Mad lover – 3. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Pokračování povídky Mad lover, fanfiction k sérii Bratrstvo černé dýky.

Ne každý v Bratrstvu je nadšený z toho, co se děje…

2. kapitola

Když Escalade projel systémem bran, které chránily Dariův dům, Vishous tlumeně zaklel. Na nádvoří před hlavním domem už čekal Wrath.
„Nevypadá moc nadšeně,“ utrousil Rhage.
Ve dveřích se objevil Havers s lékařskou brašnou a na chvíli se v očekávání pacienta přestal tvářit jako před popravou. Necítil se v domě Bratrstva dobře. Přestože mu Wrath za záchranu svého života udělil milost, žádný z bratrů si neodpustil výhružný pohled nebo zavrčení, když se s Haversem potkal.
„Tys mu nic neřekl?“ dovtípil se Phury.
„Nebyl čas,“ zamumlal Vishous a zastavil přímo přede vchodem. Vystoupil, a než stihl cokoliv udělat, Wrath stál vedle něj a do okolí se šířil jeho ledový vztek.
„Přivezl jsi cizí ženu? Sem?“ zeptal se nevěřícně. Phury mezitím vysvětloval lékaři, že v zavazadlovém prostoru je uspaný civilista, kterému by nemělo nic být, ale upírka na zadním sedadle vypadá zle.
„Měl jsem ti to říct už dřív, ale nevěděl jsem, že se k nám dostane takhle,“ zvedl Vishous ruce v obranném gestu.
Wrath se zhluboka nadechl a zavrčel:
„Do pracovny. Hned!“
Vishous bez odporu zabouchl dveře od auta a vydal se do domu.
„Hej!“ křikl Rhage. „A co s ní?“ Vishous jen pokrčil rameny a vysloužil si tak další závan studeného vzduchu od Slepého krále.
„Bezva,“ napodobil ironicky jeho gesto Rhage.
Havers nervózně přešlápl. „Toho muže můžete odvézt, za pár hodin se probere. Kdyby se necítil dobře, může se stavit na klinice. Ji ale potřebuji ošetřit hned. Určitě má zlomené obě kosti levého předloktí a možná nějaké kosti v obličeji. Můžete ji odnést do nějakého pokoje?“
„Jasně,“ přikývl Rhage. „Třeba tady Celibát si ji u sebe klidně může nechat a já si ji půjčím, až jí bude trochu líp.“
„Mohl by ses pokusit občas přemýšlet, než něco vypustíš z pusy?“ zamračil se Phury.
Rhage se zakřenil. „Ale? Snad jsem tě neurazil? Dobře, nebudu ti říkat Celibáte.“
„Nejde o mě, jde o ni!“ zlobil se Phury.
Rhage nakoukl do prostoru auta a pak se ušklíbl. „Jí je to jedno, jsem si jistej.“
Z domu vyšel Butch a snažil se nedat na sobě znát překvapení.
„Prý mám odnést zmlácenou upírku do pokoje pro hosty a vy máte všichni jít k šéfovi na kobereček. Nebudu předstírat, že chápu, co se tu děje.“
„My jen poslechli Vishouse!“ bručel Rhage obranně, ale zamířil za Phurym do domu.
V pracovně už byli všichni včetně Zsadista, který stál v nejzazším rohu a mračil se na osazenstvo kanceláře. Wrath si nervózně poklepával prsty na desku stolu a celá místnost byl naplněna vůní tureckého tabáku.
„Takže?“ otočil Wrath obličej s širokými slunečními brýlemi k Vishousovi. „Můžeš mně a bratrům vysvětlit, proč tu máme do krve zbitou civilistku?“
Vishous si nervózně promnul levou rukou v kožené řidičské rukavici levý spánek, který zdobilo výrazné tetování ve Staré řeči. Ještě jednou potáhl z ručně balené cigarety a pak znovu trhl rameny.
„Zdálo se mi o ní.“
„To jsme nečekali,“ zamumlal Rhage a Tohrment po něm zlostně sykl.
„Nějaké detaily? Třeba proč je tu?“ Wrath se snažil zachovat klid, ale svaly se mu pod kůží zlostně napínaly.
„Netuším. Viděl jsem ji s námi večeřet,“ odpověděl V. Bratři se po sobě zmateně podívali.
„Jak večeřet?“ ozval se Tohr.
Vishous se uchechtl. „Naprosto kultivovaně.“ Vysloužil si za to od nového šéfa Bratrstva ledový pohled a od jejich krále ránu pěstí do stolu. Povzdechl si a řekl:
„Prostě seděla s námi u stolu a jedla. Beth jí podala misku s hráškem, ona jí poděkovala, nandala si a předala ji někomu vedle sebe. To je všechno. Proto jsem ji sem vzal.“
Ticho bylo hmatatelné. Všichni čekali, že V ještě něco dodá, ale jen si nervózně poposunul kšilt baseballové čepice z čela.
„Takže bude s někým z nás?“ zeptal se Wrath.
„Řekl bych, že jo,“ souhlasil Vishous.
„Proto jsi jí dal napít?“ zajímal se Phury. Ti, kteří ještě nevěděli, jak Vishous Maddy vystopoval, vypadali stejně překvapeně, jako osazenstvo auta pár desítek minut předtím.
„Takže sis sem přitáhl ženskou. A všichni jsme se sem kvůli tomu museli seběhnout, jako bychom neměli nic lepšího na práci,“ řekl jedovatě Zsadist a jeho výraz byl ještě děsivější než obvykle.
„Není moje,“ řekl rozhodně V.
„Jistě, vousáči. A proto jsi ji od sebe nechal pít?“ Zsadistův tón byl ostrý.
„Nechal jsem ji od sebe napít, protože byla skoro mrtvá. Byl jsem se na ni podívat chvíli po tom, co se mi o ní zdálo – protože když jsme jí předtím byli říct, že je z ní vdova, rozhodně nevypadala jako někdo, kdo se z jakéhokoliv důvodu dostane k nám do domu. Našel jsem ji úplně vyhladovělou.“ Na chvíli se odmlčel a zapálil si další cigaretu, kterou vytáhl ze stříbrného pouzdra. „Nebyl jsem z toho kdovíjak odvázanej, ale neměl jsem čas shánět někoho z vás. Bylo to vážně jen tak tak.“ Po další chvilce ticha dodal: „Jednou mi za to někdo z vás poděkuje.“
„Dobře,“ prohrábl si Wrath vlasy a vypadal už zcela klidně. „A jak se dostala do bitky s bezduchými?“
„Do bitky?“ Tentokrát byl v Zsadistově tónu poznat nepředstíraný zájem.
„Jednoho z nich zastřelila,“ vysvětlil Rhage a bratři zamručeli obdivem.
„Kontroloval jsem ji každou noc,“ řekl V do oblaku hustého dýmu, který se mu vytvořil před obličejem. „Většinou byla doma, občas jsem ji cítil někde za městem. Bylo dobrý, že se hýbe. Už neležela na posteli a nehodlala umřít. A dneska jsem ji cítil v centru. Projel jsem kamery na křižovatkách a viděl ji běžet v tom bloku, kde je ZeroSum. Tak jsem se Reverendovi naboural do systému ostrahy a zjistil, co se děje vzadu.“
„Jo, my v tom jsme nevinně,“ přikývl Rhage a vysloužil si od V ušklebek.
„A to všechno proto, že ti je úplně ukradená?“ nevěřil mu Tohr.
Vishous rozhodil rukama: „Jsem nejspíš svatej. Suďte mě.“
„Necháme ji tu, dokud se neuzdraví. Pak si s ní promluvím,“ rozhodl Wrath. Zahrozil ukazováčkem na Vishouse: „Příště, až uvidíš někoho nového, buď tak laskav a řekni mi to hned.“
Když se jeden po druhém vytráceli z pracovny, Vishouse někdo popadl za paži a odtáhl ho za roh. Nebránil se, Zsadista poznal podle aury a vůně zuřivosti, která ho obklopovala.
„Vážně jsi nic víc neviděl?“ mračil se na něj. V klidně zavrtěl hlavou.
„Ale pokud se mi bude zdát o tom, že ti vyřezávám do zad její jméno, dám ti vědět, neboj.“
Zsadist zavrčel a odešel do svého pokoje.

***

Maddy se cítila, jako by jí někdo nafoukl hlavu. Rozhodně. Běžně neměla pocit, že má na obličeji pod kůží balónek naplněný héliem. Zasténala, když se pokusila si na tvář sáhnout a nahmatala obvazy. Co se jí stalo? Pamatovala si, že byla doma a chystala se vyrazit k tomu klubu. Tak proč se teď cítí jako hromada zlomených kostí? Pokusila se zvednout na loktech, aby se mohla posadit, ale bolest v levém předloktí ji donutila zaúpět a svalit se zpátky do polštářů.
„Neměla by ses hýbat,“ řekl potichu hluboký hlas.
Ztuhla a tělem jí projela vlna strachu. Neměla ponětí, kde je. Nic neviděla a navíc byla v té tmě s cizím mužem. A jako bonus se nemohla hýbat, takže mu byla vydána napospas. Srdce se jí rozbušilo.
„Neboj se. Tady se ti nic nestane. Počkej, rozsvítím,“ řekl ten hlas a prakticky okamžitě ozářilo místnost třepotavé světlo několika svíček.
Viděla jen jedním okem, druhé musela mít zalepené. Doufala, že ho má jen zalepené! Jakmile si přivykla na přítmí, podívala se směrem, odkud se ozýval hlas toho muže. Byl obrovský. Seděl na křesle kus od její postele a celé ho vyplňoval. Měl vlnité dlouhé vlasy a světlé oči. Měla pocit, že už ho někde viděla.
„Jmenuju se Phury,“ odpověděl na její nevyřčenou otázku. Její mozek pomalu zpracoval nově nabytou informaci a Maddy došlo, že je to jeden z bratrů. Ten, který jí donesl Fihrmův řetízek. Ta vzpomínka ji zase zabolela a dočasně ochromila. Chtěla pevně sevřít víčka, aby se vzpamatovala, ale oko pod obvazem měla opuchlé a způsobila si jen víc bolesti.
„Měla bys ležet. Budeš v pořádku, jen se nehojíš tak rychle, tak to pár dní potrvá.“
„Kde jsem?“ Její hlas zněl skřehotavě a mluvila tak potichu, že ji sotva slyšel. Musel se naklonit blíž.
„Jsi u nás v sídle,“ odpověděl. Když jí došlo, co právě řekl, měla chuť si úlevně vydechnout. Takže je našla! Do toho klubu evidentně dorazila a potkala se s nimi. Jen nechápala, proč se cítí tak hrozně a proč má zranění. Slyšela toho o bratřích dost. O Zsadistovi kolovaly nepěkné historky a jeho vztah k ženám byl vyhlášený. Údajně mu nedělalo potíže některé z nich zabít, když od nich pil, ale Maddy se nechtělo věřit, že by někdo takový byl tolerován v Bratrstvu. Snad by ji nezbili? Proč si ale nic nepamatuje?
„Mám okno,“ zamumlala.
Phury přikývl: „Havers říkal, že máš otřes mozku a může se to stát. Dali ti pěkně zabrat.“ Když nereagovala, dodal: „Střílela jsi do bezduchých.“
Jako kdyby jí někdo v hlavě rozsvítil, najednou věděla přesně, co se stalo. Viděla znovu, jak chce otevřít dveře dodávky, aby mohla vytáhnout ven toho smradlavého parchanta, viděla jako ve zpomaleném filmu, jak se k ní blíží ten třetí, který předtím nikde nebyl vidět. A cítila tu ránu, kterou dostala.
Tak tohle by ten nafouknutý pocit mohlo vysvětlovat.
Zasténala.
„Chceš něco proti bolesti? Nechal nám tu pro tebe injekce, kdyby se to nedalo vydržet,“ staral se Phury.
„Ne,“ hlesla. „Mám žízeň.“
Bez zaváhání jí pomohl zvednout hlavu, aby mohla vzít do rozbolavělých rtů brčko a napít se vody ze sklenice. Jeho dlaň podepírala její hlavu klidně a bez námahy, jako by nic nevážila, a přišla jí hrozně veliká.
„Dojdu pro Wratha. Chtěl vědět, až se probereš,“ řekl. Než vstal, ještě se k ní znovu otočil: „Proč jsi tam byla? Máš být někde v bezpečí, ne střílet do bezduchých.“
Maddy se pokusila ušklíbnout, ale bolelo to tak, že snahu vzdala.
„Hledala jsem vás. Chci se naučit bojovat,“ odpověděla.
Phury překvapeně zvedl obočí.
„Proč?“
„Zabili mi mého hellrena,“ zamumlala Maddy.
„Já vím. Omlouvám se.“ Smutek a lítost v jeho hlase byla nehraná. Tvářil se kajícně a Maddy chvíli  trvalo, než přišla na to, proč to tak je.
„Ale ne,“ vyhrkla potom. „Já neviním vás. Nebýt vás, možná tu už vůbec nejsme. On se mi ukázal ve snu, víš? Vrátil se ze Stínu a donutil mě žít dál, abych ho mohla pomstít. Proto jsem vás hledala.“
Phury se na ni díval s nevěřícným výrazem ve tváři. Maddy se zamračila:
„Nejsem blázen!“
„To neříkám,“ snažil se ji uklidnit, ale pokračovala:
„Přišel za mnou ve snu a nechal mě napít se jeho krve, abych měla sílu.“ Zamyslela se. „No dobře, možná to zní trochu… šíleně. Ale jsem tu. Můj muž chtěl pomstu a já ji zařídím, jen potřebuju, abyste mě naučili bojovat.“
Phury zavřel oči a palcem a ukazováčkem si promnul kořen nosu. Potom se zvedl a naštvaně zamručel:
„Omluv mě na chvilku, prosím. Musím jít zabít jednoho svého bratra.“
Jak kráčel ke dveřím, zdálo se Maddy, že trochu kulhá. I tak to byl obrovský bojovník, ze kterého by klidně šel strach – kdyby se nechoval jako skutečný gentleman. Nedovedla si ho představit v boji.

***

V Doupěti právě probíhala bitva ve stolním fotbale.
„Dej si ještě panáka,V!“ provokoval Butch svého spolubydlícího, ale oči měl upřené na hrací plochu a prudkými pohyby zápěstí se snažil vykrýt Vishousovy útoky. Upír se rozhodl vyrovnat Butchův rychlostní handicap několika loky Grey Goose a teď, po půl láhvi, se jejich síly zdály být konečně vyrovnané.
„Zapomeň, poldo. Teď už je to jen o tom, kdo je lepší,“ smál se a snažil se procpat míček za záda Butchova brankáře. Když se mu to povedlo, nadšeně zaryčel.
„Nic neslyším!“ okřikl je z koženého gauče Rhage, který byl tady častěji než ve svém pokoji v hlavním domě. Právě sledoval, jak si Saints opět jdou pro výhru. Všichni tři měli v plánu po západu slunce vyrazit někam mezi lidi.
Pak se ozvalo rázné zabušení na hlavní dveře.
„Zatraceně!“ zaklel Butch. „Hollywoode, jdi tam!“
„Jdi se vycpat, poldo! Mám tu nějakou práci.“
„Chvilku vydrží,“ nedal se V vytrhnout ze hry. Bušení se ozvalo znovu.
„Ruší nás to od hry!“ křikl Butch a vzápětí se mu podařilo střelit gól. Oslavil ho vítězným tanečkem a Vishous ho sledoval se stoickým klidem.
„Teď dotancuj otevřít, ty baletko,“ vyzval Butche. A o chvíli později litoval, že radši někam nezmizel, protože do obýváku nakráčel Phury a tvářil se pekelně nepříjemně.
„Jdeš si zahrát?“ kývl V bradou k fotbálku, ale věděl, že je to marná snaha.
„Nacpal jsi jí do hlavy nějaký řeči o pomstě! Myslí si, žes byl její hellren!“ vyštěkl Phury a jeho zlaté oči vztekle žhnuly.
Vishous si povzdechl a natáhl se po lahvi vodky.
„Je naživu, ne?“ namítl, když se napil.
„Je naživu? Ne na dlouho, ty chytráku! Hodlá lovit bezduché!“ vztekal se Phury a přecházel po pokoji, čímž všechny tři ostatní bratry znervózňoval.
„Proto byla za ZeroSum!“ došlo Rhageovi. „To nebyla náhoda! Bitkařka, no bezva! To si dám líbit.“
„Sklapni, Hollywoode,“ zavrtěl hlavou Vishous. „Hele, jen jsem ji potřeboval udržet naživu. Co jsem jí asi měl říct? A netvrdil jsem, že jsem její muž, to si usmyslela sama!“
„Jo? Tak jí to běž vysvětlit. Bude mít určitě velkou radost!“ ukázal Phury ke dveřím. „A pak vysvětli Wrathovi, jak se jí zbavíme. Protože ona nás hledala. Chce se naučit bojovat.“
V místnosti zavládlo ticho, přerušované jen hlasem komentátorů.
„Cože?“ udělal nechápavě Butch.
„Chce, abychom ji naučili zabíjet. A bránit se. A vypadala vcelku odhodlaně, i přes tu hromadu obvazů,“ odsekával Phury. „Tak ať jí teď tady pan Chytrej vysvětlí, že je to blbej nápad a že se má vrátit domů!“
Vishous si zamyšleně promnul bradku.
„Jenže ona se nemá vrátit domů. Nebo rozhodně ne napořád.“ A pak se usmál na Phuryho: „Tak ji prostě nauč sebeobranu, ne?“
Phury chvíli stál a zlostně si svého bratra měřil. Nakonec zavrtěl hlavou:
„Jdu za Wrathem. Tohle je vážně šílený!“
„To ona je šílená, co?“ řekl uznale Rhage, když se za Phurym zavřely dveře. „Šílená Maddie, hele! To je dobrý, ne?“
„Zkus jí to říct,“ zazubil se na něj Vishous. Zvuk vytahovaných rolet jim všem zvedl náladu.

Pokračování příště.

Původně publikováno na webu Bez-hranic.cz