Mad lover – 2. část (Bratrstvo černé dýky ff)

Fan-fikce / 24.3.2013 /

Druhý díl povídky Mad lover – fanfiction k  sérii Bratrstvo černé dýky.

Maddy vyráží do boje s bezduchými…

1. kapitola

mad3Čekala. Snažila se tvářit nenápadně a splynout s okolím, ale moc jí to nešlo. Do klubu ZeroSum se trousili lidé i upíři, oba druhy však měly jednu věc společnou: smysl pro extravaganci. Maddy pochopila, že v džínách a tmavé mikině nemá šanci se dostat dovnitř – vyhazovač u vchodu každého přejel zkoumavým pohledem a nedostatečně atraktivní typy posílal pryč. Pokud se bude chtít dostat blíž k Bratrstvu, bude muset nejdřív zavítat do butiku s hnusným oblečením a koupit něco hodně krátkého a barevného.

Což bude ještě podivnější, než když si šla hned po probuzení z toho zvláštního snu bez jakýchkoliv znalostí pořídit zbraně. Vlastně si ani pořádně nepamatovala, jak se jí podařilo toho muže v prodejně přesvědčit o tom, že je vážně potřebuje a že nevadí, že nemá zbrojní pas a nikdyglocka nedržela v ruce. Ale musela být hodně přesvědčivá, protože ten dobrý muž jí ještě poradil, že není dobré si dávat nůž do boty. A s nečitelným výrazem jí podal pouzdro na kotník.

Snažila se moc nemyslet. Myšlenky zákonitě vedly ke vzpomínkám a vzpomínky bolely, pořád. Teď už ta bolest nebyla oslepující. Nepřikovala ji k posteli tak, že se nedokázala pohnout. Bolelo to tupě, hluboko, napořád. Ta bolest ji hnala dál. Připomínala jí, proč se hýbe, proč se večer probouzí, proč dýchá. Ta bolest byla Fihrm. Měla ho pořád v sobě, i když jeho vůně z ní už dávno vyprchala.

Věděla, co chce. Dostat se k Bratrstvu. Nechat se od nich naučit bojovat. A pak jít a zabít každého zatraceného bezduchého, kterého najde. Žádné oko za oko. Jeden nebude stačit. Za to, jak jí zničili život, jich budou pykat desítky. Stovky. Dokud je nevyhladí. Jenže Bratrstvo bylo… Nedohledatelné. Nevystopovatelné. Někdo se sakra dobře postaral o to, aby se o nich nedalo nic zjistit, pokud to oni sami nechtěli.

Chápala to. Bezduší jim šli po krku, stejně jako oni jim. Ale mohli si zřídit nějakou linku, na kterou by se jim dalo zavolat, ne? Ušetřili by tak Maddy práci se stovkami mailů a telefonátů všem upírům, na které si vzpomněla. Nikdo nic nevěděl. Zkoušela najít jakoukoli zmínku na internetu, ale bylo to zbytečné. Nadávala si, že je vážně úplně pitomá, když si myslí, že by se něco takového objevilo na síti. Jenže pak zjistila, že o Bratrstvu sice není schopná najít nic, ale o útoku a obraně se toho dá najít spousta. Udiveně procházela weby nejrůznějších lidských nacionalistických militantních skupin, prohlížela si videa s výcvikem sebeobrany, boje s nožem, s baseballovou pálkou, s klackem. Chvaty, které nepatřily k žádnému bojovému umění, ale dokázaly protivníka zastavit. Znehybnit, zmrzačit, zabít. Teorii střelby. Bylo tam všechno. Volně přístupné.

A moc se jí to hodilo.

A pak získala od Fihrmova kolegy informaci o tom, že někde slyšel, že ZeroSum je častým útočištěm Bratrstva. Boj měla teoreticky zvládnutý. Teď potřebovala ověřit, jak je na tom s praxí.

A tak tu teď stála. Na protějším chodníku, opřená o mříže na výloze prodejny, schovaná ve stínu stromu. Čekala. Pamatovala si, že ti dva, kteří jí přijeli oznámit Fihrmovu smrt, byli obrovští. Děsiví. Oblečeni v černé kůži. Byla si jistá, že někdo takový se nedá přehlédnout. Prostě si na ně počká.

Nikdy předtím nebyla trpělivá. Chtěla všechno hned, a když koupila Fihrmovi dárek, nikdy nevydržela a dala mu ho hned v den nákupu, ne až při oslavě. Jenže teď už nebyla tamta Maddy. Nebyla milující bojácná manželka, která bez svého muže nedokázala rozhodnout ani to, jaké budou mít tapety v ložnici. Byla jiná. Madeline byla pryč. Takže čekat čtyři hodiny na příchod někoho cizího, velkého a děsivého jí nedělalo problém. Když nepřijdou dnes, přijdou zítra. Nebo pozítří.

Z jejích úvah ji vytrhl krátký výkřik. Zdálo se jí, že byl něčím utlumen. Jako kdyby někdo křičícímu zacpal ústa. Zkoumavě se rozhlédla. Nezdálo se, že by si toho někdo jiný všimnul. Nedočkaví nadšenci dál stáli ve frontě, vyhazovač se tvářil stejně hrozivě. Všichni to byli lidé, nejspíš nic neslyšeli. Ona ano. Dokonce se jí zdálo, že slyší zvuky souboje. Rány, přerývavý dech, nekoordinované šoupání nohou po zemi. Váhavě se odlepila od výlohy a vydala se k rohu domu.

Nepletla se. Zvuky o něco zesílily. Do krve se jí nalil adrenalin. Možná je to jen obyčejná rvačka, ale tohle je klub, kam chodí upíři. Pokud by byla bezduchý, rozhodně by se zkusila podívat po okolí, jestli někoho osamoceného nenajde. Srdce jí bušilo, dlaně měla zalité studeným potem a ruce se jí trochu třásly, ale zároveň se jí z hrudi ozvalo tiché zavrčení. Jak se rozběhla přes ulici ke zdroji těch zvuků, ruka jí nečekaně automaticky zamířila k pasu k pouzdru s pistolí. Klusala podél zdi a v duchu si opakovala informace z videa: prohlédnout si celé místo souboje, mít přehled o všech protivnících, mířit na horní polovinu těla. Přistihla se, že se bojí. A zároveň se nemůže dočkat, až zjistí, jestli to jsou opravdu bezduší. Zahnula za roh a ucítila sladkou vůni. Lechtala ji v nose a vadila jí. Bylo to jako mýdlo, dětské mýdlo. Nebo spíš jako dětský zásyp. Nevěděla, proč si je jistá – ale byl to pach bezduchých. Stoprocentně. Jako by to v sobě měla podvědomě uloženo. Hluboké zavrčení, které vydala, ji samotnou překvapilo. Nebylo obranné. Bylo výhružné. A dodalo jí odvahu k tomu, aby s glockem v rukách, přesně tak, jak to viděla na videu a jak to trénovala za městem v lese, vyběhla zpoza rohu.

Vysoký bledý muž s nepřirozeně světlými vlasy právě zavíral posuvné dveře od šedého minivanu Chrysler. Maddy zahlédla, že na podlaze zadní části vozu leží mužská postava se svázanými zápěstími a hadrem přes hlavu. Druhý světlovlasý muž právě nasedal na místo řidiče.

Na moment se nemohla rozhodnout, jestli má nejdřív zamířit na řidiče, nebo toho, co byl blíž k ní. Rozhodla se přesně ve chvíli, kdy si jí ten u zadních dveří všiml a s překvapeným výrazem se k ní otočil. Než stihl udělat další pohyb, vystřelila. Počítala s tím, že zbraň neudrží pevně a kvůli zpětnému nárazu půjde střela trochu výš – věděla to. Trénovala to. Ale netrénovala střelbu v pohybu a na pohybující se cíl, takže skoro minula. Kulka zasáhla bezduchého někam do ramene. Bolestivě zařval, a ačkoliv byl zraněn, rozběhl se přímo na Maddy. Vypadalo to, že zuřivost ho žene dál.

Stejně jako Maddy.

Protože ve chvíli, kdy se na jeho obličeji objevil nenávistný výraz, si představila,že takhle se tvářil ten, co jí zabil Fihrma. Možná to byl přesně tenhle. Teď se přece snažil unést někoho dalšího. Možná chtěli udělat vdovu z další shellan. A tyhle rychlé záblesky myšlenek ji donutily se pohnout. Znovu zamířit, tentokrát o něco níž, a střelit. Překvapilo ji, jak snadné to napodruhé bylo. Bezduchému se hned po zásahu podlomily nohy a složil se k zemi. Nevydal ze sebe ani hlásku.

Maddy pocítila zadostiučinění. Skoro měla chuť říct nahlas něco jako To máš za to, ty sráči! O možnost pronést podobnou větu ji ale připravil zvuk zabouchnutých dveří. Řidič se evidentně nestaral o to, co se bude dít s jeho druhem. Chtěl ujet.

Ve střílení na auto měla praxi. V lese za městem byl nepovolená skládka; ne moc velká, ale poskytla jí dostatek tréninkových cílů. A starý dodge byl jedním z nich. Proto teď zamířila na levou přední pneumatiku a vystřelila. Trefila se. Ještě zbývá čtrnáct nábojů, nesmí zapomenout počítat. Další šla do bočního okénka. Sklo se vysypalo dovnitř a uslyšela polekané vyjeknutí. Řidič se nepokusil nastartovat. Dal jí dost času na to, aby se dostala na úroveň jeho dveří.

„Vylez ven!“ křikla a samotnou ji zaskočilo, jak chraptivý má hlas. Bezduchý dál seděl za volantem a pozoroval ji bez náznaku jakýchkoliv emocí. Přiblížila se ke dveřím, pistoli pořád před sebou.

„Ven z auta! Hned!“ Nechápala, co dělá. Proč se nesnaží ji poslechnout, nebo naopak utéct. Jen tam seděl a zíral na ni. Měla chuť ho prostě zastřelit. A na druhou stranu chtěla, aby vylezl ven a bránil se. Aby mohla vytáhnout ten nůž a zkusit, jestli řezat do nich je stejně snadné jako střílet. Na malý okamžik ji napadlo, že by Fihrma určitě vyděsilo, co tu dělá a jak přemýšlí. Pak se ale podívala bezduchému do těch divně světlých očí a ušklíbla se. Fihrm už není. A ona ho pomstí. Pustila pistoli levou rukou a natáhla se po klice, pohled pořád upřený na bezduchého. A v tu chvíli periferním viděním zaznamenala pohyb před čumákem auta. Než stihla cokoliv udělat, vzduch prořízlo zasvištění a na ruku jí dopadla baseballová pálka s takovou razancí, že cítila, jak jí praskla kost. Tahle bolest byla zatraceně silná. A místo vzteku a touhy po pomstě ji najednou ovládl strach, protože ten bezduchý, který se odkudsi objevil hned vedle ní, vůbec nevypadal, že by smířeně čekal na to, co s ním udělá. Znovu se rozmáchl a Maddy došlo, že jí míří přímo na hlavu.

Ta rána byla obrovská.

Ještě si stihla uvědomit, že to vážně kurevsky bolí.  A pak byla tma.

***

Rhage neměl rád noci, kdy se nic nedělo. Nebavilo ho hlídkovat a nemít možnost někomu pořádně nakopat zadek. Chodit ulicemi bylo vážně o ničem. Navíc Phury nebyl moc zábavný společník. Rhage měl bratra rád jako všechny ostatní, ale zrovna s Phurym si tak nějak neměl co říct.

Absolutně. O čem si povídat s chlápkem, co je i přes svůj ne právě zanedbatelný věk panic a nehodlá na tom nic měnit? O počasí?

Neuvědomil si, že si odfrkl nahlas, dokud se na něj Phury neotočil s tázavě zvednutým obočím.

„Nic, nic,“ zavrtěl hlavou Rhage. „Jen jsem si na něco vzpomněl,“ dodal. Pak ho napadlo, že by možná nebylo od věci se Phuryho zeptat, jestli si vážně nikdy neuleví ani sám. To přece nemohl vydržet. Takovou dobu. Musel aspoň –

Jeho rozjímání přerušilo zvonění mobilu. Phury sáhl do kapsy kožených kalhot, vyndal telefon a ohlásil se. Rhage slyšel jasně a zřetelně Vishousův hluboký hlas:

„Vzadu za ZeroSum. Jedu tam, budeme potřebovat odvoz.“

Na nic nečekali a dematerializovali se.

Když se objevili u zadního vchodu klubu, Rhage musel několikrát mrknout, aby si byl jistý, jestli vidí dobře. Bohužel viděl.

Byli zvyklí na hodně ošklivé věci. Zažili toho dost. Věděli, že bezduší jsou schopni hodně velkých krutostí, ale vidět jednoho z nich, jak vztekle kope do bezvládného ženského těla, a druhého, jak čeká s odjištěným glockem namířeným na její hlavu, to zaskočilo i oba bojovníky. Probrali se ale prakticky hned. Phury během těch několika kroků k bezduchým vyndal z kožených pouzder na ramenních popruzích dýky, Rhage se vzteklým zavrčením jen sevřel ruce do pěstí.

Bezduší vypadali zaskočeně. A vyděšeně. Nekladli prakticky žádný odpor a během minuty se na temném dvoře dvakrát zablesklo, jak dýky vražené do jejich hrudí navždy sprovodily jejich ostatky ze světa.

Rhage si klekl ke zkrvavené ženě v bezvědomí. Byla to upírka, ale nedokázal říct, jestli už ji někdy viděl – na to byla moc ošklivě zřízená. Ale dýchala a puls měla pravidelný, to bylo dobré znamení. Rhageovi už došlo, proč sem Vishous mířil v escaladu. Rozhodně nebyla ve stavu, aby se mohla dematerializovat, ani kdyby se probrala. Jen byl zvědavý na to, jak bude V brblat, až mu ta holka zničí světlá kožená sedadla. A už vůbec nechápal, jak věděl, kam je má poslat, ale už se naučil to neřešit a prostě mu věřit.

Phury zatím prohlédl muže v dodávce. Byl také v bezvědomí, ale na krku měl stopy po vpichu. Nadopovali ho sedativy, aby se nemohl přemístit pryč. Možná byla ta žena jeho družkou? Ale proč by jemu nic neudělali a ji takhle brutálně zřídili?

„Co to je?“ vyhrkl Phury, když vylezl z dodávky. Díval se někam za Rhage a ten se podíval tím samým směrem. Na zemi leželo něco, co vypadalo jako bezvládné tělo. Phury došel blíž a překvapeně se otočil na svého bratra:

„Další. Zastřelený. Slušná rána.“

Klekl si a záblesk způsobený zmizením těla se rozplynul ve světlech přijíždějícího auta. V tutéž chvíli žena na zemi zasténala.

„Dobrý, už je to za tebou,“ konejšil ji Rhage a pokusil se ji pohladit po čele, protože to vypadlo téměř nezraněně. Vishous zastavil jen kousek od nich a vystoupil z auta. Dřepl si a nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Ta holka je vážně šílená!“ zabručel a v jeho hlase byl slyšet vztek, ale i něco, co Rhageovi připadalo jako respekt. To mu ale k černovlasému bratrovi s bradkou a tetováním kolem oka moc nesedělo; bylo o něm známo, že ženami spíše opovrhuje. Vypadalo to, že si vážil jen Beth – a to jen kvůli tomu, že to byla Wrathova shellan a jejich královna.

„Ty víš, kdo to je?“ zeptal se Phury.

V přikývl. „Taky ji znáš. Byli jsme jí před dvěma měsíci říct, že přišla o hellrena.“

Phury se na chvíli zamyslel a pak překvapeně hlesl: „Madison? Taková tichá? Dával jsem jí jeho řetízek? “

„Madeline,“ opravil ho Vishous. „Vezmeme ji k nám, už jsem volal Haversovi.“ Překvapivě něžně ji zvedl ze země a vracel se s ní k autu. Phury mu otevřel zadní dveře, aby ji mohl položit na sedadlo.

„Pojede k nám?“ divil se Rhage. To rozhodně nebyl normální postup. Přece jen to byla civilistka. „Proč?“

„Zdálo se mi o ní,“ řekl Vishous klidně a obešel auto, aby mohl z kufru vytáhnout deku. Přikryl jí stále tichou ženu. Phury ani Rhage nic nenamítali. Bylo jim jasné, že je lepší o Vishousových vizích a snech raději nevědět. Většinou to nebylo nic příjemného.

Nasedli do auta. Až tam to Rhageovi došlo. „Jak jsi ale věděl, kde bude?“

V byl zticha, vypadalo to, že se soustředí na cestu. Všichni tři však dobře věděli, že nic takového nepotřebuje.

„V?“ naléhal Rhage.

„Co?“ odsekl podrážděně.

„Jak jsi sakra věděl, kde bude?“ Pokud na sobě neměla GPS modul, jako měli oni v hodinkách, tak jediný způsob, jak ji mohl lokalizovat, byl pomocí sledování své krve. To by ovšem znamenalo, že by ji od sebe musel nechat napít. Což byl ovšem nesmysl, protože V nikdy nenechal žádnou ženu, aby se byť jen přiblížila k jeho žilám.

„Ona od tebe pila,“ řekl Phury potichu. Vishous mlčel a pak pokrčil rameny.

„Prostě se mi o ní zdálo,“ zopakoval.

Pokračování příště.

 

Původně publikováno na webu Bez-hranic.cz

komentáře 2

  • Lucie 25.3.2013na16.41

    Díky, těším se na pokračování !

  • Veru 12.6.2013na22.17

    Moc pěkný!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít