Večernice

Na černé obloze je první hvězda,
není tam sama, byť se to tak nezdá.
Byť není samotná, sama se cítí,
od doby co ji noc má ve své síti.

Neslyší, nemluví, jenom se třpytí,
co byste neřekli, to pro vás svítí.
Je jenom takový nebeský květ
pro radost, pro štěstí, pro celý svět.

Nikdy nic nedělá, vždyť ani nemůže,
z místa se nepohne, i tak nám pomůže,
Na duši pohladí, když bude třeba,
jestli chceš peníze, tak ty ti nedá.

Leckdo ji zavrhne s tím, že je zbytečná,
naštěstí pro nás je k tomuhle netečná.
Přesto tam pro nás je, na místě, ztracená,
penězi zastřená, básníky zkrášlená.

Je plná lásky a tu nám předá,
ostatní žárlí na ni až běda.
I tma ji pokouší, tu krásu jasnou,
pokud ji přesvědčí, pak světla zhasnou.

Proto až půjdete tou nocí černou,
obraťte své zraky na lásku věrnou.
Věnujete jí pohled, přece nic nestojí,
ať ví, že s vámi v té zkoušce obstojí.