František Kotleta: Mega hustej nářez (Bratrstvo krve 3)

S partyzánštinou je konec. Je na čase rozpoutat válku. Absolutní válku lidí proti mimozemským okupantům. Jestli má být planeta Země svobodná, je třeba obětovat všechno, včetně vlastních životů – a to platí nejen pro lidi, ale i pro upíry. Jan Bezzemek, Gerhard, Petra, Lucie i Diana a jeho partička upířích transvestitů a dalších jejich spojenců stojí na prahu poslední bitvy se žlutými parchanty z vesmíru a vědí, že není cesty zpět. Čeká je buď smrt, nebo svoboda.

Ukázka z knihy:

Těžko říct, kdo velel útoku na salonek, ale byl to někdo, kdo považoval legionáře za kanónenfutr. Faktem ovšem je, že paradoxně měli proti nám větší šanci než robokopové. Zatímco kartana v bojovém skafandru jsme dokázali zabít jedinou střelou, na kartany vytvořeného upíra jsme potřebovali určitě tři, možná čtyři. Jenže my jsme měli hodně nábojů.

První čtyřka legionářů zemřela dřív, než vůbec dokázala vystřelit. Další skupina už byla tvrdší oříšek. Šli na nás pomalu a systematicky. Kryli se za zdi a stříleli nazdařbůh do místnosti. Kulky lítaly všude okolo, ale to nám nemohlo výrazně ublížit. Zalitoval jsem, že nemám své Desert Eagley. Dalo se s nimi účinně střílet skrze zeď, a vraždit tak bastardy, kteří se za ní schovávali.

Rozhodl jsem se to zkusit i se Šneky.

„Ááááá!“

Nádhera.

„Ty kundy s ulitama střílejí skrz a ještě sejmou legionáře!“ informoval jsem nadšeně Gerharda. Měl jsem z těch Librových udělátek čím dál větší radost.

Za chvíli byla zeď do chodby plná děr. A podlaha za nimi plná mrtvých legionářů.

xxx

Se třetím útokem si dali načas. Dostali jsme k dobru možná dvacet minut. Brzy nám došlo proč. Sháněli totiž někde dýmovnice. A bohužel je sehnali.

xxx

„Dýmovnice!“ zařval jsem. Nevím proč, ale ve vypjatých situacích mám prostě tendenci říkat nahlas očividné věci.

Ještěže jsme nepotřebovali dýchat. Na rozdíl od barbara. Mimozemšťan asi prožíval skutečná muka, protože z klece, kterou jsem za chvíli už neviděl, se ozývalo písklavé kašlání. Napadlo mě, že nepřítel našich nepřátel tohle malé dobrodružství asi nepřežije.

Místností explodoval kartanský granát a z oken se vysypalo veškeré sklo. Na tahu byli robokopové.

Po páté explozi se zhroutil kus zdi. Ke kouři z dýmovnice se přidal ještě prach z drcených stěn. Kolem nás už nebylo vůbec nic vidět. A jenom těžko bylo něco slyšet, protože robokopové, kteří se k nám řítili, stříleli z kulometů.

Jediná naše šance byla pokrývat palbou celou oblast. Hlava mi duněla ze všech těch zvuků, ale pořád jsem dokázal klidně střílet. Skrz kouřovo-prachovou clonu jsem dokonce spatřil, jak se nejodvážnější z robokopů zřítil po zásazích k zemi.

xxx

A pak do místnosti vpadli tři najednou. Šlo to jenom díky tomu, že salonek už neměl dveře a celá stěna sousedící s chodbou zmizela.

„Buch, buch, buch!“ exploze kartanských granátů otřásla místností. Část bočních stěn se zhroutila. Převrácený stůl odletěl tlakem až ke zdi a přimáčkl mě ke stěně. Byl plný střepin a děr. Vypadal jako extravagantní cedník na špagety.

„Prásk. Prásk. Prásk…,“ vystřílel jsem do nich celý zásobník. Dost ledabyle, těžko jsem mohl mířit. Navíc se mi třásla ruka, která byla plná střepin, jako bych měl Parkinsonovu chorobu v pokročilém stádiu. Dva robokopové padli, třetí vystřelil granát.

Směrem ke Gerhardovi.

Exploze vyhodila do vzduchu nejen kus místnosti, ale salonkem se rozletěla i krev a kusy masa.

„Nééééé!“ přeskočil jsem zbytek stolu a vystřílel do kartana zásobník z druhé pistole. Žlutá šťáva z něj stříkala na všechny strany a nakonec i on padnul k zemi.

Vyměnil jsem zásobníky a přes zranění se dobelhal tam, kde dřív ležel Gerhard.

Pořád jsem kvůli dýmu a prachu pořádně neviděl okolo sebe, ale jak jsem se belhal ke Germánovi, zakopl jsem o jeho botu. Byla v ní i jeho noha. Pořádný kus i s holení.

Vydává: Epocha, březen 2013
obálka: Piotr Cieśliński

O autorovi:
František Kotleta (*1981)
Rodák z Bruntálu, spisovatel, trestanec, podnikatel, jesenický Mauglí a řezník. Pochází z umělecké rodiny, jeho matka byla tanečnice, gymnastka a špionka, již pro neohrožené občanské a politické postoje perzekuovali natolik, že byla nucena před StB uprchnout do zahraničí. O Kotletově otci se nic neví. Podle některých indicií je jím Michail Gorbačov, kterého Kotletova matka svedla během tajné návštěvy Bruntálu.
Dva roky strávil ve věznici Heřmanice, za což ale mohlo pouhé nedorozumění. Vzhledem k datu jeho narození si policie spletla nevinnou párty s ilegální oslavou narozenin Adolfa Hitlera. Při pokusu o rozehnání večírku zbil Kotleta sedm policistů do bezvědomí a jejich veliteli usekl několik prstů na ruce řeznickým sekáčkem.
K literatuře se dostal až ve výkonu trestu, kde se seznámil s dílem velikána české akční sci-fi, Jiřího Kulhánka. Po několika neúspěšných pokusech rozvíjet Mistrovo dílo (kterýžto nápad mu posléze ukradl Martin Moudrý) se rozhodl vstoupit na trnitou cestu originální tvorby a hned jeho prvotina byl jednoznačný zásah do černého.
Hustej nářez (2010), úvodní díl cyklu Bratrstvo krve, je dílo plnokrevné, sofistikované, avšak zároveň neoddiskutovatelně zábavné, a okamžitě se v české literatuře stalo kultem, který nemá obdoby. Drsný, ale emotivní příběh několikasetletého upíra Jana Bezzemka, který je nucen společně s dalšími krvesaji bránit Zemi před invazí zlovolných mimozemšťanů, obsahuje všechny potřebné ingredience, aby překonal úzké mantinely žánrové tvorby a stal se plnohodnotným uměleckým dílem, takzvanou vysokou literaturou vhodnou pro intelektuály i pro normální slušné čtenáře.

(Informace o autorovi jsou stručnější verzí medailonku, který na vlastní nebezpečí připravil redaktor časopisu Pevnost Jiří Popiolek. Ihned po jeho odevzdání bohužel záhadně zmizel, ale říká se, že se skrývá v nejmenované vesničce na Ostravsku, kde žije po tarzanovsku jako člen zdivočelé kočičí smečky.)