Stefanovy deníky 5 – Úkryt

Po Londýně se šíří zprávy o surových vraždách mladých dívek. Podezření padá na Damona. Společně se Stefanem brzy zjistí, že pomluvy jsou součástí pomsty starého upíra. Jde o trest za smrt mladé upírky Katherine, dávné lásky obou bratrů. Damon a Stefan stojí před sílou a krutostí, na které nestačí. Jejich úkryt už není bezpečný…

Úvod
Před smrtí začne krev umírajících proudit rychleji, pulzuje jim v žilách a naplní je vším, co je dělá lidmi – adrenalinem, strachem a touhou po životě. Ten zvuk se ničemu nepodobá. Zvuk, který jsem dychtivě poslouchal v očekávání příchodu smrti. Ale tlukot, jenž mi právě zněl v uších, nevydávalo lidské srdce. Nebylo v něm horečné vzrušení, díky němuž se krev stávala tak neodolatelnou. To srdce bylo moje… moje a mého bratra.

Znovu jsme se ocitli na samém okraji smrti a právě jsme se vraceli do Londýna.

Londýn jsem poznal jako město klamu a zkáz y. Přišli tu o život nevinní lidé a po ulicích tekla krev jako voda. S Damonem jsme se tam vraceli, abychom to zastavili. Jen jsem doufal, že za to nezaplatíme příliš vysokou cenu.

Před pár hodinami mě napadl Samuel, lstivý a pomstychtivý upír, a nechal mě na pospas smrti. Zachránil mě Damon. Vypadalo to jako zázrak, když se v chatce objevil a odtáhl mě do bezpečí těsně před tím, než celou stavbu zachvátily plameny.

Jenže na zázraky už dávno nevěřím. Bylo to jen štěstí. A v téhle chvíli jsem víc než kdy jindy potřeboval, aby štěstí zůstalo na mé straně. Spoléhat na instinkty nestačí. Ty mě už bezpočtukrát zradily a vždycky jsem způsobil něčí smrt. Věděl jsem, že jestli mě ještě jednou zradí, další smrt bude ta moje. Mohl jsem se jen vrhnout do bitvy se zlem a doufat, že mě štěstí neopustí.

1. kapitola
Zahvízdání lokomotivy rozčíslo ticho a vyrušilo mě ze snění. Okamžitě jsem byl ve stavu pohotovosti a posadil se. Seděli jsme ve vagonu první třídy a byli jsme obklopeni takovým komfortem, jaký si jen dokážete představit. Mezi dvěma luxusními lavicemi potaženými červeným sametem stál stůl, na němž ležel talíř s nedotčenými sendviči. Hned vedle byla naskládaná hromada novin. Za oknem se míhala krajina, svěží a plná života. Na polích se pásla stáda dobytka. Bylo těžké uvést v soulad klid a nádheru okolí s hrůzou a zmatkem v mé hlavě.

Cora seděla naproti mně. Na klíně jí ležela otevřená malá bible vázaná v kůži. Upřeně se dívala z okna, jako kdyby jí svět za ním mohl nabídnout odpovědi, které jsem já neznal. Cora, nevinná dívka, se stala součástí světa upírů, aniž by s ním sama měla cokoli společného. Právě byla svědkem přeměny své sestry v jednu z krvežíznivých zrůd, jichž se tolik bála.

Před pouhým týdnem byl můj život tak příjemný – těžko bych ho mohl nazvat dobrý – jak jsem jen mohl doufat. Koneckonců, měl jsem štěstí, že moji věčnou žádostivost zmírňovaly prosté radosti jako zlaté západy slun ce a nedělní večeře. Ale můj život byl klidný. Po všech těch letech, kdy jsem utíkal před nepřáteli i před vlastní vinou, byl klid něco úžasného.

Před týdnem jsem byl zaměstnaný jako správce na statku Abbottových a mou největší starostí bylo, jestli ploty na pastvinách nepotřebují opravit.

Před týdnem jsem seděl v obývacím pokoji Abbottových na pohodlné židli potažené červeným sametem. Na stole vedle mě stála sklenička brandy, na klíně mi ležel jeden ze Shakespearových spisů. A přestože jsem se musel živit krví veverek nebo vrabců, abych uspokojil svůj hlad, užíval jsem si vůni pečeného masa, které připravovala paní Duckworthová, hospodyně Abbottových.

Před týdnem jsem sledoval, jak do dveří vběhl Oliver Abbott a za ním jeho starší bratr Luke. Oba si hráli v lese a byli celí špinaví. Ale místo toho, aby jim jejich matka Gertruda vynadala, sehnula se a zvedla jeden z oranžových javorových listů, které s sebou přinesli.

„Nádherné! Není podzim kouzelný?“ vykřikla radostně a zkoumala list, jako by to byl vzácný klenot.

Píchlo mě u srdce. Samuel byl zodpovědný za to, že Oliverovo malé, krve zbavené tělíčko bylo teď pohřbené pod hromadou listí. Gertruda a zbytek Abbottovy rodiny – otce Georga, Lukea a nejmladší Emmu – Samuel ušetřil, ale těžko jsem si dokázal představit hrůzu, v jaké teď všichni žijí. Samuel je přinutil věřit, že jsem to byl já, kdo unesl a zabil Olivera. Pokusil se tak vyrovnat skóre ve sporu, o jehož existenci jsem nic netušil – a už vůbec jsem nedokázal odhadnout, jak se bude dál vyvíjet.

Pevně jsem zavřel oči. Damon právě opustil kupé a nejspíš se krmil na nějakém pasažérovi. Nelíbilo se mi, že se můj bratr živí lidskou krví, ale teď jsem byl vděčný za chvíli klidu. Farmu jsem opustil před pár hodinami a teprve jsem se začínal uklidňovat. Povolil jsem ramena a srdce mi přestalo bušit do žeber. Momentálně jsme byli v bezpečí. Ale bylo mi jasné, že v Londýně to bude úplně jiné.

Podíval jsem se na bibli, kterou měla Cora otevřenou na klíně. Určitě v ní někdo často listoval; obálka byla ošoupaná a stránky plné šmouh. Ale v bibli nebylo nic, co by mohlo pomoct jí nebo komukoliv dalšímu v tomhle vagonu prokletých.

V dálce jsem zaslechl blížící se kroky. Tlukot mého srdce se zrychlil. Sedl jsem si a připravil se k obraně proti tomu, kdo se objeví: ať to bude Samuel, Henry, nebo nějaký jejich patolízal, s nímž se teprve seznámím. Cítil jsem, jak se Cora vedle mě napnula, oči měla široce otevřené strachem. Objevila se ruka, jež se chystala odtáhnout závěs a otevřít kupé. Poznal jsem ozdobný prsten s lapisem lazuli, který se podobal mému, a s úlevou jsem si oddechl. Vracel se Damon. Oči měl rozšířené a podlité krví.

„Podívej se na tohle!“ vyprskl a zamával mi novinami před obličejem.

Vytrhl jsem mu je z ruky a přečetl si titulek: SVĚDEK IDENTIFIKOVAL JACKA ROZPAROVAČE. Pod velký mi písmeny byl obrázek Damona. Rychle jsem přelétl očima první řádky: Příšerným zabijákem je muž z vyšší společnosti. Minulý týden byl Damon DeSangue pozitivně identifi kován v souvislosti s vraždou u Millerova dvora.

Vlak uháněl k Londýnu, k městu, jež teď věřilo, že Damon je Jack Rozparovač. Byli jsme jako myši na cestě do hadího chřtánu.

„Můžu se podívat?“ zeptala se Cora a netrpělivě natáhla ruku.

Damon si jí nevšímal. „Aspoň tam mohli dát nějaký lepší obrázek. Tohle se mi vůbec nepodobá,“ řekl rozmrzele, usadil se na lavici vedle mě a zmačkal noviny do koule. Ale já si všiml, jak se mu třesou ruce. Chvění bylo tak nepatrné, že lidské oko ho nemohlo zaznamenat. Tohle nebyl ten sebejistý Damon, jakého jsem znal.

Cora si rychle prohlédla noviny, které ležely vedle našich táců s netknutou snídaní.

„Jsme jen pár kilometrů od Londýna,“ poznamenal jsem a podíval se na Damona. „Co uděláme, až se tam dostaneme?“ Byl jsem si jistý, že nás zatknou, jakmile vlak dorazí na nádraží v Paddingtonu.

„No,“ pronesl Damon, odhodil zmuchlané noviny na podlahu a ještě na ně dupl. „Slyšel jsem, že Britské muzeum je skvělé. Ještě jsem neměl možnost ho navštívit.“

„Tohle není legrace, Damone. Hledají tě. A jakmile tě najdou…“ Otřásl jsem se při pomyšlení, co by se stalo, kdyby policie Damona našla.

„To já vím. Ale co mám dělat? Věčně se ukrývat, protože mě obvinili ze zločinu, který jsem nespáchal? Samuel za to musí zaplatit. Kromě toho, policie se nebojím. Mám v rukávu pár triků.“

„V těchto novinách jsi taky,“ promluvila tiše Cora a zvedla přední stranu London Gazette. U článku nebyl žádný obrázek, jen titulek: JACK ROZPAROVAČ ODHALEN, STÁLE NA ÚTĚKU.

Damon popadl noviny a rychle je přelétl očima. Pak se obrátil ke mně. „V tisku o mně píší jako o šlechtici. Já teď vypadám jako nějaký ubožák, takže pochybuju, že by mě někdo poznal,“ prohodil, jako kdyby chtěl přesvědčit sám sebe. Sepnul prsty, uhladil černé vlasy dozadu a pak si položil hlavu na dlaně, jako kdyby se opaloval na pláži.

Měl pravdu. Vůbec nevypadal jako člen londýnské elity. Košili měl roztrhanou a špinavou, oči unavené a podlité krví, na bradě strniště. Ale pořád vypadal jako Damon. Husté černé vlasy mu padaly přes výrazné obočí a na rtech měl obvyklý křivý úšklebek.

Přistihl mě, že se na něj dívám, a zvedl obočí. „Já vím, že na něco myslíš. Proč to prostě neřekneš?“ zeptal se.

„Neměli bychom jezdit do Londýna,“ prohlásil jsem rozhodně. Po Damonovi pátrala policie. Byl to hledaný muž bez přátel. Netušili jsme, kolik dalších upírů se spojilo se Samuelem. Jedním z nich byl určitě jeho bratr Henry, ale mohli jsme jen hádat, jak daleko sahá Samuelův vliv. Jistě musel mít přátele na vysokých místech, když se mu podařilo zkonstruovat pro média falešné obvinění.

„Nejet do Londýna?“ zaprskal Damon. „A co uděláme? Budeme žít v lese a čekat, až nás najdou? Ne. Chci se pomstít. Copak se nebojíš o svoji malou přítelkyni Violet?“ zeptal se. Věděl, že Samuela pronásleduji hlavně kvůli ní.

Podíval jsem se na Coru, která zoufale listovala v novinách, jako kdyby v některých z nich chtěla najít plán na naši záchranu. Modré oči měla rozšířené strachem, ale já byl překvapený, jak se po událostech včerejší noci drží. Chovala se statečně i chvíli před úsvitem, když jsme se schovávali v lese a čekali, až nás mine pátrací skupina. A to navzdory skutečnosti, že její sestra se právě změnila v démona. Rád bych věděl, co se jí honí hlavou.

„Já chci Violet zachránit. To jednoznačně.“ Doufal jsem, že Cora vycítí moji upřímnost. „Ale potřebujeme jasný plán. Nemáme tušení, proti čemu stojíme.“

Řekl jsem to, i když jsem věděl, že Damon nebude nikdy souhlasit. Když něco chtěl, ať už milostný románek, šampaňské, nebo krev, chtěl to hned. A to samé platilo i o pomstě.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak Cora zatnula čelisti. „Musíme jet do Londýna. Nemohla bych žít sama se sebou, kdybych se nepokusila zachránit svoji sestru,“ sdělila nám Cora s důrazem na slovo zachránit. S ostrým plácnutím složila noviny a ukázala na další ilustraci. Trhl jsem sebou, protože jsem čekal, že uvidím Damona. Ale místo něj tam byl obrázek Samuela. Bradu měl vystrčenou nahoru a ruku zvednutou a připravenou ke státnickému zamávání.

„Ukaž mi to,“ nakázal Coře Damon a vytrhl jí noviny z ruky.

„Samuel Mortimer, nadějný kandidát na člena londýnské městské rady, slíbil, že udrží ulice města bezpečné. ,Zabiji Rozparovače holýma rukama, budu-li muset,‘ přísahal Mortimer, aby povzbudil náladu svých voličů,“ četl Damon. „To bych rád viděl.“

Vydá: Fragment; únor 2013