Anne Rice: Dar vlka

Mladý reportér nedávno zaměstnaný u San Francisco Observer. Starší žena, vítající jej v majestátním rodinném domě. On tam přijel psát článek. Ona chce urychleně prodat onen dům. Náhodné setkání mezi dvěma naprosto odlišnými lidmi. Idylická noc – přerušená tragickou událostí – mladý muž je bezdůvodně napaden, pokousán šelmou, ze které díky tmě spatří pouze obrys. Brutální epizoda děsivým způsobem změní Reubenovi celý život. Mladý muž je lapen v extázi a v hrůze, snaží se přijmout, čím se stal, a obává se budoucnosti. Zároveň ho ale vlčí dar nesmírně vzrušuje.

Kapitola 3

Hlasitý zvuk. Tříštění skla. Probudil se. V celém domě byla tma, takže neviděl vůbec nic. Pak uslyšel, jak Marchent křičí.

Rozběhl se po schodech dolů, rukama se přidržoval širokého dubového zábradlí, aby neupadl. Do tmy ho doprovázel jeden děsivý výkřik za druhým. Nakonec našel dveře do kuchyně.

Rozrazil je a náhle jej oslepil záblesk baterky. Nestihl si zaclonit oči. Kdosi jej chytil za hrdlo a stáhl ho zpět. Reubenova hlava narazila na zeď. Útočník se jej snažil uškrtit.

Svítilna spadla na zem. V šíleném amoku Reuben vrazil koleno muži do břicha a oběma rukama zaútočil na jeho tvář. Do levé ruky uchopil chomáč vlasů a pravačkou jej udeřil do oka. Muž zařval a povolil prsty, které Reubenovi zabraňovaly dýchat. Vtom se objevila další postava. Reuben ve svitu baterky spatřil záblesk kovu a ucítil, jak mu do břicha zajel nůž. Ještě nikdy ho nepopadl takový vztek, ale  oba muži jej nepřestávali tlouct a kopat. Reuben cítil, jak mu z břicha vytéká krev. Znovu zahlédl záblesk kovu. Vzchopil se, sebral veškeré síly a vyrazil proti útočníkovi ramenem a povedlo se mu jej odhodit dozadu. Opět ucítil nůž, tentokrát na levé paži.

Domem explodoval náhlý příval zvuků. Reubenovi to připadalo jako vrčení divokého psa. Útočníci křičeli, zvíře štěkalo a vrčelo. Reuben uklouzl po něčem, co musela být zcela jistě jeho vlastní krev. Kdysi dávno viděl psí zápasy, a co si pamatoval, nebylo na nich příliš mnoho k vidění. Vše se událo tak rychle a tak zběsile, že se diváci nestihli ani rozkoukat, a už bylo po všem.

Stejně tomu bylo i teď. Neviděl psa. Neviděl ani útočníky. Cítil, jak  na něm pes klečí a celou vahou těla ho tiskne k podlaze. Křik obou mužů ustal.

S divokým zavrčením zvíře zaťalo tesáky do Reubenovy tváře. Reuben cítil, jak je zvedán do výšky, a bezmocně mával rukama. Bolest byla horší než z rány na břiše. Pak stisk silných čelistí povolil. Reuben spadl na jednoho z útočníků, a jediný zvuk, který zaslechl, bylo zvířecí funění. Pokusil se pohnout, ale necítil nohy. Na zádech mu spočívalo něco těžkého, nejspíš tlapa té šelmy.

„Pane bože, pomoz mi,“ zašeptal. „Pane bože, pomoz mi.“

Zavřel oči a cítil, jak se začíná propadat hlouběji do bezvědomí, ale přinutil se probrat. „Marchent!“ vykřikl. Pak se mu zatmělo před očima.

Okolo něj se rozhostil dokonalý klid. Věděl s naprostou jistotou, že oba útočníci jsou mrtví. A že je mrtvá i Marchent.

Přetočil se na záda a pokusil se sáhnout do pravé kapsy. Jeho prsty sevřely mobilní telefon. Reuben chvilku vyčkával, dokud si nebyl jistý, že je skutečně sám. Pak telefon vytáhl, přitiskl si ho ke tváři a stiskl tlačítko, kterým mobil aktivoval.

Znovu jej obestřely mrákoty, přelévaly se přes něj jako vlny oceánu. Přinutil se otevřít oči, ale telefon mu vyklouzl z ruky. Jeho dlaň byla vlhká. Telefon zmizel, a když Reuben otočil hlavou, aby jej našel, opět se mu zatmělo před očima.

Sebral poslední zbytky sil. „Umírám,“ šeptal. „Jsou mrtví. Všichni jsou mrtví. Marchent je mrtvá. A já tady taky umírám. Musím zavolat o pomoc.“

Natáhl se a hledal mobilní telefon, ale pod rukama cítil jen vlhkou podlahu. Levačku si přitiskl na ránu na břiše a vnímal, jak mu mezi prsty proudí krev. Takové krvácení člověk nemůže přežít. Otočil se na bok a zvedl se na kolena. Znovu málem upadl do mdlob, ale tentokrát ho to nepřekvapilo.

Vtom se z dálky ozval zvuk. Podivný zvuk. Přišlo mu to jako záblesk světla v temnotách. Má halucinace? Sní? Umírá? Netušil, že smrt je takhle tichá, klidná a jednoduchá.

„Marchent,“ zašeptal. „Mrzí mě to. Moc mě to mrzí.“

Ale pak zaslechl kvílení sirén, ano, slyšel ho, další záblesk světla ve tmě. Míhaly se nad ním a sílily. Najednou uslyšel i třetí sirénu. Ano! Představte si to. Sirény byly velmi blízko, když se ozval zvuk tříštěného skla. Reuben znovu začal upadat do bezvědomí. Téměř fyzicky vnímal tíhu temnoty. Ach, přátelé, jdete příliš pozdě. Kupodivu mu jeho současná situace nepřipadala jako žádná velká tragédie. Vše bylo příliš bezprostřední a vzrušující. Umíráš, Reubene. A Reuben s tou myšlenkou ani nebojoval a ani nedoufal v zázrak. Vtom nad sebou zahlédl siluetu muže. Paprsky světel křižovaly celou místnost, klouzaly dolů po stěnách a Reubenovi to přišlo nádherné.

„Marchent,“ zašeptal. „Marchent. Dostali ji.“ Nedokázal se vyjádřit jasněji. Jeho ústa byla plná tekutiny.

„Nemluv, chlapče,“ ozval se muž, klečící po jeho boku. „Staráme se o ni. Víc udělat nemůžeme.“

Ale Reuben věděl. Z ticha a klidu, ze smutku v hlasu onoho muže poznal, že pro Marchent přišla záchrana příliš pozdě. Věděl, že ta nádherná a elegantní žena, kterou znal sotva den, právě zemřela.

„Zůstaň s námi, synku,“ pobídl ho znovu mužský hlas. Nějací lidé jej zvedli a přitiskli mu na tvář umělohmotnou kyslíkovou masku. Čísi ruce mu rozervaly tričko. Zaslechl praskot vysílačky. Ležel na nosítkách a cítil, že s ním nosiči kamsi utíkají.

„Marchent!“ zasténal. Vtom jej oslepilo oslňující světlo sanitního vozu. Nechtěl, aby ho od Marchent odnesli. Zpanikařil, ale ti lidé jej pevně drželi, dokud neomdlel.

 

Kapitola 4

Reuben se na jednotce intenzivní péče dvě hodiny potácel na hranici vědomí. Umístili ho nejprve do Mendocina a následně jej vrtulníkem přepravili na jih do San Franciska do Všeobecné nemocnice, kde už spolu s manželem Philem čekala i doktorka Grace Goldingová. Reuben zoufale bojoval s popruhy, které jej poutaly k vozíku. Bolest a léky mu zcela zatemnily mysl.

„Neřekli mi, co se stalo!“ křičel na matku. Ta začala okamžitě požadovat, aby přijela policie a poskytla jejímu synovi odpovědi, na něž má právo. Policisté oponovali tím, že Reuben byl pod vlivem léků natolik, že nedokázal ani smysluplně zodpovědět jejich dotazy, které v té chvíli zaujímaly vyšší prioritu. Ale ano, Marchent Nidecková zemřela.

Celesta nakonec zatelefonovala na úřady v Mendocinu a vrátila se do nemocničního pokoje s podrobnými informacemi. Marchent utrpěla šestnáct bodných ran, přičemž deset tak vážných, že kterákoli z nich mohla způsobit smrt. Zemřela během několika minut, možná vteřin. Pokud trpěla, tak jen velmi krátce. Reuben poprvé cíleně zavřel oči a usnul. Když se probudil, čekal na něj v civilu oblečený policejní úředník. Vinou léků byl Reubenův hlas poněkud nezřetelný, ale i tak se mu povedlo potvrdit, že měl s mrtvou intimní vztah a že by mu nevadilo provést test DNA. Věděl, že pitva by jakoukoli lež stejně odhalila.

Poskytl policistovi veškeré informace, které si pamatoval. Ne, nezavolal záchranku. Upustil telefon a nebyl ho schopen znovu najít. Ale pokud volání skutečně přišlo z jeho čísla, tak to asi musel udělat.

(„Vražda, vražda,“ opakoval prý znovu a znovu. Nic takového by přece neříkal.)

Celesta trvala na tom, aby přestal mluvit. Prý potřebuje právníka. Reuben ji nikdy neviděl takhle nervózní, se slzami na krajíčku.

„Ne, nepotřebuji,“ oponoval Reuben. „Nepotřebuji právníka.“

„Máš otřes mozku,“ prohlásila Grace. „Nemůžeš si pamatovat všechno. Je zázrak, že si vzpomínáš alespoň na něco.“

„Prý jsem opakoval vražda, vražda, je to tak?“ zeptal se. „Říkal jsem to?“

Snažil se vybavit chvíle, kdy hledal telefon a nebyl ho schopen najít. I přes tlumící léky Reuben vnímal, jak je jeho matka roztřesená. Byla ve svém obvyklém zeleném plášti, rusé vlasy sepjaté sponkou a modré oči zarudlé a unavené. Cítil puls v její ruce, jako by se třásla, i když to nemohl vidět.

O dvacet čtyři hodin později jej přestěhovali do soukromého pokoje. Celesta přišla s novinkou, že vraždu spáchali Marchentini mladší bratři. Byla tím příšerným činem naprosto fascinována. Oba bratři nasedli do ukradeného auta, vzali si paruky, lyžařské kukly a rukavice a odřízli dům od jakéhokoli spojení s okolním světem, ale předtím utloukli v zadní části domu v posteli starou hospodyni. Snažili se, aby útok vypadal, jako by jej spáchali náhodní feťáci, proto rozbili okno v jídelně, i když zadní dveře domu byly odemčené.

Marchent našli v kuchyni těsně před vstupem do její kanceláře. Poblíž ní objevili malou pistoli, ze které sejmuli pouze její otisky. Nebylo z ní ani jedinkrát vystřeleno. Záhadou však bylo zvíře, které bratry zabilo. Na místě činu se nenašly žádné stopy. Kousnutí znamenala pro oba útočníky jistou smrt. Ale jaký druh zvířete je způsobil, nedokázaly určit ani příslušné orgány. Pokud šlo o místní obyvatele, ti trvali na tom, že šlo o pumu, v těchto oblastech vzácnou, ale občas vídanou.

Reuben neřekl nic. Znovu se mu vybavily ty zvuky, cítil tlapy na zádech. Vzápětí jej zalila vlna šoku, bezradnosti a smíření. Já umřu.

„Tihle lidé mě dovedou k šílenství,“ prohlásila Grace. „Nejdřív mi řeknou, že jde o sliny psí, potom o vlčí, a pak mi zkouší tvrdit, že jsou lidské. Něco se jim stalo s laboratorními výsledky a odmítají to přiznat. Každopádně tu ránu řádně neprozkoumali. Je přece jasné, že takové zranění nemohla způsobit lidská bytost. A určitě nešlo ani o pumu. Ta myšlenka je naprosto absurdní.“

„Ale proč se to zastavilo?“ přemýšlel nahlas Reuben. „Proč mě to nezabilo jako ty ostatní?“

„Když je zvíře nakažené vzteklinou, je normální, že se chová chaoticky,“ vysvětlila Grace. „Dokonce i medvěd může být vzteklý.Ale puma ne. Možná ji něco vyrušilo. Netušíme. Jediné, co víme, je, že jsi naživu.“

Pořád mumlala něco o nedostatku chlupů a vzorků kůže. „Vždyť tam přece musely být chlupy, nebo ne? Zvířecí chlupy.“

Reuben znovu zaslechl zalapání po dechu a pak nastalo ticho. Žádný zápach zvířete, jen pocit z chlupů, z dlouhé srsti psa nebo vlka. Možná to mohla být puma, ale necítil ji. Copak pumy nepáchnou? Jak by to mohli vědět?

Grace byla vděčná, že medici pečlivě vyčistili Reubenovy rány. To jediné kvitovala s povděkem. Ale z těl mrtvých mužů mohli přece získat slušné vzorky, které by jim napověděly, zda to zvíře mělo vzteklinu, nebo ne.

„Měli s tím masakrem plné ruce práce, Grace,“ namítla Celesta. „Na vzteklinu ani nepomysleli.“

„No, tak to bychom na ni měli myslet my, měli bychom začít s vakcinací.“ Matka Reubenovi vysvětlila, že to nebude ani zdaleka tak bolestivé jako za starých časů. Jen musí po dvacet osm dní dostávat injekce. Vzteklina je totiž ve většině případů smrtelná. Když se projeví příznaky, už se nedá nic dělat.

Reubenovi to bylo jedno. Nestaral se o tupou bolest ve střevech, o hlavu, která hrozila prasknutím, ani o píchání v obličeji. Ignoroval pocit na zvracení, který v něm vyvolávala antibiotika. Jediné, co ho zajímalo, bylo, že Marchent zemřela.

Zavřel oči a uviděl ji, zaslechl její hlas. Nedokázal pochopit, jak mohl život Marchent Nideckové tak rychle vyprchat. A ještě víc se divil, proč je on sám stále naživu.

Nedovolili mu sledovat aktuální zprávy. Lidé v Mendocinu hovořili o útocích vlků, kteří jednou za čas překvapili farmáře. A také nikdo nemohl popřít, že se po kopcích toulali medvědi. Ale lidé z nejbližšího okolí pořád vsázeli na pumu, která se tu během posledních let několikrát objevila.

Ani přes stovky názorů se nepodařilo zjistit, jaké zvíře dům napadlo. Lidé pročesali celý les. Tvrdili, že v noci slyšeli vytí. Vytí. Reuben si vzpomněl na tlumené vrčení a na příval zvuků, který předcházel útoku na oba bratry. Jako by je šelma nedokázala zabít potichu. Jako by zvuky byly nedílnou součástí smrtící síly.

Další léky. Další analgetika. Další antibiotika. Reuben ztratil přehled o dnech.

Grace podotkla, že plastické chirurgie nebude zapotřebí.„Chci říct, že se ta kousnutí pozoruhodně rychle hojí. A uzdravuje se ti i rána na břiše.“

„Od mládí se krmil jen samými dobrými věcmi,“ odtušila Celesta. „Jeho matka je brilantní lékařka.“ Mrkla na Grace. Reubena těšilo, že se ty dvě mají tak rády.

„A také umí vařit,“ přikývla Grace. „Ale tohle je skutečně překvapivé.“ Projela prsty synovy vlasy. Opatrně se dotkla kůže na krku a prsou.

„Co je?“ zeptal se Reuben.

„Nevím,“ odpověděla Grace nepřítomně. „Řekla bych, že už žádné živiny, kterými tě krmili skrz infuzi, nepotřebuješ.“

Reubenův otec seděl v rohu nemocničního pokoje a četl si Stébla trávy od Walta Whitmana. Tu a tam pronesl něco jako: „Žiješ, synu, na ničem jiném nezáleží.“

Reuben se uzdravoval, ale jeho bolest se horšila. Nedokázal tvrdě usnout, spal jen lehce a slyšel věci, kterým nerozuměl.

Grace někam telefonovala. Možná jinému doktorovi.

„Vidím na něm změny. Vím, že to nemá nic do činění se vzteklinou, samozřejmě. Nemáme žádný důkaz, že by jí byl nakažen, ale… Asi si budete myslet, že jsem se zbláznila, nicméně jeho vlasy zhoustly. Stopy po kousnutí a… znám vlasy svého syna, jsou výrazně hustší, než bývaly. A jeho oči…“

Chtěl se jí zeptat, o čem to vlastně mluví, ale nakonec se spokojil s tupým přemýšlením, které doprovázelo množství trýznivých myšlenek. Ležel a spekuloval. Pokud mohou léky skutečně otupit vědomí, je to dobré. Zpomalily ho, zmátly, učinily necitlivým k násilným vzpomínkám a pak rozrušily a znejistěly tím, co nevěděl.

Překvapilo ho to. Z mělkého spánku ho několikrát probudila pouhá vůně.

Několikrát za den se za ním zastavil i bratr Jim. Vždy přišel pozdě a ve spěchu kvůli naléhavým událostem, které se děly v jeho kostele. Pokaždé měl jen tolik času, aby mu stihl říct, že se zlepšuje a vypadá lépe a lépe. Ale Reuben spatřil v bratrově tváři něco nového. Strach. Jim Reubena vždy ochraňoval, ale tahle emoce byla hlubší.

„Musím říct,“ přiznal Jim, „že vypadáš docela zdravě na někoho, kdo si prošel takovými hrůzami.“

Celesta se o Reubena starala, jak jí jen dovolil. Byla úžasně schopná. Podávala mu dietní colu brčkem, upravovala přikrývku a znovu a znovu otírala jeho tvář. Dokonce mu i pomohla na procházku po oddělení, kterou si prosadil. Občas vyklouzla z nemocničního pokoje a volala do úřadu státního zástupce a pak se hned vrátila a ujišťovala Reubena, že si nemusí dělat starosti. Byla efektivní, zaměřená na fakta a nikdy nebyla unavená.

„Sestřičky tě zvolily nejhezčím pacientem na oddělení,“ řekla mu. „Nevím, co ti tu dávají, ale přísahám, že tvé oči nikdy nebyly takhle modré.“

„To není možné,“ namítl. „Oči nemohou změnit barvu.“

„Třeba za to mohou některé léky,“ odtušila. Pořád se na něj dívala, ne do jeho očí, ale na ně. Trochu ho to znervózňovalo. Spekulace o tajemném zvířeti pokračovaly. Opravdu si Reuben nedokáže vzpomenout na nic dalšího, zeptala se ho jeho vydavatelka Billie Kaleová, hvězda Sanfranciského pozorovatele. Stála hned vedle Reubenovy postele.

„Opravdu ne,“ pokrčil rameny Reuben a snažil se i přes účinek léků znít bděle.

„Takže víš s jistotou, že to nebyla puma?“

„Billie, už jsem ti řekl, že jsem to zvíře neviděl.“

Billie byla drobná silnější žena s hebkými bílými vlasy a drahým oblečením. Její manžel po dlouhé kariéře odešel ze státního senátu a založil noviny. To on dal Billie druhou šanci na smysluplný život. Stala se z ní skvělá vydavatelka. V každém z reportérů se snažila najít osobní talent. Vychovávala je. A Reubena měla ráda od prvního okamžiku, co ho spatřila.

„Neviděl jsem tu šelmu,“ zopakoval Reuben. „Slyšel jsem ji. Znělo to jako obrovský pes. Nevím, proč mě to zvíře nezabilo. Nevím ani, proč tam bylo.“

A to byla otázka, o kterou tu doopravdy šlo. Proč to zvíře vlezlo do domu?

„No, ti blázniví narkomani rozbili polovinu oken v jídelně,“ řekla Billie. „Měl bys vidět fotky. Co je to za lidi, že mohou tak snadno zabít vlastní sestru. A ta stará žena vzadu. Panebože. Podívej, Reubene, musíš na tom začít pracovat hned, jak se zotavíš. Navíc myslím, že už vypadáš docela zdravě. Čím tě tu krmí?“

„Nevím.“

„Tak jo, uvidíme se, až se uvidíme.“ Billie odešla tak náhle, jako vešla.

Když Reuben s Celestou osaměli, pověděl jí vše o tom, co se stalo mezi ním a Marchent. Ale ona už to samozřejmě věděla, vyčetla to z papírů. Pro Reubena to bylo překvapení a Celestě to neuniklo.

„Není to nic špatného,“ odvětila. „Prostě na to zapomeneme.“

Uklidňovala ho, jako by to byla ona, kdo se provinil. Reuben znovu zamítl Celestin návrh týkající se právního zástupce. Proč by ho měl potřebovat? Útočníci se vloupali do domu a pobodali ho. Život mu zachránila jen šťastná náhoda. Z valné části měl pravdu. Pátý den po vraždě se jeho rány téměř zahojily a antibiotika mu pořád způsobovala žaludeční nevolnosti. Toho dne se dozvěděl, že Marchent odkázala celý dům jemu. Stalo se tak hodinu před tím, než zemřela. Telefonovala s právničkou ze San Franciska, odfaxovala jí několik podepsaných dokumentů, na některých z nich byla uvedena i Felice v roli svědkyně potvrzující veškeré slovně předané instrukce.

Dům byl převeden na Reubena Goldinga. Marchent zajistila i pokrytí veškerých nákladů spojených s darovací daní a zařídila předplacení pojištění a daní na dvanáct měsíců.

Nezapomněla ani na uspořádání pro její bratry ohledně peněz, které měli obdržet v případě prodeje. Všechny dokumenty se našly v jejím stole, spolu s listem, který byl označen „pro Reubena“ a byl na něm seznam místních prodejců, opravářů a dodavatelů. Naposledy volala svému příteli do Buenos Aires, že přiletí domů dřív, než očekává.

Sedm a půl minuty po tomto telefonátu místní úřady přijaly volání o pomoc. Hlas opakoval: „Vražda, vražda.“ Reuben zůstal jako omráčen. Grace se po vyslechnutí zprávy unaveně posadila.

„To je trochu danajský dar, ne?“ zeptala se. „Jak bys ho dokázal prodat?“

„Myslím, že je to docela romantické,“ ozval se tichý hlásek Celesty.

To vyvolalo otázky u úřadů a do záležitosti vstoupil rodinný právník Goldingů. Ale ve skutečnosti Reubena nikdo z ničeho nepodezříval. Reuben byl spořádaný a nikdy za celý svůj život nedostal ani pokutu za překročení rychlosti. Jeho matka byla mezinárodně známá a respektovaná. A Reuben málem zemřel. Nůž prošel do jeho žaludku a těsně minul životně důležité orgány. Hrdlo měl rozervané a utrpěl otřes mozku a násilným zvířecím kousnutím se mu téměř otevřela krkavice.

Celesta ho ujistila, že úřad prokurátora ví, že nikdo by se takhle dobrovolně nepoškodil. Kromě toho u bratrů měli motiv a našli dva svědky, kteří potvrdili, že slyšeli o domluvené akci, ale mysleli si, že se chlapci jen chvástají.

Reuben měl pádný důvod, proč v tom domě být, jeho editorka Billie z Pozorovatele mu sjednala řádnou schůzku a neexistoval žádný, ani domnělý důkaz, že jeho setkání s Marchent nebylo domluvené.

Dlouhé hodiny ležel na nemocniční posteli a snažil se srovnat se vším, co se mu stalo. Pokaždé, když se pokusil usnout, uchvátila ho hrůzostrašná vzpomínka, ve které se řítil dolů po schodech a snažil se najít Marchent dřív, než se to podaří jejím bratrům. Poznala Marchent své vlastní sourozence? Prohlédla jejich přestrojení?

Probudil se bez dechu. Každý sval ho bolel napětím, cítil naléhavé nutkání rozeběhnout se a běžet. A pak se znovu vrátily tisíce jehliček ve tváři. Reuben si stiskem tlačítka dopřál více vicodinu a znovu upadl do noční můry.

Probudily ho hlasy a zvuky. Z vedlejší místnosti se ozýval pláč. Nějaká žena se agresivně hádala se svou dcerou.

„Nech mě umřít, nech mě umřít, nech mě umřít,“ opakovala.

Reuben otevřel oči, zíral na strop a poslouchal. Přísahal by, že je izolace místní nemocnice vadná, protože slyšel, jak se někdo o patro níž s někým pře. A také projíždějící auta. A hlasy.

„Jsou to halucinace z léků,“ konstatovala jeho matka. „Musíš být trpělivý.“

Nastavila mu infuzi a trvala na tom, že ji potřebuje.

„Chci, aby ti udělali více testů.“

„Panebože proč?“

„Možná si budeš myslet, že jsem se zbláznila, chlapečku, ale přísahám, že tvé oči jsou tmavší, než kdy byly.“

„Mami, prosím. Jistě za to mohou léky.“ Už jí neřekl, že Celesta podotkla to samé.

Možná jsem konečně získal svůj vlastní tragický výraz, pomyslel si výsměšně, alespoň trochu vážnosti.

Grace na něj hleděla, jako by ho neslyšela. „Reubene, opravdu ses neuvěřitelně rychle uzdravil.“

A to byla pravda. Říkali to všichni. Dvakrát se za ním zastavil jeho nejlepší přítel Mort Keller z Berkeley. Pro Reubena to opravdu moc znamenalo, protože věděl, že se Keller právě připravuje na ústní zkoušku na doktorát z angličtiny.

Reuben nadstavbové studium vzdal a pořád se kvůli tomu cítil méněcenně.

„Vypadáš lépe než kdy dřív,“ vyhrkl Mort. On sám měl kruhy pod očima a pomačkané zaprášené oblečení. Ostatní přátelé mu volali – kluci ze školy, z novin. Nechtěl se s nimi bavit. Ale těšilo ho, že se o něj zajímali, a on si mohl číst vzkazy. Bratranec z Hillsborough telefonoval, ale Reuben jej ujistil, že nemusí jezdit na návštěvu. Gracein bratr, pracující v Riu de Janeiru, poslal sušenky a koláčky v takovém množství, že by se z nich najedlo celé oddělení. Philova sestra, která pobývala v domě s pečovatelskou službou, byla příliš nemocná, takže jí o Reubenově zranění nikdo neřekl.

Celesta se vůbec nezmiňovala o tom, že se Reuben vyspal s Marchent. Na vyšetřující policisty nastoupila pěkně zostra. „Co říkáte? Že ji znásilnil a ona šla hned potom dolů, napsala rukou dopis, ve kterém mu odkazuje pětimiliónový majetek. A pak se o něm hodinu rozplývala svému právníkovi? No tak, copak jsem jediná, kdo tu má mozek?“

Tisku řekla Celesta to samé. Všiml si jí v televizi, kde pálila na reportéry jednu odpověď za druhou. V černém kostýmku a bílé halence s volánky a drobnou tváří rámovanou hustými hnědými vlasy vypadala nádherně.

Jednoho dne se dostane do dějin, pomyslel si Reuben. Jakmile byl schopen pozřít jídlo, donesla mu Celesta polévku minestrone z North Beach. Vzala si rubínový náramek, který jí kdysi dal, a nalíčila si ústa rtěnkou ve stejném odstínu. Schválně se kvůli němu oblékla tak, aby se mu líbila, a Reuben to věděl.

„Celesto, omlouvám se,“ řekl.

„Myslíš, že to nechápu? Romantické pobřeží, romantický dům, romantická starší dáma. Zapomeň na to.“

„Možná bys měla být novinářkou ty,“ zamumlal.

„Ach, už se zase nádherně usmíváš, hezounku. Chvíli jsem si myslela, že se mi jen zdáš.“ Jemně ho pohladila na krku. „Tvé uzdravení je jako zázrak.“

„Myslíš?“ zeptal se a políbil ji na tvář.

Zdříml si a ve spánku ucítil vůni jídla z kuchyně a pak další vůni. Parfém. Matčin parfém. A další vůně, které bývají v nemocnicích často cítit. Otevřel oči. Jako by těmi desinfekčními prostředky omývali přímo tuhle zeď. Jako by každá vůně měla osobnost, barevné pozadí v jeho mysli. Jako by četl vzkaz na zdi.

„Vypni prosím ty přístroje,“ prosila kdesi v dálce umírající žena dceru.

„Mami, žádné přístroje tu nejsou,“ odpověděla dívka mezi vzlyky.

Když vešla do pokoje zdravotní sestra, zeptal se na onu dvojici žen. Měl zvláštní pocit – se kterým se ošetřovatelce nesvěřil – že ta žena po něm něco chce.

„Na tomhle oddělení nikdo takový není, pane Goldingu,“ ujistila ho. „Možná vaše halucinace způsobují léky.“

„A jaké léky mi to dáváte? Minulou noc jsem slyšel rvačku z místní hospody.“

O hodinu později se probudil a zjistil, že stojí u okna. Omylem si vytrhl infuzi z paže. Jeho otec podřimoval v křesle. Celesta stála opodál a vzrušeně hovořila do telefonu.

„Jak jsem se sem dostal?“

Reuben cítil podivný neklid. Toužil chodit, chodit rychle, nejen po chodbách, kde si táhne za sebou stojánek s infuzí, ale i venku, na ulici nebo v lese, po strmých cestách. Ta chuť rozeběhnout se byla přímo bolestivá. Utrpení se náhle proměnilo v agónii. Zdálo se mu o lesích okolo Marchentina domu, jeho domu, a uvědomil si, že už se tam nikdy spolu neprojdou. Že už mu nikdy neukáže nic z toho, co plánovala. Ty prastaré sekvoje, stromy, které jsou nejstaršími žijícími věcmi. Ty nejstarší žijící věci.

Ty lesy patřily nyní jemu. Stal se jejich opatrovníkem. Zaplavila ho nepojmenovatelná energie. Vyšel ven z pokoje, rychle se prosmýkl kolem sesterny a seběhl dolů po schodech. Stále měl na sobě nemocniční roucho, takže věděl, že stejně nemůže na utajenou noční procházku. Ale když se procházel po schodech z jednoho patra do druhého, cítil se neskutečně dobře.

Náhle se zastavil, protože uslyšel hlasy. Všude kolem sebe. Tichý šepot, příliš tichý, takže mu nedokázal rozumět, ale byl tu, jako vlnky na vodě, jako vítr ve stromech. Někdo daleko odtud volal o pomoc. Reuben si přitiskl dlaně na uši, ale pořád to slyšel. Chlapecký křik: „Jděte za ním!“ Ne odtud z nemocnice. Odjinud. Ale odkud?

Procházel hlavní halou a mířil ke dveřím, když ho zastavili ošetřovatelé. Neměl na sobě ani boty.

„Pánové, vůbec nevím, jak jsem se sem dostal,“ vypadlo z něj. Cítil se zahanbeně, ale zřízenci byli natolik hodní, že jej doprovodili zpět ke schodům.

„Neříkejte o tom mé matce,“ varoval je.

Celesta a Phil už na něj čekali.

„Tak se nám náš dezertér vrátil,“ řekl Reubenův otec.

„Cítím hrozný neklid,“ postěžoval si Reuben. „Nevím, nad čím jsem přemýšlel.“

Následujícího rána ležel v polospánku a poslouchal. Jeho matka mluvila o testech, které mu v nemocnici dělali. „To nedává smysl, tak náhlý vzestup růstového hormonu u muže ve třiadvaceti letech? A vápník v krvi? A ty enzymy? Já vím, že to není vzteklina, samozřejmě, že to není vzteklina, ale… Uvažuju, jestli se v laboratoři nespletli. Chci, aby všechny testy udělali znovu.“

Reuben otevřel oči. Místnost zela prázdnotou. Všude bylo ticho. Vstal, osprchoval se, oholil a podíval se na ránu na břiše. Sotva po ní spatřil jizvu.

Další testy. Nepovedlo se jim ani potvrdit, že měl otřes mozku.

„Mami, chtěl bych jít domů.“

„Ještě ne, chlapečku.“

Lékaři provedli Reubenovi velmi složité vyšetření, jež mělo odhalit jakoukoli infekci v kterékoli části těla. Trvalo pětačtyřicet minut. Reuben musel ležet absolutně klidně.

„Můžu vám také říkat chlapečku?“ zeptala se šeptem zdravotní sestřička.

O hodinu později přinesla Grace laboratorní výsledky.

„Věřil bys tomu, že se všechny vzorky ztratily?“ Byla nakrknutá, jak tomu říkávala. „Tentokrát by se měli polepšit. Ani jim nedáme žádný další vzorek DNA. Pokud to pokazili, je to jejich problém. Jednou to stačilo.“

„Pokazili?“

„To mi říkají. Tvrdí, že mají v laboratořích v severní Kalifornii krizi!“ Založila si ruce v bok a přimhouřenýma očima se dívala, jak Reubenovi hadičkou odebírají další krev do jedné lahvičky za druhou. Ke konci týdne Grace z Reubenova zázračného uzdravení téměř šílela. Reuben trávil většinu času chůzí nebo sezením na židli a čtením novinových článků o masakru, o rodu Nidecků a o záhadě nakaženého zvířete. Sháněl se po svém notebooku. Jeho telefon stále zkoumala policie, takže požádal o nový.

První člověk, kterému zavolal, byla jeho redaktorka Billie Kaleová. „Nelíbí se mi, že jsem jen předmětem všech článků,“ odtušil. „Chci napsat vlastní.“

„Po tom tady toužíme všichni, Reubene. Až ho budeš mít, pošli mi ho. Jdeme do toho.“

Do nemocničního pokoje vešla Reubenova matka. Ano, pokud na tom trvá, může jít domů. „Panebože, podívej se na sebe,“ spráskla ruce, „potřebuješ ostříhat, chlapečku.“

Jeden z lékařů, dobrý přítel doktorky Goldingové, stál v hale a telefonoval: „A věřili byste tomu, že znovu pokazili ty laboratorní testy?“

Dlouhé vlasy. Reuben vstal z postele, aby se podíval do zrcadla v koupelně. Hmm… Jeho vlasy byly skutečně hustší, delší a bylo jich víc. Bez pochyb.

Reuben se poprvé zamyslel nad záhadným Margonem Bezbožným a jeho po ramena dlouhými vlasy. Vzpomněl si na fotografii distingovaného gentlemana nad krbem. Možná, kdyby si Reuben nechal vlasy takhle narůst, vypadal by podobně impozantně jako Margon Bezbožný. Třeba by to mohl na chvíli zkusit. Rozesmál se. Jakmile konečně prošel dveřmi domu na Russian Hill, posadil se ke stolu. Byl zapálený do práce, jako je soukromá ošetřovatelka zapálená do kontroly životních funkcí.

Časné ráno, osm dní po masakru. Jeden z jasných, slunečních dnů v San Francisku. Zátoka zářivě modrá a město navzdory skleněným budovám stále zahalené v bílé mlze. Reuben vyšel na balkón a nastavil tvář chladnému větru a nechal se od něj laskat. Zhluboka se nadechl a vydechl, jako by se mu ráno obzvláště líbilo. Tohle, upřímně řečeno, nikdy nedělával. Byl tak rád, že je ve svém vlastním pokoji, se svým krbem, se svým stolem.

Psal celých pět hodin.

Když stiskl klávesu, kterou odeslal e-mail Billie, cítil se velmi dobře. Popsal vše dopodrobna. Uvědomoval si, že je stále pod vlivem léků a ty mu mohou kazit styl, takže připsal: „Pokud myslíš, že je to potřeba, klidně něco vymaž.“

Věděl, že Billie si s tím poradí. Ironií bylo, že on, jeden z nejslibnějších novinářů, jak mu vždy všichni předhazovali, se stal předmětem titulků ostatních novin.

Ráno se probudil s jedinou myšlenkou. Zatelefonoval svému právníkovi Simonu Oliverovi. „Volám ti kvůli majetku Nidecků,“ řekl. „Chci, abys mi zajistil nabídku na odkup veškerého majetku a zejména osobních věcí a dokumentů Felixe Nidecka.“

Simon doporučil Reubenovi, aby byl trpělivý a řešil věci krok za krokem. Reuben zatím na svůj zděděný majetek nikdy nesáhl. Jeho dědeček Spangler (otec Grace) zemřel teprve před pěti lety, a co by tomu řekli ostatní? Reuben jej přerušil. Trval na tom, že chce vše, co patřilo Felixi Nideckovi, pokud tedy Marchent v některém z dopisů či přání nenaznačila něco jiného. Pak zavěsil.

Vzápětí si uvědomil, že to, co právě udělal, mu vůbec není podobné. Ale nebyl na Simona hrubý, opravdu ne. Jen se snažil věci urychlit.

V to odpoledne, co šel jeho článek do tisku v Pozorovateli, podřimoval a napůl ve snách a napůl vzhůru pozoroval cáry mlhy, které se valily přes zátoku v San Francisku. Z rozjímání jej vyrušil telefonát Simona Olivera, který mu sděloval, že realitní agenti Nidecků byli velmi vstřícní. Marchent Nidecková dávala dlouhá léta najevo svou frustraci z toho, že neví, co si se strýčkovými věcmi počít. A chce-li pan Golding připravit nabídku na celý obsah domu a všech s ním souvisejících staveb?

„Rozhodně,“ vykřikl Reuben. „Všechno – nábytek, knihy, papíry, cokoliv.“

Když zavěsil, zavřel oči a dlouho plakal. Ošetřovatelka nahlédla do jeho pokoje pouze jednou, ale očividně se rozhodla, že ho nebude rušit, a nechala ho o samotě.

„Marchent,“ šeptal. „Nádherná Marchent.“

Reuben řekl ošetřovatelce, že má neuvěřitelnou chuť na hovězí vývar, a požádal ji, zda by mohla sednout do auta a nějaký skutečně dobrý obstarat.

„Zařídím to,“ odvětila, „jen musím zajít do obchodu a sehnat vše potřebné.“

„Vynikající,“ zaradoval se.

Oblékl se dřív, než auto sjelo z obrubníku. Vyklouzl ze vstupních dveří, aniž by si toho Phil všiml. Vyrazil vzhůru na Russian Hill, směrem k zátoce.

Cítil vítr ve vlasech a napětí ve svalech. Líbilo se mu to. Uvědomil si, že jsou jeho nohy silnější než kdy dřív. Udivilo ho to, protože čekal, že po několika dnech a nocích na lůžku bude lehce ztuhlý. Ale Reuben doopravdy běžel. A to velmi rychle. Když doběhl na North Beach, byla už tma. Procházel kolem restaurací a barů a pozoroval lidi. Připadali mu vzdálení, odtažití, jako by on je mohl vidět, ale oni jeho ne. Nebyla to pravda, ale Reuben se tak cítil. Jako by jeho mozek začal vnímat na jiné úrovni. Až dosud byl zvyklý, že si jej lidé všímají, že o něm vědí. A nyní mu na nich vůbec nezáleželo. Jako by byl neviditelný. Cítil se tak svobodně.

Došel do spoře osvětleného baru, sedl si k baru na jednu z vysokých židlí úplně vzadu a objednal si dietní colu. Poprvé za celý život mu nezáleželo na tom, co si o něm barman pomyslí. Vypil sklenici a vnímal, jak mu v žilách koluje kofein. Skrz prosklené dveře sledoval kolemjdoucí.

Po chvilce vešel dovnitř mohutný muž s hustou ofinou a posadil se opodál. Měl na sobě tmavou obnošenou koženou bundu a na pravé ruce dva tlusté stříbrné řetězy.

Reubenovi se na tom chlapovi cosi nelíbilo. Vadil mu způsob, jakým se nakláněl přes bar a objednával si u barmana pivo. Reuben z něj cítil zlo. Vtom se onen muž otočil a zadíval se přímo na něj.

„Líbím se ti?“ zeptal se.

Reuben jeho pohled klidně opětoval. Necítil potřebu zareagovat. Jen se na něj díval.

Muž naštvaně vstal a vyšel ven.

Reuben zůstal klidný. Rozum mu napovídal, že ten muž je vzteky bez sebe a že tohle je jedna ze situací, kterým se celý svůj život snažil vyhýbat. Věděl, že by neměl provokovat velké naštvané chlapy v barech. Ale tentokrát mu na ničem nezáleželo. Reuben přemýšlel o všech nepatrných detailech, které postřehl. Ten muž se očividně cítil provinile, vadilo mu i to, že je naživu. Reuben opustil bar.

Venku se rozsvítily pouliční lampy. Denní světlo zcela zmizelo. Provoz zhoustl a na ulicích se objevilo víc lidí. Reubena obklopila veselá atmosféra. Všude, kam se podíval, viděl rozzářené tváře. A pak z dálky zaslechl hlasy.

Ztuhl. Slyšel, jak se někde hádá žena s mužem. Její hlas zněl naštvaně, ale zároveň vyděšeně. Muž jí začal vyhrožovat a ona se rozkřičela.

Reuben stál jako ochrnutý, svaly napjaté a pevné. Snažil se zjistit, odkud ty zvuky přicházejí, ale nebyl schopen určit směr. Najednou si uvědomil, že se k němu někdo přiblížil. Byl to ten nevrlý muž z baru.

„Hledáte problémy?“ zavrčel. „Teplouši!“ Otevřenou dlaní bouchl Reubena do hrudi a snažil se ho vyvést z rovnováhy, ale Reuben se ani nehnul. Jeho pravačka, sevřená v pěst, vyletěla vzhůru a zasáhla muže přímo do nosu. Muž se svalil na chodník a skutálel se do příkopu. Lidé v okolí se zastavili, zalapali po dechu, šeptali a ukazovali si na ně.

Muž se zdál být překvapen. Reuben ho pozoroval, díval se, jak je v šoku, jak vztáhl ruku ke krvácejícímu nosu, jak se otočil a přikrčeně zmizel pryč.

Reuben pohlédl na své ruce. Žádná krev, díkybohu. Přesto cítil nekontrolovatelnou touhu si ruce umýt. Udělal pár kroků k silnici, mávl na taxík a nechal se odvézt domů.

Tohle všechno přece musí něco znamenat, přemýšlel. Napadli jej dva feťáci a málem ho zabili. Od té doby má tolik síly, že se dokáže bez námahy ubránit mohutnému chlapovi, ze kterého by byl ještě před dvěma měsíci vyděšený k smrti. Ne, že by byl zbabělec, to ne. Jen si uvědomoval to, co všichni poznali na první pohled: Když je chlap o sedmdesát pět kilo těžší a má o polovinu delší paže, není radno s ním vstupovat do sporu. Takovým lidem je potřeba co nejrychleji zmizet z cesty.

Vydá: Baronet, únor 2013