud vám vůbec nesedne jednička, tak i lepší dvojka je pro vás stejně jen třeba průměrná kniha, bez které byste se obešli. A přitom někdo jiný ji ohodnotil plným počtem bodů.

Klasická šlápnutí vedle, která asi párkrát zažije každý čtenář, ale stalo se vám to někdy u opravdu hodně ceněných či většinou čtenářstva oblíbených titulů?

Mám ráda moderní temnou fantasy, upířiny obzvlášť, a „všichni“ pořád básní o tom úžasném Kulhánkovi. Tak jsem si před pár lety zkusila od něj něco přečíst. Noční klub, na Legii byl v té době snad v první desítce, no neberte to. Hned na první či druhé stránce(!) jsem váhala, zda pokračovat, když se tam kdosi chystal sežrat malé děcko. Nástrahu jsem však zdolala, překousla i ono překvapení o pár desítek stránek dál, problém číslo jedna byl ovšem Tobiáš, tedy hlavní hrdina. Bylo mi úplně jedno, co se s ním stane, což je pro mě kámen úrazu. Přesto jsem četla pořád dál a čekala, kdy přijde ono velké „něco“, kvůli čemu mají snad všichni tuhle knihu rádi. Kniha nebyla tak špatná, a dočetla jsem ji celou, ale zůstal ve mně pocit zbytečně strávených hodin u něčeho, co mě vůbec nebavilo. Do dvojky jsem se už nepouštěla.

Seriál Zaklínač jsem viděla o několik let dřív, než jsem se začala zajímat o literární fantastiku, a Geraltovy příběhy se mi líbily. Až později, když jsem odplula z žánru krimithrillerů a historických příběhů do žánru fantasy a sci-fi, jsem zjistila, že existuje jakýsi Sapkowski a knižní sága o Zaklínači. Koupila jsem první dva romány, protože přece když se mi líbil seriál a knihy jsou dobře hodnoceny, to by v tom byl čert, aby se mi to nelíbilo, ne? Zase omyl. Krev elfů jsem sice dočetla, ale žádné nadšení se nekonalo. Nakousla jsem i Čas opovržení, ale uvědomila si, že prostě čtu něco, co mě nebaví, a přestala s tím. Tentokrát nebyl problém v hlavním hrdinovi, ostatně pochybuju, že někdo nemá rád Geralta, ale přišlo mi, že jen bezcílně bloumá světem, že tomu chybí cíl či motiv. Prostě další zklamání. Někteří mi tvrdí, že povídky jsou lepší, ale já obecně povídky moc nemusím. Moc krátké literární útvary na to, aby mi na postavách začalo záležet.

Gaimanovo Nikdykde se mi dostalo do rukou od kolegy z práce, kterému mnoho svých fantasy knih půjčuju, a on dostal před pár lety Nikdykde k Vánocům a knihu chválil. Já tehdy už o knize slyšela a měla v plánu si ji přečíst jako jednu z klasik městské fantasy, tak jsem si ji od něj půjčila. Nikdykde jsem ani nedočetla. Protrpěla jsem asi sto stran a pořád nic, tak jsem mu knihu vrátila. Možná mi teď budete tvrdit, že od sto páté strany už je to super jízda, ale já od té doby mám tu testovací stránku o dost níž.

Kapitola sama pro sebe jsou knihy, které si poptám na recenzi. Opravdu se snažím vybírat si takové knihy, které si chci přečíst a které mají potenciál se mi zalíbit. Nejsem masochista, abych četla něco, co vím, že bude stát za dvě věci nebo mě nebude bavit, jen abych to pak mohla v recenzi ztrhat. To opravdu ne. Nerada píšu kritické recenze, protože mám pocit, že těm knihám ubližuju, ale když už se mi občas stane, že přece jen při výběru recenzáku sáhnu vedle, vždy knihu dočtu, i když se u toho nudím, či nedejbože trpím. A občas se díky tomu přesvědčím, že kniha se zlepší třeba na dvousté stránce, ale kdo z běžných čtenářů by měl tak dlouho trpělivost čekat? Autoři by prostě měli zaujmout do cca třiceti stran, nejlépe samozřejmě hned na první stránce, protože na tu obvykle čtenář v knihkupectví mrkne a začte se, nebo taky ne.

Tohle měl být společný článek za redakci, tedy za ty redaktory, kteří měli zájem se podělit o to, jaké jinými chválené knihy jim moc nesedly. Chtěla jsem po nich, aby se moc nerozepsali, ať článek není šíleně dlouhý a nudný, aby prostě jen vypíchli ty knihy, které je navzdory očekávání zklamaly a proč. Speciálně Axii jsem dala limit znaků, do kterého se má vejít. No a je sobota večer, já musím pracovat na korektuře jedné super bichle, a místo abych napsala jen krátký perex a pár vět za sebe k tématu, tak se tu rozepisuju tolik, že jsem si urvala článek jen pro sebe. Tak snad mi mí spoluredaktoři odpustí tento neskutečný úlet, který je mi líto zahodit či strčit do pomyslného šuplíku.

Těm čtenářům, kteří dočetli až sem, děkuji za pozornost.

A přeji pěkné Velikonoce.

A nezapomeňte se pochlubit tím, které jsou pro vás ty „ne až tak super knihy“.

Jaké jsou „ne až tak super knihy“ podle dalších redaktorů Dětí noci, se dozvíte zítra.